Newyorská Upper East Side (horní Manhattan u East driver, tj. na východ od Central parku) získala punc „lepší čtvrti“ poměrně nedávno. Je to klidná residenční oblast se spoustou kaváren a restaurací, žijí tady mladí a úspěšní lidé a jejich rodiny. Samozřejmě všude zní angličtina, občas španělština. Ale nebylo tomu vždy tak.

Příběhy staré i ty nové svou přítomností vypráví dominanta tiché 73. ulice, zvláštní dům s pseudorenesanční fasádou ze žlutého pískovce a nápisem „Národní budova“. Na Manhattanu? Ano, a bylo to tak:

I když zprávy o prvním Pražanovi usazeném v tehdy ještě Novém Amsterdamu pochází někdy ze 17. století, ve větší míře začali Češi a Slováci putovat za oceán za Rakouska Uherska. V té době šli za lepším živobytím většinou rolníci a tak se usazovali na Středozápadě nebo v Texasu, v místech, kde stále byla volná půda (návštěva u krajanů v Texasu stojí za samostatný článek). Indiáni už byli v podstatě pozavíráni v rezervacích a bledých tváří ještě stále nebylo tolik, místa bylo dost. Česká emigrace do Ameriky posílila po evropských událostech v roce 1848, slovenská vrcholila v letech 1870-90.

Jako všichni imigranti přistávali většinou v New Yorku a procházeli přes slavný/neslavný Ellis Island dál. Ti, co neměli zájem o rolničení, dělníci a řemeslníci, už často v New Yorku zůstávali. Původně se usazovali na Lower East Side (dolní část Manhattanu), která v té době byla opravdu sběrnou všech možných přišelců z různých koutů světa a život tam byl těžký. Kdo mohl a hlavně se zmohl, postupoval dál nahoru, kde stále bylo místo na nové domy a na nové živnosti. Postupně se tak i československá komunita přesunula až do oblasti, které se dodnes říká Yorkwille, protože se rozkládá kolem York avenue. A tak mezi York avenue, řekou East river a zhruba mezi 65. a 78. ulicí vznikla československá čtvrť, brzy známá jako Little Bohemia (malé Česko).

Čechoslováci s sebou přinesli nejen svůj jazyk, ale také zvyky, jídla a hlavně touhu sdružovat se, být spolu, něco podnikat. V okolí se objevily české a slovenské hospody, obchody, dílničky. Jedním z hlavních řemesel byla výroba doutníků. Někteří je vyráběli doma (většinou byla zapojena celá rodina včetně dětí), někteří v továrničce na rohu 72. druhé a York. Dnes na tom místě stojí slavná aukční síň Sotheby´s… Začaly vznikat spolky, Sokolové udatně cvičili ve třech nových sokolovnách. Komunita vzkvétala a tak se rozhodli, že si postaví společnou Národní budovu.

Snad po vzoru Národního divadla vyhlásili sbírku, do které se zapojil i Antoním Dvořák svým benefičním koncertem. Lidé dávali i z toho mála, co měli a zakrátko bylo peněz dost. Roku 1895 postavili opravdu honosnou a reprezentativní budovu. Bylo tu vše, plesový sál na krajanské plesy, česká a slovenská škola, knihovna, místo pro spolkové schůze, kulečník a hospoda. Scházeli se, tančilo se, hráli divadlo, seznamovali se, vdávali, ženili a rodili… Během 1. světové války byla vyhlášena sbírka na podporu svobodné republiky a i v Národní budově se horlivě debatovalo o budoucím svobodném státě.

A tak Národní budova sloužila obyvatelům Little Bohemie několik dekád. Oslavy 28. října byly vždy veliké, včetně krojovaných průvodů. V okolí se mluvilo česky nebo slovensky a kdo neuměl a chtěl tady žít nebo podnikat, musel se naučit.

Národní budova zůstala kouskem domova pro československé uprchlíky za nacistické okupace i po roce 1948. Odsud např. vyprovázeli ve smutečním průvodu na poslední cestu Jaroslava Ježka, který v roce 1942 v New Yorku zemřel. Jan Werich pobýval ve válečné emigraci se svou rodinou o ulici dál.

Léta šla a další generace Čechoslováků se začaly stěhovat opět dál. Zůstávali vesměs jen starší krajané. V okolí zaznívala více němčina, italština a nakonec angličtina. Budova pomalu chátrala, již zbylí krajané neměli dost prostředků na její údržbu. V roce 1986 byla prohlášena za neobyvatelnou. Zbývala vlastně jen ta krásná fasáda, kterou v roce 1994 uznalo město NY za historickou památku, jinak to byla jen smutná vzpomínka na dávné časy. Zdálo se, že newyorská Little Bohemia upadne v šeré zapomenutí.

Jenže osud a dějiny tomu chtěly jinak. Když Česká republika, už bez přívlastku socialistická (a taky bez Slovenska), znovu otevřela generální konzulát v New Yorku, začaly diskuse, jak zachránit takto unikátní památku. Po jednáních s představiteli krajanů koupila česká vláda budovu za symbolický dolar a zrekonstruovala celý objekt. Nebylo to jednoduché, nebylo to levné, trvalo to dlouho, ale nakonec to stálo za to.

V roce 2008 byla Národní budova znovu slavnostně otevřena. Dnes tady sídlí konzulát České republiky a České kulturní centrum, krajané samozřejmě mají své patro. Čeština opět zní na 73. ulici. V Národní budově se konají kulturní a společenské události, promítají se české filmy, probíhají vernisáže, krajané obnovili svůj slavný ples Beseda ball… A stane se, že někdo z návštěvníků najednou zůstane tiše stát a řekne: „víte, tady se brali mí prarodiče“ nebo „tady poprvé tancoval tatínek s maminkou“ anebo „tady jsme se seznámili s manželkou“, to ti mladší. Národní budova má své zvláštní fluidum, vzpomínky na lidské osudy, na jejich radosti i starosti. Prostě dýchá a raduje se, že je zase živá.

O ulici dál stojí ještě poslední ze tří sokoloven a stále se v ní cvičí pod přísným dohledem bust Tyrše a Masaryka, o fenoménu Sokol NY by mohlo být další pokračování. Čechoslováků už v okolí trvale žije jen pár, ale každý den, když kráčím 73. ulicí mě z jednoho nenápadného balkonu zdraví malinká, hodně vybledlá česká vlaječka. Vždy zvednu hlavu a je tam. Kdo, kdy a při jaké příležitosti ji tam asi dal?