Mé rozumné „já“: Nemůžu mít 3 kocoury, nemůžu mít 3 kocoury, nejde to, nemůžu mít 3 kocoury!!!!!
Mé nerozumné „já“: Proč ne? Vždyť jsou domácnosti, kde je koček i víc!
Mé rozumné „já“: Jenže já mám spoustu povinností, pidimístnůstku a chci o víkendech jezdit ven, to se 3 kocoury prostě nejde! Nemůžu mít 3 kocoury a basta!!!!
Tak tohle jsem si opakovala celou cestu z chalupy a málem mi tekly slzy.
Proč?
Protože Jaroušek je kouzelný kocourek, droboučký vzrůstem, úžasný mazel – takový klon mého Melíška. Vezmete ho do náručí, svalí se na zádíčka, vyšpulí na vás pupík, začne se na vás smát, obejme ručičkama, vrní a oddaně hledí z oka do oka a drbééééééj! Jakmile ho položíte zpátky do pelíšku, okamžitě vyskočí na všechny 4 a dožaduje se dalšího mazlení. 
Je to kocourek asi dvouletý, opravdu půvabný, moureček s krásným vybarvením a úžasně heboučkou srstí.
ALE MUSÍME MU NAJÍT DOMOV.
Ostatní kočičky, které kamarádka z penzionu u nás v údolí má, jsou polodivoké, krmíme je, ty, co se nedají odlovit, jsou na práškách, aby se nemnožily, některé kočičky i kocourky jsme už nechaly kastrovat. Je jich tam smečka, vařím jim v pravidelných intervalech lavor rýže se zeleninou, kuřecím masem i zbytky kapsiček po Melíškovi a Zrzínkovi – co nedojedí do hodiny, jde do pytlíčku do mrazáku, aby to neokoralo (ale je to škoda vyhodit!) a pak se to zpracovává pro tyhle kočičky na mňamku, společně s kostrami od kuřat, kousky masa apod. – dostávám zbytky vedle v obchodu Ryby-drůbež-zvěřina.
Vždy se to pak zamrazí v krabičkách a mají to na delší dobu. Kamarádka jim dává některé zbytky od stolu, ale jen ty, co jsou vhodné a neublíží jim, přeci jen lidské jídlo příliš vhodné pro kočičky není. Ostatní kočky Jarouška od misek odhánějí, nepustí ho do party a jsou na něj zlé. Uchýlil se proto na terasu, kde mu kamarádka udělala krásný bydlík z krabice na plastové židli, má tam z pěnových sedáků na židličky vytvořenou boudičku, která je ještě obalená flísovými dekami a flísovou dečku má i uvnitř, takže tam má teplíčko a soukromí.
Občas se jde proběhnout, vytvořit někde bobek a pak šupky dupky zase do pelíšku. Nabaští se a hlavně celé dny v klidu spinká. Vděčně přijme každé pohlazení, byť by bylo sebekratší. Chtěl by za „paničkou“ dovnitř penzionu, ale to páníček nedovolí, nechce mít kočku v penzionu uvnitř. Trpí ho a toleruje na té terase, ale taky nerad. 
Jenže jednak se blíží zima, takže i na terasu napadne sníh a bude tam mrznout a chatrná boudička není to pravé ořechové a hlavně, a to je to nejpodstatnější, penzion je na prodej a našel se zřejmě kupec. Ten ovšem chce penzion převzít a už o vánocích v něm provozovat služby, penzion chce kočkoprostý! Co teď bude s tímhle kouzelným a roztomilým zlatíčkem???
PROSÍM, POMOZTE! Já bych si ho vzala okamžitě, je tak miloučký, ale nemůžu, opravdu nemůžu. Už teď mám starostí až nad hlavu, pořád jsem zvědavá, jak se Zrzínek naučí jezdit v autě, zatím nevyzkoušeno, bydlím na svobodárně, kde jsou zvířata zakázána, jen kvůli tomu, že tu mám celou firmu a platím hodně velké prostory, mi tu oba kocourky tolerují, byteček-pidibyteček taky není příliš velký (31 m2), nevím, jak by se kluci ve 3 snesli a hlavně jezdím pořád ven, nejen na chalupu a domů, ale hodně trávím dny služebním cestováním, takže ono stěhovat 2 kocoury bude náročné, natož 3.
Kdybych nepoznala Zrzínka a nevzala si ho z útulku, tak je to jasné, ale 3 mít opravdu nemůžu a i když je Zrzínek pořád ještě bojásek, co se nedá moc pomazlit, je náš a já ho nevyměním za sebemilejšího jiného kocourka. Musí mít domov, jaký si konečně po tom utrpení zaslouží a Jaroušek je zdravý, na rozdíl od Zrzínka, který by se tehdy v útulku těžko umísťoval. 
Však on se jednou taky přitulí. Zatím se mazlíkuje po svém, třeba to tak i zůstane, to nevadí, ale stejně je teď čím dál tím krásnější, heboučký a má tak roztomilou držtičku, chlapeček můj zrzavej! A už i chůvička si libuje, jak se k ní tulí! A už nás chodí i vítat ke dveřím, už není jen za prahem v pokoji a nečíhá, zda nejde nebezpečí.
Kamarádka Jarouška odčervuje pravidelně a chystáme kastraci. I když zatím je nekastrovaný, drží se domova a strašně by si přál najít nový domov s milujícími lidmi, kteří by se s ním mazlili a poskytli mu to, co tolik potřebuje – lásku, bydlení, dobrou baštu a klid a on by jim byl mazlivým milým kamarádem a společníkem.
Je klidný, nekonfliktní a umazlil by člověka k smrti. Je zvyklý žít pouze venku, ale dovnitř by tuze rád a já si oprávněně myslím, že kdyby dovnitř směl, už se odtamtud ani nehne!
Je mi jasné, že je tolik kočiček a kocourků, kteří jsou taky mazliví, taky krásní, taky potřebují nový domov… Ale tenhle je tak trochu i můj, protože se o něj s Markétkou starám a jsem jí vděčná za její starostlivost o něj extra a i o ty ostatní kočičky-kocourky, co jsou víc samostatní a víc bojovní. A ona ho má opravdu na té terase separovaného, aby se mu nic nestalo, je to teta kočičí, ale nechat si ho nemůže.
Opět mé rozumné „já“: Nemůžu mít 3. kocoura, to prostě nejde, proč jen je osud tak ošklivý, kdyby to bylo tak za 10 let, tak už snad budu v tom důchodu a budu jich mít třeba 5, ale teď fakt nemůžu mít 3. Kocoura!!! A přitom tohoto bych tolik chtěla! Ach jo! Najdete mu domov? Moc prosíme za ty hebké Jarouškovy tlapičky – Melíšek i Zrzínek! Ale hlavně já – Karolína!
;;) R O Z V E R N Í Č E K . ;;)
.(*) Dva pejskaři v krutém mraze venčí své čtyřnohé miláčky. Jednoho zima zmáhá a tak říká:
„Pojďte na pivo…“Tak dodupou k první hospodě, ale ouha, na dveřích nápis, že prý psům vstup zakázán. Ale ten zmrzlejší pejskař říká: „Sledujte, jak se na to musí.“Vejde se svým vlčákem dovnitř a směle se usadí k prvnímu volnému stolu. Okamžitě k němu přikvačí vrchní a povídá:“Pane, sem se psem nesmíte.“On s přivřenýma očima praví tak neurčitě směrem k vrchnímu:“Ale to je můj slepecký pes!“ „Ech, promiňte, já si nevšiml. Co si dáte?“Chlápek si objedná pivo a nenápadně mrkne na druhého. Ten z gestikulace pochopil princip a tak se usadí u toho samého stolu. Vrchní zas přiběhne a povídá: „Pane, sem se psem nesmíte.“ „Ale to je můj slepecký pes!“Ale vždyť to je pudl!“ „Cože?!? Oni mi dali pudla?“ .(*)
~o) Vinšuju všem přítomným klidný pozdní večer a hezké sny. ~o)
No to mi povězte, proč by nemohl být pudl slepecký haf??? Vždyť to je dizgriminace, ne? 😀
Tak jsem si přehrávala písničky oloko Polednice a přišla jsem na tohle:
http://www.youtube.com/watch?v=cYF_V-rK-zA&feature=related
Zejména to baletní finále je náramně roztomilý (inlove)
OT: Je tady někdo fretí?
Mám dojem, že se u nás na dvoře zabydlela fretka, dost malá (asi jako 2-3 měsiční kotě), černá s bílým flíčkem, nejspíš ochočená, ale nedůvěřivá.
Chci ji ráno odchytit a rozhlásit jestli se někomu neztratila. Jak na ten odchyt, má někdo zkušenosti?
Zatím zalezla někam na obilí, dala jsem jí tam jídlo, koukala na mne, ale nepřišla…
Za veškeré dobré nápady předem moooc díky!!! (sun)
Myslím, že se taky chytají do sklopce, v útulku by měli mít na zapůjčení, držím palce.
Zcela OT: hlásíme plnění plánu malých Zvířetníků pro druhého pololetí 🙂 Naše Julinka se narodila v sobotu 16.10. v 5,45h ráno. Měřila 49cm a vážila 3,43kg. Dneska jsme už přijeli za mírných zmatků domů. Svůj příchod na svět vzala poněkud hopem, tak bude mít v rodném listě jako místo narození Mratín. (rofl) (whew) (rofl) Mám chvilku, tak něco počtu. Všechny zdravím a preventivně držím všem potřebným (y) (h)
Trádadadááááá (music)
http://www.youtube.com/watch?v=8W6k52UE_9A&feature=related
To by si zasloužilo něco monumentálnějšího, tak ať je malá Juli zdravá a spokojená: http://www.youtube.com/watch?v=H3RKqvknVYc
Já tu monumentalitu trochu odlehčím a pošlu jednu svou oblíbenou http://www.youtube.com/watch?v=-mgDDSTtb-Y 🙂 Jůlince i mamince všechno dobré (h) Kláro, to za chvilku budeš potřebovat ty misky, pošli mi adresu na mail (rofl)
šmankote já jsem truhla – já na to zas zapoměla. Jdu to hned napravit, nebo se to ihned zas vykouří do nenávratna (chuckle)
Nestraš dítě hned po narození. 😉
Dyť je to hezký, bludičky jsou celkem roztomilé bytosti http://www.youtube.com/watch?v=wcLYDFIWZzo
hm, 7 plus 9, asi už si moc troufám (rofl)
Jo, to je ta vyšší matematika.
Tato ukázka je naopak velice zdařilá, na tom 3 LP to s ní tuším zpívá Michal Prokop?
Myslím, že ne, že je to taky Dvořák, ale musela bych si to pustit. Ale skoro určitě je to Dvořák, když si vybavím ty kecy okolo (rofl) Myslíš ten soubor LP v krabici?
Tam je taky Pepa.
se budu muset pokusit resuscitovat gramec (happy)
Myslím, ještě ho mám schovanej. Ale protože Vave tvrdí totéž, vzdávám se. Co tam ten Prokop teda hrál? I v tom klipu byl k zahlédnutí, v pruhovaném tričku (btw. Prokop je můj idol z mládí, chodila jsem na něj v 15-17 na Musilku, zpíval v bílém kvádru a i když byl velice sexy, připadal mi děsně starej. Zpětně počítáno, bylo mu tehdy kolem 35). 😉 Dtto Brian Ferry, taky dědek – tehdy: http://www.youtube.com/watch?v=WUiltchXJEQ
P.S. V roce natáčení klipu na Live Aid už mi bylo víc, 20.
Oni tam dělali takový spojováky, začínalo to Na Václavským náměstí, tam v tom velkym domu, událo se něštěstí…. (nebo tak nějak) a jmenovali se tenkrát … no to si vzpomenu pozítří (rofl) To album mám nad Dalmatinovem, tak se nemůžu podívat.
Já si to pro změnu nemůžu pustit kvůli tomu, že – ač máme náš stařičký gramofon stále funkční – nemáme jehly. Že bych mrkla na obal? I to by bylo řešení. Jdu na to.
Myslím, že si tenkrát říkali Saze, ale jestli tam byl Prokop? Je to možné.
V Sazích určitě ne, Prokop byl vždycky sám za sebe. Už jsem album vytáhla – podle osob a obsazení tam Michal Prokop figuruje akorát jako tuhlář Petr ve scénce Vodník.
Kláro (inlove) , blahopřeju a Julince přeju do života všecko nej! A hodně zdraví vám oběma /všem 😉 ). (h) (f)
Jéééé, gratuluji! (f) (f) (f)
Ať Vám roste zdravá a do krásy!! (h)
Jééé, Kláro (inlove) , zrovna jsem na Tebe myslela, že se blíží magické datum 20.10.2010 ajak to zvládáte – a vy jste už s Julinkou (krásné jméno! (f) ) doma, pááááni, to jste holčičky rychlé a šikovné. 🙂 (y) (h)
Blaopřeju a malé princezně přeju, aby měla sluníčkový život, plný radosti a jen sem tam stínek, aby si všechno štěstí dokázala dobře vychutnat. (h)
Rodičům i Tobě hodně radosti, štěstíčka, zdravíčka, (f) vítáme Tě Jůlinko do světa (h)
Gratulace převeliká! Vítej, uspěchaná Julinko (sun) (h)
Jůlinka je šikulka – narodit se doma jen tak někdo nestihne (inlove)
Tak ať slečna spokojeně roste (nod) do zdraví (nod) i do krásy (nod)
Kláro, gratuluji k Jůlince. (h) (sun) Tak ať vám roste ve zdraví do krásy. Je to nádherná zpráva. (inlove) (rose1)
Moc moc gratuluji, užívejte si to, miminka mají jedinou vadu – moc rychle rostou (h)
Kláro a Julinko, gratuluju (h) (h) (rose1) (rose1) (cat) (dog) (toivo) (heidy) (sun)
Jééé další zvířetnička je tu!!!! Gratuluji a hlavně ať je Julinka zdravoučká a v životě šťastná. (h) (h) (h) (h)
S dovolením se také připojím s přáním všeho nejlepšího! (f)
Obě vzkvétejte ve zdraví (f) (f) (f) ! (sun)
Sláva! Julinko, vítám tě! Ať jsi zdravá, veselá a ať se ti na světě líbí. A nech maminku taky někdy vyspat! Gratuluju!!!
(h) (h) (f) (f) (hug) (f) (f) (h) (h)
Gratulace mamince k holčičce Jůlince (inlove) a sudičky ať jí dají do vínku hodně štěstí, zdraví a krásy! (f) (sun) (f) (rose1)
OT: Děkuju všem kdo se pokusili poradit té zoufalé duši volající o pomoc pod jedním z mých starých článků. Snad nás poslechne…nemůžeme takto udělat víc.
U kterého článku to prosím je, nemůžu nic najít.
http://naszviretnik.net/2010/05/05/rozhlednik-veznove-rise-smutku/ na konci diskuse
Aha, dík, mrknu.
Už jsem to našla, dík, snad jste té nešťastné osůbce aspoň trochu pomohli.
Karolíno, plně chápu jak se cítíš. Mazlivý kocourek a k tomu mourovatý.(cat) I já mám doma kočičí stop stav. A přitom cítím jak po tomto kocourkovi toužíš. Co kdyby jsi na pár dní (týden od víkendu k víkendu) vyzkoušela jak by to šlo či nešlo. Držím tobě i Jarouškovi palce. (y) (h) (inlove) (nod)
přemýšlím, co mám napsat, příběh Jarouška už totiž od Karolíny znám (h)
k tomu, co píše níž Rpuť i další – mají nejspíš pravdu, ale mám pocit, že to dost dobře nejde vztáhnout na tento konkrétní případ… Jaroušek je už vlastně „domácí“, ani já si neumím představit, že ho teď „vyšoupnou“ ven… Karolína tu na Zvířetníku vlastně pomáhá té své kamarádce najít pro něj domov – prostě holt tady jsme v Praze, jsme na internetu, kde si to snad přečte víc lidí, ono asi z Krkonoš těžko, že?
netušila jsem ovšem z vyprávění, že Jaroušek je tak kouzelný kocourek, snad má šanci na umístění – tady, přes inzerci, případně ano, na výstavě, jak napsala, JanaBu… je vidět, že má zkušenosti, že ví co píše… bohužel totiž tady je zřejmě trochu nedostatek času, vzhledem k prodeji toho penzionu, a jistě už na místě zkusili vše, všechny sousedy a „nezakočičené“ lidičky… jestliže splňuje podmínky (očkování ne starší než půl roku myslím – je tak, Jani?), tak by se to asi mohlo zkusit
ještě teď do vánoc budou v Praze umísťovačky dvě – bohužel ta první je už tuto sobotu 24.10. (v Kongresovém centru), to nevím, jestli se dá stihnout… taky pokud „se vejde“ do kapacity, která je myslím omezená, a musel by ho zaštítit někdo pražský (ze stejného důvodu)… a potom ještě 19.12. v Hostivaři… asi by to stálo za zvážení – pokud se tady dnes někdo neozve (a moc bych si to – teda spíše Jarouškovi – přála!!!!!!
samozřejmě, je tu „riziko“, že Jaroušek bude na umístění do nového domova u Karolínky čekat i delší dobu… ale tam v Krkonoších se ho asi dočká těžko 🙁
P.S.
jo jasně, teď jsem si ještě přečetla mezitím došlý příspěvek od Rputi – ano, vykastrovaný už také být musí, pokud by šel na výstavu
to jsem psala i já ve svém příspěvku, v případě umistování „přes útulek“ -ať už na výstavě či jinak, musí být vykastrovaný a očkovaný, odčervený. Ono upřímně – pokud by se našel někdo, kdo kocourkovi dá dočasný domov, než najde ten stálý, tak pokud není masochista, tak si vezme kocourka už vykastrovaného, ono to je u kocourků záležitost opravdu chvilky. Největší „škody“ ve stávající smečce (a předpokládám, že v tom dočasném domově by už nějaká kočka patrně byla) totiž uděla nekastrovaný kocour – bez ohledu na to, jakou holubiččí povahu má.
Tohle mluví proti tomu, aby si Jarouška vzala Karolínka, byť jen dočasně. Ona má doma kocourky kastrované, nekastrovaný Jaroušek by skutečně mohl být problém. Jediná možnost je, aby kastrace proběhla před dočasným depozitem.
To si jen říkáš, že nemůžeš – znám to. Taky jsem si říkala, že 5 koček a 3 psy – to prostě A v bytě nejde. Jde a musí jít – jen chtít. Blbá a otřepaná fráze – ale pravdivá.
Musím se přidat trochu kacířsky – před dvěma lety jsem si vzala kočičku od ségřiný kolegyně takyučitelky. Shame je silná osobnost a naše Princezna také. Myslím, že traumatizované byly obě, ale obrovský plus pro Shame bylo, že ačkoli z paneláku, nadchla se možností být venku. Ze začátku jsem jí musela podebrat zadeček při šplhání na strom, ale časem se vylepšila. Problém kdo je doma šéfem ve smečce čtyř kočičáků přetrvával a nakonec vyvrcholil příchodem Kubova psa, který kočky moc nemusí. Všechny holky se přesunuly přechodně ven, jen Shame se domů již nevrátila. Zřejmě našla domov, kde je jedináček, vídám ji na sousedově střeše, ale u mne jasně cítí, že moji stařečkové jsou doma doma mnohem déle. Prostě se jí na rozdíl od Valinky nepodařilo se včlenit do smečky. Proto bych si příchod další kočky hodně rozmýšlela, nakonec mám zářbný příklad ve Valince. kterou jsem 3 roky krmila na dvorku než přišla domů a než ji zřejmě ti naši rozcapenci přijali.
Karolíno – ten nápad s kastrací nejni marnej. Stejně by sis v tom pádě musela vzít kocourka domů aspoň na chvíli. Tak to zkus a uvidíš, jestli to bude fungovat, jak budou ostatní reagovat a uvidíš!
(To jsem potvora, co? 😉 )
Ajajaj, tak já též přidám kočičí chlup do mlýna.
Kdy pomáhat, když už ne – těžko jednoznačně říct, jinak se soudí od stolu, jinak když tu chuděru máte před sebou – viz naše postřelená Salma, kdy měla být upsána a dnes jede dál. Nicméně, o tom nadělení, kdy už jsou meze neúnosné, prostě jednou se musí říct dost a uvědomit si, že nelze spasit celý svět, nabrat další kočky, aniž máme zvládnuty dosavadní, že je to o možnostech jak finančních, tak lidských … nojo, jenže.
tzv. veřejnost to vidí jinak – včera jsme opět dostali sodu, anžto jsem si dovolila prostě nepřijmout dalších 6 koček,
prostě se událo to, co popisuju v článku u Koťátek artcaťátek, že nelze jít přes jisté hranice, není-li za co.
Další z mnoha maiů zněl:
Dobrý den, obracím se na Vás s velkou prosbou, nalezli jsme malá koťata u nás
> na
> > chalupě v Jižních čechách, krmíme je,ale brzo bude zima a potřebujeme je
> > umístit, tak jsem se chtěla zeptat, zda bychom je nemohli asi tak za dva
> týdny
> > přivézt? Koˇátka nebudou ale očkována z finančních důvodu si to dovolit
> > nemůžeme, hodně mi na nich záleží a nechci aby umřela. Jedná se o 5 jedinců +
> > jednu dospělou kočku.
—
od nás letěla omluvná odpověď s odkazem na stávající situaci viz artaťátka.
a další ledová sprcha následovala :
– no jo to jsou přesně ty útulky, věděla jsem, že je to blbost, víc takových jako jsou Vaše organizace a můžeme koťata topit, že? Státná útulky je svinstvo, které vraždí zvířata a pro změnu útulky které jsou soukromé fňukají, že nemají peníze a přitom jim lidé pomahají.
Lucie Táborská
mobil : 731066223
Milá slečno či paní Táborská, uvědomujete si, že vaše výroky lze považovat za křivá obvinění ? Co vy víte o provozu útulků ?
Proč to sem píšu – protože cítím, že i to je o (ne)pochopení mezí – prostě jste útulek, tak na to máte …
a když si dovolíme přiznat, že naše možnosti jsou omezené, jsme buďto vrazi nebo podvodníci ?
Ze slečny mi lítá hlavou nový článek, v hlavní roli opět „člověk“… (puke)
Majko, proboha, děláte úžasnou věc! Nenechte se vytočit, chvilku vytočeným člověkem. Viděla jsem s jakým nasazením s jakou erudicí se staráte o to mňoukající vojsko. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že znát své možnosti a nepřijímat další „nešťastníky“ ve chvílích kdy víte, že už se kvalitně nepostaráte, je myslím označováno slovem ZODPOVĚDNOST. A té si já osobně cením stejně jako například pravdomluvnosti. Čtu s těžkým srdcem články o kočičkách, které urgentně potřebují pomoc a cítím touhu být tím zachráncem, ale pak si uvědomím své limity ( finanční, prostorové, časové) a meze své zodpovědnosti a trochu zahanbeně, ale myslím, že opravdu správně nechám jiné, aby také zachraňovali. Není to klišé… já si Vás skutečně cením.
Tedy chapu ze jste nastvana, ale zverejnovat cizi mobil s pouhou casti puvodne soukrome konverzace …
Jendo, nejsem naštvaná, podobné názory jsou bohužel běžné, jeden si zvykne.
Ale pokud dotyčná podobný názor vypustí z úst a přidá k němu své jméno a mobil, zřejmě jej dokáže obhájit, soukromá konverzace vypadá jinak, tato dáma něco chtěla, a aniž zná podstatu, útočí. Nejsem příznivcem hluché slepoty.
Podobné dotyčné totiž kazí vše, co útulky budují.
Souhlasím s Jendou, zveřejnění plného jména a mobilu jste dost přehnala :-/
Právo na emoce přiznáváte jen sama sobě, ale ne už dotazující se slečně/paní… a na to, kdo kazí vše dobré, co útulky budují, mám naprosto jednoznačný názor – jsou to právě takovéto výlevy (puke)
a Anonymové jakbysmet (flex)
Mail je soukromá korespondence a i když ona dáma vás naštvala, tak opravdu nemáte právo zveřejňovat její mobil.
Milá Karolínko, a milé ostatní diskutující dámy – mám v sobě nějakou tu kapku kocouří krve, tak přece jen něco poznamenám:
vzhledem k tomu, kolik životem mé smečky už prošlo kočkourů, vyrovnal jsem se nakonec i s tím, že nelze pomoci všem. Zvlášť ne mimořádně malým opuštěným koťatům (i když je jich člověku líto, bez mámy přežijí za velkého úsilí a jen výjimečně), a kočkourům vážně nemocným nebo zraněným. Pak strašně záleží na tom, jestli máme ke kočkourovi nějaký bližší vztah (pořídíli jsme si ho před léty, pak ho dostihla nemoc nebo srazilo auto…), je logické, že za kamaráda bojujeme do posledního dechu. Ti ostatní? Úcta k životu zahrnuje podle mne i respekt před smrtí… Existovala kdysi jedna „čarodějnická“ průpovídka bylinářek, která zněla asi takhle: jsem bába po Bohu, pomohu, kde mohu, co nezmohu, nechám Bohu. Snažím se tím řídit, i když nejsem babka bylinářka. Osobně nemám u domácích zvířat (a společníků především) moc rád termín „přirozený výběr“ – on je to už hodně dlouho především lidský výběr. A jsem zodpovědný za svou růži. Ne za všechny růžové sady na celé planetě.
A Karolíno, já vím, že jsem pokušitel, ale co to alespoň zkusit? Jarouš je zdravý, nekonfliktní, a je fakt, že vztahy ve smečce se nikdy nedají odhadnout předem. U nás doma při hledání černého perského prince nakonec našly pelech kočenky čtyři, a teprve ten poslední, černý perský princ, udělal z té hromady svářících se chlupů smečku. Člověk těm šelmičkám do hlav nevidí… Když to nepůjde, budeme hledat dál, třeba si zkus říkat, že máš takové malé domácí depozitum pro jednoho kocouře. A propos – MLP to takhle dělá s venkovní smečkou už řadu let – potřebným kočkourům hledáme nové doma, a když nenajdeme, stanou se součástí „venkovní“ smečky. Kupodivu přes různé nechtěné přírůstky má tahle smečka prakticky trvale mezi 4-6 kočkoury a nikdy, opravdu nikdy jejich počet neúnosně nestoupl (někdy, výjimečně, nám smečku něco zdecimovalo, ale to byl prostě nepředvídatelný malér…)
Takže tolik asi moje kocouří krev (cat) a mějte se všichni krásně, mňáááúúúú!
Moje řeč terro….taky jsem pokušitelka…. (y)
(clap) líp bych to nenapsala.
Karolínko, existuje ještě jedna cesta – nech kocourka vykastrovat, udělej mu očkování a pak by se mohl umístit přes umistovací výstavy – byla bys ochotná ho mít do té doby u sebe? Nebo u nějaké spřízněné duše? Problém mnoha útulků je, že jsou přeplněné, ale můžou vzít kočku na výstavu, kde má šanci na umístění. Ale může to být na delší dobu, bohužel se teď kočičky hrozně těžko umisťují.
Ohledně zachraňování – já mám názor, že všechny kočky se musí kastrovat, divoké a polodivoké kočky se musí v rámci možností odčervovat, přítulné a mazlivé pak chtějí lidskou společnost. Pokud ale najdete zraněnou, nemocnou kočku, tak je přirozené, že jí pomůžete. Tam jde o to, najít hranici, kdy už to nejde. Řěšila jsem to nedávno u vlastního kocourka ( a xkrát u útulkových) – mohla jsem ho ještě udržel pár dní, možná týdnů na kapačkách – ale to už by nebyl život, jaký by si přál.
T odočervování divokých a polodivokých koček mě zajímá – jak to děláš, když je kočka neuchopitelná? Ti moji tři venkovní poděsi by to potřebovali, ale ani ta nejpřítulnější kočička, co chodí s nama na vycházky, se neda polapit a že bych jí cpala do tlamky odčervovadlo, tak to si neumím vůbec představit.
sítě,podběrák..ale taky bych to ráda viděla v praxi….v té zahradní kolonii u Věrušky, je jich taky dost..některé se nechají uchmatnout za žrádlo…některé ani za to ne…
Ehm, YGO, co takhle lest? Na základní odčervení může stačit pasta, a ta se dá v potřebné dávce zamaskovat do nějaké zvlášť chutné konzervy. Jen je třeba dohlédnout, aby pak každý kočkour spořádal jen svoji porci – ale když jsi říkala, že kočky „pasete“, mělo by to jít. Taky tenhle obchvat používáme u přitoulaných a plachých kočenek…
No jo – aby každý spořádal jen tu svou porci – a to je problém! Oni teda baští z jedné misky. I když jim žrádlo rozdělím do misek dvou (protože se mi zdá, že se už moc přetláčejí), tak nejprve zblajznou konzervu v jedné, až pak se přesunou VŠICHNI k druhé misce. Navíc – kočička toho sní nejmíň a první odchází od misek, zato jeden z kocourků je bezedná studna a žere a žere a žere, dokud mu to nevytéká koutky zpět (chuckle) – takže ani rovnoměrné rozmíchání v žrádle by nebylo vhodné.
Náš kocour tuhle lest vymákne okamžitě, důstojně odkráčí a celé jeho tělo je jedna výčitka – co si myslíš že sem, blbej?
😀 Přímo ho vidím, JanoBa. Klepe si packou na čelo. Ale buď máme mimořádnou kliku, nebo jsou ty nově přišlé (nebo kolem procházející) tulačky víc hladové než podezíravé, většinou to vyjde.
Už jsem to tu myslím jednou psala. Z útulku nebo od veterináře by sis mohla půjčit klec na odchytávání zvířat. Klec je dost velká, podlouhlá, vloží se do ní jídlo, zvíře vstoupí, dvířka klapnou a je to. Pokud zvíře jančí, je možné stěny klece přiblížit k sobě tak, že divočáka utěsní a může se mu eventuelně píchnout injekce. Je vhodné přes klec přehodit hadr. Sama jsem to použila několikrát, jenom mne vždycky píchne u srdce, když slyším ta dvířka klapnout.
ono to klapnutí zní tak nějak jako podkopnutá stolička …mrazí z toho….
Záleží na každé kočce a stavu její neuchopitelnosti 🙂 některé přijdou blízko, mužete je krátce (krmičky) pohladit – tam fungují perfektně spoty za krk (neřeším tu kočky, které se dají chytnout od cizího člověka za kůži, to se pak dá dát tableta, píši od cizího, protože málokdy mají krmičky správný grif, aby to zvládly a daly tu tabletu rychle a dostatečně hluboko). Jinak se můžou zkusit pasty do jídla, tableta do šunky, tuňáka atd, no a pokud je to nutné, tak chycení do podběráku či sklopce. Sklopec má tu nevýhodu, že ostřílené kočky ho už znají a nejdou tam, tuňtíci se naopak chytnou víckrát než je potřeba a u poloplaché kočky se naruší budování důvěry, takže prostě vždy záleží na situaci a jak moc to je potřeba (spojit s kastrací třeba atd.)
Jano, ta výstava by mohla být řešením, ale i tak bych se přimlouvala za dočasné bydlení kocourka někde jinde než u Karolíny, nejen že je to tam malé, ale také aby si sama k němu nezískala ještě větší citový vztah. Tedy já bych nemohla mít depositum, všechny kočky by totiž končily u mně a došla bych k tomu číslu 40, jak tu někdo vzpomínal. A také myslím, že nemá cenu zachraňovat kočičí život za každou cenu, a to nejen u těch bezprizorných… ale u těch domácích, které se staly členy rodiny, je to rozhodnutí mnohem těžší.
Jo, máma včera ještě na chvíli po kratším pobytu v Praze odjela do domečku ho zazimovat, ale kocoura mi nechala doma. Cestování je to něj přece jen velký stres (v autě pokaždé vyvádí) a navíc se bála, že už je z Prahy celý rozmazlený a že si na zimu domečku bude těžko zvykat, tak aby nenastydl. Což o to, já se ráda postarám. Jenže kocour ji včera celý večer sháněl, ode mě se nechá hladit, chlácholit, nakrmit, jsem dobrá k vyčištění záchůdků, ale máma je prostě ta JEHO partnerka. Nebylo s ním skoro k vydržení, chodil, kňoural, musela jsem mu ukázat chodbu, že tam máma není, balkón, že tam není… No snad pochopí, že to musí se mnou vydržet.
No, ono to tam dočasně pro tři kočky není malé, ale -a ted to nemyslím nijak zle, to absolutně ne – otázka spíš je, že Karolínka stejně jako spousta lidí by pak asi měla problém kocoura dát do nové rodiny.
Když se mě noví zájemci ptali, co je potřeba k depozitování, tak na prvním místě jsem zdůrazňovala právě toto, musí umět se od kočky odpoutat a dát ji do nového domova. Je to někdy strašně těžké, ale kdyby to depozitářky či útulkářky neuměly, tak mají doma za chvíli šíleně překočkováno a dobrý úmysl by byl vniveč.
Děti děti děti! Neponoukejte Karolínku. Já vím, že se to nabízí, ale Karolína má pravdu – do minibytečku už nejspíš nenacpe další záchod (a ten by už byl opravdu potřeba) a taky musí brát ohledy na Melichara, aby se necítil být až na třetí koleji.
Ale jinak je to kocourek moc krásný a přeju mu, aby našel své doma.
Přesně, pro každou kočku je třeba záchůdek, mít třetí to je v 31 metrech opravdu náročná věc, když už tam dva určitě jsou. Náš kocour teď toho nadělá jako dříve dvě kočky dohromady. Přitom i dříve byly záchůdky denně čištěny. Tak nás napadlo, jestli přece jen ty kočky nemají tendenci trochu své potřeby zadržovat, když jim do toho záchůdku jde ta druhá a člověk přece jen nestojí hned u toho, aby to v příští minutě okamžitě vyčistil. Dokonce nás napadlo, jestli se toto, přes veškerou naši snahu, částečně nepodepsalo na selhání ledvin u naší Micinky. Přece jen to bylo vždycky tak půl roku používání. Letní byt a konání potřeby venku podle libosti nepočítám. Takže myslím, že Karolína má pravdu, třetí kočička k ní nemůže, alespoň ne dlouhodobě, ale návrh Jany Bu stojí za uvážení.
s záchůdkama se ozvu,až budou u mne ty 4 kočky, jak to dopadá…ale u Věrušky bylo těch 14 koček a záchody 2, čistily a vysejpaly se průběžně 2-3x denně a stačilo to, já mám dva velké, ale když to stačit nebude, přikoupím ještě jeden..čistím ráno a po příchodu z práce a pak před spaním…
No jo, jenže Karolína je kolikrát také celý den pryč a nemusí být po hned ruce, když jsou záchůdky zrovna plné. Takže v jejím případě je rezerva zapotřebí. A kam s ní???
Psala mi nedávno,že uvažuje o zrušení záchůdku v koupelně, protože ho kluci nepoužívají …(SZ přes Hady), kde jsme řešily „exkrementy“ řeč byla fakt o H…ě , no tak ho rušit nebude a Jarouškovi ho po jeho příchodu k ní, ukáže…a uvidí se. (angel)
No tak vidím, že Jaroušek už to má skoro jisté (clap) . Ale ta umísťovací výstava je podle mě také dobrý nápad. Přece jen, člověk nikdy neví, jak to dopadne. No, možná se ale klukům kočičím nelíbí poloha toho nepoužívaného záchůdku, ne záchůdek samotný.
Neponoukám neponoukám, i když se to nabízí.
Jarouškovi držím palce, sama už mám zvěře dost, ale poptám se.
Nějak je mi z těch dnešních komentářů smutno. Já taky chápu, že příroda je krutá a že existuje přírodní výběr, ale mám takový nepříjemný pocit, že tohle vše naše civilizace (většinou negativně) se velmi vehementně snaží ovlivnit již pěkných pár staletí. Ony ty postižené děti se nerodí jen těm, které mají problém a dlouhodobě se za pomocí medicíny otěhotnět pokoušely a děti se jim pak narodily o pár měsíců dříve…. stává se to i těm tzv. normálním – máme ten příklad v rodině a že tam iks generací předtím se podobný případ nevyskytl!!! A vůbec mi nepřipadá divné, že rodiče takového dítěte ho ani humánně neodložili do ústavu a ani lékaři ani rodiče to nenechali na přírodě – naopak patří jim můj hluboký obdiv. Stejně tak beru, že když můj pes nebo kočička vážně onemocní, tak vezmu své úspory a utratím je za jejich operaci, abych je zachránila či jim alespoň prodloužila život. A proto si nesmírně vážím lidi, kteří tohle dokáží ať v péči o „beznadějné“ případy děti či zvířat. Navíc tito lidé to dělají ve svém volnu a větišnou za své. Samozřejmě chápu, že tohle nedokáže každý – ani já bych to v určitých případech nedokázala. Ale o to víc mě mrzí nepochopení těch, kterým se v rodinách rodí zdravé děti a na jimi pořízená zvířátka se pak samozřejmě v praxi přírodní výběr nevztahuje…. Celý život jsem přesvědčená, že lidstvu jako celku chybí dostatek tolerance a dnes jsem se v tomhle přesvědčení zase o trochu utvrdila.
Já pevně doufám, že u většiny lidí tady by nastalo – kdyby našli zraněné zvíře – že by mu pomohli.
Hmmm – já už jsem dole napsala, že není dobré do této problematiky míchat postižené děti. Ale když jinak nedáte, povím vám jeden příběh.
Těžký porod, chlapeček přidušený, poškození mozku značné. Tatínek časem nevydržel a utekl. Maminka si jiného tatínka už nenašla, dílem proto, že neměla čas, dílem, že nikdo se nechtěl stát otcem debilního dítěte.
Když bylo „Pepíčkovi“ 15, navrhováno, aby ho nechala zbavit svéprávnosti, neb bylo jasné, že se sám o sebe postarat nikdy nedokáže. Ale to maminka nemohla Pepíčkovi udělat. Jenže Pepíček, i když byl blbem, jisté potřeby přece jen měl a tak si našel nevěstu – jak jinak, též debilní. Jenže u nevěsty bylo postižení dáno geneticky – o to to bylo horší. Protože postižení zdědily i tři jejich děti, bohužel v takové formě, že dvě z nich musí být v ústavu a u třetího je to na hraně…
Postižené děti je záležitost složitá a jednoznačné řešení neexistuje. A pomoc zraněným zvířatům už s tím vůbec nemá co dělat!
Čímž KONČÍM DISKUSI NA DANÉ TÉMA! Nepatří to sem!
Jo, jeden kamarád má bratra těžkého schizofrenika (v Itálii). Dotyčný, pravda onemocněl někdy okolo 20. roku života. Rodiče tohoto bráchu také nechtěli nechat zbavit svéprávnosti, že prý by mu to bylo líto. Kamarád to mohl začít řešit až ve chvíli, kdy maminka už sama byla prakticky nesvéprávná. Bál se, že brácha přenechá její byt za hubičku někomu jinému, kdo mu slíbí motorku. Že ho využije nějaká žena, která potřebuje povolení k pobytu, a dožene ho ke svatbě slibem, že mu dá peníze nebo tu vytouženou motorku a tak dále. Že něco provede, že někoho v návalu agresivity zraní a bude za to trestně odpovědný… To všechno byly reálné obavy vzhledem k osobnosti dotyčného. Prostě rodiče kamarádovi připravili horké chvilky, že sami odmítali přijmout realitu a nezařídili pro nemocného syna pár praktických věcí. Kamarád to všechno stihl na poslední chvíli před tím než maminka zemřela včetně přidělení obecního bytu (za 50 m2 nájem 57 Euro!). Ještě pro něho vyběhal důchod po mamince. A co dělá bláznivej brácha? Dokáže kamarádovi, který je jeho poručníkem a bije se za něho, jedině nadávat. Teď kamarád alespoň mohl prodat byt a z peněz živí bráchu, protože důchod na všechno nestačí – ten brácha totiž musí mít vlastní peníze na cigarety (tak 3-4 krabičky denně), pravidelné kávičky v baru a sázení Lota. Kdyby mu ty peníze nenechali, asi by to šlo před soud.
Milá Laďko (inlove) , v Tvém příspěvku mluvíš o něčem jiném než my. Mít nemocné nebo nějak postižené dítě a postarat se o něj je samozřejmě velmi lidské. Když je dítě velmi vážně postižené, musí se každá matka a celá rodina rozhodnout, zda mu obětují svůj život nebo zda ho dají někam do ústavu. Je na dlouhé diskuse, co je lepší a zda se vždy velmi vážně postižený má lépe doma nebo v odborné péči. To je ale mimo dnešní diskusi. Vlastní zvíře – tam je na každém, kolik prostředků a sil do záchrany dá, jen by neměl nikdy zapomínat, že nejde o něj, ale o to zvíře. Někde je hranice, za kterou by se nemělo jít, a ta se obtížně hledá.
Jiná je otázka útulků, kdy někdy pečovatelé zvířat dávají do záchrany jednoho vážně nemocného nebo zraněného tisíce a desetitisíce. Nebohé zvíře absolvuje několik operací a stejně je jisté, že dožívat bude s dietou a hrstí prášků. Takové zvíře je těžko umístitelné, nehledě na to, že nevěřím, je kvalita jeho života je tak vysoká, aby všechno trápení s předchozím léčením vyvážila. Nakonec v útulku žije nemocné zvíře – jak se asi cítí? Tak proti tomu rozhodně jsem.
Teď nemluvím třeba o amputaci celé končetiny po úraze, to je jednorázový zákrok, který zachrání život a postižené zvíře může žít v bytě nebo i u domu bez zvláštního omezení. Podobně jako vyjmutí poškozeného oka – proč jít do nejisté operace za 15 tisíc? za to skutečně může být vykastrováno a očkováno mnoho zvířat, která jsou bez domova.
Nemyslím, že tento můj názor je důkazem nějaké netolarance, o které mluvíte v závěru. To je skutečně jen o tom, že nelze pomoct všem zvížatům, která žijí uboze. Proto jde o to, aby ta naše pomoc byla co nejúčinnější.
AAAA Vave, kdybych věděla, že to píšeš, ani bych se se smolením mého příspěvku nenamáhala 🙂
Obávám se, že jde o nepochopení. Jsem kočičí, ale ráda pomůžu, když můžu, zvířatům která mají mou pomocí šanci na kvalitní život. Co tím myslím? Nepřipadá mi správné pokusničit na opravdu nemocném zvířeti a orodovat o finanční podporu na operaci oka patnáctiletého kocoura, který má sice jedno zdravé, ale možná, že se operace povede a on uvidí na obě. Ty tisíce, které se patrně vynaložily do tohoto pokusu, mohly zajistit rozumnou péči několika dalším potřebným kočkám. Tento případ byl řešen na Zvířetníku a já ho dávám jako příklad. Nesouhlasím s takovým „léčením“ zvířat. Ono nejde asi o zvíře, ale o „zachránce“.
Nic ve zlém, Laďko, ale mám dojem, že mícháš jabka s hruškama. Je zde řeč především o tom, že kolikrát na úkor jednoho beznadějného případu trpí několik generací koček (psů), které by mohly být za vysoké částky dané za operace vykastrovány. A dalším tématem byla kvalita života zvířat. Kupř. zdali nechat amputovat nohu doze kvůli zhoubnému nádoru, pokud je veliká pravděpodobnost, že ji během krátkého času metastázy stejně zahubí.
Zrovna na Zvířetníku, kde se všichni přímou péčí nebo penězi snažíme ze všech sil pomoct potřebným mi přijde obvinění z netolerance velmi nefér. A už úplně odmítám srovnání s postiženými dětmi, to je zcela mimo dnešní téma.
Loučko, s tím Tvým názorem plně souhlasím, protože je to opravdu míchání jablek a hrušek a moc dobře vím o čem mluvím. Mám to zasebou a vedle moje mladá sousedka si to prožívá. 18 letého synka má od narození postiženého ne tělěsně ale teď má dva malé zdravé kluky. Myslím, že diskuze by v tomto směru pokračovat neměla, měla by se týkat opravdu zvířátek.
Já si vůbec nemyslím, že míchám jablka s hruškama – možná se neumím dostatečně vyjádřit, ale šlo mi o to, že já nedokážu šmahem řešit či radit lidem, kteří v té nejlepší vůli se snaží pomoci i tzv. beznadějným případům místo toho, aby rozhodli, ten ještě bude žít a ten ne, a raději se věnovali více kastraci jiných volně žijících zvířat. Já jsem jen toho názoru, že bych tohle nikdy nedokázala kritizovat – naopak bych se snažila pomoci takovým útulkům (a mnohé z nich tady na Zvířetníku o své práci a zvířátkách pravidelně informují) tím, že jim budu pravidelně posílat příspěvky na tyto kastrace. Naše rodina i přátelé to dělají už řadu let, aniž bychom si osobovali právo rozhodovat za ty útulky či jedince starající se o opuštěná či venkovní zvířata, komu pomoc poskytnou a komu ne. A právě tohle je z mého pohledu o toleranci.
Tohle snad nemyslíte vážně. Postižené děti jsou problematika zcela jiná, jiná, jiná! ;(
Karolínko… jestli je to zásah CD ( a jakože asi je, jestli většina ostatních venkovních čičinek u penzionu jsou divoké potvůrky), tak neunikneš. a kocouří trojka je ideální uspořádání. souhlasím, že nejde zachránit všechny a všude…ale tohle nebude ten případ. jestli se k tobě nasáčkoval a je u tebe jako doma s tou naprostou samozřejmostí, s jakou se dokážou vmezeřit do rodiny jedině kočky, neváhej a zkus to…zásah CD má jasné parametry 🙂 to zkrátka máš zvířátko v náručí a VÍŠ, že k tobě patří – viz Vave a holčička Rozárka. no a kdyby to mezi kluky kocouřími do měsíce nešlo, vždycky ještě můžeš kocourka umístit – jen s tím rozdílem, že na domov bude čekat u tebe doma. držíme ti tlapičky…a víš co? „nemůžu mít 4 kočky, nemůžu mít 4 kočky a psa, to prostě nejde“ hmmm jde to v Pětikočičíně 😀
EvoB: už dlouho mi slibuješ to kafe!!!!!!
jojojoooooo sliby se sllibujou a kočky se radujou – protože panička přijde z práááce a vypustí myšlenky na práci v Exekutorském úřadu hlazením, šimráním , nošením, čtením , to vše jako kočkonosička za krkem, v náručí, na rameni 😀 musím jim vysvětlit, že panička prostě MUSI jít na kafe s další kočočí paničkou 😀 Shari, nechceš mi poslat telefon na maila? to bychom se asi domluvily snadněji 🙂
Terrovi: zdravíme 4 (cat) čín 😀 zcela to luxusní ukázku fungování CD – jsme mooooc natěšení na článek jen o E + fotky, hodně fotek 🙂
jojo, dříve jsem stíhala i psát JaněBu. pravidelné reporty o Martince – nestíhám… ale asi by stačilo poslat fotky na Zvířetník – Její královská Hedvábnost ve zbarvení van, sebevědomí až do stropu, ozdobná do posledního chlupu, udělující poddaným jednoznačné pokyny 😀 a pak, když si myslí, že poddaní usnuli a nikdo nekouká, chrupká přitulená oddané poddané pod bradou …
já nemám tvůj mail..nebo mám a nějak nevím, že to jsi ty…. ;(
takže můj mobil je : sedmdvapět sedmšest sedmdva sedmnula.
anoooo telefoon uložen pod heslem „Sharka kočičí“ 😀
Ano ano, když se nikdo nedívá, to je důležité. Célinka, která rovněž vládne smečce packou ráznou a přísným pohledem (viz fotky u Modrého polštářku), tak tahle pavlačová bojovnice, když se nikdo nedívá, ulehne stočená na svůj modrý polštářek za mé ucho a přede a přede a lísá se… dokud nejsme oba v limbu (cat)
právě že lady Mina dává ostentativně najevo svoji netýkavost, pro kterou mmch zůstala u Jany Bu. doma jako původně beznadějně neuchopitelná a nepřestěhovatelná kočička 🙂 pardon, micinka -nesnáší, když se jí říká „kočičko“ 😀 ale usneme u televize nebo knížky a ve 3 ráno mě probudí lechtání …jedna kočka na solaru, druhá pod bradou..vousky nebo ucho mám u nosu— ale jak otevřu oči, lady M. hrdě vstává a odchází! když je ovšem na talíři večeře, klidně si vezme z ruky, to se nebojí, že by si zadala !pořád žasnu nad tím, jak nás mají mňoukavci přečtené…teď se to tady všechno rozpoložilo kolem mě… Snížek čeká na vhodnou příležitost a půjde si zalehnout na notes. pak už napíšu tak dvě písmenka za minutu 🙂 dobrou černou rezatou bílou a mourovatou všem!!! (h) schválně… jak asi Karolínka dopadne…
Zdravíme Pětikočičín (wave) a koukám, že jsme se s tím návrhem „domácího depozita pro jednoho kocouře“ dojemně shodli ve více lidech 😀 Jasně: chci jednoho kocoura. Černého. Mám dva kočkoury – bílé. Mám třetího kocoura – rezavého. Ha! Mám svého černého kocoura. Cože? Jeden…dva…tři…čtyři… (rofl)
ahoj Karolíno,
dovolila bych si podotknout, že od čtvrtka budu mít doma místo dvou holek, holky 4..a odjet na víkend si lajsnu..tři kocouři je tak akorát…zvládla jsi dva, ten třetí tak moc práce nepřidá,pokud ho kluci přijmou…začínala jsem s jednou lesní kočkou Pitinou, pořídila jsem k ní Norinku,aby nebyla Pitina sama a teď si beru od Věrušky dvě mouratý holky, protože ty nejsou pro venkovní život stavěné…pidikočka Bonsajka tím, že zůstane malinká, taková kočičí Aťka Janoušková a Káča proto,že je na pidikočku moc fixovaná a já jim to přátelství nechci přervat a jí se ven nechce…a pak taky mám pro mouráče slabost..hele, Jaroušek je mourovatej..Karolíno, stejně o tom uvažuješ…3x a dost…takže si doplň sbírku kocourků a pak vyhlaš stop stav! (hug) (cat) (h) (y) 😉
Hele, ty pokušitelko jedna, nech toho, já o tom fakt už začala vážně uvažovat! Jenže co Zrzínek s Melíškem? Jak by ho přijali? Už teď mám problém s Meldou – hrál by si, Zrzínek nechce. Už se mnou Melda nespinká, zdá se mi posmutnělý, takový vtažený do sebe, žárlí, když Zrzínka hladím, otočí se a žaluje zádíčky. Nejde to! Já vím, že víkend by přežili, ale co vánoce? Dovolená? Ne, to nejde, už se 2 mám kupu starostí! A taky jsem pořád pryč v terénu, prostě to nejde.
A vidíš, třeba by to trojka srovnala….vánoce – no tak je vezmeš na chalupu sebou..já budu tohle řešit se 4ma kočkama…kdyby tě tak za to srdíčko nevzal, tak bys pro něj sice domov hledala, ale bez slziček…víš 😉
PS: jsme si v tomhle hodně podobné a nejenom v tomhle….taky na to časem přijdeš (angel)
Meldu uchmatni a chovej a vypravuj mu,že je to tvůj první kocourek..a že ho máš pořád ráda…já vím, že je těžké Zrzínka odstrčit, ale Melda je jak starší dítě,co mu pořídili rodiče sourozence…cejtí se odstrčenej… (nod)
Jsem tu jen na skok, jedu v 8.00 do Brna na celodenní jednání a na výstavu zdravotnické techniky, kde mám taky nějaké schůzky. Takže si asi přečtu příspěvky zítra ráno. 🙁
Dede děkuji za tak rychlé uveřejnění, jsi zlatíčko, bude mráz a sněžit a nebude dobře žádnému zvířátku bez domova. (shake)
Milá Rputi. Plně s Tebou souhlasím! Ano, nejde to všem kočičkám pomáhat, máš naprostou pravdu a je dobře napsat i to, že nemá cenu za drahé peníze zachraňovat zvířátka, která se stejně trápí. Kdysi měl jeden známý kocourka, kterému někdo zakroutil krkem jako kotěti, vražda ovšem nedopadla a on měl pak celý, naštěstí krátký, život hlavičku do pravého úhlu. Bohužel trpěl epilepsií a v momentě záchvatu si vždycky stihl nějak ublížit. Známý ho odmítal dát uspat, protože dokud žije, je prý šťastný. My ostatní jsme si mysleli přesný opak! Já si uvědomuji, že nemůžu být kočkospasitel všech, které potkám. Nicméně tenhle kocourek už tak trochu „můj“ je a proto bych mu ráda pomohla. Je to naprosto zdravé, pohodové a moc miloučké zvířátko. (cat)
Matýska je mi strašně líto. Byl tak krásný. ;( Ivo drž se, i když je mi jasné, že to lehké období pro Tebe není!
Všem díky za pochopení, opravdu mám zdravý rozum a pod to, co napsala Rpuť se můžu jen podepsat. Ale přeci jen – Jaroušek je Jaroušek! (inlove)
Karolíno, sharka má pravdu 😉 . Možná právě Jaroušek je ten správný tmelič smečky (inlove) . A dva nebo tři kosourci? To už je fakt jedno. Dokud jich není deset… (rofl) .
Mám také dojem, Karolínko, že Jaroušek je „tvůj“ kocourek (cat) . A dovol mi připomenout poslední zprávu z terrových smečky: Poslední příchozí kočkomňouk nejenže nepřinesl do dosavadní smečky rozbroje, ale naopak určitý řád a klid zbraní.
Karolíno, netroufám si komentovat, ale moc vám oběma (všem) držím palce (h) .
Karolíno,
nesmíš se trápit – tohle je problém všech kočičích lidí a já si vzpomínám na tu nešťastnici, co ještě na NP prosila o příspěvek, protože skončila se 40 kočkama a nemohla je uživit.
PROSTĚ NELZE!
Nikdo mne nemůže podezírat, že bych se snad nesnažila kočkám pomoct. Ale čím dál tím víc ve mně převládá názor, se kterým asi mnoho lidí nebude souhlasit a někteří se na mne budou i zlobit.
Přestali jsme brát na vědomí, že kočka je zvíře jako každé jiné. To znamená, že i tam funguje přírodní výběr, který je, z našeho hlediska, dost nemilosrdný. Převládá v nás názor, že všechny kočky musí mít své doma a plnou misku, ačkoli není v našich silách takový ideální stav zajistit. Žádné zvíře v přírodě nemá od pánaboha zajištěnou plnou misku a my svým pošetilým konáním často jen přispějeme k tomu, že těch potřebných je ještě víc.
Už jsem tu psala, že u divoce a polodivoce žijích koček většina koťat z vrhu nepřežije – proto jich je patrně ve vrhu tolik. Pokud je ovšem najdeme, začneme, jak nám velí cit a svědomí, zachraňovat – což se v přírodě nikdy neděje. Investujeme nemalé částky i na záchranu handicapovaných a slabých, která by v přírodě neměla šanci. A dokonce jejich handicapem apelujeme v jejich prospěch (ano, narážím na nedávný článek).
NESOUHLASÍM!
Pokud chceme opravdu pomoci, pak nechme přírodě její zákony výběru a ušetřené peníze investujme do omezení porodnosti. Ta postižená kočička je určitě velice milá, ale kolik koček mohlo být za tu investovanou částku vykastrováno a mohlo tím být znemožněno narození dalších nechtěňátek o která se budeme usilovně starat, ačkoli víme, že nedokážeme umístit všechna.
Dokud tohle nepochopíme, budeme se stále motat v začarovaném kruhu. Kočka do přírody patří a je i článkem potravního řetězce, k čemuž patří i ten přírodní výběr.
Hlubokosklon před tvou odvahou toto napsat. Musím jen souhlasit. I jako chovatel… neživotaschopné štěně neudržuji za každou cenu.
On se úplně stejný problém objevuje u lidí. I v medicíně je možné dlouhodobě udržovat jiskřičku života v lidech, kteří by za normálních okolností byli mrtví. Kteří pravděpodobně nevnímají, možná mají, možná nemají bolesti… To se nedozvíme. U člověka eutanazie možná (a ani žádoucí) není. Ale i v medicíně se již mluví o tom, zajistit pro takovéto případy jen „bazální léčbu“ – to znamená udržet bez bolesti, zajistit před rozvratem vnitřního prostředí a neposkytovat u beznadějného případu intenzivní léčbu, která člověka udrží při životě – neživotě měsíce nebo leta a rodinu ve stresu. A přátelé, nemluvím jen teoreticky – toto rozhodnutí jsem už jako rodinný příslušník musela udělat. U vlastní matky. Po poradě s odborníky jsme se rozhodli ji nechat důstojně a bezbolestně v klidu zemřít. Bolelo to, to rozhodování bylo nejtěžší v mém životě, ale ani vteřinu jsem nelitovala…
Milé dámy, hlubokosklon. Ovšem aby to bylo zcela úplné, je třeba i ta třetí – nejen u zvířátek fungují přírodní zákony, ale i my jsme zvířátka a tak tedy i u nás. Tudíž tím že se snažíme zachránit vše, oslabujeme vlastní rod a jsme tam, kde jsme. Mě se to dobře říká, mám dvě zdravé – až moc – děti, navíc jsem měla od dětství hormonální problémy, takže jsem byla smířená s tím, že asi děti mít nebudu. Co ženská, která má programově naplánovány potomky a ono se nedaří a potom se konečně zadaří ale ne tak úplně a ono se to narodí kapinku dřív tak o tři až čtyři měsíce…….
Inko, i ta kočičí máma bojuje za své děti – to máme všichni zakódované stejně. Ale vymodlené děti bych do téhle problematiky opravdu nemíchala. To bychom se nikam nedostali.
Já vím, ale jako lidstvo jsme si už úplně posunuli i hodnoty života a smrti. Nejen u zvířat a lidí, ale i například u stromů.
Jinak – Jaroušek je trochu jiný případ. Je to zdravé zvíře, které by domov najít mělo a moc mu to přeji. Jak jsem již psala v naší psí domácnosti to nejde. Holky by kočku v klidu nenechaly. Neublíží, ale prohánějí… Když dostihnou, neví, jestli se to aportuje, nebo se s tím hraje… Ze zahrady všechny kočky vyženou – na dvě černé chlupaté potvory nemá žádná kočka nervy…
Rpuťko – je to tu o mně známé, a proto nikoho nepřekvapím, že tohle ti podepíšu… je to kruté, ale příroda krutá je… Navíc mám pocit, že pro spoustu lidí možnost přesunout péči o zvířátka na někoho jiného (však se nějací ti dobrodinci najdou, když už je první útulek odmítne) jim udržuje klidnou mysl a spokojené spaní. Vždyť to, že odložili prázdninového pejska nebo pět koťátek od jejich milé malé kočičky (přece jí nezpůsobí bolest kastrací a přece ji nazavřou chudinku doma, když tak ráda chodí na zahrádku…) jim vůbec nevadí – však se o ně v útulku rádi postarají a tomu, kdo si je vezme domů udělají radost…
Ach jo…
Xerxová, Rputi – píšu to už nahoře v příspěvku než odjedu – MÁTE OBĚ PRAVDU! Souhlas naprostý. A je dobře to napsat otevřeně. Taky zuřím, když se snažím vysvětlit sousedovi, že kastrací kocoura ho ušetří orvaných uší a jizev po celém těle, bude se mu držet doma a ne týden brousit venku a přijít zrasovaný, týden ho léčí a pak je zase fuč. A hlavně – zamezí nechtěným koťatům, mnohdy postiženým už když se narodí, mnohdy zahynou pod koly aut na cestě, dostanou nemoci a někde umřou v bolestech. Jenže jeho argumenty že „ať si užije, když já už nemůžu“ nevyvrátí sebevětší logika a přemlouvání, už jsem se i nabídla, že kocoura na kastraci odvezu, zaplatím a přivezu! Ne a ne a ne! Tak co má člověk dělat s takovým majitelem?
Ale Jaroušek………
Zdravím všecny zvířetníky a zvířetnice.
Pod tento příspěvek se připojuji,vyjadřuje zcela můj názor na tuto problematiku.Možná by stálo za to,otevřít k tomu širší debatu.
Obecně naprosto souhlasím. Ovšem rozhodovat, kde je ona mez životaschopnosti, zasahování… je nesmírně těžké, neexistují pevně daná pravidla, každý se musíme v konkrétních případech poprat se svými city a myšlenkami. Hmm. Rozhodnout se nekonat je snad vůbec nejtěžší.
Připojím se pod Louk, jestli mohu. Můj obecný názor je, domnívám se, dostatečně známý, protože se mi tady už několikrát podařilo rozpoutat více či méně vášnivou diskusi na toto téma. Rozhodnout se nekonat nebo JIŽ nekonat, to je opravdu velmi těžké. Obecně říct „dost“ je asi velmi těžké kdykoli. A hodně je to vidět právě v oblasti útulků, a vlastně i spousty z nás doma.
Karolínko (inlove) , u Jarouška se nech vést jen vlastním vnitřním pocitem, svou záklopkou. Správný čas na každé zvířátku vždy musí dozrát. (h)
Naprostý souhlas a dík, že jsi měla odvahu to napsat.
Rputi – právě nad tímto problémem už delší dobu přemýšlím. Přiznávám, jsem zásadně proti tomu zachraňovat nezachranitelné. KDysi tu byl článek o kočičce, která prodělávala iks operací (už nevím, jestli byla přejetá nebo postřelená a ani nevím, který kočičí útulek o ni psal) po iks měsídů – s tím, že „ona má oči plné života“. No nevím … zrovna tato kočička byla dle mého týrána snahou zachránit jí život. Ale to je jenom můj názor.
A ještě k tomu krmení venkovních koček – tady by si lidi měli uvědomit, že jakmile jednou začnou, tak nemůžou ze dne na den skončit.
Jojo – taky patřím mezi krmiče – ale pouze tří „našich koťat“, která se vloni objevila u činžáku. Kdosi s jejich krmením začal, ale koťata rostla a naráz zjistil, že už moc sežerou a přestal. Jenže já už neměla to srdce je nechat hladové a nechápající přešlapovat před vchodem, tak jsem se jich ujala. Myslím, že jsou už vlastně moje, jenom žijí venku. Ráno, kdyš ušlyší Toyu, už stojí v pozoru u krmícího místa a večer to samé. Ale … krmím jenom tyto tři kočky, ostatní venkovanky si musí hledat potravu jinde. Já a Toya je totiž „paseme“ – čekáme, až se nažerou. Pokud něco zbyde, dorazí to ještě jeden kocour, který je sice velice krásný, ale není náš, tak mu musí stačit zbytky (no – někdy často se ustrnu a aspoň mu šoupnu granule, o které naše trojka nestojí).
Zachraňovat za každou cenu prostě nemá smysl. Jak strašně se mi nechtělo přijmout prohlášení našeho veta, když šlo o to uspat naši Timůru. Ale nakonec jsem mu moc vděčná za jeho přístup „není naším cílem zachránit život za každou cenu, naším cílem je umožnit jim spokojený život a zvýšit jejich šance.“
Rputi a ostatní – máte recht a můj dík.
Plně souhlasím – najít tu správnou chvíli, kdy není život radostí a už nebude. Kdybych mohla jednou i já si dopřát takový přepych. Musela jsem nechat uspat tři své psy, pochopitelně jsem se sama sebe ptala, zda jsem nemohla udělat víc. V případě milovaného Gastonka po 20ti letech vím, že jsem měla nechat testovat štítnici, zřejmě bych se trefila. Ale myslím, že jsem nenechala žádného trápit ani jsem jim život neukrátila.
To, co tu píše Rpuť, je problém, který trápí a kterým se zabývá každý, kdo má trochu rád zvířata a kdo s nimi soucítí. Obecně naprosto souhlasím, takhle od stolu se to píše snadno, ovšem tváří v tvář konkrétnímu případu je to rozhodování opravdu těžké, asi dvakrát jsem nechala uspat nalezené zraněné zvíře, ale v té vypjaté chvíli bych dala cokoliv za jeho záchranu, musel vlastně rozhodnout veterinář. S klidnou hlavou doma mi pak bylo jasné, že se nic jiného nedalo dělat, ale v té chvíli…
Nicméně bych chtěla po opravit tvrzení o divoce žijících kočkách – takové neexistují, jsou to jen opuštěné kočky domácí, které přežívají u lidských sídel, nikoliv v přírodě. Stejně jako nejsou divoce žijící psi. Kdyby se kočka mohla uživit v přírodě, byly by jich plné lesy (a psů). To je ten malér, je to vina nás lidí.
A povědomí lidí o útulcích je kapitola sama pro sebe, panuje obecné přesvědčení, že to je něco jako luxusní hotel a že provozovatelé se topí v penězích, které jim štědře cpe stát. Běžně se na například v zahrádkářských diskusích setkávám s příspěvkem typu: „jestli mi sousedova kočka nepřestane kadit do záhonů, odvezu ji do útulku“. Když mám čas, tak se hádám, ale je to házení hrachu na stěny.
Jo, je to bolestné téma. A Karolíno, držím palce Jarouškovi, víc nemůžu, asi ti to moc nepomůže, ale vím jak ti je.
Rputi, obecně máš asi pravdu, citově se tomu vzpírám. Selekce… no, ten význam nemám ráda. Jsem jedna z těch nerozumných, krmím hladové a zraněné nedobíjím. Blázen, že ano.
JanoBa – nikdo z nás nemá rád slovo selekce a myslím, že zrovna já to ohledně koček nepotřebuju dokazovat. Ale…
Mně jednou takhle vet odmítal utratit kočičku, která na tom byla až tak špatně, že dokonce sténala. Tak nezbylo jiného, než abych se vypravila do lékárny pro éter – další popis si odpustím. Jak rum nepiju, tak jsem ho tenkrát do sebe házela.
Ale kočička usnula a umřela bez bolesti, v klidu a míru.
A když jsem si pak přečetla pitevní nález, byla jsem zatraceně ráda, že jsem tu odvahu sebrala: Vředy na dvanácterníku, perforace střev….
Úsilí pomáhat končí ve chvíli, kdy začínáme ubližovat. Ať už zvířátku samotnému, nebo těm druhým…
Já vím, Rputi.
Karolínko (inlove) , držím Jarouškovi palce (y) . Já už mám smečku úplnou, další kocourek už by ji mohl rozhodit, nejde to.
Alesnad se někdo najde, mourek Jaroušek vypadá moc krásně. (nod) (h)
Přeju všem krásný den. (h)
Mám pro Zvířetníky moc smutnou zprávu… Dnes večer jsem kontrolovala Matýskovu krev kvůli funkci ledvin, ale bohužel se po třech dnech intenzivní terapie vůbec nezlepšila. Boxíková se rozhodla ho dále netrápit a vyprovodila ho k Duhovému mostu, na jehož druhém konci čekají boxeří kluci Rony a Charlie a kočičky Mia s Jasmínkou… Tak je tam pozdravuj, krásný zrzavý čumáčku!
Prosím, nenuťte teď Ivě žádná koťátka, štěňátka a jiné náhražky! Bolest je příliš intenzivní a musí se částečně prožít, aby se zmírnila… Nechte jí v klidu, omezte i soustrastné maily a SMS – vše jitří již tak napjaté nervy a znovu připomíná tragické události posledních dní…
To je moc smutná zpráva. (u) Ani se nedá nic říct … čtvernohá smečka je zase pohromadě a čeká v klidu, bez bolesti a v radosti za Duhovým mostem, až se tam jednou sejdou úplně všichni.
Ivko, hladím Tě po tlapce, objímám Tě. (hug) (h) (hug)
(u)
Je mi to moc líto….
Tak je Boxíkovic smečka zase spolu…a já tu brečím a slzy mi tečou do klávesnice a vyčítavě se dívám někam nahoru….Ivče volat ani psát nebudu, ona ví, že na ni myslíme a moc byc hom tu bolest chtěli zmírnit…můžeme jen čekat, potřebuje čas..tak jí ho dopřejme…. (h) (y)
PS: a hele 2+8 , to je 10 a 10 je moje šťastný čísílko…tak to štěstí posílám Ivě (rose1)
Ach – to je tak smutné, moc jsem Matýskovi držela palce, aby vydržel. Boxíkovou objímám – a až přijde ten správný čas, tak se CD postará …
(u)
(y) (y) (u)
To je v pr…. Chudák Ivka. Tak teď už to má v rukou CD, ta už pozná kdy je ten správný okamžik
To je opravdu neuvěřitelný. Jak tohle někdo dokáže udělat. Ivi, moc na Tebe myslím. (h)
Milá Boxíková,
moc s Vámi soucítím a chápu Vaší bezmoc a žal… (u)
Doufám, že brzy najdete sílu a chuť se zase těšit ze života s nějakým 4nohým přítelem1 (f)
ach, panebože, to je tak smutné ;( – Matýsku pozdravuj tam za Duhou (i moji Zuzanku), čeká tě tam spousta skvělých dušiček a snad se jednou tam někde sejdeme všichni
Boxíkové je mi moc líto!!!! (u) (u) (u) (u)
(u) (rose2)
Je mi to strašně líto, jestli budeš s Boxíkovou mluvit, že na ni i na Dana myslím. To už je příliš…. (h) (h) (h) (h) (h) (h)
slzavý údolí… ach jo
(u) (u) (u)
Ivko, to je tak nespravedlivý (u) (rose2) !
;( (h)
Mila Karolino, moc to Jarouskovi a tobe preju. Vypada jak naprosty pohodar, srst ma krasne lesklou, tak by snad nemel byt problem mu najit domov. To by bylo, aby nebylo…. (h)