Asi je něco pravdy na tom, že člověk by měl měnit každých 7 let své zaměstnání. Po 21 letech u stejného zaměstnavatele, i když náplň práce byla velmi rozmanitá, stala jsem se přece jen částí firemního majetku a dá se říct, že jsem dostala inventární číslo. Našla jsem odvahu a v 46 letech nastoupila do nového zaměstnání – jako veterinární inspektor veterinární správy se zaměřením na welfare – pohodu zvířat.

A jak se říká, risk je zisk. Sice jsem jako padesátiletá bába musela absolvovat další studium a zkoušky před přísnými pány profesory, sice jsem takovým policajtem, kterého většina lidí moc nemusí, ale s nadsázkou řečeno, jezdím si po výletech a mám za to zaplaceno (a mám na starosti krásný okres). Ne nadarmo mi manžel říká slovy z filmu: „Vy už jste se zase kochal, že, pane doktore?“

Také se snažím měnit náhled lidí na nás, státní úředníky. Kde mohu, působím preventivně, co mohu, vyplním za žadatele, jak mohu, splním žádost na počkání. A občas, občas se mi podaří udělat i něco dobrého pro ta naše zvířátka. Leckdy lidé, snad z nevědomosti, snad z pohodlnosti a lenosti, se dopouští v chovu zvířat krutých chyb. A někteří jsou skutečně vědomě suroví a zlí. Proto jezdím ke každému podnětu, i anonymnímu.

Většina je jen vyřizování sousedských sporů, ale přece jen, pokud je někdo takový hnusák, že dokáže zaživa upálit kotě, není se co divit, že se ho ostatní bojí. Problémem našeho právního systému je, že pokud je podnět oprávněný a je zahájeno správní řízení, obviněný má právo nahlížet do spisu a pořizovat si z něj kopie. Proto se asi lidé často bojí upozornit na něco, co není v souladu s dobrými mravy.

Protože šlapete lidem na paty, setkáte se někdy s odplatou. Pobavila jsem se při článku o ČEZ komandu, kde je zdůvodněno, že členové netechnických ztrát se musí umět bránit (proto ten výcvik a zbraně), protože za den udělají 40 kontrol a během 12 let byli 28krát fyzicky napadeni a 38 krát pokousaní psem. Já za 4 roky práce pro stát, kdy udělám nejvýš 1 kontrolu denně, jsem byla napadena již dvakrát a pokousána jednou.

Napadení se odehrálo hned první rok mé nové práce a dnes na něj vzpomínám s úsměvem. Muž, invalidní důchodce, daroval mladého německého ovčáka, kterého měl na zahrádce v chatové osadě přivázaného tak natěsno, že mu řetízek, sloužící i jako obojek, zarostl do kůže. Pejsek byl ošetřen a mně byl dán podnět k prošetření s údajem, že chovatel by měl vlastnit ještě druhého psa. Při kontrole mi byla ukázána bouda, kde předtím žil německý ovčák a bylo mi tvrzeno, že žádný jiný pes tam není. Při obcházení dřevěné chatky se mi ovšem zdálo, že slyším tiché kňučení.

 „Otevřete mi, prosím, tu chatku.“

 „Proč, tam nic není.“

„Je tam pes, otevřete ji!“ Skutečně. Ve tmě, na hromadě dřeva, byl přivázaný nějaký černý pejsek. Kola, kočárky, nářadí, vše u vstupu, zabraňovalo další prohlídce.

„Pusťte mi toho psa!“

 „Já nemohu, já jsem hin na záda, až přijdou děti ze školy.“

 „Ne, teď hned. Nebo se mám jít podívat dovnitř sama?“

„Tak jděte, ale až vás pokouše, tak si nestěžujte.“

Abych přelezla to harampádí, sundala jsem z ramene úřední brašnu se zákony, formuláři, peněženkou a bohužel i mobilem a pustila se do tmy chatky. Má odhodlanost chovatele natolik rozlítila, že práskl dveřmi a se slovy: „Tak si tady zůstaň, ty krávo,“ mě zamkl. Zůstala jsem ve tmě, v dřevěné boudě, ve vylidněné chatové osadě. Mobil venku. Volání: „Neblázněte, budete mít z toho problémy, jsem veřejný činitel“, asi nedolehlo k těm správným uším. Dopracovala jsem se alespoň ke psovi, který ze mě měl upřímnou radost. Tak co ještě zkusit zavolat: „Pusťte mě nebo na vás pustím vašeho psa?“

Nakonec se to kontrolovanému také rozleželo v hlavě a přišel mi zas otevřít. Dokonce i protokol s popisem porušených zákonných norem mi podepsal. Sice jsem si občas vyslechla ještě nějakou nadávku, ale dotáhla jsem kontrolu ku zdárnému konci.

Týden na to jsem dostala anonymní stížnost, že se chovatel nestará o svůj dobytek. Všude sníh (únor), to se nedalo dlouho odkládat. Vyrazila jsem proto na kontrolu, ovšem v nervozitě jsem zapomněla v kanceláři číslo popisné. No nic, jméno vesnice jsem si pamatovala a měla jsem dokonce telefon onoho údajného hříšníka, nějak to dopadne.

Projela jsem vesničkou sem a tam, žádné krávy ze silnice vidět nebyly, parkovat také nebylo kde, tak nakonec jsem zastavila u kapličky a nezbývalo než zavolat.

„Dobrý den, tady Krajská veterinární správa. Dostali jsme žádost o prošetření způsobu vašeho chovu, mohl byste mi ho ukázat? Jsem už tady, jen nevím, který je váš dům. Ta hnědá vrata? Dobře. Samozřejmě, 5 – 10 minut počkám.“

Po chvíli čekání se otevřela vrátka. V nich chlap jak hora, musel se pořádně sklonit, aby prošel. Černý klobouk na hlavě, zarudlá tvář. A hlavně, v ruce puška! Krve by se ve mně nedořezal.

Hlavou mi běžely myšlenky: Pane Bože, ženská, kam ses zase připletla? Naštěstí má s sebou psi a ti nevypadají, že by tě chtěli pokousat. Tak na kolena, hříšnice, seznam se se čtyřnohými, na toho dvounohého se budeš muset trochu vydejchat.

Dobře, už je líp? Tak vstaň. V klidu!

„Ještě jednou dobrý den, tady je můj služební průkaz. Můžeme jít?“

„Jistě, prosím“ a pokyn zbraní.

Bože, tohle asi neustojím. Jdeme po frekventované silnici, já první, on za mnou. Má tu pušku ještě v ruce nebo už na rameni? Ohlídnu se. Ještě v ruce.

 „Doleva, prosím.“

Je to tady, polňačka. Deset metrů, padesát metrů, sto metrů. A ticho. Už začíná remízek. Mám toho dost. Otáčím se, dívám se do těch modrých, trochu vodnatých očí, a slyším, jak říkám: „Heleďte, tak na férovku. Jestli mě chcete zastřelit, tak do toho.“

Ani nemrkl a odpověděl otázkou:

„Jaké máte boty?“

Cože? Mlčky vyhrnu nohavice.

„To vypadá slušně, tak prosím.“ Úkrok 2 metry stranou. Hele ohradník! Pažbou pušky mi ho snížil tak, abych ho mohla snadno překročit a jen lehký úsměv mu přeběhl po tváři: „Na to to mám.“

Ach, to je úleva. Ten dobytek taky vypadá docela pěkně, i telata, žrát mají co, napájení přinejhorším z potoka, schovat se mohou do lesa, jsou chlupatá jak medvídci, masné plemeno, zcela přivyklé venkovnímu chovu. Asi bych chovateli měla taky něco vysvětlit…