Přicházelo babí léto, já seděla u počítače a smolila data do centrální evidence zvířat, když zazvonil telefon. Vrátnice. „Máte tady návštěvu, nějaký pán M. z N.“ (To je dědina4 kmod nás)“ A co chce?“„Nevím, neřekl.“„Tak ho pusťte.“ Za chvíli se ozvalo nesmělé zaťukání na dveře. Po mém vyzvání, ať jde dál, vstoupil do kanceláře drobný muž neurčitého věku.

„Dobrý den,“ pozdravil nesměle, „Jste paní Tesařová?“„ Ano, to jsem já, a vy jste kdo?“ „Já jsem pan M. z N. a poslal mě za vámi pan doktor J. (státní veterinář a dobrý člověk, se kterým jsem měla opravdu nadstandardní vztah) „Řekl, že vy mi pomůžete.“

„A o co se jedná?“„No, víte, pan doktor J. přišel na kontrolu a hrozně mi vynadal, že nemám označená zvířata. Donesl mi ty náušnice a řekl, že se mám obrátit na vás, že je těm mým telatům dáte.“ To je jednoduché,“ říkám, „Půjčím vám nastřelovací kleště, ukážu vám, jak se to dělá a vy si ty ušní známky dáte těm svým zvířatům sám. Pak mi ty kleště vrátíte.“

Muž ucouvl a rukama udělal naprosto odmítavé gesto.“ Ani náhodou, mě by to bolelo.“ „Prosím?“ „No, to bych nemoh, dělat jim takovou bolest“ „Bolest?“ Vytáhla jsem ze zásuvky značkovací kleště, z krabice párek plastových ušních známek a snažila se vysvětlit panu M. princip. Na jedné straně kleští je jehla, na kterou se nasadí část plastové visačky s hrotem, na druhou stranu se nasune část s dírkou. Telecí ucho se jednou rukou chytne, druhou se nasunou na prostřední část ucha čelisti kleští, a cvak!, jedním pohybem je ušní známka pověšená.

Učiněná paráda proti děsivým socialistickým mučicím nástrojům zvaným perforační kleště, kterými se musela napřed vycvaknout teleti do ucha díra o průměru více než1 cma pak se do té díry rvala tvrdá plastová visačka, mnohdy větší než ta díra, všude plno krve, bečení telat, hnisavé rány, prostě proti dnešku horor.

A tady ten člověk mi brečí, že budou zvířata trpět. Ta dírečka je malinkatá, krev žádná neteče, prostě oproti minulosti lážo. Já sama jsem si nechala hned po revoluci přivézt moje první nastřelovací kleště z Anglie, a potom jsem měla ještě lepší z Holandska. Obcházela jsem přitom striktní plemenářské zákony, protože jsem ignorovala jejich původní plastové originály a čísla zvířat jsem si psala na čisté visačky speciálním popisovačem.

Dnes už by to nešlo, to bych platila velmi mastnou pokutu, protože skot musí mít povinně v levém uchu originální visačku (když ji ztratí, musíte si zažádat písemně o duplikát), bez ní nemůžete zvíře kamkoliv prodat nebo přesunout, pokud uhyne, nedostanete od pojišťovny ani korunu a můžete mít velké problémy s odvozem uhynulého zvířete do kafilerky. V pravém uchu může být zavěšena ručně napsaná visačka pro případ, že zvíře ztratí originál, ale to je jen pro vaši kontrolu.

No, tak jsem tedy byla patřičně naježená a rozhodnutá, že chlapa jednoduše vyrazím. Jenže mám měkké srdce a sociální cítění. „Kolik toho máte?“ ptám se. „Ale jenom asi 4 telata a kravku.“ Zpozorněla jsem. Kravku? Jedna věc je cvaknout visačku narozenému teleti, jehož ušní chrupavka je měkká, a druhá dospělé krávě.

To jsem v práci jednoduše řešila tak, že kravám chybějící visačku navěšovali chlapi, protože procvaknout kravské ucho už potřebovalo přece jenom větší sílu a do původní dírky se jeden taky někdy netrefil. „Tak, jak to provedeme,“ říkám. „Já vás k nám odvezu a dovezu zpátky.“ Tak teda jo.

Jeli jsme. Po cestě se ptám:“ A bude tam někdo, kdo by nám eventuálně mohl pomoct?“ „Jo, tata a kluk,“ povídá pan M. Dojeli jsme do N., vyjeli prudký kopec a zastavili u klasického venkovského stavení, před kterým seděl asi osmdesátiletý děda se sklenkou červeného v ruce. „To je tata,“ řekl pan M. Aha, tak ten nám opravdu moc nepomůže, řekla jsem si v duchu, zdvořile pozdravila a následovala pana M. na dvůr.

Tam už bylo shromážděno obecenstvo: tři tetky ve věku šedesát až sedmdesát let, asi 4 dětičky od kojence po asi patnáctiletého výrostka (to byl zřejmě ten zmiňovaný kluk), a žena středních let, kterou jsem v duchu identifikovala na manželku pana M. “To je ta, co je má tak potrápit?“, zeptala se žena pana M. „Jo, to je vona,“ odpověděl pan M. Počítala jsem v duchu do100 achladně požádala pana M. o ušní známky.

Donesl je a vyšli jsme ze dvora do zahrady. No, zahrada to nebyla, byl to oplocený pozemek, kde postávalo několik špinavých, ale jinak velmi dobře vypadajících zvířat. Celkem jsem napočítala pět býků zhruba od 80 do500 kg. „To jsou oni,“ pravil s hrdostí v hlase pan M. Poněkud mi vyschlo v krku. „Ti velcí taky?“ ptám se. „Jo jo, ti taky, jinak bych je nemoh prodat na jatka.“„ A kdo nám je podrží?“ „Voni postojí.“

No, to určitě, pomyslela jsem si. Požádala jsem pana M, ať ty menší býčky zažene pod přístřešek ke žlabu a podrží je tam, případně ať si zavolá někoho na pomoc. Zavolal „kluka“ a celkem bez problémů je tam oba ne zahnali, ale spíš odvedli. Já si nachystala nářadíčko a kupodivu v pohodě jsem dvěma býčkům nastřelila ušní známky. Pan M. překvapeně vydechl: „To je všechno?“ „Jo“, odpověděla jsem, „jdeme na další.“

S těmi, pravda, měl pan M. i kluk poněkud problém, ale zvládli jsme je. Zbýval ten největší, který nás zpoza rohu ohrady podezřívavě pozoroval. Panu M. se jakýmsi způsobem ho podařilo umístit k improvizované zábraně u žlabu, kde se býk začal intenzivně zajímat, co dobrého dostane. Přistoupila jsem k němu z levé strany a nachystala kleště a visačky.

Pan M. ho drbal na čele a povídal mu něco v tom smyslu, že ta baba, co u něj stojí, mu jenom udělá díru do ucha a jinak mu nijak neublíží. Kluk pouze přihlížel. Nevím, do jaké míry to toho býka uklidnilo, ale já obouruč, s vypětím všech sil, s vyvalenýma očima a zatajeným dechem procvakla to tlusté ucho, a známka byla na místě. „Tak, a teď už jenom kravka,“ povídá velmi spokojený pan M.

Šli jsme zpět do stavení, prošli do jakéhosi přístavku, kde jsem v šeru zaregistrovala něco, co připomínalo velikostí mamuta. Při bližším zkoumání jsem zjistila, že to je kus skotu neurčitého plemene, s rohy dlouhými jako africký skot zebu a hřbetem širokým jako válenda. Odhadovala jsem to na nějakých700 kg. Poněkud ohromeně jsem se obrátila na pana M. „Co to je?“

„No, to je naše kravka. Akorát máme problém, že se vůbec neběhá, a to jsou jí už 4 roky.“ A taky se běhat nikdy nebude, pomyslela jsem si, to by musela sundat víc jak dva metráky. Ta musí mít vaječníky zarostlé do sádla. Chudák doktor nebo inseminátor, co se ji pokoušel kdy vyšetřit. Jako by mi četl myšlenky, pan M. pronesl: „Víte, on už ji vyšetřoval inseminátor i pan doktor, ale nevěděli si rady. Říkali, že ji nesmím tak moc krmit, no ale na to já nemám srdce.“ „No jo, ale to se pak telat a mléka nedočkáte. A co to vůbec je?“ ptám se. „Já nevím, mně to prodal XY, prý je křížená s žírným býkem.“

No, mě spíš zajímalo, jak jí pověsím ty ušní známky. Vypadala mírumilovně, pan M. k ní přistoupil z pravé strany, něco jí povídal, já se protáhla zleva podél štrajcpánu, (pardon, břevna neboli kulatiny, co odděluje od sebe jednotlivá stání zvířat), kleště i visačky nachystané, podrbala jsem ji na čele a uchopila opatrně její levé ucho.

Kráva lehce hodila hlavou a dlouhým rohem posadila pana M. do hrantu, promiňte, žlabu. Lehce hodila hlavou podruhé, druhým rohem mně vyrazila z ruky kleště a odhodila mě na balík slámy. Jinak vypadala, že se jí ta záležitost nijak zvlášť netýká. Lezla jsem po čtyřech, hledala ve slámě kleště a visačky, v duchu proklínala všechny soukromé zemědělce, a pak už bez ostychu nadávala nahlas. A sprostě.

Pan M. mezitím vylezl ze žlabu a usoudil, že je zde opravdu potřeba pomoct. I volal manželku, dědu a dva syny, ve věku12 a15 let. Já jsem zatím našla svoje nádobíčko, postavila se a naštvaná na nejvyšší míru jsem řekla nahlas: „Tak takhle tedy ne, kamarádko!“

Popadla jsem jednou rukou ten děsivě dlouhý roh, narvala kleště na ucho (bylo opravdu hodně tlusté), pustila roh, oběma rukama stiskla kleště, zaťala zuby, a cvak. „A máš to!“, řekla jsem vítězoslavně nahlas. A měla to. A bylo jí to úplně fuk, mrše, dál si spokojeně přežvykovala.

Pan M. byl jako v transu. Neustále mi opakoval, jak to bylo skvělé, jak je šťastný, že to těm jeho zvířatům nezpůsobilo nějakou újmu, že je mi moc dlužen, atd… atd… A co za to chci. Řekla jsem: „Děláte víno?“ „No, já ne, ale děda,“ odpověděl. „Tak mi dejte dva litry dobrého červeného a jsme si kvit.“ „Jenom dva litry?“ „Jo, stačí dva litry.“ Donesl pet flašku s červeným, já se rozloučila s jeho rodinou jako s nejlepšími přáteli, a dovezl mě zpět do práce.

Tento příběh má dohru. Byla jsem už asi dva týdny v novém zaměstnání a jela jsem poprvé služebním autem (Felicií) domů. Byl únor a já si troufla jet domů zkratkou. Cestou, na jejímž začátku byla cedule s nápisem: Silnice se v zimě neudržuje.

Neudržovala se ani v létě, natož v zimě. A bylo opravdu zima. A na silnici, která je situovaná na sever, led. A v tom ledu vyjeté koleje. A já, coby řidič nezkušený, jsem odhodlaně vyjela vzhůru do kopce. A šlápla na plyn. Auto se velmi brzy stalo neovladatelným a já po chvíli marného úsilí získat nad ním kontrolu, jsem skončila v keřích a posléze napůl v příkopu.

Naštěstí to bylo v poměrně prudkém kopci, takže následky nebyly až tak hrozné. Vypnula jsem motor, vylezla ven a sčítala škody. Kromě urvané SPZ a rozbitého světlometu nic dalšího. Velmi mě překvapilo, že hned první auto, které jelo kolem a jehož řidič mě viděl, zastavilo. Moc mi chtěl pomoct, vytáhli jsme lano, ale na ledovém povrchu neměl šanci.

Postupně zastavilo několik aut, ale řidiči se shodli na tom, že nejsou schopni mě vytáhnout. A pak zastavil poněkud otřískaný Renault, jeho řidič se přidal ke dvěma diskutujícím a řekl jen: „To chce traktor, jináč to nepůjde.“ Pak se obrátil na mě.“ No, já bydlím v N. a mám traktor, já bych pro něj dojel.“„Ale vždyť Vy jste pan M!“ docvaklo mi v tu chvíli.“ Co dělá váš zvěřinec?“

„Jé, paní Tesařová, já jsem tu hned, vydržte!“ Vydržela jsem. Asi tři čtvrtě hodiny, než pan M. přijel, jsem, myslím, deseti ochotným řidičům vysvětlovala, že už pomoc mám a nic mi v podstatě není. Pak přijel pan M. s traktorem, vytáhl mě z příkopu, morálně povzbudil, že už to ty tři kilometry domů určitě zvládnu, vypřáhl traktor, popřál mi hodně zdraví a úspěchů v nové práci, a s úsměvem zakončil slovy: „Teď už jsme si kvit.“

Byli jsme si kvit.

Ještě malá poznámka: samice skotu mají žluté ušní známky, samci od růžové přes oranžovou až po červenou. A to v celé Evropě. To jen, kdybyste se chtěli projít někde po pastvině, abyste z dálky viděli, co vás tam čeká.