Zjistil jsem namátkovými kontrolami, že poslední dobou nabylo senzacechtivé čtení nových podob, které se diametrálně odlišují od těch z minulého století. Tím samozřejmě nemyslím tiskoviny let předválečných a válečných, než jim soudruzi zatli tipec.

Je mi úplně jasné, že zpráva o tom, že vévodkyně Semolina of Pudding, svými přáteli důvěrně nazývaná Žežulička, byla viděna 14. června v prodejně klobouků na Harley Street, nevzbudí v dnešním čtenáři pražádné emoce. Zatímco v roce 1898 by tato informace vzbudila vzrušený šepot při čaji o páté všude, kde se schází vyšší vrstvy a hlučný rozruch v prostorách, kde se schází vrstvy nižší. Neboť zpráva jasně svědčila o tom, že Žežulička pouhý den před dostihem v Ascotu neměla připravený vhodný klobouk. Což v té době bylo šokézní a byl to naprostý skandál!

Mám na mysli počátek devadesátých let dvacátého století, kdy se bulvár dočkal svého znovuzrození. Tehdy přinášel informace pomocí zažitých frází, člověk v klidu vstřebával titulek přečtený přes rameno cestujícího v tramvaji a bylo mu vše jasné. Jenomže šetřit se musí a i bulvár začal katovat kosty. Doba současná přinesla do seslí redaktorů místo drahých profíků laciné neumětěly, o nichž politicky korektní termín praví, že jsou alternativně inteligentní. A tito neumětelové mi vnesli chaos do zažitých termínů a obratů.

Kdysi dávno důvěrně hovořila vnučka s babičkou o srdečních problémech a pravila: „Prý žena v životě prožije jenom jednu opravdovou lásku a té má zůstat věrná. Je to pravda?“ Moudrá a zkušená žena přikývla a řekla: „Ano, je to pravda. Já měla v životě také jednu jedinou lásku, které jsem zůstala za všech okolností věrná.“

Vnučka se dychtivě zeptala: „A kdo to byl, babičko? Můj dědeček?“ Babička zasněně odpověděla: „Námořníci, děvenko.“ Poetické a takové roztomile starosvětské, že? A teď to srovnejte s přízemním titulkem v dnešním tisku: „Nejvyvinutější lovkyně slavných fotbalistů zahodila stud i vrchní díl plavek.“

O jisté nedostatečnosti slovní i duševní vypovídá sekvence popisků fotek k banální příhodě, kde ségra vévodkyně z Cambridge dostala flastr za špatné parkování.

Strážník bez milosti vypisuje Pippě Middleton pokutu.

Magistrátní úředník vypisuje Pippě pokutu.

PippaMiddleton dostává pokutu.

Pokuta už směřuje Pippě za stěrač.

Pokuta za stěračem Pippy Middleton.

Všimněte si, že titulkář stvořil pět za sebou následujících vět z pouhých devíti slov. Obživnuvší Karel Čapek by se rozplakal a patrně by raději znovu zesnul. Karel Poláček zrovna tak. Nejsem si zcela jist, jestli je ve Westminsteru strážník považován za magistrátního úředníka. Spíš bych řekl, že se jedná o zaměstnance města. Tady bych byl milosrdný a doporučil bych pouze vedení listu zakoupení slovníku synonym, aby si měli redaktoři v čem listovat, když při kofíbrejku konzumují kůkís.

Ovšem informace o tom, že sestra vévodkyně z Cambridge má někde na těle připevněn stěrač, mě rozhodila. Přitom na fotce je cosi, co by tisk pro dámy z počátku minulého století nazval „rozkošný tmavomodrý vozík.“ Žádná dáma na snímku totiž není. Natož se stěračem.

Kapitola sama pro sebe jsou fotoreportáže, které bych pracovně nazval „Jsem zoufalá, protože se o mně týden nemluvilo.“ Aby to bylo laciné, levný fotograf neumětel napráská sadu fotek, a levný titulkář neumětel k nim namastí titulky. Protože je hodina práce odborníka na grafiku poměrně drahá, fotky se nikterak neretušují. Zjistil jsem, že naprosto fádním a nezajímavým fotkám bez sebemenší invence nejlépe svědčí univerzální titulek obsahující slovo „užívat si“.

Základní skladba věty je: „Celebritasičinnostužívala“. Činností může být masáž, plavání, slunění atd. Pokud je úroveň fotografií tak příšerná, že nelze ani předstírat, že je celebrita masírována, plavána, či sluněna, použije zoufalý titulkář slovo „focení“.

Pokud se objekt na snímku tváří jako umírající kachna, je text popisku doplněn ještě příslovečným určením způsobu „opravdu“. Snímek s popiskem „Modelka si focení opravdu užívala“ je takřka stoprocentně tím nejhrůznějším obrázkem, který je k dispozici. Celebrita tváří otráveně jak malajský šíp. Má na sobě něco, v čem chodí ráno s odpadky k popelnici a nachází se poloze, ve které by se nejraději neviděla.

Chaotický a poměrně jedovatý je způsob naznačování věku celebrit. Vypozoroval jsem tři poměrně často užívaná klišé. Celebrita, která se nachází vpůli cesty mezi debutantkou a hrobem, je bohyně. Pokud celebritu vyfotili, ještě než si stihla na přední stranu hlavy namalovat obličej a tudíž vypadá jako poněkud opotřebená památka po pradědečkovi – malajském lovci lebek, titulek hlásá „vypadá úžasně“. Když ji uctivě zdraví hrobník, potom „ve svých letech vypadá opravdu úžasně“. Pokud je dotyčná celebrita delší dobu po smrti, ale všichni se jí to bojí říci, stává se „legendou“.

V označování prostorových dispozic celebrit také panuje značný zmatek, ale vědeckým bádáním jsem určil jisté uzance, kterých se titulkáři přidržují. Je-li celebrita hojně vyplněna silikonem – pyšní se bujnými vnadami, pokud je přírodní – má úžasné křivky, jestliže je po tatínkovi – pak je krásná. Pokud má dotyčná celebrita tu smůlu, že po otci zdědila i obličej a boky, nelze najít mezi titulkáři žádný spojovací prvek.

Snad jenom to, že z titulku čiší syrové zoufalství. Dámám s velkým pozadím obvykle titulkář přiřadí pojem „zeštíhlující róba“ v případě, že dotyčná má v zeštíhlující róbě zadek jak pivovarská kobyla. Případně napíše „těžko uvěřit, že celebrita je dvojnásobnou maminkou“. Jak to ten potměšilý titulkářský skřet vlastně myslel, je pro maminky obdařené dvěma a více dítky zajímavým námětem na přemýšlení při noční nespavosti.

Pojmy jako svůdná labuť, krásná labuť, pěnice, bychom se přesunuli do oblasti čirých ptákovin, které nemají žádná pravidla, a proto bych zde naučný exkurs do krajiny bulváru ukončil.

Laskavý čtenář i čtenářka si zajisté všimli, že jsem se ve své vědecké práci orientoval na celebrity ženského pohlaví. Ano. Přiznávám se, že schválně. Články popisující popředí, pozadí, či zvyky celebritů (jak se vlastně správně řekne sameček od celebrity?) mě tak nějak z principu neinteresují. Koneckonců ani ve své společenské třídě jsem mezi dámami nezaslechl nikdy poznámku „Teda, ten má pěknej zadek“, ale spíše poznámku „Hele, jemu narostl lavor!“, případně „Jé, ten nějak zestárl!“

Konstruktivní kritiky se nesly ve smyslu hodnocení obleků, očí, účesů. Což jsou pro mé primitivní pozorovací schopnosti detaily tak marginální, že i kdybych překousl svoji nechuť, nepřineslo by čtenářstvu moje bádání v oblasti celebritů žádný užitek.

Tímto bych se rozloučil, popřál pěkný den a vyjádřil osobní přesvědčení, že moje přednáška přispěla ke zlepšení orientace čtenářstva v měnícím se světě bulváru.