Jmenuji se: Vašík. Říkají mi: Kočička, Piraňa, Žížala. Narodil jsem se: asi začátkem roku 2009. K žrádlu dostávám: ráno granule, večer maso se zeleninou. Oblíbená činnost: přetahování, venku běhání, doma mazlení. Já a moji lidičkové žijeme: v Praze.

Když už bylo jasné, že Bardova dogtrekkingová kariéra končí, začala jsem se pomalu rozhlížet po dalším psovi. Nechtěla jsem štěně – chci psa na treky teď a navíc nemám možnost motat se kolem štěníka tak, jak prcek na začátku života potřebuje. A taky ne starého – jeden důchodce mi stačí. Aktivní pes, nejlíp 2-3 roky. A aby nebyla nuda, tak vybrat nějaký ten špatný osud a ukázat mu jiný život. Útulkáč, kandidát na injekci,… samozřejmě bígl, plemeno které mi všestranně sedí a které miluji.

Hned prvního kandidáta mi hlásila veterinářka – přišli k nim utratit bígla, že ho nezvládají a pokousal jim dítě. Žhavení drátů – tříletý, od malička nezvladatelný, minimum pohybu, jako poslední pokus kastrace, samozřejmě nepomohla, pak kvůli žrádlu pokousal dítě majitelů. Pár bezesných nocí – NECHCI kastráta, nikdy jsem nechtěla a po tom jak to odnesl Barry už vůbec ne. Ale jinak je to ideální kandidát. Ne, nevzala jsem si ho, chci psa, co myslí hlavou a ne žaludkem, jeden takový mi stačí.

Okolo Vánoc se objevil jiný lákavý kandidát – tříletý bígl, ke kterému dokonce připlatí tisícovku. No to musí být povaha! Toho chci! Jenže než se mi podařilo kontaktovat majitele, byl už pes pryč – snad se dostal do dobrých rukou, snad si jej někdo nevzal jen pro tu tisícovku…

Jinak spousta inzerátů – šestiletí psi, co už své majitele přestali bavit, dvouleté bezproblémové fenky (chci psa, s fenkou si nějak nemám co říct). Mladí problémoví bíglové neexistují. Čím dál častěji jsem brouzdala po nabídce problémových útulkáčů a čím dál častěji jsem se zastavovala u jednoho křížence. Nevyzpytatelný, nevhodný k dětem, bezdůvodně kouše… ten pohled, ty oči… Vašík.

Vašíka v necelém roce našli uvázaného u Zlínského útulku s cedulí na krku – je agresivní, hlavně na děti, nemůžeme si ho nechat. Párkrát si kousnul i v útulku. S touhle vizitkou tam pak zůstal víc než dva a půl roku, než jsme si ho vzali my. Útulek se taky vyznamenal – asi týden před tím, než jsme pro Vašíka přijeli, mu vyměnili spolubydlícího v kotci a až po několika dnech (!) zjistili, že je Vašek pokousaný. Hlava a krk jeden kousanec vedle druhého, jedna rána na krku zanícená, takže vyholení, čištění, antibiotika. A psychické následky – jako by těch strašáků neměl v hlavě dost.

Seznamovací procházka, papíry, rozloučení u auta a Vašek už sedí vevnitř. Cesta k našim na chatu. Tam Vašík zkouší prohánět kočku, ale jinak se chová jako bezproblémové zlatíčko, navíc jako MOJE zlatíčko, takže náhubek jde přes moje původní předsevzetí brzo dolů. V jednu chvíli trochu přehání bouřlivé mazlení s přítelem, sahám po konci vodítka – a Vašek mi visí na ruce. Tak takhle je to s tebou, potvoro zubatá… Večer nachystám dvě misky kus od sebe a Vašek místo aby se pustil do žrádla, skáče po Bardovi, naštěstí čekám zradu a mám jej na krátkém vodítku, takže Barda o ničem neví. Zato já už tuším při jaké příležitosti přišel k těm dírám v kožichu.

V pondělí beru nováčka do práce – nevěřím tomu, že po skoro třech letech v kotci vydrží doma bez loužičky, nevěřím mu ve vztahu k Bardovi. Metro zvládá dobře, ale kolegů se bojí, vrčí. V úterý zkusí být poprvé doma sám, od Bardy ale odděluji. Jsem připravena na hrůzy, a ono nic. Ve středu nechávám Vaškovi náhubek a nechávám kluky spolu, předtím pečlivě odstraňuji všechno, o co by mohl vzniknout spor. Snad dobrý, tak už je nechávám oba volně.

Přesto se útokům na Bardu nakonec nevyhnu – naštěstí vždy v mé přítomnosti. Stačil ukradený pamlskovník, taška s jídlem právě přinesená z obchodu, prostě žrádlo = problém. Pracujeme na tom, už jsou schopní olizovat každý půlku talíře, ale je to hodně na hraně toho co Vašek ustojí.

Ještě komplikovanější je jeho agrese vůči lidem – na první pohled opravdu vylítne bezdůvodně, stačí se ale podívat důkladně. Pes byl zjevně trestán bitím, jeho první reakce na napřaženou ruku byla víc než vypovídající. Několikanásobné tresty, špatné načasování, kdy byl z psího pohledu seřezán bezdůvodně. Stačilo za ním zadupat a pes se krčil na zemi v očekávání rány. Bojí se manipulace, i když ode mne snese hodně.

Má panický strach z malých neposedných dětí. Dokud je dítě v klidu, je v klidu i Vašek. Jakmile začne dítě poskakovat nebo se jinak vrtět, Vašek znejistí, odvrátí pohled, zavrčí. Přímo čítankový strach. Jestli na něj v tu chvíli zatlačili nebo jej rovnou zbili, nedivím se, že láskou k dětem zrovna neoplývá. Takže nehrotíme, děti si hladí Bardu, který si to užívá, Vašek se z bezpečné vzdálenosti dívá.

Problémy, kdy nás nechtěl pustit do stanu, vrčel Bardu, který přišel do postele později než on… to už je snad za námi. U psů je většinou v pohodě, nesmí ale nastat situace, kdy Vašek začne přemýšlet co dál a z nejistoty zavrčí. Takže hlídám, přátelím, jistím svýma rukama. A bráním před cizími útoky.

Vašík a Barry museli snad každý přijít z jiného konce galaxie. Vašík moc inteligence nepobral a dva a půl roku v útulku mu v tom nepomohlo, zatímco Barda je „pan profesor“, neskutečně chytrý až vychytralý. Barry je od malička líný, Vašek je křížený s tryskáčem. Barry je tvrďák, kterého nic nevyvede z míry, Vaška rozhodí cokoliv. Barry je naprosto neagresivní k lidem i psům, má to vrozené. Vašík se to učí a to nikdy nebude úplně stejné. Barry sice umí pohled hladového, týraného pejska, ale Vaškovi ten pohled věřím.

Po čtyřech měsících jsme na začátku cesty. Víme jeden o druhém, co jsme zač. Máme za sebou pár treků, společné víkendy. Válí se v posteli, mazlí se, kroutí se u toho jako žížala a kope jako kůň. Při zívání mňouká. Odvolávám od zajíce, od veverek i od psů. Má slušné přivolání a já riskuji a pouštím navolno. Skáče do výšky člověka, lítá tryskem, miluje přetahování. Je snaživý, dokonce od Bardy sám pochytil zákaz vstupu do kuchyně. Má ale rychlejší nohy (a zuby) než mozek a v hlavě pořád ještě dost strašidel z mládí. Tak nám v tom boji se strašidly držte tlapky.

Petra + Barry

http://vasik.unas.cz