Dosud jsem psala o kynologických akcích, loveckém výcviku a soutěžích, našich úspěších i neúspěších. A teď se mám ohlížet, rekapitulovat, hodnotit? Ne, nebudu hodnotit, na to nemám dost nadhledu. Jen budu trošku vzpomínat. Pro Áju, pro sebe a možná i pro někoho, koho by to zajímalo.

Před více než šesti lety jsme si pořídili štěně flat coated retrívra Ike z Vlčích luk, zvanou Ája. Ája byla temperamentní, ale vstřícná a chápavá holka. Výchova byla poměrně snadná, samozřejmě psí hříchy, jako rozkousané boty a podobně, by se našly, ale vcelku se učila rychle. Chtěli jsme fenku uchovnit, a při té příležitosti jsme zjistili, že základní podmínka chovnosti, kromě dvou výstav, je i složení jakéhosi ověření vlohových vlastností retrívra.

Zkouška? No dobře, tak to zkusíme. Kdysi jsem cvičila tvrdohlavého Nicka, tak by to s celkem jemnou holčinou Ájou mělo jít také. Chovatel nám poradil, že nejlepší je jet na výcvikový tábor, kde zjistíme, co se se psem dělá a můžeme se tam i pokusit složit zkoušku.

Na táboře se nám líbilo, byla tam prima parta lidí, kteří nás vzali mezi sebe. Ve výcviku jsme zjistili, že něco umíme, něco ne, ale po pár dnech jsme nakonec usoudili my i výcvikářka, že máme celkem reálnou šanci uspět. Ája ochotně aportovala, do vody šla jako drak, nos měla vynikající. Naší hlavní slabinou bylo vodění (a posléze zůstalo slabinou celou kariéru).

Ověření vlohových vlastností jsme absolvovali poměrně úspěšně a měli Zkoušku! Tedy, mysleli jsme si, že máme zkoušku, dokud nás ostatní nevyvedli z omylu. Tohle, co nás stálo trochu nervů a trochu úsilí není zkouška, ale jen bonitace vloh!

Ovšem už jsme se chytili drápkem. Když máme psa tak šikovného, že bonitaci zvládl na poprvé a krásně, tak ho přece nemůžeme nechat růst jak dříví v lese a přece nějakou tu zkoušku uděláme! Sice trochu hlodal červík pochybností, zda to zvládneme, když nemáme žádné zkušenosti. Viděli jsme psy, připravené na zkoušky. Proti nám to byli strašní machři.

Oni dokázali jít do vody na povel, na povel zaběhli do rákosí a hledali tam aport, dokonce i když tam žádný nebyl, dokázali čekat na povel, než vyrazili, dokázali… Neuvěřitelné výkony! Na druhé straně, když to zvládnou ostatní, tak my snad také?

Předsevzetí je jedna věc, realizace druhá. Ale jsem tvrdohlavá a tak jsme začali jezdit ke cvičitelce a učit se základy lovecké kynologie. Ája byla opravdu talentovaná. Vše vypadalo skvěle, dokud jsme naší psí dámě poprvé nehodili zvěř. Radostně běžela pro aport, ihned ho našla a… zabrzdila a hledala běžný aportík, na který byla zvyklá. Tu opeřenou podezřelou věc, která je divně cítit, ONA do tlamy nevezme.

Zkoušeli jsme ji přesvědčit. Po dobrém, lákáním, hrou, zkusili jsme jí nacpat zvěř do tlamy, ale… NE! ONA to brát nebude. To bylo na podzim 2006. Poslední zkoušky sezóny, na které jsme byli přihlášení, jsme zase odhlásili a řekli si, že přes zimu zkusíme aport zvěře vylepšit. No vylepšit… Prostě zkusíme Áje vysvětli, že je lovecký pes.

Byl to souboj dvou vůlí. Na jedné straně pes pevně odhodlaný se s takovým hnusem nezahazovat, na druhé straně já, která jsem tvrdohlavě zkoušela ji přesvědčit. Zlom přišel až na Nový rok 2007. Známý nám přinesl bažanta na cvičení, a protože bylo ideální počasí, tak nám bažant vydržel skoro měsíc. Ája ho nejprve opatrně, později ochotně vzala a nakonec zjistila, že je to ONO! Že ona JE vlastně lovecký pes a bažant je kořist, která se přináší.

Vyhráno nebylo úplně. Bažant nevydržel věčně a nový se jí opět nelíbil. Nastalo úmorné období. Sehnali jsme nový kus. Začala fáze, kdy si Ája zvykala, že bude nosit tohoto (ale ne jiného) bažanta nebo kachnu. Na příslušný kus si zvykla a bylo vše chvíli bez problémů, pak se ovšem kus ošoupal, rozpadl nebo zasmrádl a vše začalo znovu. Nicméně přivykací manévry byly čím dál kratší a Ája začala brát zvěř, kterou viděla jen jednou a poté dokonce i tu, kterou nikdy neviděla.

Se srstnatou – králíkem to bylo podobné. I když zdaleka to netrvalo tak dlouho, protože jak se uvolila nosit mrtvolky, pomalu jí přestávaly vadit jakékoliv. Jen lišku a kormorána nikdy nevzala, ale protože ty na zkouškách nemáme, nevadilo to a nenutila jsem ji.

Začátkem léta 2007 nám začala první opravdová zkoušková sezóna. Netušili jsme, co z celkem bláznivého nápadu udělat lovecké zkoušky, vzejde. Naše první zkoušky dopadly docela slušně. Udělali jsme dost chyb, ale žádnou hrubou. Některým nárokům rozhodčích jsem se ve své nezkušenosti divila, ale Ája jakoby věděla, že o něco jde, pracovala jak o život.

Dokončili jsme v takzvané první ceně. Sice poslední z prvních cen, někde kolem 19 místa z 23 psů, ale byli jsme na sebe hrdí. Čímž jsme byli chyceni v pasti. První zkoušky jsme dělali, abychom ukázali, že je Ája opravdu šikovná. Jakmile to prokázala, chtěli jsme dokázat víc. Asi je to častá lidská vlastnost, ostatně, znáte pohádku o rybářově ženě?

Nám se naštěstí totéž, co rybářově ženě nestalo. Druhé zkoušky jsme trochu pokazili a došli ve druhé ceně. Tehdy jsme byli zklamaní. Máme vůbec pokračovat? Naštěstí jsme byli přihlášeni na podzimní zkoušky a tak jsme si řekli, že to ještě jednou zkusíme. Ája opět pracovala krásně a kromě první ceny jsme získali i první titul CACT, čekatele šampiona práce a první pohár. A byli jsme ztraceni. Sice jsme nevěřili, že by se nám mohlo podařit titul šampiona práce splnit, ale naše ctižádost už byla probuzena.

Ostatní kamarádi jezdili i na výstavy a pyšnili se tituly. Ája je přece krásná, pro nás nejkrásnější, museli jsme tedy pár výstav vyzkoušet také. Někdy se náš a rozhodčího názor na krásu našeho psa lišil, ale přece jen jsme tak na polovině výstav uspěli a začali pošilhávat i po titulu šampiona krásy. Ovšem zkoušky a výcvik bavily nás i psovou daleko více. Sezónu jsme završili druhým pracovním titulem CACT a o vítěze zkoušek jsme nesoutěžili jen z administrativních důvodů.

Vrcholem první sezóny měl být Field trial, zkouška vyššího typu. Tam jsme měli opravdovou smůlu. Áje spadl bažant dva metry před čenich a ona nevydržela do pokynu rozhodčího a přinesla ho svévolně bez povelu. Což je vylučující chyba. Takže první vypadnutí, první smutek a první předsevzetí – my jim to ještě ukážem! Výsledky její první pracovní sezóny jí vynesl ocenění „Pracovní fena roku“. Byli jsme na vrcholu blaha.

Další sezónu jsme v zimě začínali field trialem. Snažili jsme se opravit si předchozí neúspěch. Povedlo se tak tak. Skončili jsme ve druhé ceně a pochopila jsem, že Ája je natolik temperamentní, že z ní klasický trialový pes nebude. Podcenili jsme na začátku výcviku výchovu ke klidu. Její temperament jsme spíše podporovali, zatímco jsme měli spíše trénovat ukázněnost a sebeovládání psa. Po trialu začala Ája hárat a měla první štěňata.

Druhá sezóna se rozbíhala pomaleji. Po štěňatech se dostala rychle do formy, ale protože jsme si nechali její dceru Ginny, nejezdili jsme na zkoušky daleko a absolvovali jsme jich méně. Přesto se povedlo získat třetí titul CACT, vyhrát zkoušky a splnit si sen. Ája se stala šampionem práce a k našemu překvapení i šampionem krásy, když získala potřebný počet titulů i na výstavách. Do třetice se jí povedlo na podruhé složit všestranné zkoušky a Ája si kromě dvou titulů šampiona mohla připsat i „U“ – všestranný pes a podruhé se stala nejlepší pracovní fenou roku.

Nepodařilo se vše. Na prvních všestranných zkouškách jsme nečekaně vypadli na disciplině, o které jsem byla přesvědčena, že ji Ája nemůže zkazit. Pomalu jsme se učili, že nejsou lehké discipliny. Na zkouškách jsou discipliny, které pes splnil a ty, které má před sebou, bez ohledu na to, co má natrénováno.

Každá disciplina je ve svém provedení originál, pokaždé je jiné počasí, jiný terén, jiný vítr, jiné rušivé vlivy. To, co jednou udělá pes dokonale, může o týden později totálně zkazit. I špičkový pes může mít smůlu a vypadnout, i průměrný pes může mít štěstí a zvítězit.

V dalších sezónách jsme byli jednou nahoře, jednou dole. Zkouškové štěstí se nás moc nedrželo, přesto získala Ája ještě pár titulů a pěkných umístění. Několikrát prohrála rodinný souboj se svou dcerou Ginny, ale několikrát Ginny porazila. Kromě field trialu na bažanty si úspěšně vyzkoušela i field trial na kachny a vlastně tím splnila všechny zkoušky, které se pro retrívry vypisují.

Tedy kromě zkoušek vloh pro slídiče a lesních zkoušek, které jsou obsažené ve všestranných a neměli jsme čas a ani motivaci je skládat. Mimo to jsme si stanovili pravidlo, že od okamžiku, kdy náš pes získá titul šampiona práce, nepůjdeme s ním už na nižší lehčí zkoušky, abychom nezabírali místo mladším a méně zkušeným.

S výstavní kariérou se rozloučila snadno. Poslední krásný výsledek CAC a res. CACIB nás těšil a řekli jsme si, že přece jen matka od štěňat nemá takové šance, jako mladé feny a je lepší skončit úspěchem. Ovšem skončit s pracovními zkouškami se nám moc nechtělo, zvykli jsme si na atmosféru, lidi. A na rozdíl od výstav, zkoušky psa baví.

Vloni jsem už uvažovala, že Ája skončí, sezóna se jí tolik nepovedla. Občas byla paličatá a neposlechla, občas se snažila a nedařilo se jí. Ale kvalifikovala se na Derby ČR, a protože první Derby nevyšlo podle našich představ, řekli jsme si, že to zkusíme naposledy, aby si předchozí výsledek opravila. Jenže letos byla v úplně jiné formě. Zkušenější, daleko méně svéhlavá, vstřícná, spolupracující. Našly jsme společnou řeč, jako nikdy před tím.

Celé Derby jsme s Ájou odchodily v pohodě a klidu, z její práce jsem měla skvělý pocit. Skončila na sedmém místě s velikou smůlou, v jediné disciplině překročila časový limit pro nejvyšší ohodnocení o 7 vteřin. Vítězka Derby jinou disciplinu splnila 5 vteřin před vypršením limitu. Tak malý může být ve velké konkurenci rozdíl mezi první a sedmou.

Letos jsme začali pociťovat věkový hendikep. Ne že by Ája byla méně výkonná nebo měla menší chuť do práce. Ale pokud dokončí zkoušky více psů se stejným počtem bodů, tak o pořadí rozhoduje věkové kritérium. Mladší pes má přednost před starším. Je to pochopitelné, dává to šanci mladším, aby si získali tituly. Ovšem šestiletá fena je již z tohoto pohledu „stará“.

Letos Ája ještě zasvětila naši dceru Barboru do světa zkoušek. Spolehlivě, i když ne bezchybně s ní absolvovala jihočeské Derby. Na západočeském Derby se kvalifikovala do finále Derby 2012 a má právo startovat tam již potřetí. Na všestranných zkouškách se umístila na krásném 4. místě a velmi pravděpodobně se kvalifikovala na MSR 2012.

Ovšem čím dál více se projevuje její nectnost. Nemá zvládnuté klidové discipliny. Když má absolvovat desetiminutový klid na stanovišti, Ája píská a kňučí a to jí snižuje známku natolik, že nemá šanci na lepší umístění.

Naším snem bylo kvalifikovat se na Mezinárodní soutěž retrívrů (MSR), což je neoficiální mistrovství republiky podle zkušebního řádu pro všestranné zkoušky (pro lovecké psy se mistrovství republiky nevypisuje). Poprvé nám účast utekla o malý kousíček, vloni se kvalifikovala jen Ginny a letos jsme byli v kvalifikaci dost beznadějně vzadu. Jenže náhoda zapracovala, den před zahájením soutěže se uvolnilo místo a my se dostali mezi 19 účastníků MSR.

Opět jsme neměli příliš zkouškového štěstí, na jedné disciplině jsme bojovali neúspěšně s časovým limitem pro první cenu a o 25 vteřin prohráli. Přesto Ája skončila na nádherném sedmém místě. A já v tu chvíli pochopila, že je čas skončit. Že další sezóna by lepší nebyla, že čas jde proti nám. Že je lepší skončit na vrcholu, než ji nechat se propadat do pole „poražených“, i když jen relativně poražených, protože na vrcholových zkouškách lze považovat za úspěch i to, že pes vůbec zkoušky dokončí.

Obvykle třetina až polovina startujících nemá to štěstí, aby úspěšně dokončila. Na MSR 2011 startovalo 19 velmi kvalitních psů, kteří prošli úspěšně kvalifikací. Přesto dokončilo „pouze“ 11. V tomto světle je sedmé místo posledního kvalifikovaného náhradníka a outsidera Áji obrovský úspěch. Tím větší, že byla vlastně původně pes pro radost a ne pro pracovní využití. Nakonec je pro obojí, protože je pořád domácí mazel a lovecký gaučák

A tak přemýšlím, jestli se dá říci o Ájině kariéře něco moudrého a vůbec nic mě nenapadá. Nebyla typ hvězd a legendárních psů, na které se nezapomíná. Mezi flety patřila mezi průkopníky, kteří dokazovali, že i flet může být kvalitní pracovní pes a uplatnit se mezi ostatními plemeny retrívrů, dokonce je i porážet.

Ovšem hlavně nám umožnila poznat krásu kynologického sportu, vrtkavost štěstí, chvíle nadšení i smutku, získat spoustu zážitků i přátel a poznat kouzlo porozumění mezi člověkem a psem při práci. Rozhodně se nebude teď chovat jako důchodkyně, bez práce by byla nešťastná. Nastává sezóna honů, kde bude dělat to, co ji baví, pomůže při výcviku mladých. A doufáme, že druhou půlku života si ještě pořádně užije.

Pracovní žezlo už převzala její dcera Ginny, která je úspěšnější než matka. A vyrůstá její vnučka Derry. Takže vlastně se nic zvláštního nestalo. Jen pro jednu ženskou a jednu fenu skončilo jedno období života, aby začalo další. Ájo, díky za všechno!