Kousek od nás, za Modrými horami na západ, se prostírají pláně Bathurstské. Krajina jak stvořená k pastvinářství, které se tu ihned po překročení bariéry Modrých hor bílým mužem v roku 1813 v tomto kraji rozmohlo. Krajina zvlněná, travinami porostlá s občasným hájem, pardon, tady jsem se dal unést, je to nefalšovaný klokaní buš.

Ale vraťme se kousek do minula a podívejme se, jak nám zdejší krajina vznikla. Jak se to tu vrásnilo, sedimentovalo a rostlo, a roste doposud. Modré hory, Blue Mountains, jak tu jsou známy, jsou tvořeny převážně sedimentem, zvaným „Hawkesbury Sandstone”, tedy pískovcem Hawkesburským. Ale po pořádku.

Podloží nebo jakýsi základ celých Modrých hor a blízkého okolí v okruhu 200 – 300 km, bylo vytvořeno před 450 až 300 miliony lety. Skládá se převážně z křemence, kterému se zde říká quartzite. Toto podloží bylo poději zatopeno mělkým mořem od východu. Vodní toky, co se do tohoto moře od západu vlévaly, přinesly obrovská množství sedimentu, který byl postupně uložen v horizontálních vrstvách.

Tyto během času vytvořily skalní podloží břidlic, zkamenělých jílů a velice jemného pískovce. Zde se snažím nějak přeložit anglické výrazy shales, siltstones and mudstones, podle toho co mě svojí skladbou připomínají. Pokud někdo ví přímé české názvy, budu vděčen za opravu. Ale zpět k tomu tvoření!

Na bahnitých okrajích tohoto mělkého moře byly v bahně a pod vodou „pohřbeny“ mnohé vrstvy tehdejší vegetace, ze které později vzniklo uhlí. A to ne ledajaké! A nejen troška! Mohutné uhelné sloje kamenného uhlí a antracitu vystupují k povrchu v okruhu zhruba 100 – 150 km okolo Sydney. Tam jsou uhelné doly, převážně povrchové, železárny, ocelárny, elektrárny a podobně. Takže Sydney obkličují města s těžkým průmyslem. Na jihu to je Wollongong, na severu Newcastle a na západě Lithgow.

Neskutečných uhelných zásob tu má být na příštích 3 000 let, pokud by se těžilo tak jak dnes. Ono vlastně i megaměsto Sydney leží nad ohromnými zásobami uhlí. Tato gigantická uhelná pánev co vystupuje k povrchu ve zmíněném okolí Sydney, je pod Sydney více jak kilometr hluboko. Ale je tam! Celý tento uhelný zázrak se rozprostírá na území 350 km od jihu k severu a 100 km od východu na západ.

Navíc zasahuje i pod hladinu Pacifiku a celková rozloha je 51 000 kilometrů čtverečních. Tedy jak patrno, žádní troškaři, že ano. Když si uvědomíme, že celá Česká republika nemá ani celých 79 000 km čtverečních, pak dostaneme jakýsi příměr co se velikosti této uhelné pánve týče. S uhlím jsou spojeny i zásoby zemního plynu a jiné lahůdky pro společnost hladovou po energii.

***

Avšak zpět k tvoření a vrásnění. Veškeré výše zmíněné sedimenty co zde byly uloženy mezi 250 – 280 miliony lety vytvořily dohromady vrstvu průměrně 500 metrů tlustou. V třetihorách, před 250 miliony lety, nastalo období, kdy četné řeky přinášely ze západu velká množství písků, které se uložily na předešlé sedimenty. Váha tohoto všeho počala tlačit původní sedimenty dolů a počala se vytvářet pánev. Nanesené písky byly pod velkým tlakem a teplem proměněny v pískovec.

Nejprve to byl Narrabeen Sandstone, tedy pískovec Narrabeenský, asi 200 m silná vrstva a později i Hawkesbury sandstone, vrstva 300 metrů silná. Asi před 170 miliony lety došly zásoby písku a tektonické procesy počaly celu krajinu zvedat vzhůru. Ve skalách se vytvořily pukliny, skalní vrstvy byly různě nakloněny a zvrásněny.

Tento proces nebyl však jen pozvolný geologický růst pohoří, avšak i bouřlivé a kataklysmické vulkanické události zhruba před 150 miliony lety. A tak se na sedimenty vylily i vyvřeliny jako čedič a žula. Přirozená eroze za posledních zhruba 150 milionů let dokonala dílo utváření krajiny k obrazu, jaký známe dnes.

***

S kamarádem Petrem a jeho ženou Lucy jsme si už skoro rok slibovali, že se vydáme na společný výšlap někde v okolí. Po neobyčejně vlhké zimě nám nastalo jaro a doba vhodná k uskutečnění našich slibů. A tak jsme se rozhodli, že se vydáme na skalní hřeben zvaný Evans Crown. Již jak jsme se přibližovali k místu, tak okolní pastviny vítaly oko nezvykle zelenou barvou. V tomto kraji bývají pastviny povětšinu času žluté až hnědé. Tráva suchá a sluníčkem sežehnutá. Ne tak letos na jaře. Všude je zeleno až oči přecházejí. Skalní hřeben Evans Crown je chráněná oblast a tak hned u parkoviště je informační tabule co a jak.

Takže, z malebně zvrásněné krajiny vystupující hřeben žulových skal a balvanů, známý pod jménem Evans Crown, tedy Evansova koruna, vévodí okolní krajině oplývající pastvinářskými farmami. Její krása, nevšednost a ekologická důležitost dovedla vládu NSW k prohlášení této oblasti o 425 hektarech za přírodní rezervaci v roku 1975. Tato přírodní rezervace není nijak narušena stavbami nebo i cestami.

U přístupové prašné silnice je jen malé parkoviště v buši asi tak pro 10 aut a na hřeben vede chodník vyšlapaný těmi co za tou krásou jsou ochotni šlapat a funět do kopce. Vrcholky skal, ze kterých je nádherný výhled do okolní krajiny, jsou více jak 1 100 metrů nad mořem. Cestou můžeme obdivovat různé kvetoucí rostliny v buši, podle toho, v kterou roční dobu se na tento výšlap vydáme. A v australském buši něco kvete stále po celý rok. Jako například nyní na jaře, převládaly žluté kopretiny, které kvetly ve velkých trsech mezi skalami.

Na hřebeni tohoto skalního útvaru je spousta vyšlapaných chodníků jak lidmi, tak i místní divokou zvěří, tedy klokánky wallabi, wombaty a vysokou zdivočelou zvěří a všudepřítomné králíky nevyjímaje. Žulové stěny jsou i magnetem pro zdejší horolezce, kteří tak mají postaráno o změnu od jinak všudepřítomného pískovce a v oblasti Evans Crown je více jak 120 zajištěných horolezeckých cest. Jinak se dá skotačit po skalách jak je libo a jak to možnosti či odvaha jedince dovolují.

S uspokojením mohu konstatovat, že na této skoro pětihodinové vycházce jsme si patřičně zničili naše tělesné schránky. Odměnou za námahu nám byly nevšední výhledy do krajiny a nezvyklé sklaní útvary krásně oerodované a omšelé žuly, mechy a lišejníky obrostlé. Vzácní skalní černí klokánci wallabi tu nahrazují kamzíky.

Jinak tu můžeme potkat více jak 12 různých savců, spoustu všelijakých ještěrek, včetně varanů kolem dvou metrů. Wombati, possumi a dole, kolem říčky jménem Fish i ptakopysci tu oživují přírodu. Vzduchem tu poletují ledňáci obrovští, flétňáci, currawongové, sýkorky a také dravci, včetně sokola stěhovavého.

Celá oblast přírodní rezervace Evans Crown byla velice důležitá pro původní obyvatele kmene Wiradjuri. Mezi skalami se odehrávala důležitá shromáždění a ceremonie, včetně iniciací dospívajících jedinců. Různá místa měla spirituální důležitost v domorodé mythologii.

A tak kolem deváté hodiny ranní se vydáváme po chodníku nahoru do kopce. Pěkně pomalu, abychom si snad neublížili a abychom měli čas čumět po blízkém i dalekém okolí, které se nám, jak jsme stoupali výš a výš, ukazovalo v celé své kráse. Zvlněná krajina, samé pastviny, sem tam v záplavě zeleně se jako oko v krajině leskl rybníček plničký vody. Počasí nám přálo, po šmolkově modré obloze plulo jen pár mráčků a vzdoušek byl jako křen, pofukovalo od jihu a tady u klokanů to znamená, že funí ledový vzduch z Antarktidy. Asi za půl hodiny jsme vylezli na hřeben a dále už to bylo mezi skalami a velkými balvany z růžové žuly až k vlastní Evans Crown, tedy Evansově Koruně.

Protože tato vycházka dala našim vetchým tělům „zabrat“, tak jsme se po návratu k autům rozhodli, že si ta zubožená těla zaslouží odměnu. Zajeli jsme si do nedaleké osady jménem Tarana do místní a vyhlášené hospody na pivčo a košík plný chutných fritovaných hranolků. V závětří na sluníčku bylo venku příjemné posezení a četným našim kamarádům se muselo jistě škytat, jak jsme na ně vzpomínali.

Takže výšlap se vydařil a už si plánujeme další někde jinde v této krásné krajině.

Další fotky najdete zde http://hillbilly.rajce.idnes.cz/2010_08_29_Vyslap_na_Evans_Crown/