Zdravím večerně a hlásím se též do klubu příznivkyň Kuchařky naší vesnice, dostala jsem ji od svých tchánů v dávných dobách, když jsem ještě nebyla snacha (chuckle) Na klasické recepty a základy byla a je naprosto k nezaplacení… no a do ní vkládám léta, ba přímo desetiletí, to letí, to letí… lístečky, že?! 😀
A hlásím se též do klubu příznivců furminátoru, dnes jsem vyzvedla na poště, vyzkoušela (ještě, že je naše vzteklá pusinka od mala zvyklá vyskočit na povel do suché vany a nechat se česat a pravda, líbí se jí to!) … užasla, kde se na té naší nádheře vzalo tolik chlupů a jestli z ní nebude naháč! …. no a následně můžu jít přesvědčeně hlásat náboženství furminátoru mezi bezvěrce 8) 😀

Ten litý koláč dělala naše teta nymburská se švestkama a mákem, rotože kynuté se u nás příliš neee. Doma vaříval tatínek, od něj jsem se učila a tak ode mne dostat recept je bratru nemožné, jedině seznam ingrediemcí. Vařím nesmírně ráda ale musím se krotit, jinak by to rodina odnesla, byť většinou je naše kuchyně velmi dietní – ryby, drůbež, zelenina. Ale vůbec to neumím načančat aby to hezky vypadalo.

Jinak Márinka včera absolvovala první návštěvu a též se nám vyválela v prvním ho… To dělával Bohoušek a u těch foundláků je to mňamka, oni si to hezky vetřou do límce. Tak jsme ji vzali na dvorku hadicí, nevím, jestli pochopila souvislost, ale moc se jí to nelíbilo.

Jůůů, recepty! 😛 To je ale téma – mám Kuchačku naší vesnice, kterou jsem dostala coby novomanželka. Hřbet má zlomený, listy zažloutlé, leckde otřepené, slepené nebo puntíkaté ingrediencemi, vyskytujícími se na příslušné stránce. V knize jsou vložené papírky a výstřižky. Pak mám sešit formátu A5, popsaný z obou stran (sladké / slané), ten je částečně přepsaný v počítači a vytištěné listy jsou ve fóliích založeny v plastových deskách. Pak mám tlustý žlutý sešit A4 plný nalepených výstřižků, chichi, z jedné strany vaření a z druhé různé popisy na pletení, háčkování a šití. Pak mám tři šanony receptů – Zdravá výživa / Zvířetník / Chaos. Jsou to vytištěné recepty z internetu, vystřižené, zkopírované z Mlsotníku nebo diskusí. A nakonec mám hromádku vytištěných receptů, které jsem ještě nestačila někam zanořit.
No, a když přijde na lámání chleba, píšu SOS do diskuse nebo gůglím, protože to je rozhodně rychlejší než něco hledat v kuchařském archivu. Ovšem že bych to nějak zredukovala a něco vyhodila? Kdepak! Co kdybych to někdy potřebovala. 🙂
Milá LP (inlove) od pana Pavla, vítám Vás mezi námi – moc pěkně se mi Vaše povídání a recepty četly. Tomu jablečnému perníku doma říkám „jabkovec od Jany H.“ (bývalá kolegyně) a dávám tam trošku skořice a lžíci kakaa. Už jsem ho dlouho nedělala a mám na něj děsnou chuť.
Milá Maričko (inlove) , to hledání receptů důvěrně znám, to je skoro jako prohlížet staré fotky (nebo rovnat knihovnu), pááni, vždycky se tam taky zaseknu a plotna studená. (wasntme)
Přeju všem krásný den! (h)

Milá LP od Vaší PP, díky za receptíky, takové já mám nejraději – ty hodně jednoduché. Už jsem si to vytiskla a asi jako první vyzkouším dort „Apoštol“, jelikož moje PP jablka miluje ve všech podobách a já zase miluji cokoli, v čem jsou navíc ořechy. Takže děkuji.

Ano i já si pamatuji recepty podle toho, od koho je mám. A nejen to, mám je založené „v originále“, tedy papírek či kartičku, na které mi dotyčná(ý – mám i od mužů) recept napsala. Jsou mi tak nějak bližší, osobnější. Mám tak i sešítek receptů mojí mečové babičky, kterou jsem nepoznala, ale do jejíž „kuchařky“ si pak dále recepty zapisoval můj tatínek. Tyhle všechny poklady mám uložené v několika krabicích, šanonech, velkých obálkách – prostě tak, jak se mi první úložný prostor plnil a já zakládala další. Ukládám tak i různé výstřižky (spíše „výtržky“) z časopisů, nebo mnou opsané z jiných kuchařek. Kdysi dávno jsem si koupila honosně vázaný sešit, přesněji nepopsanou knihu s tím, že si do ní všechny recepty přehledně přepíšu. Sice jsem začala, popsala několik stránek, ale pak mě to přestalo bavit. Stejně, když jsem pak recept chtěla udělat, hledala jsem zase ze zvyku ten originál. Takže problém nastane, když mě napadne nějaké jídlo nebo sladkost udělat a vím, že „někde“ na to mám recept. To pak nastane horečné přehrabování a hledání, protože sice přesně vím, na čem byl ten recept napsaný a tedy „co“ hledat, ale už ne, do které krabice či obálky jsem ho naposledy dala. Dopadne to asi tak, jako když se rovná knihovna – sedím u stolu, obložená spoustou receptů a u každého druhého se mi sbíhají sliny…“jééé, tohle už jsem také dlouho nedělala…. jéé na tohle jsem úplně zapomněla, že mám…á, tohle jsem vlastně ještě nikdy nezkoušela…atp.“. Výsledek je ten, že dotyčný recept jsem po hodině hledání stejně nenašla, zato mám vedle sebe stoh případných receptů, které musím co nejdříve udělat…někdy opravdu udělám, ale většinou nadšení opadne a pak uvařím či upeču zase něco zaběhnutého. A ty vytahané recepty pak narychlo zastrčím někam úplně jinam a situace se opakuje při příštím hledání „přesného“ receptu. Takže tyhle Vaše vytištěné recepty, milá LP od Vaší PP raději nechám ležet při ruce, abych je opravdu nejprve vyzkoušela, než je „založím“. Dokonce mám jablka v lednici, která potřebují zpracovat.

A O.T. – které sem ale přeci trochu patří – je o jídle 🙂 . Louk, Ty sis stěžovala, že Ti kočky sežraly klobásu. Já jsem včera pozdě večer pekla tvarohové šátečky, hezky jsem je posypala cukrem, rozložila na velký talíř a na lince čekaly, že si je ráno dáme k snídani nebo k odpolednímu kafi. Jenže jsem je zapomněla přikrýt a tak ráno byl ze všech šátečků slízaný cukr a několik jich bylo okousaných. Vím, že to má na svědomí Dixie, ta to dělá kdykoli se k čerstvě upečeným šátečkům přichomejtne – ale aby takhle olízala každý kousek, tak to se ještě nestalo. No měla na to celou noc a tak si užívala. Naštěstí jsem pekla pouze pro nás, takže Dixie bylo odpuštěno a šátečky jsem jednoduše pocukrovala znovu (chuckle)