Milí Zvířetníci, někteří víte, jiní z náznaků tušíte nebo se možná i s obavami dohadujete o dění v Louk smečce. A tak dovolte pár vět úvodem na vysvětlenou, než dojde na zvířenu.

Cesta za prací mě zjara zeměpisně posunula o sto třicet kilometrů severněji. Nejprve do provizorního působiště ve služebním bytě se dvěma dalšími kolegyněmi a od léta už nastálo. Takže konec západní výspě, nyní se hlásíme k už tak silné polární sekci 🙂

Asi bylo od počátku jasné, že víkendové kočovné dojíždění s Péďou na výspu za kočenami a především zajímavé soužití se spolubydly není dlouhodobě únosné. V okamžiku, kdy se ve společném služebním bytě schylovalo k bodovému ohodnocení úklidu pokojíků (nojo, malinko přeháním, ale fakt malinko), bylo potřeba jednat. Než se někomu přihodí neštěstí :- )

No, znáte to, nejtěžší bývá se rozhodnout. Přetrhání kořenů a přesun do jiného kraje nepatří právě k nejsnazším životním krokům, zásadní nedostatek soukromí však složité rozhodování výrazně urychlil. První bod zodpovězen, přestěhujeme se do svého. Ovšem kam? Zavřít svobodomyslné výsepní kočendy, přivyklé na volný průchod z bytu do okolních zahrad, do uzavřeného bytu? Nemožné, vzteky by ho zbouraly, následně zešílely a já s nimi.

A tak, sama majíc města plné zuby, oprášila jsem dávný sen, zagooglila po realitkách a na první dobrou pořídila chajdaloupku na míru, na krásném místě a s větším pozemkem. Pravda, podmínky by se zhýčkanějším panelákovým typům mohly zdát krapet spartánské, ale možnost být doma a přitom venku, obklopená smečkou, toť pro mě luxus z největších.

A tak jsme se ocitli ve zvláštním labském kaňonu zvaném Brána Čech. Bohužel, Pedro se slibované vlastní travičky nedožil, což pro mě byla nesmírně hořká pilule. Přiznávám, že pořizovat hned jiného psejka se mi nechtělo, ztráta byla příliš čerstvá. Ale průběžně jsem nakukovala na stránky blízkého psího útulku a ošívala se.

Prvně v životě takřka ideální psí podmínky, kočendy po přesunu už oraženě rekognoskovaly terén, takže se dalo předpokládat, že psovstvo rozdýchají; chajda prázdná a hlídače i parťáka potřeba. K tomu vliv špatných kamarádů nutno připočíst 🙂 Prostě je jasné, že se nedalo odolávat dlouho.

Když se na stránkách útulku objevil nový přírůstek zvaný kvůli podobě s leonbergerem Leona, cosi mě tam samo odvleklo za flígr. To se tak ráno probudíte a ani nevíte, jak a už do kabely cpete krom obvyklých předmětů i obojek, vodítko a pytel piškotů. Inu, šla jsem, dá se říct, najisto.

Sice jsem pejsku pro klid duše vzala ještě na zdvořilostní seznamovací vycházku, ale rozhodnuto už vlastně bylo od rána. Vyřízení formalit proběhlo rychle a hladce, ještě jsem se dozvěděla, že fence odhadují cca tři roky a nedaleko ji odchytla městská policie a víc o její minulosti nikdo neví, a už jsme štrádovaly k domovu.

Neuvěřitelně vyzáblé, bojácné a uprůjmované stvoření s milým ksichtíkem bylo hned za útulkovou branou samovolně překřtěno na Jessii, netuším proč. Zkrátka to taky samo 🙂 Pejska, patrně kříženec labradora s německým ovčákem, si musela zažít své. Nejen hlad a bídu, ale nepochybně i bití. Darmo psát, vždyť mnozí důvěrně znáte osobně nebo z odstrašujících příběhů.

Situaci dokonale popsala v e-mailu Marička a věřím, že mi promine, když bez dovolení ocituji jednu její pasáž, protože sama bych se takto výstižně vyjádřit nedokázala: „ Způsob, jakým nám zvířata nechtěně odhalí jejich minulé utrpení, mě vždycky děsně bere za srdce, i když je to vlastně jejich jediný způsob, jak nám poodhalit, čím si prošli a případně se vyvarovat situací, které ty ošklivé vzpomínky vyvolávají. Je to k pláči hlavně u takových zvířat, jako je jistě i Jessie, kterým ani hrůzy minulého zacházení nezlomily duši, snaha za trochu lásky „být hodný a mít rád“ v nich nikdy neumřela“.

Naštěstí měla Marička pravdu a Jessie má duši nezlomnou a povahu vlídnou a dobromyslnou. Byla veliká radost sledovat, kterak s přibývajícími kily narůstala i důvěra a sebedůvěra i sebevědomí. Ech. Jen jestli jsme to s posilováním sebedůvěry kapánek nepřehnaly. Neříkala jsem to už někdy? :- )

Z původně velebázlivého střízlíka se vyloupnul pětačtyřicetikilový hromburác, který je tak nadšený, že už se nebojí… že v hrůze prchají všichni okolo :- ) Proto Jessfígl. (Kdo nečetl – Nac Mac Fíglové jsou velmi svérázné postavičky z Pratchettových knih. Ve stručnosti – splašený magor, poděs, který zpravidla všechno myslí dobře, ale často to tak nevypadá. A nedopadá).

Libo-li pár příkladů? Pominu neobyčejnou mazanost a loupeživé nadání co se potravin týče. Po pár zmizelých večeřích už si dávám majzla. Velkoryse se přenesu přes pravidelný, a pro zúčastněné náramně zábavný, kočkopsí valčík na střeše kůlny (kam se dostane kocour, tam psejk taky, to dá rozum, že se nemůže nechat zahanbit, že).

Hůř už se pomíjí poprask na vsi, kdy fíglík během vycházky v jednom okamžiku svou bezuzdnou družností vyděsil sousedovic ostrého ovčáka, jeho paničce radostně prošlápl pajšl a pokusem o kontakt málem přivodil oběšení skorojezevčici ve vlastnictví další sousedky. Poněkud provinile a zahanbeně podotýkám, že Jessie byla na vodítku. Kupodivu sousedé nepřestali zdravit a dokonce se nám ani nevyhýbají 🙂

Ukázkou z nejtypičtějších by však mohlo být dění nedávné prosluněné neděle. Slunce vykouklo a po několika pošmourných dnech se vyloupl den jako malovaný, ideální čas pro venkovní zazimovací práce. Většinu dne rozesmátá Jesska protryskala po zahradě a v podvečer jsme se byly projít blízkým bukovým lesem. Po návratu z vycházky jsem si usmyslela, že je příhodný čas vysadit ještě pár šípkových keříků pro zpevnění svažitého pozemku v dolní části zahrady.

Nutno podotknout, že svah je v těchto místech tak strmý, že není úplně snadné udržet se na nohou a ještě zahradničit. Leč podařilo se, zálibně jsem pohlížela na dokonané dílo a chystala se domů. V tom spatřím rozběhlého psíka, kterak se na mě řítí s čtveráckou jiskrou v oku. Nahoře na terase s oblibou (ehm, a s rozeběhem) skáče, nejlépe nečekaně, zpoza zdi či křoví. Na břicho, na záda, co je zrovna při ruce. Teda při tlapách.

Na rovině se dá bujaré hamstnutí ustát a pravdou je, že Jessce tyto hrátky s trochou klení toleruji, staly se součástí společného blbnutí a rituálů. Ale ne, teď nééé. Idiotsky balancuji na stráni a nevěřím, že miláček doopravdy skočí. Chyba lávky, skočil. Sjela jsem po břiše jak namydlená, zastavila o švestku a opatrně počítala kosti.

Psíček stál nade mnou, najednou velmi rozpačit a nejist a zaraženě vyčkával, co bude dál. Kosti se zdály všechny a tak jsem se pozvolna napřímila. Ne nadlouho. Zjištění, že panička žije přivedlo zmateného pesa do euforie… a ano, skočil znovu. Tentokrát mě zastavil dřišťál. Mimochodem, věděli jste, jak moc je tendlencten keř trnitej?

Za relativně krátkou dobu máme zážitků plno. S řemeslníky, zahradnických, cestovacích, kočičích. Ale ty třeba zas někdy příště. Pokud mi rozjívený Jessfígl nesrazí vaz 🙂