Letošní Vánoce mě teda se sněhem dost vypekly. Pod stromeček sníh nenadělily. Když teda nebudu počítat ten jeden jedinej den, kdy byly pocukrovaný pole. To jsem zrovna vyvezl Aischu na výlet. Její malinkatá pánčička byla totiž nemocná a tak chudák Aischa nemohla pořádně výletit. Napadlo mě, že jí trochu helfnu a vezmu jí na výlet. Protože uznejte, že procházkovat se okolo Silvestra po sídláku, to nejni zrovna žádná výhra.

Ráno jednatřicátýho jsme vyrazili… .. nooo, ráno, ráno… to je trochu relativní pojem, pravda. Protože vono to s pánikama po tý jejich Silvestrovský oslavě nebylo tak rychlý. (No jo no, je to tak, u nás je Silvestra už třicátýho. Nedivte se, my sme hrozně divná rodina, tady nic není tak, jak by se čekalo, takže i toho Silvouše máme jinak.) Takže ráno kolem poledního, či tak nějak, jsme vyrazili, stavili se pro Aischu a tradá na Bělehrad. Nebo na Plzeň, Vávro?

Ani tak, ani tak, jeli jsme prostě jen zkontrolovat chalupu a hlavně nasypat ptícám do krmítek a rozvěsit lojový koule – měli jsme jich plnej kbelik. A taky velkou kost mojí, co mi přinesla pod sosnu tajemná taška vod Pavlinky, jsme měli. Vzala ji pánčička, že prej ať se máme o co s Aischou hádat. Vono nás to totiž děsně voba baví. Když jeden má poklad, dělá s nim drahoty a ten druhej ho děsně chce. Já sem kost nesl celou cestu od auta až na chalupu, jen ať se frajerka kapek nastartuje. A tam sem jí pak pěkně tůroval.

Zas seděla, řvala jak prorvaná a zakláněla u toho hlavu, až to vypadalo, že se přelomí vejpůl. Jojojo, bavil sem se dobře. Pak sem kost jako chvíli nehlídal, aby si jí mohla šlohnout a šel sem s pánčičkou házet Uzla. Pánčička se mohla přetrhnout, páč nevěděla, esli házet dřív mně Uzla, nebo Aische Kostéčku. Lítali jsme tam fšicí tři jak pometla a dobře nám bylo. Pánik začal rozvěšovat lojový koule a my mu šli pomáhat. Taky fšicí tři. Aischa teda nejdřív myslela, že to je jako pro ní a málem kouli vdechla – aji s tou síťkou, naštěstí pánik byl pohotovej a obratem jí zabavil.

Když Aischa nedávala pozor, zabavil sem já jí hnedle zase Kostéčku a dělal na ní dlouhej nos. Chodil sem kolem důležitě, abych jí co nejvíc naštval. Pak jsem na ní začal děsivě hlučet a vona trupka vůbec nepochopila zas, že to je hra. Až když jí pánčička vokázala, jak to vypadá, když se my rveme vo hračky, to už se potom konečně i zapojila a začala mě honit, že mi jí jako ukradne. Občas jsme zapomněli, že má honit vona mě a honil sem já jí i s kostí v hubě po zahradě. Když už se chystalo na stmívání, zavřeli jsme chalupu a jeli domů. Já se ještě honem vyválel v tý trošce sněhu, ale bylo to jen tak pro formu, protože fakt skorem žádnej sníh nebyl. A já ho mám tak rád.

A protože pánčička má ráda mě, tak určitě proto, mě za tim sněhem vyvezla. Asi taky i jako náplast za to, že se zase vrátili s pánikem do práce a já musim doma přes den jen spát a nejsou každej den ty výlety. Protože hnedle ten první tejden v novým roce začala ve čtvrtek zase snášet. Mám rád, když snáší. Tentokrát mně trochu zamotala hlavu, protože nevytáhla můj batoh, takže sem byl na vážkách, esli jako se to snášení týká i mě. Ale pak švihla na hromadu i moje misky a vodítko a bylo to jasný. JEDU A JEDE SE NA VEJLET NĚKAM!!

Kam, to sem vůbec, ale vůbec netůchal, páč voni si voba dávali zatracenýho majzla, že aby se nepodřekli. Vono totiž, kdyby mi řekli hned, že pojedeme za AISCHOU!!, tak to bych to vůbec nevydržel a celou dobu lítal po bytě od vokna ke dveřim a řval, kde, že ta Aischa už je???!! Ať už okamžitě a střelhbitě přijde a v autě bych řval taky a pak by řvala pánčička, že dostanu na butku a tak. Tož v rámci zachování duševního zdraví celé rodiny, mi zatajili, co pro mě chystaj a v pátek se nařítili domů, naházeli věci i mě do auta a už to jelo. A že se jelo dlouho! Hodně dlouho. Až sem z toho usnul a probudil se, až když jsme zastavili a fšade kolem byl sníh! Hodně sněhu, ne jako tudle to pocukrování. To bylo překvapení!!! Lítal sem v něm jako pako, jak řikala pánčička.

A to největčí překvápko teprv přišlo. Poslali mě ke dveřím a prej zavolej tu AISCHU!! Cože? COOŽEEE??? Vona je tady někde Aischa?? Začal sem hulákat, dveře se otevřely a tam stál pánik vod Aischy a… vona sama se vzápětí ve vteřině nařítila ven, ječela jako dycky, jako Xena bojovnice a dělali sme děsnej bordel. Lítali jsme dovnitř a ven, skákali na všechny a na všechno, prostě brajgl jako vždycky. Byl sem hrozně moc radostnej. Ani sem si v tý radostnosti nevšim, že se kolem mě něco popelí, volá to „Ešššš!“ a „Blbinýýý!“ a hned sem to málem porazil. Pánčička to něco chytla a řekla, že sem magor. Pak sem zjistil, že to něco je Malilinkatá pánčička vod Aischy. Já sem teda vůbec nevěděl, že má nohy a chodí. Dotetkon dycky měla kolečka a jezdila, když sem jí strkal hlavu do kočárku.

Pánčička pak měla furt děsnej strach, že abych tý Malilinkatý pánčičce něco neudělal, když už nejsem na ty malinkatý dětičky zvyknutej. Ale co sem já Herodes nějakej?? Vona mi vůbec nevěří! Ani trochu. To mi na ní mrzí teda. Sválně sem jí vokazoval, že děti přece nežeru, studoval sem to malý stvořeníčko a náhodou sem vydržel fšecko, co se mnou provozovala. Dokonce jsem se před ní svalil aji na zem. A pánčička furt měla ty svý slepičí kvokavý tendence… furt prej to svý : „Co kdyby.“ a „Je to jen pes!“ (No to mě dost jako naštvala – jak jen pes?? – taky vo ní neřikám, že je jen člověk!) a „Není tak zvyklej jako Aischa od malička…!“ Hmm, kecy v kleci. Ta její přezodpovědnělost! Jednou se z ní zblázní. Ešče, že máme pánika, kterej má co? Má rozum. No! Nebudete tomu věřit, páč pánčička tomu taky nevěří, ale má! Řek jí, že ať se uklidní, že snad vidí, že sem v pohodě, ne? A taky sem byl.

Pak pánik teda jako předved, že toho rozumu zas tak moc asi nemá, páč jsme spolu začali blbnout a nakonec jsme se servali. Což zcela pochopitelně zaujalo a inspirovalo Malilinkatou pánčičku, která se se mnou taky chtěla servat. Nedovolila jí to, moje pánčička. A pravila, že pánik je taky magor. Nejlepší bylo, když měla Malilinkatá pánčička něco v ruce, to byla naprosto nejzajímavější. Takový dětský prstiky vod piškotů – to nejni marný, někdy to schválně zkuste.

Ale hlavní byla pochopitelně ta Aischa, byl sem moc rád, že jí zase vidim. Mordovali jsme se tak pěkně uprostřed pokoje, až nás fšicí popadli a vyhodili do sněhu. A tam to teprve bylo rodeo, to bylo to vono. Rvali jsme si hlavy, křičeli na sebe, honili se a vokazovali si navzájem, kdo má jako děšivější zuby. Žůžo bylo, když Aischa narvala svojí celou hlavu do mojí huby, nebo jsme se navzájem kopali. Tak tohle jsme provozovali pěkně celej večír a taky po celej víkend.

Ráno, když jsme se vzbudili a potkali se dole v pokoji, vítali jsme se, jak kdybychom se celý leta neviděli, až nás zase vyhodili. Můj pánik nás potom ešče vzal vyvenčit na kopec, aby se nám prej líp snídalo. Snídalo se nám dobře a načerpali jsme tak dostatek sil na pozdější prochajdu.

Šlo se lítat do lesůch, do závějí, skákat přes příkopy, čuchat mraky vůní, pošťuchovat se, lítat za klackama a! A taky potkávat divoký prasata. To bylo! Jdete si tak poklidně… no dobře, lítáte si tak poklidně… no, to zní divně…. prostě lítáte si prostorem, řítíte se prostorem a tu pánčičky zavolaj, že stát! Stát a ani hnout! Tak to zapíchnete, až vám vod tlapek vodletuje sníh a koukáte, co že jako. A nestačíte koukat. Páč vo kus dál vpředu se řítěj přes cestu nějaký chlupatý koule. A vy se nesmíte ani hnout! Saakra. Pak se koule votočej a páděj zase zpátky. Prej sme měli dost štěstí, že nebyly ty koule moc blízko. Páč prej to nebyly koule, ale prasata divoký.

Tak aspoň teda vim, co má jako pánčička na mysli, když praví, že sem prase. To má ale, podle mě dost problém s vočima potom. Protože nezlobte se na mě, takhle teda rozhodně nevypadám ani, když se vyválim v bahně. Hásky jsme se pocourali a pánčička vymyslela novou bezva hru. Stála uprostřed cesty a na střídačku házela sněhový koule na levou stranu a na pravou stranu. Takže jsem mohl lítat přes ty obří příkopy se závějema, který byly na každý straně cesty a skvěle sem se tak unavil. Pak hajdy domů na obídek, odpočinout a… pak zase honem ven.

Tentokrát jen s pánikama. Že si uděláme procházečku přes les do hospůdky a ženský všechny tři, že pak za náma přijedou povozem. Pěkný to bylo, cesty zapadaný, někdy dokonce i stromama, takže jsme museli z tý cesty sejít a jít lesem. Páníci jsou benevolentnější než pánčičky, takže to jsme měli trochu volnějš, než jindy, kdy jdou s námi i ony.

Ale jsme vzorný čoklidi, takže jsme co? Takže jsme toho nezneužívali a mohli si užívat lítání ve sněhu a pohodičky. V hospůdce nás pěkně přivítali – a chlebem a solí to nebylo, to mi věřte, pséky tu maj rádi. Pěkně jsme se usalašili a čekali až dorazej pánčičky. Holky se přihnaly jak velká voda, usadily se všecky tři ke stolu a mohlo se objednávat a družit. My zrzavci jsme vytuhli a celou dobu prospali. No dobře, celou dobu ne, protože se vždycky něco u stolu našlo, co se někomu nehodilo na talíř, ale tak valnou část večera ano.

Díky tomu jsme pak taky nastřádanou energii mohli po příchodu do chalupy vypustit mocným bojem a posléze ulehnouti k zaslouženému odpočinku. Abychom ráno po snídani vyrazili zase do lesůch. Ten den už jen s mojima pánikama, Aischi páníčci zvostali doma s Malilinkatou pánčičkou, protože jí nebylo dobře. Já sem si vzal v síni tenisáka, co tam má schovanýho Aischa, to abychom měli důvod se hádat.

Šli jsme jako den předtím, ale pak navrhla pánčička odbočit po takový malý nenápadný cestě. A dobře to vybrala! Moc dobře. Šli jsme podle potůčku, kde bylo plno krásně čistý vody. Tož sem do ní hnedle hópnul, aby se kapánek zakalila :-D. A všade těch stop a těch vůní. Ustanovil sem se vůdcem celý výpravy a mašíroval vpředu. Když sem teda nemašíroval do stran, kde bylo nutno něco důležitýho prozkoumat, a nebo nelítal za tenisákem, kterej mi ale začasto ukradla Aischa a syslila si ho pak v kušně.

Pánik pak Aischu učil tenisákovou lež. Nebo-li, že ne vždycky se musí hodit tam, kam se naznačí. Todle vona nezná. Dycky počitá s tim, že to poletí tím směrem, kterým stojí házející. Ovšem… to nezná moje klamavý pániky. Že je nutný právě dávat pozóre a furt bejt ve střehu, nikdy nelze na jistotu předpokládat, kam to padne. Trochu to pochopila, ale ne úplně ještě. Pochápla, že balon třebas taky může letět jen vzhůru a dopadnout hnedle zase zpátky, že nikam do dálky ani nemusí letět. Ale nepochápla už, že když stojí pánik čelem k ní a vyhodí tenisáka, může tento taky dopadnout ZA! Pánika. Budu jí muset v tomto oboru asi proškolit.

My jsme si mezitím s pánčičkou házeli obřím klackem. Pánčička ho dobře házela přes takovej velikej padlej strom a já pak neviděl, kde to dopadlo a musel přes ten strom přeskočit-co přeskočit! Přeletět sem ho musel, kam se na mě hrabe Železník na Taxisu! A musel jsem v tom sněhu ten klacek hledat. A to mě teda dost baví.

Na jednom místě se pánčička zapíchla a něco pozorovala ve sněhu, pánik taky pozoroval a já sem jim to rozdupal. No ale to sem nemoch jako vědět, když sem se tam nařítil, co to pozorujou. Že to jsou stopy a že jak se tam dostavim, tak je rozdupu. Nicméně pánčička říkala, že takový stopy ešče neviděla – taky aby jo, nejni Inčučůna žádná.

A že prej asi vod józefpšíka. Nebo józefce? Nevim je to fučik, Pepa jako Pepa. Nám osobně to bylo fakt jedno, rotovali jsme prostorem a zkoumali si svoje. Hásky sněžilo, nikde nikdo, ticho – ani já sem neřval – krása, krása. Pánčička si pochvalovala, jaký to je fajn, venčit hezky se dvěma čoklidama. A navrch bych si dovolil neskromně dodat, že s vychovanýma čoklidama, který může nechat lítat a nemusí se bát, že neposlechnou a utečou.

Na jednom z rozcestí jsme to otočili, protože prej už je čas se vrátit na oběd. Na oběd??? No jistě, jistě, to se musíme vrátit, oběd nemůžeme propásnout!!! To by byla zásadní chyba. Nasadili jsme s Aischou ostré tempo, vidina nacpanýho břucha jednoho pěkně zrychlí. Až nás museli brzdit. Jednu chvilku nás zabrzdili úplně a my jsme vzorně poslechli, což kladně kvitoval ten pán, co jel kolem v takovým lesním autě a rozvážel zvířatům dlábes do krmelců a hlídal, jestli někdo nekrade dříví.

V nestřeženým okamžiku se mi podařilo zase Aische uzmout tenisáka a lítal sem tam s nim v lese. Pak sem ho někde položil, protože sem se musel jít na něco důležitýho podivat. A dočista sem zapomněl, kam sem ho to položil! Hledal sem, Aischa hledala a nic. Tenisáka pohltila zem! Pak šel hledat pánik a vzápětí pravil: „Vy jelita tupý, KDE TO HLEDÁTE? Dyk je to támdle! „ a vokázal úplně někam jinam, než kde jsme hledali my. Aischa to vzala šestou kosmickou a já utřel frňák. No co, aspoň ho donese domů a já si místo toho můžu skočit ešče jednou do potůčku.

V chalupě nám utřeli pupky a my mazali do teplíčka. A na ten oběd hlavně, na ten oběd. Nacpali jsme si ty utřený pupky a poobědně siestovali. Pak jsme se naopak intenzivně motali, když se balilo. Po balení následovalo loučení a já už se naštimoval k autu. Zamávali jsme si a já upad do hlubokýho bezvědomí. Probudila mne až zastávka na večeři, při který sem si vysomroval od pana čísníka rohlik.

Posléze jsme už bez zastávky putovali domů a já hnedle do bydliku, protože sem z celýho toho sněžnýho víkendíku byl krásně ztahanej a chtělo se mi mocně spát. V této bohulibé činnosti jsem pokračoval až do pondělního rána. Pravila jen pánčička, že sem se tomu spánku mohl věnovat trochu tišeji, že nebylo třeba při tom popílit půlku lesa… no, vona ví houby co to je únava.

Váš Ešus