Takto se jmenuje útlá knížečka od Lubomíra Jercovjáka, jinak vzácného výtvarníka ze Šarov u Zlína. Tento umělec, který celé náročné dílo křížové cesty realizoval, se zde zhostil tohoto komplexního uměleckého i duchovního námětu s neobyčejným úspěchem. Vytvořil a citlivě do krajiny zasadil jednotlivá zastavení Křížové cesty. Jistě úkol nemalý a nesnadný, vyžadující si nejen absolutní nasazení jeho nevšedního umění ale i hodně řemeslného fortele.
Čtenář či čtenářka se zeptá, proč někdo, kdo už skoro 45 let žije na druhém konci světa mezi klokany, píše o něčem pro něj tak vzdáleném. Pokusím se vysvětlit, že mě to tak zcela vzdálené není. K Bukovanům u Kyjova mě váže moje dětství a moje příbuzenstvo po otci.
Když byla moje žena Míla koncem roku 2010 navštívit rodnou hroudu, tak také navštívila moji přízeň v Bukovanech. Tam jí Zdeněk Slováček, jinak můj vlastník a nebo vlastně, dal tu knížečku, která mě tak oslovila. Dokonce i s věnováním od autora. Zdeněk je v podstatě původce celého tohoto uměleckého záměru.
Zpočátku, ještě v letech devadesátých, kdy byl starostou Bukovan, sice uvažoval o umístění jen jednoho uměleckého objektu do krajiny v okolí obce, ale po oslovení Luboše Jarcovjáka, se dal tento umělecký záměr svým vlastním směrem. Vykrystalizovala myšlenka vytvořit něco hlubšího, většího a působivějšího. Vlastními slovy Zdeňka Slováčka: „Musí to být velký příběh – ten největší. Příběh, který změnil způsob života v polovině světa.“
Tak je křížová cesta zasazena do krajiny
Protože byl Zdeněk v té době starostou Bukovan tak vybral pozemek pro Křížovou cestu na rozhraní katastrů tří obcí – Bukovan, Ostrovánek a Nechvalína. Když požádal o udělení souhlasu k výstavbě zastupitelstva těchto obcí, tak zastupitelstva Ostrovánek a Nechvalína jeho vizi podpořila, aby zastupitelstvo jeho vlastních Bukovan se záměrem zásadně nesouhlasilo. Protože tento záměr už nabyl vlastního života a Zdeněk ho chtěl uskutečnit za každou cenu, tak jako soukromá osoba koupil pozemek naproti kapičky zasvěcené svaté Anně. Tento se nachází v těsné blízkosti původně navrhované trasy, avšak už v katastru obce Bohuslavice a směřuje kolmo na existující cestu mezi poli.
A tak začali Zdeněk, Luboš a několik kamarádů ve svém volném času budovat. Luboš se vždy v pracovním období nastěhoval ke Slováčkům do rodiny. Byla to cesta nesnadná a namáhavá, finančně nákladná a nebylo jednoduché skloubit technické a stavební obtíže s jejich volným časem.
Po téměř desetileté námaze a úsilí se stala Křížová cesta skutečností. Dílo bylo koncem roku 2009 dokončeno. Zdeněk věří, že ten, kdo tuto Křížovou cestu navštíví, projde, chvíli postojí v rozjímání – najde tak klid a pokoru v této uspěchané době.
A tak, když vkročíme do této krajiny u Křížové cesty, dotýkáme se všeho živého. Minulého i budoucího. Vzbuzuje v nás pocit naší malosti a zároveň mysteriózní nesmrtelnosti. Jdeme v každém okamžiku cestou pochybností. Cestou hledání, cestou samoty a protivenství. Za každým obzorem se otevírá další vista nekonečnosti. Cesta však trvá i bez nás. Nepotřebuje nás. My ji však ano. Život je cesta. Zrovna tak i kříž, symbol nepřekročitelné výzvy. Neodmyslitelnou součástí krajiny a každé cesty.
Zastavení třetí - Pán Ježíš padá prvně pod křížem
Kříž nelze ignorovat, obejít, aniž bychom se za ním neohlédli. Věčný průvodce, naděje, tajemství proměny bolesti v radost. Kříž nemusíme přijmout, ale je nám dovoleno ho přijímat. Je to dar do našich unavených dlaní, milník na každé naší cestě a každá krajina o něm svědčí. Stačí si vybrat, rozhodnout se a přijmout své vlastní rozhodnutí.
Středoevropská krajina je krajina kulturní. Na každém kroku je viditelný zásah člověka. Někdy je nazývána i krajinou barokní, pro řadu zásahů majících duchovně symbolický charakter. Jedním ze základních skladebních prvků této krajiny je cesta. Cesta mající směr a cíl.
Na kopci nad obcí Bukovany u Kyjova stojí kaplička svaté Anny. Cesta k ní pozvolna stoupá a je lemována ovocnými stromy, aby se za kaplí začala mírně svažovat po hřebeni kopce nad vinohrady. Původní záměr Zdeňka Slováčka byl využít tohoto prostoru v okolí kaple, udávající směr i cíl. Když původní záměr, díky nepochopení ostatních zastupitelů obce Bukovany nebylo možno realizovat, Zdeněk vybral a koupil ze svých prostředků pozemek který ústí kolmo na existující cestu mezi poli. Je to travnatý pruh lemující lesní porost v relativně strmém svahu.
Tak se zcela neočekávaně převtělil nedostatek v přednost. Umocnila se tak myšlenka celé Křížové cesty a Kalvárie, její duchovno, a vzniklo také úplně nové směřování a cíl, které není ovlivněno žádným stávajícím. Jak nový směr, tak i absolutně abstraktní pojetí celého díla dává této křížové cestě dimenzi současnosti. Jsou zde, na jednotlivých zastaveních, z oceli a surového betonu, zakomponovány koncentrované emoce nekonečna.
Sochařské ztvárnění těchto čtrnácti zastavení je v tomto prostředí naprosto nezvyklé a vysoce osobité. Každé si od návštěvníka vyžaduje individuální vnitřní zaujatost a opravdovou přítomnost. Jen tehdy vynikne jeho neobyčejná dramatičnost. Ve střídmosti tvarů, jednoduchosti a koncentraci emocí. Každé toto místo v prostoru představuje hru: země – nebe, smrtelné – nesmrtelné.
Fotky najdete zde: http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Bukovany_u_Kyjova_-_krizova_cesta/
Georgi, děkuji.
Vytvořit v dnešní době takové úžasné dílo a umístit ho do krajiny, aby tam vybízelo k rozjímání je čin navýsost odvážný a záslužný.
A upozornit na takové věci – za to ti nemůžu ani dost poděkovat. (y) (h)
Jirko, promiň, ale tohle až tak nebere. Jsem technokrat – omezenec, takže tohle je pro mne „umění“ – tedy něco, co nechápu (tím mě to míjí). Ale mám rád lidi, kteří si dokáží stát za svým aniž by ublížili oponentům.
Milý Georgi, našla jsem Tvůj článek až teď. Bude to brzo rok, co jsem psala o různých křížových cestách. Tahle je velmi působivá, dává velký prostor. A Tvůj článek je velmi silný, děkuju.
Georgi, díky. Taky jsem spíš na klasiku, ale to nic nemění na tom, že jde o úžasný počin.
Jirko, moc hezky napsané a obdivuji lidi, kteří mají nejen odvahu, ale hlavně vytrvalost a sebeodříkání dotáhnout jejich sen k úspěšnému konci. V případě Křížové cesty ta vytrvalost (skoro paličatost) a odříkání trvaly dlouhých deset let, ale „dobrá věc se podařila“. Jak už psala Yga přiznávám, že tohle provedení je na mne až moc moderní. Možná ale právě ten chlad a jakási „tvrdost“, které na mne z jednotlivých zastavení dýchají, nutí člověk, který cestu prochází za pravým účelem, k hlubšímu zamyšlení. A já o životě a smrti v posledních měsícich hodně přemýšlím a teď o Svatém týdnu ještě více – takže díky za článek, napsaný ve správnou dobu.
Děkuji Jiří za krásné vyprávění, ano náš život je cesta a je krásné na ní potkávát kříž, jako symbol nového života, nikoliv jako symbol smrti ( jak tam Jenda popisuje různé popravčí nástroje, o tom to fakt není…) a křížová cesta..není to symbol cesty člověka za novým životem?
Krásné zamyšlení k velikonocům.
Doufám, že mi vyjde chvilka až budu zase v Čechách ( a na Moravě, samozřejmě)) projít se krajinou..je líbezná, to je to pravé slovo, ta cestami protkaná krajina s kapličkami a kříži na rozcestí. A určitě musím na Kuks!!!!
jejda, co se mi tam zjevil za smajlík? Úplně jiný a úplně jinde? tak smajlíci už fungují, ale po svém, zdá se!
Ja jsem si pouziti popravciho nastroje coby symbolu krestanstvi nevymyslel. Me by ryba byla sympatictejsi, ovsem ono krestanstvi proste proslo obdobim kultu utrpeni a smrti a i kdyz uz se vnimani krize od te doby dost zmenilo (koneckoncu uz se tento zpusob popravy dost dlouho nepouziva), porad jeste to symbol smrti je. Utrpeni, smrti a znovuzrozeni.
Kdyby bylo v te dobe oblibenym zpusobem popravy vpletani do kola, tak budete mit na krku povesene misto stribrneho krizku kolecko.
Hm, symbol je symbol, to je pravda a mě se ta ryba taky víc líbí, tudíž na krku nosím jiné věci a vplétacím kolem bych se rozhodně neozdobovala jako ani jiným poravčím nástrojem. On prý to ani v té době kříž nebyl, ale něco jako T. Ale tohle je fakt asi fuk, lidé prostě potřebují symboly. Jen si myslím, že to nebyl původní záměr. Stejně se v krajině vyjímají, obzvláště ty na rozcestí( a pravdou je, že s ejim říkávalo Boží muka…).
Nejsem věřící, ale líbí se dílo s duchovním rozměrem citlivě zasazené v krajině. A obdivuju lidi, kteří byli ochotni udělat tolik práce a investovat tolik prostředů proto, aby taková věc mohla vzniknout. Protože do kulturní krajiny podobná díla patří (inlove) Mám štěstí, že v našem okolí (ano, Kuks máme coby kamenem dohodil 🙂 ) máme v krajině díky sochařské škole v Hořicích poměrně hodně všelijakých pískovcových soch. Vždycky mě potěší, když nějakou potkám 🙂
Pokud jste se ještě nebyli podívat na novou křížovou cestu, ona je spíš u Stanovic než u Kuksu, tak vřele doporučuji.
Milá Asteris, až ze Zvířetnické kuchařky jsem se dozvěděla, že jsme jako malé holky pravděpodobně mlsaly ve stejné cukrárně 😀 (já tedy jen o víkendech, protože jsem žila v Praze a ve Dvoře měla jen babičku) Jestlipak jsi chodila do Glorie? Jo a na podloubí se kvas na kyselo pořád ještě prodává 🙂
Já myslím, že jsme se v Glorii i mohly potkat, protože, když Ty jsi jezdila k babičce, tak já už byla v Praze a jezdila jsem za rodiči a později k sestře. 🙂 Tedy sestru mám ve Dvoře pořád, ale už jsem tam dlouho nebyla, oni nejsou moc psí, sestra je úžasně pořádná a těžce nese chlupy. A já zase bez Arinky nejezdím…Takže se většinou scházíme u ní na chalupě. Do Dvora se už moc nedostanu…
zrovna v tom Burgundsku jsme si uvědomili, co malých kapliček, křížků a božích muk vymizelo z naší krajiny. Ať chceme či nechceme – patří to ke krajině. I k naší krajině.
Jsem ráda, že třeba naše mlaďaska měla od primy Kořeny evropské kultury – učil je to kněz a fakt to nebylo náboženství. Skvěle postavený předmět, který ty puberťáky dokázal zaujmout.
To je asi jeden z mála kladných bodíků v našem školství, takový předmět by se mi taky líbil.
Na gymplu jsem rok měla předmět „Estetika“. Pak nám to zatrhli…
Na gymplu jsem mel dyl nez rok predmet Zaklady spolecenskych ved. Nanestesti nam to nezrusili.
A to rikam nejen proto, ze to ucil ten samy, co pretim ucil brannou vychovu a co 24.11.1989 vyhrozoval vyhazovem ze skoly tem, kteri meli trikoloru, a 27. tem, kteri ji nemeli. Esteticke vychove jsme nastesti coby matematicka trida unikli.
Milý Jiří, děkuji za tip na výlet. Křížová cesta je skvělá.
Moc zajímavý článek, připomnělo mi to křížovou cestu u Kuksu, která není křížovou cestou s typickými zastaveními, ale je to Příběh naděje a utrpení člověka, moc zajímavé dílo iniciované V. Preclíkem, http://www.podzvicinsko.cz/cs/tematicke-trasy/krizova-cesta-na-kuksu.html
http://www.stavbaweb.cz, pak zadat – křížová cesta v Bukovanech.
Tam se mimo jiné dovíte, že pan Slováček pozemek, na kterém křížová cesta nyní stojí, musel sám koupit, protože někteří rodáci byli proti.
Si tak říkám jaké mají věřící štěstí, že římané používali zrovna ukřižování. Představte si muset u cest a na hrobech stavět třeba guilotiny. Nebo kamenné napodobeniny hranice. Nebo jak byste vysvětlovali, že ten kůl zatlučený u cesty není zbloudilý kus plotu, ale vzpomínka na božího syna naraženého za nás na kůl. Nebo ještě hůř … kdyby ho neodsoudili římané ale sami židé … obvyklá výzdoba hrobu = ošatka kamení.
Jendo, ta ošatka kamení na židovských hrobech není hromada kamení – jednotlivé kamínky tam položili ti, kdo ten hrob navštívili. Zřejmě symbol modlitby za zemřelého. U nás se na hroby nosí kytky, zapalují svíčky… Jiný kraj, jiný mrav.
Ano, Milo. A jeste bych k tomu dodala, ze v pousti se spatne pohrbivalo a proto kameny byly dulezite (a nekde i vzacne). Ona ta bible nam rika ledacos — takovy svedek casu.
Ano, a opozdene diky za zajimavy clanek. Pro mne to neni JEN o krizove ceste, ale i o uskutecnovani snu.
V souvislosti s předchozí Jendovou úvahou o popravčích nástrojích chápu ošatku kamení naprosto jinak.
Pokládání kamínků na židovské hroby skutečně souvisí s tím, že v poušti je pohřbívání obtížné. Takže to je taková připomínka, symbolické zakrytí. I projev úcty, protože na židovské hroby se nedává nic živého – tedy ani květiny ne. A později to byl i symbol toho, že se u hrobu vyslovovala přání. Takže kamínek je vlastně malý úplatek. 🙂 Mně se to moc líbí – obchod je zkrátka obchod. 🙂
Milý Jiří – tvůj článek je překrásný. A jsem ráda, že vyšel zrovna v předvelikonočním týdnu.
Mám ráda kříže v krajině – ty klasické, dřevěné, ochranné. Křížky u vinohradů s plechovým ježíšem pro ochranu vinic a vinařů, křížky na rozcestích nebo před kostely – jo, máš naprostou pravdu, do Čech a na Moravu neodmyslitelně patří!
Přiznávám se, že tato supermoderní křížová cesta není můj šálek kávy (líbí se mi moc třetí zastavení – leč bez náboženského náboje) – no co chceš po ženské, podle které je Picaso starý mazal (wasntme) ! Nekamenujte mně, ale na té první fotce jsem myslela, že jsou tam postaveny sloupy lyžařského vleku (fubar) .
Ale obdivuju to zaberanění všech těch, kteří na jejím vytvoření mají zásluhu a překonali všechny překážky, aby došli svému cílu – mají mou úctu.
To je krása, když nám George z Australie dělá průvodce po Moravěnce. (Tahle větička N E N Í míněna ironicky, opravdu jsem nadšena.)
Doufám, že si bukovanskou cestu někdy prohlédnu a projdu.
(f) (f) (f)
Jiři,neviem slovami vyjadriť poďakovanie za krasne hlboké myšlienky a fotky.Ja som „tmárka“, v nedelu som si vypočula pašije a celý Veľký týždeň sa pripravujem na Vzkriesenie,budem pri tom,keď zvony odletia do Ríma a prestane sa v celej Europe zvoniť ,budem držať pôst vo Velký Piatok/ ale teda ťažko-preťažko/a znovu budem pri tom,keď sa zvony rozozvučia.No a potom polievačka a šibačka.Píšem a rozmýšľam ako krásne ste napísali,že križ je naš symbol a sprevádza nas celý život.V dobrom i zlom.
Sem se, s dovolením, se vším všady, připojím.
Verenko, napsalas to všechno, Jiřímu i Tobě moc děkuju a sem se přilepím.
Verenko, proč tmárka? není to naopak?? preji krásné velikonoce.
Za komančů jsme si tak s chutí říkali, když jsme tak byli označováni. A jak říkala naše babička, třeba – nekrč čelo, zůstane ti to – tak nám to zůstalo. Chichi.