Mám rád svého psa Baka. Také mám rád televizní přenosy fotbalu, zejména mezinárodních zápasů.

Středoasijského pasteveckého psa původním jménem Bandarchan jsem si přivezl jako štěně již před deseti lety z Tádžikistánu. Vztah k fotbalu a ke sportu vůbec jsem pravděpodobně zdědil po předcích. A tak jsem se ve středu večer rozhodl sledovat zápas mezi Viktorií Plzeň a AC Milán.

A protože můj dosud stále více než sedmdesátikilový Bak jevil známky zdravotních problémů, pustil jsem ho zcela výjimečně do svého bytu. Lehl si na zem v kuchyni a brzy spokojeně oddychoval. Já jsem se uvelebil v křesle a pustil si přenos z Vršovic. Dokud se na obrazovce prezentovaly pouze sestavy týmů, vše bylo v pořádku.

Ale pak se začalo hrát. Nevím jak vy, ale já všechno v životě velmi intenzívně, v řadě případů i hlasitě, prožívám. I jakékoli sportovní přenosy. A tak jak se začalo hrát, začal jsem podvědomě vyluzovat různé zvuky. Někdy zklamání, ale ten večer docela často nadšení nad pěknými akcemi plzeňských reprezentantů.

Náhle se však rozletěly dveře z kuchyně a v nich se objevil Bak. Posadil se vedle mne, čímž byla jeho hlava ve výši mojí, podíval se mi přímo do očí, což si obvykle nikdy nedovolí, a položil mi svou obrovskou tlapu na koleno. Já jsem mu jí sundal na zem a vydal povel: „Lehni!!!” Což můj poslušný pes okamžitě učinil. Ale jen do chvíle kdy jsem pod vlivem vývoje zápasu zas vydal nějaký zvuk. Okamžitě jsem měl jeho tlapu zas na svém koleni.

Poměrně tvrdě jsem ho „umravnil” a za dvě vteřiny už Bak zase ležel u mých nohou. Tato idyla však trvala jen do našeho dalšího povedeného útoku, který jsem ne-mohl nechat bez hlasitého komentáře. Bak opět bleskově vyskočil a znovu mne „tlapoval”. Podíval jsem se do jeho nádherných hnědých očí, a pochopil jsem. On mne chce chránit před ohrožením. Byť způsobeném pouze mým sportovním vzrušením.

A tak jsem nakonec neviděl ani jednu branku, protože jsem permanentně vysvětloval Bakovi, že mi nic není, že si o mne nemusí dělat starost. Z předvedené hry našeho týmu i z výsledku zápasu jsem měl nakonec radost. Ale na mnohokrát položenou Bakovu obří tlapu na mé koleno a na opakovaný fyzický kontakt s jeho krásně studeným nosem budu s jistým dojetím vzpomínat mnohem déle.