„Každý, kdo uvažuje o životě na ostrově, musí být tělesně zdatný a při síle a výhodou je snížená inteligence“ napsala Betty McDonaldová o bydlení na ostrově Vashon. Odmyslíme-li ostrov, zdá se, že totéž platí pro žití v našem severském sídle zvaném Cvrliky.

Tělesná zdatnost je samovolně posilována zvýšeným pohybem. O zdatnost duševní, jež nesouvisí s inteligencí, nýbrž s pevnými nervy, mě systematicky obírá mourovatý kocour Čenda, přezdívaný Bedřich. Na rozdíl od svého podstatně plaššího dvojčete, drobné trojbarevné Fany, zvládl přesun z výspy na severské území bravurně. Do druhého dne se oklepal z újmy způsobené stěhováním a zvědavě se dral z chajdy ven průzkumničit. Zatímco jindy svobodomyslnější Fany se několik týdnů držela doma, její opráskaný bratr si rychle přivykl, sebevědomě vyhnal sousedovic kocoury a ovládl území.

V praxi to obnáší, že kam se podíváte či šlápnete, všude mourovatý kocour. Na střeše, okapu, kůlně, plotu, borovici… a pod nohama i rukama ten zatrolený kocour. Tu ho málem přepůlíte sekyrkou, onde vám shodí na hlavu květináče, jindy přivodí srdeční zástavu nečekaným skokem na branku a především se o něj neustále přerážíte, což je ve stráni a na schodech, a zejména za tmy, skutečně ozlomkrk. S ochlazením, a s nevyhnutelným zavřením dveří a oken, kocour svůj um vyšperkoval vřeštěním a spajdrmenovskými přícucy na oknech, což zvlášť v noci, při hře světel a stínů, vytváří hororové přízraky. Nedávno přízrak visel na okně a tloukl natolik, že páčka povolila, okenní křídla se rozlétla dovnitř a kocour se i s protiprůvanovými vycpávkami a za patřičného zvukového doprovodu snesl na hřbet nebohého pesa, spočívajícího na gauči přímo pod oknem – ve dvě ráno!

Veškerá zvířena se vyznačuje dojemnou starostlivostí o nutriční hodnotu mé výživy. Ledva mi přestal pomáhat od přejídání Jessfígl a poté, co jsem do sebe nasoukala suchou čočku, neboť Bedřich v nestřeženém okamžiku vdechl opečenou uzeninu s volským okem (samozřejmě poslední ze zásob), a pečlivě proto bdím i nad kocouří kleptomanií, vstoupili na scénu myšové a vyplenili zásobu másla a sýrů. Dobrá, mému BMI odtučněná večeře neuškodí a do ochranných opatření pro příště zahrnu i nenasytné hlodavce.

Jsou však situace, jež předvídat nelze… Posuďte sami. Pracovní kolegyně měla slavit v předvánočním pondělí narozeniny a tak jsem jí obstarala dárek. Dvanáct barevných čokoládových lahviček naplněných liguére, v dřevěné zdobné ohrádce, vše zatavené v pevné průhledné fólii. V pátek před oslavou jsem pro jistotu strčila dárek do kabely, abych kvůli výpadku paměti nešla s prázdnou. Kabela přes víkend visela jako obvykle v předsíni na věšáku, odkud jsem ji v pondělní ráno nic zlého netušíc popadla a vyrazila do procesu.

Po příchodu do práce jsem z ní stereotypně vylovila mobil, klíče a… tentokrát i dárek. Prázdnou dřevěnou ohrádku. Lahvičky fuč! Můj absolutně konsternovanej a nechápavej výraz musel stát zato. Jako první mě napadlo, že jsem taškou nešetrně praštila cestou a lahvičky se rozbily a vytekly, ale kdeže. Na dně tašky zůstal zbytek rozkousaného igelitu a pár kousíčků různobarevného staniolu. Myšové si udělali mejdan, prevíti nezvedení, ale co hůř, kočkám přímo pod fousy!!! Hlavně, že se většinu víkendu váleli doma v peřinách, dobytci kočičí! Nedostojím, alespoň prozatím, indiánskému jménu Ten který rdousí kočky, ale upravím jim BMI, se budou divit!

Co se myšů týče, odhodlaně jsem vyrazila pro pastičku. Takovou tu nevraždící, no, živolovná jí říkají. Že bych je pak odnesla daleko za humna a roztočila klec, doufajíc, že se zamotanou hlavou a v dostatečné vzdálenosti selže jejich skvělý orientační smysl a nebudou zpátky u liguére rychleji než pampalini. Jenže odbornice v domácích potřebách mi nabídla pouze několik důmyslných zabijáckých pastí, jiné prý nevedou, a při mém nesouhlasném vrtění hlavou se s nelíčeným údivem tázala: „Proč? Proč je nechcete zabít???“ Protože mají krásný korálkový vočíčka, špitla jsem spíš pro sebe a raději preventivně prchala davem dřív, než se ozve houkání rychlého zásahového vozu.