… nastal v úterý 27. března navečer. To, čeho se každý páník hrozí, se přihodilo mně: ztratila se Pusinka.

Pusinka se stala členem naší smečky před 3 lety a 1 měsícem: tehdy jako toulavá ztracenka chodila žebrat o jídlo k přátelům v sousedním městečku do podniku. Jeli na hory, požádali mne o zaopatření jejich domácích koček, a k tomu navrch tahle maličká, kterou o víkendech chodili do práce přikrmit, měla chřipku jak vyšitou. Než jsem se zmohla na argument ohledně Bětušky samotářky, už jsem byla lifrována s přepravkou, léky a mladinkou kočinkou s čerstvě potrhaným ouškem domů.

Pusinka se poprala s chřipkou, březostí, zánětem dásní, mastitidou a nevstřícností tety Běty a stala se z ní princezna na hrášku: naučila se ochutnat až zhltat každé jídlo, na které natrefila, spát jen na nejměkčích polštářcích, mazlit se do aleluja se mnou nebo dcerkou Babetkou – a všechno jí vždy bylo odpuštěno; přišla přeci z ulice a potřebuje hýčkat.

V úterý, jako obvykle v posledním roce, protože jsem kočičkám začala věřit (a to jsem neměla), jsem otevřela okno v ložnici. Na širokém parapetu i římse si holky zvykly se vyhřívat na odpoledním slunci, i ta zlobetka Babetka se naučila nenaklánět se z římsy. (Babetka mne totiž odnaučila používat větračky, věčně se do nich soukala a riskovala, že se skřípne anebo něco horšího.) Natož Běta či Pusa, za ty bych dala ruku do ohně, že je ani nenapadne riskovat. Samozřejmě při otevřeném okně neopouštím dotyčný prostor. Seděla jsem čtyři metry od okna a viděla na ně při pohledu do strany. Občas jsem koukla, zda Babeta vzorně dřepí na parapetu. Nic nenaznačovalo tragédii.

Po dvou hodinách jsem zavřela okno a přemístila se k televizi. Pusa nepřišla do klína, což bylo divné. „Asi usnula ve skládku,“ usoudila jsem, ale po hodině jsem znervózněla a začala hledat. Když jsem vylezla na kuchyňskou linku a vybagrovala celý sklad, bylo jasno – Pusa je pryč. Vysvětlení bylo jediné možné: křehká Pusinka seděla v okně a neměla vůbec v úmyslu z toho okna snad padat, jenže přiskočila zlobivá Babetka, Pusa se jí lekla a uskočila. Na špatnou stranu.

Obešla jsem dům, obešla jsem čtvrť. Nedokázala jsem usnout a bylo mi strachy zle. Před svítáním jsem oblepovala sídliště a s hrůzou počítala, jak neuvěřitelně velký počet psů se tu po ránu mezi domy venčí, když dorazili popeláři, před jejichž hlukem se Pusinka krčívala i na gauči. Startovala auta, funěla městská doprava, křičely děti z nedaleké školky.

Napadlo mne, že tohle je konec: tohle vše ji bude, pokud žije a krčí se někde nezraněna, odhánět dál dál, k trati, za město, k frekventovaným silnicím, do polí… Dala jsem misky pod okno a z dvaceti centimetrů prohlédla možné místo dopadu a nenašla ani kapku krve, nenašla jsem ale ani nic jiného.

Ve čtvrtek ráno mne upozornil jeden soused, že malou mourovatou kočičku viděl přebíhat silnici směrem k areálu učiliště a ubytoven (mnoho trávníků, stromů a ze všeho nejvíc křoví a křoví); vydala jsem se tedy tím směrem a normálně bych se tam nevydala, je to hlavní silnice v naší čtvrti s rušným provozem včetně těch autobusů.

Také mně se zdálo, že jsem u jednoho křoví z nízkých tisů o rozloze tak 6 x 12 metrů zahlédla zalézat stín a nebyl ani černý, ani rezavý a o víc kočkách, než černé a rezavé, tu letos nevím. Na nejméně 50 % jsem si byla jista, že to musela být Pusa.

A tak jsem chodila v pět ráno a pět odpoledne a před polednem a po desáté, když ruchy utichaly nebo ještě nenastaly nebo zavřela hospoda, a čičíkala kolem domů a volala tiše: „Pusi? Pusíčku?“ a nosila jídlo za dům a k tomu křoví a tak dvakrát denně bohatě nakrmila vrány a kosy a ježky a toho černého a tu zrzavou a dokonce jednoho zajíce, ale nedokázala jsem přestat ani pátý či sedmý den. Nedokázala jsem se smířit s představou, že Pusinka tady někde je a má hlad. Co hůř, že má strach. Co nejhůř – že neví, co dělat.

Doma panovala příšerná nálada a nezmírnila ji ani celonoční přítomnost Běty na mém polštáři, Babetka zlobila víc než obvykle, protože ji maminka dvakrát denně neumyla, neuspala a neustlala si na ní a nehrála si s ní a já jí ani nedokázala říct: „Nemáme už maminku, vyhnala jsi ji, beruško,“ protože mi to pláč nedovolil. Když o víkendu strašné počasí nedovolilo být venku víc, než vždy půl hodiny, hleděla jsem aspoň z provinilého okna a stejně provinile přemýšlela, jestli ten škrábanec na římse je poslední stopa po Pusinčině drápku a vůbec poslední památka na ni.

Včera večer kamarádka ulovila o několik bloků dál mourovatou kočku a přivezla mi ji – s hanbou jsme chuděrku honem honem vracely k rodnému plotu. Dnes ráno jsem nesla půl Babetiny ranní kapsičky ke křoví, než začnou chodit lidi a tropit randál a se špatným pocitem nechala na místě už jen jednu misku a přemýšlela, jak dlouho má smysl nosit jídlo tak daleko od domu. Dnes večer zbylo syrové maso, co nedojedly domácí kočičky. Vzala jsem talířek a šla a cestou se zamračila na lidi na zahrádce u hospody – měla jsem jít až po desáté, až zavřou – mračila jsem se i na sebe. No, půjdu před půlnocí ještě jednou.

Položila jsem talířek u křoví. Přišoupla ho hloub, aby ho ráno nějaký kluk nepoužil místo kopacího míče, vzala prázdnou misku od ranní kapsy. „Takhle to ježci ani ptáci nevyjedí, tohle jedla kočka,“ napadlo mne ještě, ustoupila jsem několik metrů, párkrát zavolala a zapálila si cigaretu a jala se jako obvykle čekat a mžourat do stínů.

Přesně z té průrvy v křoví, kam jsem týden zasouvala misky a sypala granule, vystoupila Pusinka a podívala se na mne! Cigareta a klíče letěly na jednu stranu, prázdná miska na druhou, Pusinka couvla zpět do tmy, já si klekla a zažadonila, Pusinka vypochodovala podruhé a to už jsem ji držela v náručí: vyhublou, páchnoucí, se špínou na tlamce a klíštětem na uchu a nemohla jsem uvěřit: „Tys mne slyšela, že tě volám, věděla jsi, že tě hledám, moudře jsi počkala a nevydala ses na cestu ztracení. Statečná, hodná kočičko!“

Je hluboká noc a na dvaatřicetidílné vrstvě měkounké deky pod hřející lampičkou začíná princezna Pusinka snít svůj první klidný a bezpečný spánek po 8 nocích ve střehu a 8 dnech ve strachu z psů, popelářů a dalších hluků. Má doživotní vězení. Bude dostávat jen stravu, lásku a pohodlí. Žádnej mobil v podpatku, žádnej pilník v bábovce, utrum.

Ten nejstrašnější den skončil.