V srpnu 2008 jsem z opuštěného domu ukradla roční „zapomenutou“ fenku Trixie, aniž jsem měla promyšleno kam s ní. Už dříve jsem psala o tom, jaký měla osud a proč předloni skončila u nás. Zabydlela se a je z ní šťastný pes. To, že kvůli ní denně pendluji mezi dvěma zahradami, zavírám kočku Smoky do ložnice (a trnu, že jednou zapomenu) a řadu dalších změn – to jí vůbec nezajímá.

Trixie nedává radost najevo hlasem, ale vlní celým psem. Přiběhne, vrazí nám hlavu mezi kolena, ocasem dělá kolečka a při drbání se jí blahem podlamují zadní nohy. I při procházkách si takhle sama od sebe přijde pro pohlazení. Když při našem příchodu leží, nevyskočí, aby nás běžela uvítat. Překulí se na bok, rozevře náruč, mlátí ocasem o zem a koketně vyplazuje špičku jazyka. Je blažená, když jeden z nás přijme její objetí, nechá se ovanout horkým dechem a jemně opusinkovat.

Na přebíhání z vedlejší zahrady používá „běh radostný“. Žene se vpřed a předními packami snožmo zvysoka buší do země jakoby driblovala neviditelný míč. Je v tom pohybu cosi dětsky nemotorného, takový běh medvíděte. Když se takhle rozradostněná vřítí do domu, dokáže rozjasnit i tu nejsmutnější tvář.

S ostatními psy se potkává jen skrze drátěné ploty okolních zahrad, občas nějaký uprchlík běhá volně. Se psy za ploty se očichá, otírá se bokem o pletivo, bez hlesu vrtí ocasem, ale to je tak vše. Kolikrát se u plotu ani nechce zastavit. K volně pobíhajícím psům se nechová agresivně, ale také neprojevuje nadšení ze setkání. Většinou mlčky stojí, nejistě natahuje ke psu čenich, ale nejeví chuť si hrát či se kamarádit. Teprve když „protivník“ (většinou menší než ona) začne provokativně poskakovat a štěkat, Trixie se přidá a je čas setkání ukončit. Kdyby se totiž strhla rvačka i jasně vyprovokovaná druhým psem, stejně by vina nejspíš padla na „bojovou“ Trixie. A protože my si moc dobře pamatujeme, že porvat se dovede (kdysi se Sadie), psí kontakty nevyhledáváme. Na procházky s ní jezdíme tam, kde jsme sami a pokud to jde, běhá na volno.

Trixie štěká málo a až dosud jsem jí nikdy neslyšela zakňučet. Jedinou vyjímkou jsou kočky, především garážová Indy. Jakmile ji Trixie zahlédne, štěká až nepříčetně. Proto, než ji bereme na procházku, musíme se ujistit, že kočka není v garáži nebo jinde v dohledu. Pokud ano, pes šponuje vodítko, štěká až funí a sípe. Indy oplácí syčením, ježí se a prchá, ale vystresovaná naštěstí není. Všechny předešlé pokusy o zklidnění psa před kočkami skončily fiaskem! Trixie je prostě nesnáší a nemá cenu trápit ani ji, ani kočky.

Až dosud jsem žila jen s kočkami. Se psy jsem sice kontakt měla, ale tohle je první vlastní pes. Takže moje výchovné zkušenosti byly minimální. Trixie vyrůstala první rok zcela sama na zahradě a o její výchovu se rozhodně nikdo nestaral. Možná to paradoxně bylo dobře, alespoň ji nějakým krutým režimem nezkazili. Jenže Trixie je paličatá až běda, já nejsem dostatečně důsledná a manžel už teprve ne.

Asi by nás měly Trixiny výchovné nedostatky více mrzet. Ale se svým vzhledem bojového psa je pro nás důležitější, aby byla vstřícná k lidem, než aby poslouchala na slovo. Zatím nemáme důvod o jejím kladném přístupu k lidem pochybovat. Ještě se nestalo, aby na někoho zavrčela. Když se s někým zastavíme a ona si není jistá, raději stáhne ocas pod břicho a pokorně stojí. Jakmile podle tónu hlasů vycítí klid, ocas zvedne a dotyčného přátelsky očuchá. Je-li Trixie v domě a někdo zazvoní, nikdy nezaštěká. Zvedne se, zvolna jde se mnou ke dveřím a pak jen tiše postává u nohy. Podle letmých pohledů zvonících je jasné, že samotná Trixina přítomnost a její „pocker face“ budí respekt. Zato když zaslechne třeba i vzdálený zvuk, který se jí nelíbí, při jejím hrdelním zavrčení, rezonujícím celým tělem, naskakuje husí kůže.

Její nejmilejší hračkou se stal šustící kočičí tunel. Ležel v obýváku i když už přestal kočky bavit. Trixie kolem tunelu chodila bez nejmenšího zájmu. Jednou jsem dovnitř dala hračku a vyprovokovala ji, ať si jí vytáhne. Nejprve se šustivého zvuku lekla, nadskočila a na tunel bafla. Když zjistila, že jí nekousne, začala s ním zápasit a od té doby ho miluje. Žene se k němu sotva přiběhne do domu, nosem ho nabere, odhodí a pak ho delší dobu zakusuje a pere se s ním. Když tunel vynesu na zahradu, bojuje s ním do vyčerpání. Morduje ho už rok a tunel zatím odolává trhlinám. Byl sice vyroben pro radost kočkám, ale mohu vřele doporučit i jako hračku pro psa.

Trixie rozhodně není cepovaná, přesto zvládne několik povelů. Na některé reaguje okamžitě, na jiné podle vlastního uvážení a nálady. Následující seznam je seřazen sestupně právě podle ochoty výkonu.

Give a paw (dej packu). Jeden z prvních povelů, který pochopila během několika minut. Hlavně proto, že při nácviku jsem v druhé ruce svírala dobrotu. Trixie si s námi užívá odpolední kávu, kde za podání packy dostane sušenku. Už podle zvuků z kuchyně (času nebo možná i vůně kávy) přesně pozná, co se chystá. Ještě nesedíme u stolu a ona už čeká u manželovy židle (ať už jíme uvnitř nebo na zahradě). Však židli v jídelně říkáme „magic chair“. Kdokoliv na ní usedne, Trixie mu přijde nabízet packu. Když se jí manželovy sušenkové intervaly zdají dlouhé, začne se mu nenápadně připomínat. Upře na něho hypnotyzující pohled a packou pumpuje tak dlouho, dokud se nad tou chudinkou nesmiluje.

Want a cookie? (chceš sušenku?). Hlavní důvod, proč se Trixie bleskově naučila dávat packu – za úplatek. A moc dobře ví, kde sušenky jsou. Stačí se zeptat a ona neomylně kluše na správné místo, šťouchne nosem do sklenice, hodí po nás očkem a čeká.

Take a pee (vyčůrej se). Rychlou reakcí na tenhle povel mě mile překvapila. Velmi brzy pochopila, co znamená a pokud v sobě nějakou tekutinu má – funguje spolehlivě. Zřejmě jí došlo, že když se vyčůrá, může dovnitř.

Go see Jay (jdi za Jay – manželem). Povel, který používám výhradně pro křížaly ze sladkých brambor, které Trixie nade vše miluje. Dostává je jako moučník po večeři a pouze od manžela, který si v té době už čte v obýváku. Jakmile otevřu lednici, Trixie začne natěšeně stepovat ví, co z ní vyndám. Většinou ani nestačím heslo vyslovit a Trixie už svým driblovacím poskokem peláší do obýváku. Dříve u toho vyváděla a k povelům byla hluchá. Její nadšení ale ohrožovalo nejen manželovu kůži na kolenou, ale i stav koženého křesla. Nakonec jsem jí naučila, aby si sedla a počkala (tak alespoň ochotně a bez vyzvání podává packu).

Let’s go home (pojď domů). Ne přímo povel, ale výzva lahodící jejímu sluchu. Používám jí, když jdu pro Trixie na vedlejší zahradu. Jakmile zaslechne tahle slova, vystartuje k otevřeným vrátkům, které obě zahrady propojují. Málokdy je třeba výzvu opakovat. Pokud jí nenásleduji dost rychle, přižene se zpět, kde že se tak courám.

Let’s go bye-bye (pojďme zpět). Opak věty předešlé. Znamená Trixin večerní návrat na zahradu, kde v garáži přespává. Přestože je to to poslední co chce slyšet, až dojemně poslušně se zvedne a jde. Ale také ví, že je to věta „úplatková“ a že za svoji poslušnost dostane pamlsky, vyhrazené jen pro tuto večerní dobu. Jablečnou křížalu obalenou kouskem sušeného masa (kupované), a čtyři, mnou pečené sušenky s přichutí arašídové pomazánky (peanut butter). Sotva Trixie doběhne do garáže, na prahu se otočí a čeká na dobroty. Běda, kdybych je zapomněla.

I’ll be back (vrátím se). Tahle slova jsou pro ní jako studená sprcha. Když jí odvedu vedle, slíbím jí, že se vrátím a ona smutně zůstane na místě.

Let’s go get some water (pojď se napít?) – Trixie o procházky moc nestojí. Ráno jí stačí jen krátká obchůzka v naší čtvrti, v horkém počasí třeba jen deset minut. Odpoledne s ní jezdíme do přírody a tam délka procházky záleží na její náladě a na teplotě vzduchu. Celá natěšená se hrne do auta, ale podezíráme jí, že jí více baví jízda, než běhání. V horkém létě často jízda trvá déle, než samotná procházka. V chladnějším počasí je ochotná chodit hodinu i víc. Přesto, že má prostor na běhání, dává přednost chůzi a čmuchání. Když se některý den rozhodne, že chodit nebude, buď z auta vůbec nevyskočí, nebo sice ano, ale pak je to krok-čmuch-krok. Snažit se jí „rozchodit“, je jak táhnout tele na porážku. Nutíme jí jen krátce, když chodit nechce, asi ví sama proč. Ať je délka procházky jakákoliv, cestou zpět stačí říci „let’s go get some water“. Trixie se zastaví, mozkové GPS jí nasměruje a ona začne klusat. Třeba se do té doby loudala, teď zrychlí a zastaví se až u auta. Vždycky přesně ví, kde zůstalo i když ho ztratila z dohledu. Kolikrát ani není žíznivá, ale tahle věta pro ní jasně znamená „dem dom“.

Drop it (pusť to). Moc dobře ví, co od ní chci. Jenže záleží na situaci, jak poslušně povel splní. Trixie není aportovací. Když má náladu, na zahradě (někdy i na procházce) radostně běhá za hozenou věcí. „Kořist“ popadne, chvilku se jí snaží zlomit vaz a vytřást z ní duši, ale přinést jí zpět, to od ní přeci nemůžeme vyžadovat. Nikdy se s ní o hračku nepřetahuji. Domluvou se nechá přesvědčit a nakonec pustí i rozžvýkaný kus prasečí kůže. Ovšem jednou si sama chytla chipmunka a byla rozhodnuta kořist nevydat ani za nic. Nevrčela na mne, když jsem jí mrtvolku marně páčila z huby, jen se vysmekla a utekla. Snad z toho měla i švandu, jak jsme jí s manželem naháněli. Nakonec jsem jí krutě převezla – v bleskovém momentu jsem s ní vyhandlovala chipmunka za donesený kus šunky.

Bohužel z těch nejdůležitějších povelů by Trixie při známkování propadla. Moc dobře ví, co znamenají, ale při své paličatosti na ně reaguje podle nálady.

Sit (sedni) – pokud ví, že se to vyplatí (něco dostane), reaguje okamžitě, povel stačí jen zašeptat. Jindy ho musím opakovat několikrát, než laskavě poslechne.

Lie down (lehni). Také ví, co se od ní chce a když je v poslušné náladě sedne si a pak i lehne. Jindy jí musím podrazit přední packu, abych zdůraznila, že povel myslím vážně.

Stay (zůstaň). Odložení jsem jí učila na zahradě za úplatek. Nařídila jsem jí si sednout a zůstat. Párkrát se zvedla a šla za mnou. Pak pochopila, že to je chyba a zůstala na místě. Když jsem došla na konec zahrady, mávla jsem na ní a ona vyrazila jako z katapultu. Dostala pamlsek a šly jsme na to znovu. Naučila se to bezvadně a povel si zapamatovala. Bohužel funguje pouze na zahradě, kde mě má na očích. Když jí zmizím z dohledu, zvedne se a jde za mnou. Nebo uzná výcvik za skončený a jde někam úplně jinam. Mimo zahradu na ní není spolehnutí vůbec.

Stop! Také přesně ví, co by měla udělat, ale poslušnost = nálada. Někdy se zastaví okamžitě, jindy mohu jak kulomet štěkat „stop, stop, stop, stop“, milostpaní čmuchá nebo poklusává dál. Když situace vypadá nebezpečně, raději se za ní rozeběhnu a chytím ji (jakmile se jí dotknu, zkamení).

Come here (ke mně). Jak vidíte, tento povel je až úplně na posledním místě. Na našich zahradách na přivolání poslechne, mimo ně málokdy, spolehnout na to nemůžeme nikdy. Proto s ní na volné běhání jezdíme na místa, kde jsme sami a hlavně tam, kde nejezdí auta. Její nejhorší zlozvyk je auta honit. Jakmile jsme tuhle „vadu“ zjistili, zkoušeli jsme všechno možné, po dobrém i po zlém – Trixie za auty vystřeluje dál. Na vodítku se dá udržet, ale stačí moment naší nepozornosti a je schopná nám vykloubit rameno jak trhne. Navíc, když vidí blížíci se auto, zastaví se (klidně i uprostřed slinice), jako býk na koridě skloní hlavu a je rozhodnutá hrozivému nepřiteli čelit. Blížící se řidiči naštěstí reagují s usměvem a zpomalí nebo se nám obloukem vyhnou. Bohužel na volno se už dvakrát za autem rozeběhla. Na volání (řvaní) byla hluchá a snažit se jí doběhnout nemělo cenu. Neštěkala, ale letěla na plný plyn. Naštěstí šlo vždy jen o jedno auto na prázdné silnici a Trixie to po chvíli sama vzdala. Pochválená za svůj běžecký výkon rozhodně nebyla. V letních měsících, kdy je v lesích nejvíce živo chodí často i v přírodě na vodítku. Nemůžeme riskovat, že nečekaně vyrazí za nějakou zvěří. Že se zaběhne, ve spletité divočině si zlomí nohu, spadne do hluboké, vodou vymleté prolákliny, nebo nedejbůh šlápne na jedovatého hada. Naštěstí Trixie vodítko příliš neomezuje. Tím, že není „lítací“, ho většinou ani necítí a my stejně chodíme tam, kam velí její nos.

Trixie je naše milá fenka, šašek a mazel a jsme rádi, že jí máme. Jak z kamene vytesaná Trixie, mě v kuchyni vydrží hypnotizovat déle, než já vydržím dělat, že jí nevidím. Jen kvůli ní jsem začala velmi ledabyle vytírat všechny mísy, stejně jako jí kladu na zem k předmytí pekáče i pánvičky. Bohužel poslušností, která se u psa nejvíce počítá, se rozhodně chlubit nemůže. Ale také není úplně nevychované trdlo. Kdybychom žili v husté koncentraci lidí a psů, asi by to byl velký problém. Tady to příliš nevadí. Třeba se mi časem podaří ještě něco vylepšit, i když její paličatost mě dokáže zdolat. Nevíme jaké má v sobě namíchané geny, ty které jsme si jednou nechali zjistit, byly spíše k smíchu. Zlá na ní v žádném případě být nechci, stejně nemám na drezůru náturu. Velmi nerada bych v ní probudila agresivní chování a naopak utlumila to, co je na ní nejhezčí – přítulná a důvěřivá povaha.

Zvířetníci, přiznejte se! Co dovedou a jak jsou poslušní vaši psi ???

Tady jsou fotky. Ty videjka ke konci alba si možná budete muset nejprve nahrát a pak znovu přehrát, aby se vám „zanimovala“.

http://marickac.rajce.idnes.cz/Trixina_vychova/