Jenže to už je dávno, kdysi, ještě na škole. Pak tak nějak nebylo s kým, nebylo kam, pak byly děti malé, ale teď už odolávat nešlo. Znáte to, přichází plesová sezóna, lístky na ples nabízí všichni kolem, no koupili jsme. Jo, bylo to fajn, sedělo se kecalo, jenže pak začali hrát.

Polčík a valku jsme nějak dali dohromady, dokonce jsme se ani moc nepokopali. Tedy když nepočítám pár šlapáků z mé strany. Ono to stejně ani jinak nešlo – parket byl plný. Pak přišlo pár rychlých skladeb, takže stačilo skákat a natřásat se (okolním pozvolna sklenějícím zrakům to bylo jedno). Pak nějaký ten ploužák, to se taky dalo. Ale pak to přišlo. Tango! Jenže jak? Každý znal jiné kroky, spoustu toho jsme zapomněli, prostě trapas. No, tak jsme jen tak blbli a na klasiku seděli. Chvíli to stačilo.

Korunu všemu nasadila šluska (tedy taneční závěrečná) naší nejstarší. Obleky, kravaty, profesor dojatý… Pardon, tohle sem nepatří, to je jiná písnička. Dítka vyzvala rodiče k tanci. Copak MLP, tu vedl Verčin tanečník, jenže co já chudák mám dělat, když hrajou waltz? Přiznávám, byl jsem za hloupé dřevo. A to úplně. Po pár taktech jsem zrádně zdrhl i s Verčou z parketu. Naštěstí mi to prominula. Zato MLP si to odtrpěla celé. Doma mi bylo vysvětleno, že to tak dál nejde. Odolával jsem, bojoval… Vše marno. Nakonec jsem byl přehlasován. Inu, kdo z nás mužů dokáže odolávat své lepší polovičce?

A tak jsem jednoho dne v obleku a kravatě stanul na parketu a začalo mučení. Jediné, co mě s tím smiřovalo, bylo, že jsme zdaleka nebyli nejstarší pár na parketu. A jak jsem během pár lekcí zjistil, dokonce jsem nebyl ani největší dřevo. Hodina probíhala vždy stejně, přivítání, připomenutí a během pár minut se z nás pot lil proudem. MLP v té době chodila na spinning a tvrdila, že tam se zdaleka tak nenadře.

V půlce pauza, abychom popadli dech. Byl to tedy záhul. Postoj, ruce, pozice, natočení, krok, krok… Napřed ukázka, pak na počítání, nakonec na hudbu. Než jsem si zapamatoval variaci, už se přidalo něco dalšího. Držení, pohyb ruky, figura. A honem na další tanec. Někdo nevydržel, ale pár nás vytrvalých (kupodivu samé starší ročníky) se dočkalo i konce. Myslím kursu.

To už jsme vypadali skoro, jako že tančíme, už to nebylo, jako když vypustí na vycházku pacienty s nervovou poruchou. Já měl dokonce chvílemi pocit, že se mi to líbí. Tedy dokud MLP nezkonstatovala, že jsem mimo rytmus, pozdě jí vedu do figury, nebo dokud jsem jí nešlápl na nohu či neokopal střevíček. Dokonce mě i začaly opouštět úlety, kdy jsem se na melodii „Na krásném modrém Dunaji“ pokoušel o krok-sun-krok.

Pak byla závěrečná. Decentní, vždyť nás skončila asi polovina. Připili jsme na památku předčasně ukončivších a já z té euforie SOUHLASIL S POKRAČOVÁNÍM! No, v něčem to bylo lepší – když jsem zapomněl nové figury, stačilo se vrátit k základnímu kroku (tedy dokud to nezjistila MLP). Tempo také zvolnilo. A (to mě pobavilo nejvíc) do kursu se přihlásili samí zkušenější (lety, ne v tanci)!

Systém byl sice obdobný – přivítání, opakování, nové kousky, procvičování, ale jednak vše probíhalo v daleko přátelštějším, méně uspěchaném duchu a pak o přestávkách vznikla nová tradice – bez domluvy vždy někdo přinesl lahvinku vína, pohárky byly deponovány vedle zesilovače a neřidiči si tak mohli přestávku zpříjemnit. Tak to šlo až do dubna. Nakonec jsme si udělali takovou malou závěrečnou – ňamky, povídání, ale hlavně tanec. Mám-li být upřímný, určitě jsem se nenudil. Jenže jaro je jaro, zahrada volá. A tak vše skončilo.

Jak kulminoval podzim, zima a tma mě vyháněly ze zahrady, MLP decentně nadhazovala příchod plesové sezóny. A že prý roztančení… No, co budu povídat, obrana neměla valného smyslu, navíc byl přislíben speciální kurs pro nás mírně zkušené a vlastně to nebylo zas tak špatné, že… No, sešli jsme se v klasické sestavě a začali s oprašováním. Pak jsme přidávali nové věci a vraceli se k zapomenutým (přece jen máme ve svém věku nárok si nepamatovat úplně všechno). Na jaře už jsem měl pocit, že Travolta je proti mně slabší kousek, jaro vonělo a zahrada volala. A tak skončily taneční pro velmi mírně pokročilé.

Letos to nebylo jiné. Tma a chlad a decentní narážky MLP (nehleď furt na Zvířetník a zjisti, kdy máme nástup) byly jasnými příznaky blížících se tanečních. A zase den D a hodina H a pánové v oblecích a dámy v tanečních šatech a přivítání známých tváří a seznámení s dalšími adepty oprašovacího kursu, který končí těsně před Vánoci a na něj navazuje kurs pro pokročilé o něco víc než mírně, takže máme do jara každé pondělí co dělat.

Chodím tam rád – zjistili jsme s MLP, že ty dvě hodiny jsou vlastně jediným časem během týdne, který máme čistě a jen jeden pro druhého. Nehledě na to, že jsme si značně rozšířili repertoir a když náhodou nebo omylem plesová kapela zabrousí do klasiky či latiny a páry i jednotlivci začnou prchat z parketu, my s MLP hrdě nastupujeme a oslňujeme okolí.

No, po pravdě, nic takového, spíš si konečně oba zatrsáme – já nemusím hlídat pořadí figur a MLP má čas mi tiše počítat, když se začnu ztrácet v dobách. Takové blues či svádivá rumba naroubovaná na „klasický ploužák“ funguje na povznesení nálady víc než několik návštěv v „pekle“ (tak se označuje u nás na plesech bar či výčep, kam se pánové decentně dámám ztrácejí na panáčka pod záminkou přinesení vínečka či pochutin).

A naopak bouřlivý jive či rozverná chacha nebo samba žízeň zvětší. A když se kapela zblázní úplně a spustí waltz či tango, parket je skoro prázdný a já si můžu připadat jako Oldřich Nový či Clark Gable vedoucí svou vyvolenou v záři světel luxusním světem let dávno minulých.

A co ten název? Pro ty, kdo nemají děti školního věku a nesledují dětské filmy je vysvětlení tady – jde o jednu z ústředních melodií filmu Madagaskar.

A kam že to chodíme? Sem: http://www.tsmladi.cz/