Bylo to v létě, modrá obloha, 30 stupňů ve stínu, ranní směna skončila, já si zašla na oběd a pak jsem se vydala na obvyklou kontrolu všech stájí.

Obnášelo to K240, tedy kravín se dvěma sty dojnicemi a padesáti zapuštěnými a březími jalovicemi, teletník se stovkou telat na mléčné výživě, tedy ve věku do 3 měsíců, pak jejich starší kamarádi, tedy kategorie od tří do šesti měsíců, taky asi stovka, výběh, kde se slunilo sto padesát chovných jaloviček, staré OMD, (Odchovna Mladého Dobytka), tam jsem měla suchačky – to jsou zaprahlé krávy, tedy ty, co se nedojí a mají se do dvou měsíců otelit.

Pak porodna prasnic, odstavená selata, předvýkrm a jalovárna (tam byly prasnice po odstavu, zapuštěné a do zjištění březosti), pak výkrmna, no a končila jsem na K174 – bývalý kravín, nyní přestavěný na volné boxové ustájení pro býky nebo jalovice. Měla jsem tam asi dvacet býčků od 300 po500 kghmotnosti.

Ten den se jim zrovna stlalo, tedy přehnali se do výběhů, podestýlka se vyhrnula, nastlala nová sláma a býci se přehnali zpět, a mohly se vyčistit výběhy. Býci to stlaní milovali, obzvlášť, když se jim do boxů hodily celé kulaté nebo hranaté balíky slámy, to se na ně vrhli a s rozkoší je rozdupali, váleli se v nich a slámu si rozhrnuli po podlaze sami. Ale dnes tady něco nebylo v pořádku.

Pod kloboukovou napaječkou v rohu stáje byl spíš rybník a býci čvachtali ve vodě. No jasně, ucpaná, přetékající napaječka. To umí snad všechna hospodářská zvířata naprosto perfektně, ucpat jakoukoliv napaječku. Stačí, když vezmou do huby kus žrádla, namočí ho v té napáječce a pak to tam nechají. Tady evidentně nacpali seno, siláž nebo slámu pod plovák, případně zvedli ocas a ulevili si přímo do napaječky, to je taky zcela normální.

Jak už to je u mě ve zvyku, naprosto bezmyšlenkovitě jsem přelezla zábrany a šla vyčistit napaječku. Zcela proti všem předpisům o bezpečnosti práce, které jsem sama tvořila poté, co jsme měli v ZD smrtelný úraz, kdy býk, no spíš býček, asi jen350 kg, smrtelně zranil krmiče, který sám vlezl do stáda býků.

Prostě to pravidlo je jednoduché, lidi musí být minimálně dva, aby se navzájem hlídali, a hlavně měli pod kontrolou býky. Na vysvětlenou, nikdo těm býkům neubližoval, chodilo se mezi ně, jen když jsme je potřebovali přehnat nebo pokud jsme je museli ošetřit, ale prostě v každé skupině zvířat platí striktní zákony, každá skupina má svoji přísnou hierarchii, i když jsou to zvířata hospodářská.

Pokud mezi ně vleze člověk, je to pro vůdce stáda nebo skupiny vetřelec, se kterým si jde změřit síly. Měřte si síly s šestimetrákovým býkem. Můžete, taky jsem to dělala, ale musíte mít nějaký způsobem převahu, tehdy jsem se ozbrojila elektrickým bičem, tedy ne že by se to toho býka nějak dotklo, jen ho to zabrnělo na mezirožním valu, kam jsem se trefila, ale dalo mi to možnost ho ovládnout.

Ten den, o kterém píšu, to ale bylo jinak. Taky jsem se ozbrojila, železnou trubkou asi jeden metr dlouhou, původem z podtlakového dojicího potrubí, ne proto, abych tím nějakého býka praštila, i když v ohrožení života bych naprosto neváhala, ale abych zabouchala na zábrany a odehnala tím býky do výběhu. Podařilo se, a já se začala věnovat napáječce. Samozřejmě, pod plovákem byla fůra sajrajtu včetně fekálií, i opřela jsem trubku o stěnu a jala se intenzivně rukou vybírat ten hnus. Už jsem končila, když jsem zaslechla ten zvuk.

Zvedla jsem hlavu, otočila se, a podívala se přímo do očí býkovi, který stál asi2 metryza mnou. Skloněná hlava, odfrkávající mulec, noha hrabající v podestýlce, a další býk kráčející k mým zádům. Popadla jsem trubku, mávla, trubka mi z mokré ruky vylítla, útočník uhnul, ale druhý býk vyrazil. Nezaváhala jsem snad ani vteřinu.

Jata hrůzou, strhla jsem ze sebe tričko, hodila ho směrem k býkovi a proskočila kotoulem letmo nebo plavmo, nevím, jak se tomu říká, prostě jsem proletěla mezi hlavovými zábranami na krmnou chodbu. Polonahá jsem dopadla do zbytků siláže, sena, slámy a prachu na beton, odřená, málem počuraná, ale živá. A nahá. Asi rok před tím jsem prodělala klasický herpes neboli pásový opar a v létě se mi občas vracel v místech, kde se nosí malé spodní prádlo. Chodila jsem proto v létě bez.

Vstala jsem a jakoby ve snách jsem našla papírový pytel od minerálních doplňků firmy Fides Agro, omotala se jím a seběhla pár metrů k teletníku, kde si děvčata sušila na šňůře vyprané pracovní šaty. Strhla jsem první tričko, které mi přišlo pod ruku, na teletníku jsem si ho natáhla a odkráčela jsem coby postarší Miss mokré tričko do kanceláře, kterou jsem měla přímo v kravíně v prvním patře. Vůbec jsem nezaregistrovala, že rostlináři svážejí otavy a jednoho z traktoristů, co mě viděl odcházet z teletníku, jsem tak šokovala, že čuměl na mě místo na cestu a urval nám rýnu od výkrmny prasat.

V kanceláři jsem začala sčítat škody. Od ramen přes hrudník, břicho až na stehna jsem byla odřená, ruce mi krvácely a začalo to všechno hnusně bolet. Především jsem ze sebe musela umýt tu špínu a usoudila jsem, že by neškodilo ty odřeniny vydezinfikovat. To nebyl problém, měli jsme celkem slušnou lékárnu na kravíně, (běžně jsme používali ke svému ošetření zvěroléky, takový veterinární Ketazon byl skvělá věc a mast na vemena výborně léčila bolesti v kolenou), jen ten dezinfekční sprej byla Pederipra, jejíž součástí byla genciánka, neboli známá fialka. No tak jsem se našplíchala fialovou Pederiprou, poutírala slzy (štípalo to fakt hrozně) a začala dělat papírovou práci.

Najednou slyším volat: „Šéfová, šéfová, jste v pořádku?“ Chlapi krmiči jeli krmit býky a viděli moje tričko zadupané v podestýlce, tak se vrátili a šli se přesvědčit, jestli žiju. Poněkud v šoku z toho, co viděli, jeden řekl: „Pojďte, hodím vás domů.“ „Jsem tu na kole,“ odpovídám. „Kolo vám vezmu.“ Neměla jsem sílu protestovat. Nechala jsem se odvézt traktorem domů, uložila kolo do sklepa, a pak jsem se zcela normálně sesypala.

Když došel domů MLP, podíval se na mě a s mírným zhnusením v hlase pravil: „ Prosím tě, co jsi to zase dělala?“ „Jenom svoji práci,“ odvětila jsem.