Když manželé L. přišli o pejska, bylo to samozřejmě smutné. Pejsek Bára byl milován i milující, jak už to bývá, když děti vyrostou a vyrazej‘ do světa. Co teď pořídIt jiného? Jiného psa, jakého? I my jsme k manželům L. přijeli s naší českou strakatou slečnou Bony, ta jim předvedla na zahradě, jak umí zřídit zahrádku levně a definitivně… Takže psa zatím ne. Ale doma smutno.

Tak pořídili klec, přímo velkoklec, do ní chlapečka Olíka. Jedináček, znáte to, hned ho začali rozmazlovat, nakupovat mlsíky… Věříte, že i papoušek se může přežrat? Tak přesně tohle se stalo, Olík se cpal lahůdkovými tyčinkami, až z něj byla tlustá slepice, co sotva funí. „Je ňákej nemocnej“, povídá páníček. „Ani nelítá, jen sedí a chrní i přes den, div nechrápe.“ Tak akce – co na to chovatel? Jednoduchá rada – necpěte ho tolik!

A aby mu nebylo smutno, tak za chvilku na to pořídili holčičku Žofku. Oba rodu Agapurnis. Myslíte si, že ptáci jsou jenom uječené chomáče peří? Tak to je opravdu omyl. Jejich sociální svět je bohatý, stejně jako repertoár zvuků.

Mládež si na sebe chvilku zvykala a pak se ukázalo, kdo je doma, pardon v kleci, vlastně pánem. Holčička Žofka je menší, světlejší a jako holka si světa patřičně užívá. S nějakými gender trendy na ní nechoďte, ona je totiž spokojená se svou rolí menšího, slabšího a tedy utlačovaného tvora.

Začíná to tím, že Olík si vybere nějakou tyčku za bidýlko. Žofka si taky vybere nějakou tyčku za bidýlko a v zápětí dospěje k závěru, že ta její tyčka, to je tedy pěkně blbá tyčka, nebo spíš ta Olíkova tyčka bude určitě lepší. Tak to vyřeší tím, že se k Olíkovi prostě přidá. Na kraj tyčky, jenže tyčka je jen pro jednoho. Tak Žofka natřese peříčka, aby byla větší, a Olík kousek uhne.

Žofka si přešlápne, natřese peříčka, aby byla větší. Olík uhne a pak buď spadne, ale to jen zřídka, nebo popoletí na jinou tyčku. Žofka se usadí uprostřed, spokojeně se rozhlíží, jestli všichni vidí, že je na té nejlepší ze všech tyček a pokud se jí opravdu dostane ujištění od páníčků, že je moc šikovná a hodná holka, spokojeně se rozcabí. No a pak se rozhlídne a dospěje k závěru, že i tahle tyčka je docela blbá tyčka a že ten Olík má nejspíš lepší. Tak se zas k Olíkovi přidá, ten zas kousek uhne, Žofka zas natřese peří, aby byla větší…

Nejdřív měli páníčci pocit, že ptáčci strádají, tak přidávali další a další tyčky, ale pozorováním dospěli k závěru, že bude lepší zas pár tyček ubrat, aby si Olík nenatloukl, když z nějaké padá. Tak našli ten správný počet a už další bidýlka přidávat nemusejí, protože je to pořád to samé – ten mizera Olík si prostě vždycky zabere to lepší bidýlko a chudák Žofka se svých práv musí domoci sama.

Šťastnou chvílí v kleci je jídlo. Čím větší kus ovoce se do klece umístí, tím víc se kolem něho chudák malá Žofka naběhá. Proč? No tušíte správně, mizera Olík má určitě před zobákem ten šťavnatější kus a tak se Žofka musí natřást, aby byla větší, popolézt po bidýlku, aby Olík kousek uhnul… Někdy Žofce docela stačí, když provede potravinářskou kontrolu přímu v Olíkově zobáku – to by bylo, aby na malou holčičku lepší sousto nezbylo!

Pokud se Žofka nehašteří, vládne v kleci idylka. Oba si navzájem obírají peříčka na krku, na temeni hlaviček, kolem zobáčků a obíraný slastně mhouří očíčka a nastavuje se. Za pár minut se role proměňují, obíraný se stane obírajícím. Ale běda, když to Žofku přestane bavit – přátelské povrkávání se změní v nepřátelský výkřik a Žofka poletuje po kleci jak zjančená duha. Olík sedí na bidýlku, rozčileně se kýve a musí počkat, až to milostivou přejde.

Sezení na bidýlkách nad sebou samozřejmě přináší nečekané nástrahy, třeba v podobě gravitace. Zákon padajícího ho…, znáte, ne? No a malé Žofce tuhle kousek přistál na hlavičce. Vypadala jak carevna, s chocholíkem bobku na hlavičce. To Olíka iritovalo, tak se pořád snažil Žofku ozobat, to zas Žofku rozlítilo, neměla chuť se cicmat a trvalo to celý den, než se Olíkovi podařilo Žofku té ozdoby zbavit.

Papoušci v domácnosti s vámi žijí, na televizi zapomeňte, ta jen kulisou k jejich povídání. To samé platí o návštěvách. Tuhle dorazil syn manželů L. a vyprávěl. Papouškům to přišlo málo zajímavé, tak ho začali překřikovat, až se mladý muž naštval a přehodil jim přes klec deku. A byl chvíli klid, úlevné ticho.

Nojo, jenže to neznáte papoušky – Olík záhy přišel na to, že to nebyla deka na dobrou noc, ale zlomyslný pokus ho umlčet, tak začal do deky dloubat, tahat jí mezi drátky klece, až se mu podařilo jí shodit. Juk, dva vítězné zobáky se přidaly ke konverzaci.

I uspávat papoušky se musí umět. Na jaře se do klece chystá snášecí budka, to bude slávy, jestli se podaří vyvést mladé!