V srpnu 2008 jsem z opuštěného domu ukradla roční „zapomenutou“ fenku Trixie, aniž jsem měla promyšleno kam s ní. Už dříve jsem psala o tom, jaký měla osud a proč předloni skončila u nás. Zabydlela se a je z ní šťastný pes. To, že kvůli ní denně pendluji mezi dvěma zahradami, zavírám kočku Smoky do ložnice (a trnu, že jednou zapomenu) a řadu dalších změn – to jí vůbec nezajímá.
Trixie nedává radost najevo hlasem, ale vlní celým psem. Přiběhne, vrazí nám hlavu mezi kolena, ocasem dělá kolečka a při drbání se jí blahem podlamují zadní nohy. I při procházkách si takhle sama od sebe přijde pro pohlazení. Když při našem příchodu leží, nevyskočí, aby nás běžela uvítat. Překulí se na bok, rozevře náruč, mlátí ocasem o zem a koketně vyplazuje špičku jazyka. Je blažená, když jeden z nás přijme její objetí, nechá se ovanout horkým dechem a jemně opusinkovat.
Na přebíhání z vedlejší zahrady používá „běh radostný“. Žene se vpřed a předními packami snožmo zvysoka buší do země jakoby driblovala neviditelný míč. Je v tom pohybu cosi dětsky nemotorného, takový běh medvíděte. Když se takhle rozradostněná vřítí do domu, dokáže rozjasnit i tu nejsmutnější tvář.
S ostatními psy se potkává jen skrze drátěné ploty okolních zahrad, občas nějaký uprchlík běhá volně. Se psy za ploty se očichá, otírá se bokem o pletivo, bez hlesu vrtí ocasem, ale to je tak vše. Kolikrát se u plotu ani nechce zastavit. K volně pobíhajícím psům se nechová agresivně, ale také neprojevuje nadšení ze setkání. Většinou mlčky stojí, nejistě natahuje ke psu čenich, ale nejeví chuť si hrát či se kamarádit. Teprve když „protivník“ (většinou menší než ona) začne provokativně poskakovat a štěkat, Trixie se přidá a je čas setkání ukončit. Kdyby se totiž strhla rvačka i jasně vyprovokovaná druhým psem, stejně by vina nejspíš padla na „bojovou“ Trixie. A protože my si moc dobře pamatujeme, že porvat se dovede (kdysi se Sadie), psí kontakty nevyhledáváme. Na procházky s ní jezdíme tam, kde jsme sami a pokud to jde, běhá na volno.
Trixie štěká málo a až dosud jsem jí nikdy neslyšela zakňučet. Jedinou vyjímkou jsou kočky, především garážová Indy. Jakmile ji Trixie zahlédne, štěká až nepříčetně. Proto, než ji bereme na procházku, musíme se ujistit, že kočka není v garáži nebo jinde v dohledu. Pokud ano, pes šponuje vodítko, štěká až funí a sípe. Indy oplácí syčením, ježí se a prchá, ale vystresovaná naštěstí není. Všechny předešlé pokusy o zklidnění psa před kočkami skončily fiaskem! Trixie je prostě nesnáší a nemá cenu trápit ani ji, ani kočky.
Až dosud jsem žila jen s kočkami. Se psy jsem sice kontakt měla, ale tohle je první vlastní pes. Takže moje výchovné zkušenosti byly minimální. Trixie vyrůstala první rok zcela sama na zahradě a o její výchovu se rozhodně nikdo nestaral. Možná to paradoxně bylo dobře, alespoň ji nějakým krutým režimem nezkazili. Jenže Trixie je paličatá až běda, já nejsem dostatečně důsledná a manžel už teprve ne.
Asi by nás měly Trixiny výchovné nedostatky více mrzet. Ale se svým vzhledem bojového psa je pro nás důležitější, aby byla vstřícná k lidem, než aby poslouchala na slovo. Zatím nemáme důvod o jejím kladném přístupu k lidem pochybovat. Ještě se nestalo, aby na někoho zavrčela. Když se s někým zastavíme a ona si není jistá, raději stáhne ocas pod břicho a pokorně stojí. Jakmile podle tónu hlasů vycítí klid, ocas zvedne a dotyčného přátelsky očuchá. Je-li Trixie v domě a někdo zazvoní, nikdy nezaštěká. Zvedne se, zvolna jde se mnou ke dveřím a pak jen tiše postává u nohy. Podle letmých pohledů zvonících je jasné, že samotná Trixina přítomnost a její „pocker face“ budí respekt. Zato když zaslechne třeba i vzdálený zvuk, který se jí nelíbí, při jejím hrdelním zavrčení, rezonujícím celým tělem, naskakuje husí kůže.
Její nejmilejší hračkou se stal šustící kočičí tunel. Ležel v obýváku i když už přestal kočky bavit. Trixie kolem tunelu chodila bez nejmenšího zájmu. Jednou jsem dovnitř dala hračku a vyprovokovala ji, ať si jí vytáhne. Nejprve se šustivého zvuku lekla, nadskočila a na tunel bafla. Když zjistila, že jí nekousne, začala s ním zápasit a od té doby ho miluje. Žene se k němu sotva přiběhne do domu, nosem ho nabere, odhodí a pak ho delší dobu zakusuje a pere se s ním. Když tunel vynesu na zahradu, bojuje s ním do vyčerpání. Morduje ho už rok a tunel zatím odolává trhlinám. Byl sice vyroben pro radost kočkám, ale mohu vřele doporučit i jako hračku pro psa.
Trixie rozhodně není cepovaná, přesto zvládne několik povelů. Na některé reaguje okamžitě, na jiné podle vlastního uvážení a nálady. Následující seznam je seřazen sestupně právě podle ochoty výkonu.
Give a paw (dej packu). Jeden z prvních povelů, který pochopila během několika minut. Hlavně proto, že při nácviku jsem v druhé ruce svírala dobrotu. Trixie si s námi užívá odpolední kávu, kde za podání packy dostane sušenku. Už podle zvuků z kuchyně (času nebo možná i vůně kávy) přesně pozná, co se chystá. Ještě nesedíme u stolu a ona už čeká u manželovy židle (ať už jíme uvnitř nebo na zahradě). Však židli v jídelně říkáme „magic chair“. Kdokoliv na ní usedne, Trixie mu přijde nabízet packu. Když se jí manželovy sušenkové intervaly zdají dlouhé, začne se mu nenápadně připomínat. Upře na něho hypnotyzující pohled a packou pumpuje tak dlouho, dokud se nad tou chudinkou nesmiluje.
Want a cookie? (chceš sušenku?). Hlavní důvod, proč se Trixie bleskově naučila dávat packu – za úplatek. A moc dobře ví, kde sušenky jsou. Stačí se zeptat a ona neomylně kluše na správné místo, šťouchne nosem do sklenice, hodí po nás očkem a čeká.
Take a pee (vyčůrej se). Rychlou reakcí na tenhle povel mě mile překvapila. Velmi brzy pochopila, co znamená a pokud v sobě nějakou tekutinu má – funguje spolehlivě. Zřejmě jí došlo, že když se vyčůrá, může dovnitř.
Go see Jay (jdi za Jay – manželem). Povel, který používám výhradně pro křížaly ze sladkých brambor, které Trixie nade vše miluje. Dostává je jako moučník po večeři a pouze od manžela, který si v té době už čte v obýváku. Jakmile otevřu lednici, Trixie začne natěšeně stepovat ví, co z ní vyndám. Většinou ani nestačím heslo vyslovit a Trixie už svým driblovacím poskokem peláší do obýváku. Dříve u toho vyváděla a k povelům byla hluchá. Její nadšení ale ohrožovalo nejen manželovu kůži na kolenou, ale i stav koženého křesla. Nakonec jsem jí naučila, aby si sedla a počkala (tak alespoň ochotně a bez vyzvání podává packu).
Let’s go home (pojď domů). Ne přímo povel, ale výzva lahodící jejímu sluchu. Používám jí, když jdu pro Trixie na vedlejší zahradu. Jakmile zaslechne tahle slova, vystartuje k otevřeným vrátkům, které obě zahrady propojují. Málokdy je třeba výzvu opakovat. Pokud jí nenásleduji dost rychle, přižene se zpět, kde že se tak courám.
Let’s go bye-bye (pojďme zpět). Opak věty předešlé. Znamená Trixin večerní návrat na zahradu, kde v garáži přespává. Přestože je to to poslední co chce slyšet, až dojemně poslušně se zvedne a jde. Ale také ví, že je to věta „úplatková“ a že za svoji poslušnost dostane pamlsky, vyhrazené jen pro tuto večerní dobu. Jablečnou křížalu obalenou kouskem sušeného masa (kupované), a čtyři, mnou pečené sušenky s přichutí arašídové pomazánky (peanut butter). Sotva Trixie doběhne do garáže, na prahu se otočí a čeká na dobroty. Běda, kdybych je zapomněla.
I’ll be back (vrátím se). Tahle slova jsou pro ní jako studená sprcha. Když jí odvedu vedle, slíbím jí, že se vrátím a ona smutně zůstane na místě.
Let’s go get some water (pojď se napít?) – Trixie o procházky moc nestojí. Ráno jí stačí jen krátká obchůzka v naší čtvrti, v horkém počasí třeba jen deset minut. Odpoledne s ní jezdíme do přírody a tam délka procházky záleží na její náladě a na teplotě vzduchu. Celá natěšená se hrne do auta, ale podezíráme jí, že jí více baví jízda, než běhání. V horkém létě často jízda trvá déle, než samotná procházka. V chladnějším počasí je ochotná chodit hodinu i víc. Přesto, že má prostor na běhání, dává přednost chůzi a čmuchání. Když se některý den rozhodne, že chodit nebude, buď z auta vůbec nevyskočí, nebo sice ano, ale pak je to krok-čmuch-krok. Snažit se jí „rozchodit“, je jak táhnout tele na porážku. Nutíme jí jen krátce, když chodit nechce, asi ví sama proč. Ať je délka procházky jakákoliv, cestou zpět stačí říci „let’s go get some water“. Trixie se zastaví, mozkové GPS jí nasměruje a ona začne klusat. Třeba se do té doby loudala, teď zrychlí a zastaví se až u auta. Vždycky přesně ví, kde zůstalo i když ho ztratila z dohledu. Kolikrát ani není žíznivá, ale tahle věta pro ní jasně znamená „dem dom“.
Drop it (pusť to). Moc dobře ví, co od ní chci. Jenže záleží na situaci, jak poslušně povel splní. Trixie není aportovací. Když má náladu, na zahradě (někdy i na procházce) radostně běhá za hozenou věcí. „Kořist“ popadne, chvilku se jí snaží zlomit vaz a vytřást z ní duši, ale přinést jí zpět, to od ní přeci nemůžeme vyžadovat. Nikdy se s ní o hračku nepřetahuji. Domluvou se nechá přesvědčit a nakonec pustí i rozžvýkaný kus prasečí kůže. Ovšem jednou si sama chytla chipmunka a byla rozhodnuta kořist nevydat ani za nic. Nevrčela na mne, když jsem jí mrtvolku marně páčila z huby, jen se vysmekla a utekla. Snad z toho měla i švandu, jak jsme jí s manželem naháněli. Nakonec jsem jí krutě převezla – v bleskovém momentu jsem s ní vyhandlovala chipmunka za donesený kus šunky.
Bohužel z těch nejdůležitějších povelů by Trixie při známkování propadla. Moc dobře ví, co znamenají, ale při své paličatosti na ně reaguje podle nálady.
Sit (sedni) – pokud ví, že se to vyplatí (něco dostane), reaguje okamžitě, povel stačí jen zašeptat. Jindy ho musím opakovat několikrát, než laskavě poslechne.
Lie down (lehni). Také ví, co se od ní chce a když je v poslušné náladě sedne si a pak i lehne. Jindy jí musím podrazit přední packu, abych zdůraznila, že povel myslím vážně.
Stay (zůstaň). Odložení jsem jí učila na zahradě za úplatek. Nařídila jsem jí si sednout a zůstat. Párkrát se zvedla a šla za mnou. Pak pochopila, že to je chyba a zůstala na místě. Když jsem došla na konec zahrady, mávla jsem na ní a ona vyrazila jako z katapultu. Dostala pamlsek a šly jsme na to znovu. Naučila se to bezvadně a povel si zapamatovala. Bohužel funguje pouze na zahradě, kde mě má na očích. Když jí zmizím z dohledu, zvedne se a jde za mnou. Nebo uzná výcvik za skončený a jde někam úplně jinam. Mimo zahradu na ní není spolehnutí vůbec.
Stop! Také přesně ví, co by měla udělat, ale poslušnost = nálada. Někdy se zastaví okamžitě, jindy mohu jak kulomet štěkat „stop, stop, stop, stop“, milostpaní čmuchá nebo poklusává dál. Když situace vypadá nebezpečně, raději se za ní rozeběhnu a chytím ji (jakmile se jí dotknu, zkamení).
Come here (ke mně). Jak vidíte, tento povel je až úplně na posledním místě. Na našich zahradách na přivolání poslechne, mimo ně málokdy, spolehnout na to nemůžeme nikdy. Proto s ní na volné běhání jezdíme na místa, kde jsme sami a hlavně tam, kde nejezdí auta. Její nejhorší zlozvyk je auta honit. Jakmile jsme tuhle „vadu“ zjistili, zkoušeli jsme všechno možné, po dobrém i po zlém – Trixie za auty vystřeluje dál. Na vodítku se dá udržet, ale stačí moment naší nepozornosti a je schopná nám vykloubit rameno jak trhne. Navíc, když vidí blížíci se auto, zastaví se (klidně i uprostřed slinice), jako býk na koridě skloní hlavu a je rozhodnutá hrozivému nepřiteli čelit. Blížící se řidiči naštěstí reagují s usměvem a zpomalí nebo se nám obloukem vyhnou. Bohužel na volno se už dvakrát za autem rozeběhla. Na volání (řvaní) byla hluchá a snažit se jí doběhnout nemělo cenu. Neštěkala, ale letěla na plný plyn. Naštěstí šlo vždy jen o jedno auto na prázdné silnici a Trixie to po chvíli sama vzdala. Pochválená za svůj běžecký výkon rozhodně nebyla. V letních měsících, kdy je v lesích nejvíce živo chodí často i v přírodě na vodítku. Nemůžeme riskovat, že nečekaně vyrazí za nějakou zvěří. Že se zaběhne, ve spletité divočině si zlomí nohu, spadne do hluboké, vodou vymleté prolákliny, nebo nedejbůh šlápne na jedovatého hada. Naštěstí Trixie vodítko příliš neomezuje. Tím, že není „lítací“, ho většinou ani necítí a my stejně chodíme tam, kam velí její nos.
Trixie je naše milá fenka, šašek a mazel a jsme rádi, že jí máme. Jak z kamene vytesaná Trixie, mě v kuchyni vydrží hypnotizovat déle, než já vydržím dělat, že jí nevidím. Jen kvůli ní jsem začala velmi ledabyle vytírat všechny mísy, stejně jako jí kladu na zem k předmytí pekáče i pánvičky. Bohužel poslušností, která se u psa nejvíce počítá, se rozhodně chlubit nemůže. Ale také není úplně nevychované trdlo. Kdybychom žili v husté koncentraci lidí a psů, asi by to byl velký problém. Tady to příliš nevadí. Třeba se mi časem podaří ještě něco vylepšit, i když její paličatost mě dokáže zdolat. Nevíme jaké má v sobě namíchané geny, ty které jsme si jednou nechali zjistit, byly spíše k smíchu. Zlá na ní v žádném případě být nechci, stejně nemám na drezůru náturu. Velmi nerada bych v ní probudila agresivní chování a naopak utlumila to, co je na ní nejhezčí – přítulná a důvěřivá povaha.
Zvířetníci, přiznejte se! Co dovedou a jak jsou poslušní vaši psi ???
Tady jsou fotky. Ty videjka ke konci alba si možná budete muset nejprve nahrát a pak znovu přehrát, aby se vám „zanimovala“.
http://marickac.rajce.idnes.cz/Trixina_vychova/
už můžu psát komentáře?
Teda Alex – úplně mě mrazilo – máte výtečného anděla strážného. (wave)
Maričko, Trixie máte hezky vychovanou na to, jaký měla osud, a že ji nemáte od štěněte. Já jsem zatím měla všechny psy (Lesan, Dulinka, Kimi, Alánek)jako někým odložené, takže byli vděční poslušní závisláci. Až na Kimi(NO) všechno jezevčíci, takže trochu s výhradou – jezevčík má často svou hlavu. Korinka je moje první štěňátko (zítra má narozeniny – 2 roky) a někdy si říkám, jestli jsem si s tímto plemenem nevzala moc velké sousto. Je to potrhlo s temperamentem dělové koule, nedůvěřivé k cizím, samostatné, v každém okamžiku testující páníkovu odolnost a autoritu. A já jsem ke všemu osoba, která všechny psy a kočky beznadějně rozmazlí. Takže pilně cvičíme a trénujeme a mám radost z každého malinkého pokroku. Od štěňátka jsem ji vodila mezi psy – takže žádný problém, ale trochu jsem opomněla vystavovat ji kontaktu s lidmi, takže občas dá najevo, že se jí někdo nelíbí, občas se projeví honácké vlohy – no nenudíme se a já jsem „furt ve střehu“. 😀
Kimi, za svůj život mám svého třetího knírače. Říkám jim biologické bomby. Teprve u té třetí, Klérky jsem se dopinožila jakés takés poslušnosti, ale stejně asi tak až od jejího třetího roku (chuckle) . Do té doby na tom byla podobně jako tvoje „leopardice“. Jistě si dovedeš představit, jak jsem byla vždy zoufalá, já která jsem chodila na cvičáky od mládí a takovéhle trapasy ve výchově u vlastních psů (whew) . Jó u některých plemen jejich prozření chvíli trvá.
OT – zemětřesení v Indonésii – my byli na Bali na severovýchodním pobřeží poblíž Kubu – tam je Balijské moře. Indický oceán omývá Bali z jihu. Ovšem neodvažuji se tvrdit, že by se na severovýchodě nic nedělo.
Tak jsem se dozvěděl, že jsem spam…
Ako pozerám na fotky, tak takto vyzerá šťastný pes. Trixi je vyslovene rozkošná (h)
Stalo se Vám někdy, že jste se zachovali jako naprostý pitomec? Já právě dnes v podvečer. Šla jsem se podívat za Vranov nad Svitavu, na Jelení skok. Měla jsem sebou Klérku a málem se mi tenhle výlet nevyplatil. Nechala jsem ji se pomalu plácat za mnou po pěšině, v pravo sráz nahoru zarostlý bukem. Vlevo velmi prudký sráz tak akorát na slaňování ke Svitavě. Zahlédla jsem mezi stromy stádu muflonů. V zápalu focení jsem si najednou uvědomila, že Klérka se vydala směrem dolů a už ujíždí nekontrolovaně pryč. Krve by se ve mně nedořezal. Naštěstí asi po dvaceti metrech se zarazila na malinké terásce a naštěstí zůstala stát. Je hluchá a už špatně vidí, v duchu jsem ji prosila, aby nezačala zmatkovat a neudělala třeba ještě jeden krok. Mrskla jsem s baťůžkem a foťákem na cestičku, a pomalu jsem klouzala k ní. Stála, asi jak byla v šoku. Zachytila jsem ji za obojek a v tom začala jančit, ale už jsem ji nepustila. Připoutala na vodítko, to jsem si uvázala k pasu, jednou polovinou mozku sledovala po horizontu stádo muflonů, klusajících pryč a druhou polovinou mozku přemýšlela, jak se dostaneme nahoru zpět na cestičku. Byl to boj po metrech, s odpočinky, které jsem vždy jistila vyhrabáním miniplošinek v listí, hlíně, nebo zapřená o bukovou mladinu. Klérka chvílemi jančila, jednou mi ujela asi o dva metry dolů. Nakonec asi po půl hodině jsem se vyplazila na cestičku k baťůžku a chvíli bezvládně ležela. Dělalo se mi špatně, napila jsem se, dala napít Klérce a pomalinku jsme se dopotácely zpět do civilizace tzn. na lesní cestu, kde už by nás někdo našel. Závěr je takový. Jsem naprosto pitomá, že se vydávám se starou fenou, která už nemá sílu ani doma vyskákat do schodů, do terénu mimo cesty a značky, bez kšírů a navíc v inkriminovaném okamžiku i bez vodítka. Co mě to jenom napadlo, tedy spíš nenapadlo!!! (fubar) Moc si to vyčítám.
Fotky z téhle „procházky“ jsou tady:
http://dig.rajce.idnes.cz/Mufloni_na_Jelenim_skoku
Alex !!!!! Prosím tohle nééé, jsem na mrtvici,ještě ,že to dopadlo dobře! Dovedu si tu hrůzu představit, jsi statečná! Prosííím buď opatrná. Posílám Klérce, hubču na mordu a objímám Vás. (h) (hug) (h)
A-A-A-Alex, tomu tedy říkám drama. Ještě že to dobře dopadlo.
Uff, tohle ovšem člověk vidí až dodatečně… Ještě že jste to zvládly. (y)
Alex! Nejprve jsem videla fotky a ty muflony ty dokonce i závidela. Ovsem odjízdející Klérka do rokliny, tak to je teda moc. Jsem moc ráda, ze to dopadlo dobre, ale je mi jasné, ze nad váma drzel andel strázný ruku.
Jojo, co si budeme povídat, kazdý nekdy udelá botu, ze nad tím následne kroutí hlavou a nechápe, jak se mu to mohlo stát. Pámbuzaplat za stastné konce. (hug) (hug)
Ufff, Alex! (whew) (h) To muselo být hrozné – jste obě statečné šikulky, že jste to zvládly. (y) (hug)
Alex ! Ani na to nemohu pomyslet, na tu hrůzu, jsi velmi dobrá a zdatná. Já nevím co bych dělala. (whew)
Díky všem za podporu. Bylo mi fakt zle. Jenom jsem věděla, že ji MUSÍM dostat nahoru, záda, nezáda. Měla jsem sice mobil, ale manžel stejně neví, kde je Jelení skok a jaké jsou tam cestičky. A ta rokle, tak ta končí až dole u Svitavy. Myslím, že tam delší dobu nepůjdu. Alespoň ne sama. Ale to bych zase nenarazila na muflony. Vím, že v téhle oblasti jedno stádo je už delší dobu. Kdysi jsem ho zalédla v lese u Útěchova na vyjížďce s koňmi. To nás pustili dost blízko k sobě. Bylo to o Vánocích.
Alex, to si zas andelicek strazny jednou odpracoval prescas. Diky za nej. (h)
Milá Alex, krve by se ve mně nedořezal. (whew) Takovéhle příhody jsou pro mne děs. Nejsem už tak fysicky zdatná a ještě ke všemu mám bolesti, nevím jak bych zvládla zachraňovat svého psa. Ale v určitých situacích prý nabýváme nadpřirozených sil, tak jedině kdyby se stal takový zázrak. Jsem moc ráda za ten dobrý konec vaší příhody. Klérka zřejmě vůbec nevěděla co se děje, bábrlinka jedna.
Prosím zašlete malou vzpomínku sestřině fence Happy, papillon 13,5 let, už jí nebylo dobře poslední čas, dnes odpoledne přešla Duhový most. Její dcera Baby 11,5 let je na živu a ještě pětiletá Chiki s roční dceruškou Cornelií. Ale stejně bude v domku divné prázdno. (think)
Když jsem byla u sestry na návštěvě tak Happy opustila paničku a spala se mnou. Ale nemohu se nijak vytahovat, ona to prý vždycky dělala a spávala s hosty. Ke komu asi přilehne dneska? |-)
(rofl) SLYŠTE SLYŠTE – dějí se prapodivné věci!!! Znáte přístup Půa k česneku, že? Tak teď se divte – dneska zblajznul mísu česnečky a ještě se olizoval až za ušima. Že bych mu příště podstrčila špenát??? 😉
Pěkný večer všem.
Člověče, tak Ti nevím, je to vůbec Pů, nevyměnili nám ho? 😉
Pů a ČESNEK??? 😡 Nevěřím 😉 😀
Ale hlavně, že mu chutná! 🙂
(rofl) vůbec se nesměju (rofl)
Jj, (rofl) časy se mění 😀 Tak dobrou chuť milý Pů (sun)
Česnek je zdravý a Pů taky, tak je to. (h) (f) (sun)
Tělo si samo řekne, co potřebuje. No a Pů potřeboval česnek. Ať mu slouží ke zdraví! (h) (y)
Věděl vůbec, že jde o česnečku?
Pů, přeju dobré zažití a dobrou chuť ke špenátu.
🙂 Kdo jednou k česneku přičichl, vždycky pozná (rofl) .
Tělo ví, co potřebuje, a řekne si o to.
Ať slouží (hug) česnek ke zdraví (h)
Hihi, na každého jednou dojde, aneb nikdy neříkej nikdy! (chuckle)
Že bychom pro Půa sestavili česnekovou kuchařku? 🙂 Anebo radši ne, dobrého pomálu! (wasntme)
A teď už bude furt jenom zdravej (inlove) 😉
Johohó – mezi nebem a zemí jsou i jiné veci, nez lustr – taky Pu s cesnekackou. Jsem moc ráda, ze mu chutná – dalsí krocek k uzdravení. (h) (h) – pro oba dva.
A zli upiri ho nedostanou! (hug)
Ó Myšičko, Myš!!! A milý Pů, dobře děláš, na česnek já děsně věřím a používám jej nejen proti upírům. (bat) :O 🙂
Maričko, máš úžasnou pejsku a ještě úžasněji o ní umíš vyprávět.
Mockrát všem děkuji za komentáře (i těch pod fotkami). Protože musím za hodinu z domu, kdybych děkovala jednotlivě (s časovým prodlením u odesílání každého komentáře) tak bych to nestihla. Ale jste hodní a vaše komentáře hřejí. A PetroK – tvůj detailní popis výchovy jsem si už přelepila do dokumentu pro případné další použití. Tedy jestli se mi ještě podaří hnout s tou Trixinou dubovou palicí. A YGO – ta poslední fotka u článku také patří k jedné z mých nejmilejších. Je dělaná na bavlníkovém poli a já jen nad psem stála.:)
A ještě dodám zážitek, kdy nás Trixie vylekala. To bylo někdy loni a jeli jsme s ní na procházku. Trixie, jako vždy seděla na předním sedadle a sledovala, co se děje. Já seděla uprostřed na zadním. V místě, kam jsme měli namířeno, byla na silnici nehoda, cesta uzavřená a my museli změnit cíl. Tak manžel odbočil na parkoviště u nějaké budovy, aby se otočil a moment jsme tam postáli, v úvaze, kam tedy pojedeme. No a najednou, když auto stálo, Trixie zcela nečekaně hrůzně zavrčela a vystartovala k obličeji manžela. Naštěstí, jak jsem vzadu seděla uprostřed, zareagovala jsem a Trixie rychle strhla za obojek zpět na její sedadlo a zařvala na ni. Manžel se rozjel a Trixie se uklidnila. My ale z jejího chování byli dost popletení a zvyklaní, hlavně manžel, který to vůbec nechápal, proč po něm vyjela a silně to otřáslo jeho důvěrou ke psu. Já z toho též byla dost vylekaná, zda tohle není začátek nějakého nového chování, její nečekaná agrese mi prostě nešla do hlavy. Při procházce jsme to probírali horem dolem, až mě najednou napadlo něco, co myslím její chování vysvětlilo. Když totiž manžel udělal tu otočku, zajel dost blízko k hladké zdi budovy. No a jak na ní skrze auto padlo slunce, na skle jeho okýnka se odrazila Trixina – její hlava s vyplazeným jazykem „nalepená“ těsně u hlavy manžela. V ten moment prostě Trixie viděla manžela ohroženého cizím psem a zareagovala. Takže nevyrazila na manželův obličej jak jsme si mysleli, ale na svůj vlastní. Proto se pak zase tak rychle uklidnila, když se auto rozjelo a „nepřítel“ zmizel. Jen asi nechápala, proč jsem jí strhla zpět a tak na ní zařvala. Jiné vystětlení jsme totiž nenašli a tak musím doufat, že jsem se trefila. Trixie se pak zase chovala stejně mile, jakoby se nic nestalo a nic podobného se už neopakovalo. Ale řeknu vám, ta chvíle s rozzuřeným psem v autě – ta nebyla příjemná, honili se nám v hlavách všemožné myšlenky, co budeme dál dělat. (jak napsala Alex – Trixie se v ten moment opravdu změnila). Manžel znejistěl natolik, že si pak raději na pár dnů odřekl Trixiny „polibky“, než znovu získal důveru a ujistil se, že Trixie ho má stále ráda. Teď už se s ní muchlá jako dřív, ona už určitě na ten zážitek z auta zapomněla a my už jí to také odpustili (když nás vlatně chtěla chránit). Ale na „psí odrazy“ v autě si raději už dáváme pozor.
Přeji hezký zbytek dne a ještě jednou děkuji.
Maricko, ono mozna s tema odrazama ve skle mas pravdu. Nam se jednou s Grizzly stala podobna vec. Chet ridil, ja sedela vzadu s Grizzly a svitilo slunko a ja jsem neco rikala, a mavala u toho rukama a moje hodinky (velke, abych na ne VIDELA), posilaly prasatka po vnitrni strese auta. Vsimla jsem si, ze Grizz zpozornela, telo se napjalo, jeste jsme se o tom s Chetem bavili, ze Grizz vypada, jak by chtela chytit ten odraz a pak s vrcenim po nem vyrazila – nad Chetovu hlavu. Abychom si vyhodnotili, ze tenhle skok byl za prasatkem a ne na Cheta, tak jsme zastavili, ja poustela prasatka na strop auta a Grizzly byla berserk. Tak jme ji vysvetlovali psim zpusobem, ze je to OK (to slovo znala), uklidnovali a vicemene si na prasatka casem zvykla. Dalsi situace, kdy jednala zcela mimo charakter bylo, kdyz v dome na plazi z patra skrz prosklenne dvere videla cyklistu. To vypadalo, ze se s utocnym vyrazem proboura ven a jde s tim bojovat. pak jsme si uvedomili, ze ona znala lidi, mensi lidi (deti, ty teda moc nemusela), kocky (s tema byla v pohode), psy – pohoda, auta – OK, ale cyklistu asi vyhodnotila jako zvire, ktere jeste neznala a tak s tim neco musela udelat. Zejmena cyklista nahlizeny zeshora, narozdil od parku, kde ji zas tak nerozcilovali.
Když byla Fleurka malá, tak vrčela štěkala na svůj odraz ve výlohách a dveřích obchodů. Pak nějak zjistila, že to není jiný pes, ale ona sama a přestala to dělat.
Taky Renymu kupuju ovocné křížaly obalené sušeným masem, má je moc rád. Myslím, že Trixie je vycvičená tak akorát, aby se vám s ní a jí s vámi dobře žilo, o což jde. Já považuji za základ slušného vychování psa, aby uměl podat pacičku:-) Takže když jsme teď tetě hlídali pejska, který to neuměl, musel si vzdělání hned doplnit. Zprvu to vypadalo, že ho k nějaké výuce jentak nepřesvědčím, ale brzo odkoukal od Renyho, jaké výhody (jedlé) z takového počínání plynou a dožadoval se výcviku také:-) Největší sranda ovšem byla, když chtěl, abychom ho také česali. Je to naháč…
Naši psi dokážou být poslušní, jen když z toho kouká nějaká odměna… A když se venku Ravenka vydá po stopě nebo najde nějakou „lahodnou“ věc (zdechlina, kobylinec atd.), nevidí a neslyší a nepomůže vůbec nic 😛 .
Co se týče výcviku, Ravenka byla vždycky na povely učenlivá, ale něco si vykládala po svém. Docela dlouho si myslela, že „sedni“ se dělá zadkem a „lehni“ předkem 😀 (headbang) Ale už pochopila, že lehnout si musí celá.
OT – Dede, posílala jsem pozvánku s prosbou o zveřejnění, došla?
Ostatní moc zdravím, Maričko, ty jsi takové sluníčko (h)
Jano, musela jsem si to ověřit u článku Vzkříšení, ale pamatuji si to dobře, Dede je do konce týdne pryč. SOS (předpokládám cokoliv, co se má zveřejnit urgentně 🙂 ) se má směřovat Andymu. Tak možná raději poslat znovu Andymu.
Trixi měla životní štěstí, že jste se našli. (sun) Moc děkuju za povídání plné lásky. (inlove)
víte Maričko, já jsem srdcem vyloženě holka kočičí.
Psů a zvláště těch velkých se bojím a oni to ze mě vycítí.
Jen jednou jsem si hodného a vycvičeného psa plemene staford opatrně pohladila.
Ale když čtu o vaší Trixie, tak mám pocit, že kdyby mi to dovolila i jí bych pohladila.
Při prohlížení fotek ve fotoalbu ovšem moje srdce zaplesalo před překrásnou bílou Indy. To je tedy krasavice.
Míša
Maričko, to je príma, že jsi to takhle sepsala. A je z toho vidět, jak máte Trixie rádi a jak má ona ráda vás.
Krásný fotky!
POZÓR HLÁSÁNÍ (sun)
Jajka už včera přiletěla a dnes je v pracovním procesu živá a zdravá. Když jsem jí volala, tak netušila. UUUFF
Zdeno, díky!!! 🙂 Vítám Tě, Jajko, mezi nás 🙂
To jsem si oddychla…
OT: nechci sirit poplasne zpravy, ale prave jsem koukla na CNN a bylo silne zemetreseni s epicentrem u Sumatry a vydavaji varovani pred tsunami po velke casti Indickeho oceanu. Jestli se nepletu, tak Jajka psala pres svatky, ze je na Bali, coz je ostrov skoro vedle.
Vidíš a já přemýšlela, co to udělá se stavem vody na českých tocích…..Jajka mne nenapadla (whew)
Jejda – držím palce, ať se tsunami (cunami) vyhne Bali a taky Jajce. (y) (y)
A safra, doufám, že se z té zprávy nic nesplní. Jajce držím palce, aby se vpořádku vrátila mezi nás, aby (jsem sobec? 🙂 ) zase napsala nějaký zajímavý článek!
s dovolením OT – kočičí kniha!!!
chystáme ve spolupráci s OS Kočičí naděje vydání knihy povídek o osudech kočiček z depozit, bude to krásná kniha se spoustou fotografií a ilustrací, na kvalitním papíře, pod názvem To je kočka, napsala (h)
více informací najdete na Hadech ve veřejné (všem přístupné) sekci Kočky (inlove)
Milá Maričko (inlove) , váš vztah ke zvířatům je obdivuhodný. Myslím, že v případě Tvého chotě je to Tvá zásluha. 🙂 Moc ráda Tvé laskavé a láskyplné články čtu. (sun)
Jinak Tvá výzva v závěru přišla jako na zavolanou, zrovna dnes se dostavil první úspěch ve výchově Anky při povelu FUJ! Vzala do huby cosi jako podivnou šišku nebo sušené hovno nebo něco podobně vyhlížejícího, já zařvala a ONA TO VYPLIVLA! :O (y) Zamáčkla jsem slzu dojetí nad její šikovností, vždyť jí bude teprve jedenáct, berušce malé! (chuckle)
Milá Vave, nejspíš ten úlovek nestál za tvoje proslovy o výživě. Tak to Anka vzdala. Ale je to moudrá pejsinka. 😉 Dokáže si srovnat priority 😀
Doufejme, že jí to vydrží alespoň do odpolední vycházky. Bezdomovci už začali obohacovat přírodu. (whew)
Vave, hi, hi, u nás zase tůristi! Podle Klérky hned poznám, že začala turistická sezóna (chuckle) .
Tak jsme se, Vave, setkali u komentaru. FUJ fakt funguje. 🙂 Obcas i na kocky, zejmena hlasite zopakovane a pripadne doprovozene hlasitym tleskanim rukou. (cat) (chuckle)
Anka zatím nereagovala na žádné FUJ, i když jsem na ní použila Zupáka III. (chuckle) Dneska vzhledem k časným hodinám to byl relativně tichý povel. Ovšem nejvíc mě zaskočilo, že to jakoby aktivně vyplivla. Neuvěřitelné! Doufám, že to ještě někdy v životě uvidím. (nod)
Maričko, já jsem hluboce přesvědčena, že děláte všechno skvěle a jak nejlépe to v rámci možností jde. A navíc se tak krásně staráte i o Sadie – kdyby to tak fungovalo všem páníkům, kteří si k sobě dobrovolně či nedobrovolně připoutali živého tvora (inlove) U nás to dříve skvěle fungovalo a poslouchalo se, pokud člověk velel jen jednomu ze tříčlenné smečky. V rámci vycházky se všemi třemi to bývalo horší, protože obvykle perfektně poslechl ten, co byl nejblíž a selektivně hluchnul ten, co byl zrovna nejdál a něco zajímavého vyčmuchal (chuckle) No a dnes, kdy jsou díky věku doopravdy hluší všichni, na to vymýšlíme nové fígle, no a na procházce už může navolno jen Polča, která navíc už taky nemá ty běhy, takže se, když neslyší, dá celkem slušně doběhnout 😀 Moc pozdravů za velkou louži všem vašim čtyřnožcům (h)
Maricko, z Trixie je videt, jak je stastna. (h) Opravdu krasna pejskova. Co se vycviku tyce, tak jsme na tom nejak stejne. S Grizzly jsem se vzdycky dobre domluvila, ona mi bud cetla mysl (to asi ne), ale nejak chtela bejt hodna. jak dorostla pres stene a pubertu do psi damy, tak jsme komunikovaly casto i bez povelu. Stacilo zavolat Grizz, ona se otocila a ja zamavala prstem jako ke mne a uz padila. Prst dolu bylo sedni. Co jsem ji nenaucila bylo zalehnout. Asi to nechapala, kdyz uz sedela a nehejbala se, tak se ji to v makovicce asi nezdalo, kdyz uz teda sedi a zustava, proc by u toho musela jeste lezet. Ale na spani jsem mela pekny povel. My chodime spat dost pozde, a tak Grizzly se poflakovala kolem nas. Ale kdyz uz byl cas na spani, tak jsem rikala: Where do the puppies go? A hned mazala k pelechu na me strane postele, a pote ji bylo receno – that’s where the puppies go. To taky byla posledni veta, kterou jsem ji septala do ucha pri posledni injekci. (Ach jo) Ale uz hned zkraje jsem prisla s univerzalnim povelem FUJ – zvolano mocnym hlasem. Platilo na Grizzly a dnes i na Jakeyho. To proste nejak vi, ze se musi zastavit, vyckat dalsich instrukci a pripadne vyplivnout neco z drzticky. Veelmi uzitecne.
Jakey byl slozitejsi stene. Vyrostl na ulici s maminou, ktera se dost bala a stenata schovavala, takze jakey dodnes v nejistote zahuci pod postel nebo mimo dohled. A je takovej introvertni. Tak s Jakeym, ktery nebyl uz uplne male stene, kdyz k nam prisel, jsme chodili do psi skoly. A docela mu to tam slo, ale pak prisly me operace kycle s nepredvidanymi komplikacemi, a tak toho dost zapomnel. Ale poslechne, to jo. Umi perfektne „ke mne“, stop a fuj. Jediny co nezvladame je, ze Jackman povazuje za hlubokou dusevni a fyzickou ujmu kartacovani (u neho dost nutne), utirani tlap, kdyz je venku hnusne, a jine prospesne zachazeni s jeho telesem. Vcetne aplikace Frontlinu. Jakmile to vytahnu, tak se pakuje pod postel a muze tam vydrzet hodiny. Kdyz je nakonec odchycen, tak nastavi vyraz obetniho beranka. Trouba jeden zlatej.
Začal jsem cvičit Čertíka na chovacího kocourka. Moc se mu to nelíbí. Mazlit a drbat jóóó, ale sedět na klíně? ani náhodou. Jsem zvědav, jak dlouho mu to vydrží. 🙂
Nejsem slzavé údolí, opravdu ne, ale když jsem četla „that’s where the puppies go. To taky byla posledni veta, kterou jsem ji septala do ucha…“ a Elvis Presley k tomu zpíval „Old Sheppie has gone, where the good doggies go…“, neudržela jsem se.
A vidis MaRi, ja tuhle pisnicku neznala. Tak jsem si ji nasla a je krasna. Jeste vic se mi libi s Johnny Cashem. A tady je, Maricka snad promine, usmevava vanocni Grizzlinka. http://hanaw.rajce.idnes.cz/Griz_Christmas/#griz_h_best.jpg
Hani, ta je tam tak krásně rozesmátá (h) A musím přiznat, že se mi nad tou „poslední“ větou taky těžce zamlžily brejle – ono to není tak moc dávno, co jsem něco podobného špitala naší Bonince při její poslední injekci (u)
Krásný úsměv psí dámy (h)
Maričko, chtěla bych být pes u vás. Vlastně jakékoliv zvíře u vás, i želva. (wave)
OTéčko
Jak to vypadalo o Velikonocích v okolí perly Jižní Moravy a na Vrbici na dvoře
http://yga.rajce.net/2012_Velikonoce_8._a_9.4.2012
A ještě pár fotek předvelikonočních – ty jsou o poznání teplejší (chuckle)
http://yga.rajce.idnes.cz/2012_Pred_velikonocemi_3.4._utery
Takové fotečky když vidím, tak si říkám, proč zrovna my musíme mít chalupu na Vysočině – ale vydrží mi to nejdýl, než to začne kvést i u nás 😉
Já vás dnes těma fotkama umlátím, ale včera jsem byla v zámeckém parku – bylo tam překrásně. Sice jsem nefotila živé ploty a plůtečky, které jsou jsou pro francouzskou zahradu typycké, ale některé stromy stojí za to. Jo – a potkala jsem tam rezavou zvědavinku, ale byla jsem jí tolik unešena, že jsem ani foťák proti ní nezvedla, i když si mne i Toyu prohlížela s natočenou hlavičkou a pak pomalu zaplula do umně zastřizené habrové homole.
http://yga.rajce.net/2012_V_zameckem_parku_-_francouzska_zahrada
YGO, mlať, mlať, něco vydržíme. Lednický zámek je nádherně opravený!!
Ygo, mas krasne fotky. Umis vodu moc krasne. (sun)
Díky za pochvalu, ale s tou vodou to není tak slavné. Totiz voda lezící ci jen se tak líne povalující se fotí celkem lehce. Horsí je to s vodou padající – vídám fotky jiných fotografu, z jejichz vodopádu cítím, jak mi dopadají kapicky na kuzi (chi – muj pocítac nepíse zcela cesky a místo u s krouzkem mi píse o – hádejte, kde jsem napsala, ze jsem ty kapky cítila (fubar) ). Zato moje vodní kaskády vypadají jako potrhaný flák alobalu – jsou takové mrtvé. A tak proto ráda fotím ty nase malé rybnícky (nod) .
Ten nádherný stromek je jedlička, možná i ta nejkrásnější – Fraserova? Je to ona?
http://www.dumazahrada.cz/fotogalerie/ke-clankum/2011/12/15/galerie/jedle-fraserova/item/15940-jedle-fraserova-abies-fraseri/?article=9548
Fotky jsou úžasné.
Nevím, jestli má cenu říkat, co naše pejsky umí, seznam toho, co neumí, by byl delší. Mám dojem, že spoustu věcí dělají jen proto, že mi chtějí vyhovět, ne že bych je nějak drezírovala. U nás prvotní, co umět musí, je přivolání. Jinak bych měla konflikty s místními myslivci, protože všude kolem jsou bažantnice, v podstatě každý lesík. Takže jsme obě naučila, že do lesíku se chodí jen se mnou, samy tam nesmí. Pokud jim vyletí bažant před nosem, chvíli řvu a psiny se po cca 50 metrech běhu otočí a vrátí. Na povel Nechej pejska se vykašlou na psa, kterého chtějí otravovat a pokud řeknu Jsou tu auta, zastaví se a čekají na vodítko- kromě silnic běhají volně. Ale Světluši mi nejde naučit Lehni a Borůvku odnaučit ječet před obchodem. 🙂
Milá Maričko,jste moc hodní a o zvířátka se krásně staráte. Trixie je šťastný pes, přeji Vám dlouhé a pohodové soužití. Trixie a Ája mají mnoho společného. (h)
Blíží se květen a od 28.5. ,bude Ája II. navždy naše. Všichni ji milujeme, Daník taky. Kočindy to zvládly a Mia ji provokuje, nechce ji pustit do pelíšku. Ája poctivě čeká až to Miu přestane bavit. Je ke všem vstřícná a neagresivní.
Zatím umíme dávat pac za odměny i bez odměn, umíme sednout,lehnout, i zůstaň by nám chvílemi šlo. To se vylepší. Naše achilovka jsou zajíci. Pokud je Ája na 10m vodítku, pohoda,jde vzorně, pobíhá, nosí klacíky, dělá, že zajíci jsou jí šumafuk. Jakmile pustíme na volno, totéž,ovšem zajíc v dohledu, konec,konec, konec. Uši sklopený,nohy pod sebe a letí jak tank, já řvu, sípu, nic,za chvíli se vrátí, lehne na záda a vrtí se, jako že, promiň, já fakt nechtěla, nezlob se,víš, bylo to silnější než já.Jenže já vidím rudě,vidím jak myslivci střílí, jak doběhne až k některé silnici, jak ji někdo nakládá do auta apod. Pak z toho mívám i děsivé sny.
No nic, slíbila jsem ji aspoň párkrát cvičák, tak uvidíme. Zatím se zdá, že cvičí pejska mně. Ale je to naše zlatíčko.
Jé, tak to vám budeme celá smečka držet fšecky palce, ať už je konec května a ať vám to ve smečce funguje minimálně jako doteď (inlove)
Díky !
Jenny- tak ať všechno dobře klapne držím (y)
Kuju ! Haf. (wave)
Jenny, a co je vyznam 28.5? To je nejaka promlceci lhuta? Drzim palce a verim, ze je vsechno OK.
Ano Hani,po půl roce Ta nalezená Věc propadá obci. Obec mi ji svěřila a po této době mohu Áju považovat za naši pejsku.
Tak to tady chodí. (wave)
Maričko, díky za povídání!! Videa jsem shlédla, na fotky půjdu později. Jste úžasní, i když nejste výcvikáři, řídíte se láskou a rozumem. Láská dává Trixie to co potřebovala od malinka a neměla a rozumem jistíte prostředí, ve kterém žijete. Ona Vás za to odměňuje bezmeznou láskou. A ještě něco, svým vzhledem opravdu odradí kdejakého grázlíka, aby si na Vás dovolil. I když jsem přesvědčena, že kdyby si náhodou dovolil, ani vy by jste ji nepoznali, jak by se změnila. Moc přeji celé smečce hodně zdraví a radosti!!
TAK!! Přesně tak, Alex to napsala tak, že není víc co dodat. Já obrovsky, obrovsky smekám klobouk před tím, co jste pro Trixie – a nejen pro ní ale! – udělali. Jste skvělý. A je moc fajn, že je Trixidlo zrovna s vámi dvěma, kde má zázemí, které potřebuje.
A náhodou toho neumí zrovna málo.
Pokud bys chtěla některý z těch potřebných cviků vylepšit v rámci hraní si s Trixie /protože ano, dá se cvičit tak, aby měl pes pocit, že si vlastně hrajete/- tak je taková zásada – nejdřív pesan musí umět a zvládat ten cvik dokonale (myšleno tak jak ty máš představu o provedení cviku – např. někdo má představu, že chůze u nohy znamená psa nalepeného u kolene, někdo chce aby pesan prostě šel volně u nohy atd),takže musí to zvládat stoprocentně a vždy nejdříve v domácím prostředí – čehož dosáhneme tak, že cvičíme právě na pamlsky, nejdříve na krátkou vzdálenost od psa, kterou postupně zvětšujeme – stejně jako ztěžujeme postupně situace z které psa odvoláváme, dáváme mu povel stůj, čekej….atd. A až umí cvik opravdu, ale opravdu dobře doma, jdeme ven do klidového prostředí a na vodítku na krátkou vzdálenost zase cvik jakoby učíme od začátku. až to pesan umí výborně venku bez rušivých elementů, tak mu ty elementy postupně přidáváme (nejdřív třeba lidi, pak jiné pejsky v dálce, pak trochu blíž, pak ještě blíž, prostě nastavíme situaci tak, aby jí pesan ještě zvládl a dokázal na nás reagovat. Pokud nereaguje, vracíme se o krok zpět. Postupně vodítko prodloužíme a cvik cvičíme na delší a delší délku vodítka, pak vodítko sundáme a cvik cvičíme bez něj zase v naší blízkosti, vzdálenost posléze prodlužujeme. Vždy psa za správné provedení pochopitelně pochválíme a hlavně odměníme. Odměny i pochvaly je dobré mít odstupňované, za super provedení, jásot jak na prvního máje a supr prémie – třeba něco echt moc dobrého, nebo větší množství pamlsků, za průměrné provedení průměrná pochvala a odměna, za provedení, kdy jsme se museli připomenout – nic.
Dobré je začít psa učit s klikrem – to je totiž moc prima pomůcka – hlavně tedy pro člověka, protože s klikrem přesně označí moment, kdy pes dělá přesně to, co jsme po něm požadovali, přesně a neměnným zvukem, takže pro psa je to mnohem snažší pochopit co jsme po něm vlastně chtěli a snáze a neuvěřitelně rychle se učí. Maričko, ty máš výhodu angličtiny – zkus si najít stránky Susan Garett, možná tě zaujme právě pozitivní způsob výchovy a výcviku. O klikru se toho dá na internetu dneska už naštěstí najít hodně od základních informací, jak psa „naklikat“ až po ukázky videí.
Myslím, že tenhle způsoby výchovy/výcviku, které jsou max. pozitivní se Ti budou líbit. Mimochodem, učí se takhle nejen psékusové, ale i mňoukavci, slepice, a hafo jiných zvířat – vlastně všechna zvířata, vč. akvarijních rybiček 🙂
Huf, jsem se zase rozepsala, ale třebas by Tě to zajímalo, nebo někoho z ostatních.
krásnový den všem přeju.
Milá Maričko – ty i tvůj muž jste jedineční! Nejenom, že jste si vzali pod svá křídla dva velké psi (protože i Sadie je svým způsobem vaše, i když už žije jinde), kteří si prožili svoje, ale snažíte se jim i kočkám dát to, co je třeba. Bože – kolik z nás by dokázalo rozdělit den tak, aby se dostalo na všechny stejně? A navíc – nejenom že se ti nesnese pejs s kočkami, ale ani kočky se nemají navzájem rády, takže vy musíte mít přímo logistické centrum, abyste jejich vzájemné cesty naplánovali tak, aby se v kritickém okamžiku neprotnuly. Moc vás obdivuju (inlove) (clap)
Jinak s tou výchovou psů – taky mám obrovské mezery. Toya byl vlastně můj první pes a chyby v jejím vzdělání jsou z naší strany velké. Naštěstí ona byla a je natolik inteligentní, že mnohé se naučila vlastně sama. Bohužel, teď k stáru dost špatně slyší a o to je hlučnější a štěká i tehdy, kdy není žádný důvod. Navíc – jak jsou dvě, tak se mnohdy chovají jako smečka a to si je pak nedovolím pustit na volno při setkání s menšími psy (a samosebou že ze mne cítí nervozitu, o to jsou i ony nervoznější a protivnější).
U Brůče jsem se spokojila s jediným povelem – KE MNĚĚĚĚĚĚ!!! Terka s ní dělá daleko víc, ale já potřebuju jistotu, že se ke mně vrátí i z čerstvé srnčí stopy, aby chudina nebyla celou vycházku na vodítku (což by byl pro ni trest, neb ona je stvořená k šílenému běhu prostorem). Po loňském pětihodinovém exepore v lánu slunečnic … darmo mluvit (chuckle)
(f) To je moc pěkné – je vidět, že jste rádi (rády), že se máte…
Žádného psa jsem nezvládla, ale ani nechtěla vycepovat. Proto jsem začla s velššpringeršpaněly a proto žiju s fudlama. Je to velkej pes, ale je až na výjimky tolerantní, neagresivní byť dominantní. Ovšem jak Bohoušek tak Mimi poslouchali a i když se jim za jejich život podařilo se s tím úhlavním nepřítelem potkat navolno a pochopitelně neposlechli, nedošlo k žádné krvavé lázni. Majda veškeré povely umí, rozumí jim a splnění závisí na jejím okamžitém rozpoložení. Raději než ke mě má čekej, to se opravdu zastaví a dokonce se i stalo, že k pejskovi neodešla! Ovšem pištící děti, či nedejbože plačící – to si mohu plíce vyřvat. Takže shrnuto a podtrženo je to rozmazlenej spratek co mi bere v noci deku a jediné štěstí nás všech je, že je sice dominantní ale neagresivní
🙂 🙂 🙂
Pěkné Maričko, moc pěkné, Trixie měla a má štěstí (a vy vlastně taky, že ji máte 🙂 )
Co se týká poslušnosti našeho psa, tak naše Chlupatice by v současné době propadla snad ze všeho. Ne kecám, přivolání zvládá, sedni a lehni umí taky. Na víc zatím nemám čas a hřeším na to, že je to pidi pes, kterého lze v případě konfliktu doslova strčit do kapsy (4 kg „bišono-boloňo-maltézák se tam vejde v pohodě, pokud není těsně před ostříháním 😉 ) Momentálně řeším hysterické „hlídání“ (nemám ráda hysterické projevy, kdykoliv se přiblíží někdo, koho nezná 🙁 )
A co se týká Trixie … vzhledem k tomu, že vám současný stav zřejmě vyhovuje, sama přiznáváš, že nejste důslední ve výcviku, a jste schopni zajistit, aby nevznikaly problémy v důsledku toho, co Trixie neumí (sedni je dobrý povel, lehni pro běžný život nutný není, nejbolestivější je absence přivolání) asi bych toho u ní už moc neřešila (možná ještě ty kočky, ale to sama vím, že u určitých psů je dost velký problém a běh na hodně dlouhou trať, a stejně člověk nikdy neví, takže zůstává hlídat, a zavírat …)
A jen tak nakonec, vždy mě znovu překvapí, jak moc lidí předpokládá, že „bojové“ plemeno = pes útočící na lidi. „Bojová“ plemena se přece naopak vyznačují nesmírnou láskou a oddaností k lidem. Ke všem lidem. Jasně, zmršit lze každého psa, ale třeba u jezevčíka se bojím víc o sebe, u pitbula si hlídám spíš psa, protože při špatných genech a špatné výchově je ten pitbul nebezpečný spíš pro mého psa než pro mě. Já teda hodně oceňuji, že Trixie (s nulovou výchovou v prvním roce života), zvládá s přehledem kontakt se psy. A zlá na Trixie rozhodně nebuď, zloba k výchově a výcviku psa nepatří. Pevná důslednost ano, ale lidská zloba vyvolává u hrdého psa spíš agresi než poslušnost a u poddajného psa strach 😐
OT a omlouvám se, že je to zrovna pod Trickie, ale raději:
Ve středočeském kraji (hl. Čisovice, Řitka, Klínec,…) se v podezřelém počtu začali ztrácet psi tzv. bojových plemen – především bulové, piti, RTW, mohutní ovčáci apod., může se jednat o pouhou náhodu, ale také o zakázku pro, sice zakázané, ale na černo bohužel stále fungující psí zápasy. Dávejte si proto raději v těchto týdnech velký pozor na své miláčky a nenechávejte je přivázané u obchodů apod. Takovýto lidé bohužel mají zájem i o jasně submisivní a neagresivní psy… používají se pro psy určené na zápasy jako tzv. návnada… Hlídejte si škodu octavii kombi tmavé barvy,ta byla vyděna vždy tam kde se nějaký pes ztratil
Díky za info, pošlu dál, naše končiny… B.
Už je to moc dávno,co jsme s Šarikovým psím tatínkem Frenem, byli u veta, (já,a bývalí tchánovic)…Fren potřeboval očkovat a při té příležitosti se tchán rozhodl, že ho zváží. Byla to tak komická situace, že já se svíjela smíchy na lavičce v čekárně, tchán uplatňoval svoji autoritu, kterou pes absolutně nebral a tchyně se snažil ařídit psa i tchána. Pes odmítal vstoupit na pohyblivou váhu. Ty tance okolo a tchána, co se váží místo psa..to byste prostě museli vidět. Podezdřívám veta, že toto sledoval odněkud z ordinace a bavil se stejně jako já…je s podivem, že tchána nenapadlo zajistit váhu tak,aby se nehýbala, stačilo jí zamezit v pohybu nohou. Pes poslouchal tchánovy výhrůžky, které mu zněly jako sdělování velmi tajných informací a jelikož je poslouchat nechtěl,tvářil se,že jim nerozumí a absolutně nemá tucha,co se po něm chce. Nakonec se napasoval pod lavici a odmítal vylézt. Tchán to šel rozdejchat před veterinu. Tchýně mne již několikátým pohledem spálila na prášek. Já se smála a psa to uklidňovalo. Kromě těch manévrů mne dostávala věta- Frenýšku,prosím tě, buď tak laskav a pojď se zvážit. Frenýšek odmítal být laskav.Finále bylo: No tak Frene,nedělej scény a vlez na tu váhu. A vybičování se k akci,zvednout 42 kilového psa na tu váhu. Mnou ne…já bych neuzvedla ani mimino,smíchy jsem byla naprosto odbouraná. Pes pochopil,že jde do tuhého a zavrčel. Tím si okamžitě získal respekt a tchán přestal s pokusy. Tchyně si přesedla od psa. Pak vylezl vet a zeptal se: Tak co,kolik váží? Lidi,v kabaretu jsem se tak nenasmála. Došla jsem k váze, zajistila ji nohou a pes nastoupil sám,opatrně jsem nohu sunula pryč. 41,80kg, zahlásil vet. Projel psovi kožich, nahmátl žebra a konstatoval,že dobrý. Dal mu pigáro, nacpal mi pro něj kapky do uší vypsal si něco do jeho karty a bylo hotovo. Na psa se nikdo neškaredil, jen na mě…. (wasntme)
Na tohle mohu jen jediné: Když bylo Mimi v nejlepších letech, mělo metrák a okolo krku nosilo devadesátku stahovák, měl pan doktor na veterině potřebu znát jeho váhu. Já ji zjiš%tovala na decimálce, tedy od jeho asi 40ti kilo, kdy se s ním v náručí už nikdo nezvážil. Na veterině měli tuhle hejbací váhu, ale nešla nijak zklidnit. Navíc se mi tam prostě všema čtyřma nepostavil. Nakonec byl větší než nejmenší poník co jsme potkácvali na procházce. Pan doktor byl mladý, menší či spíše malé postavy – prostě si s tím sedícím psem koukali z očí do očí. Když jsem mu říkala kolik odhadem asi tak váží, pravil, že to potřebuje přesně. Tak jsem mu odpověděla, že bohužel psa na tu jejich váhu nedostanu. On tak stál, koukal si s tím metrákovým psem z očí do očí a pronesl památnou větu: Ono se to dělá tak, že si majitel vezme pejska do náručí a zváží se s ním……..
No jo, ale asi málokde mají váhu nad dva metráky (rofl) , ledaže by měli v plánu vážit koně nebo krávy. Prosím, do hlavy nééé
Je to veterinární klinika, tak snad se dá předpokládat, že si tam nemusím stoupnout na váhu třeba s teletem nebo hříbětem. Nemluvě o dobře narostlé půltunové dojnici či nedejbože tunovém býku
hezkou středu všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Dneska nestíííhááám – ale já se vrátím…
Jen krátce – Maričko – na to, že nejste psí, jste psí hodně. Zvládnout vychovat odrostlou zanedbanou „bojovou“ psici není práce pro každého – a vy jste to zvládli s láskou (inlove) A že ne zcela dokonale ?? Ono těch dokonale vychovaných psů zas až tak moc není. Kosatice rozhodně ne (chuckle) ta ani packu nepodá… spíš stehenní kost žadateli přerazí (rofl)
Inspirace pro Maričku, Xerxovou a další…:
http://www.stream.cz/mazlove/673542-jak-si-boxer-zamiloval-trampolinu
😀
Rputi, tohle sem přilítlo, zatímco jsem odpovídala Domi. Tak jsem to teď honem pustila – krása (že by inspirace pro Trixie?). Jenže ta zatím stále ještě ležela na tom polštáři, ale jakmile zaslechla štěkot boxera, začala zhluboka vrčet a přiběhla ke mě. Tak jsem to vypnula a pustím si to znovu zítra. Díky.
A jsi raní ptáče, trumfla jsi Xerxovou. 🙂
Beta ?? Na trampolíně ?? Nikdy !! By chudinka ulehla a teskně plakala… „Se to hýbe a já to neznám a nejde po tom chodit a není to pevná zem pod tlapkama. Zachraň mě, odnes mě…“ Beta je stále ta rozklepaná histerka, co každou změnu a novinku těžce rozdýchává… Z toho nevyrostla.
Jinak v parku máme nové hřiště s klouzačkama a trampolínou (zapuštěnou do země) a několik psisek tam řádí nadšeně mezi dětmi. A myslím, že Ešus taky chodí „sportovat“
Maričko, nevím co dřív, zda obdivovcat Trixie nebo tvůj nový med. Právě jsme s evrátila z Irish pubu, jde mi dali k jehněčímu tén zelený fujtajbl ahá, to je mint jelly! Jinak mátu mám moc ráda, zvykla jsem si během mých cest po pouštích dávat do čaje, po arabsku šaj min nána, velká dobrota!
Ale zpět k Trixie, po shlédnutí videjek jsem měla pusu od ucha k uchu..je to krásný (bojový 😀 ) pejsek a myslím, že vaš citlivý přístup je přesně to, co potřebuje. Nemám pséka a neumím moc cepovat, ale Trixie je šťastný pes a to se počítá.
Domi, díky za pochvalu. My jsme se právě dokoukali na film „The Iron Lady“ a Trixie se celou dobu blaženě rozvalovala na svém polštáři kus od TV. No a teď jí půjdu říci „Let’s go bye-bye“, ona se poslušně zvedne a půjdeme ven.
Jestli máš mátu ráda a přístup k většímu množství čerstvé – vyzkoušej, bude ti chutnat.
Jak vidíte, můj článek je poněkud delší a já teď ještě přidám další(zcela nezvířecí, zato voňavé) OT. Ale nedá mi to se se svým „pokusem“ podělit 🙂
Každý rok mi venku vyroste děsná spousta máty, že nevím, co s ní. V začátcích jsem ji sušila (využila jen minimálně), macerovala do rumu (dávala do čaje, ale ještě stále mám zásobu) a nakonec s povzdechem vytrhávala i s kořeny a vyhazovala (prorůstá ozdobné kaminky). Je to ale nezmar, zbytky kořenů se namnoží a každý rok naroste další, dokonce větší spousta. Jako i letos. Angličani milují jejich „Mint Gelly“ k jehněčímu, ale tohle maso zde nedostanu a navíc mi ten mátový rosol zase tak moc nechutná. Tak jsem googlila, co dělat s nadbytkem máty. Našla jsem rady na různé rosoly s různými přísadami. Rozhodla jsem se „splácat“ to dohromady (formou CDD) a udělala jsem následovné. Natrhala jsem zadělávací mísu mátových lístků. Ty jsem namačkala do velkého hrnce a zalila vodou. K tomu jsem rozkrájela na kostičky tři velká jablka (sakumprásk se vším), dva pomeranče a jeden citron (jen omyté i s kůrou a peckami). Vše jsem pomalu asi hodinu vařila. Pak nechala další hodinu odležet, trochu pomačkala šťouchačkou na brambory a scedila (plátýnko přes cedník). Měla jsem z toho 4 litry tekutiny. Přidala jsem dva hrnky cukru a začala pomaloučku svařovat (odpařovat vodu). Obsah se snižoval, ale furt to byla jen šťáva a já měla dojem, že mi z toho nakonec zbyde jen karamel na dně hrnce. Až teprve, když se tekutina vyvařila na tři čtvrtě litru, získala hustotu medu a já skončila.
Lidi to vám je ale dobrotáááá!!!!!! Sice sladké jako med, ale ta chuť!!!! Je v tom cítit všechno, co jsem do medu dala. A ty chutě se tak krásně spolu snoubí. Myslím, že by to chutnalo nejen dospělým, ale hlavně dětem (na léčení všeho na co se bere máta). V těch různých radách, co jsem pročítala se mluvilo o přidání pectinu (tady se prodává v prášku). Ten jsem bohužel doma neměla, ani žádný želírovací cukr. Takže v tekutině byl pouze pektin z jablek, která byla navíc sladká, takže ani v nich ho nebylo moc. Možná proto bylo vyvaření tekutiny tak ztrátové. Ale jsem ráda, že jsem to vyzkoušela. A protože máty je venku stále ještě spoustu, pektin zakoupím a „mátový med“ zkusím znovu. Kdo máte na zahradě také máty hromadu – zkuste to, mohu doporučit.
Dodatečně gratuluji Sharce a barvičkové holčičce !!!!
Přidáním pektinu to zrosoluje…
(hug) děkuju…MMM -Mariččin mátový med je dobrý, do normálního medu stačí mátové čerstvé lístky, ono se to taky ovoní. Jinak u nás je v kursu hustá šťáva do vody – limeta s mátou. A zkuste vymačkat mátu do domácí zahřáté čokolády a nechte následně ztuhnout…taky to moc dobře chutná. 😛
Jehněčí jsem kdysi objednával u řezníka v Mukařově (u Říčan), teď ho vozím z Drážďan, kde je běžně k mání a za mnohem méně peněz, jako ostatně úplně všechno. Mají tam i jeleninu a divočáky, vše, samozřejmě veterinárně zkontrolované, čili žádná upytlačená černota, jako leckdy u nás.
Myslíš tuhle německou kvalitu? http://www.novinky.cz/ekonomika/263966-nemci-objevili-dalsi-vejce-zamorena-dioxinem.html (chuckle)