Jojo, už je to tak… Černá je dobrá, ale nesmíte mít čtyři nohy a mňoukat. V tom případě nemáte totiž nárok vůbec na nic. Černá kočka – téma k zamyšlení.

Když zadáte „černou kočku“ do vyhledavače, není co řešit – restaurace, kluby, pizzerie, hudební skupiny, film, prostě vše, co je „in“. Černá kočka jakožto obchodní značka prostě frčí. Černá barva odjakživa evokuje tajemno a vše, co nepoznáno jest, má své kouzlo a láká.

Ovšem máte-li černou kočku doma, vše je jinak. Přesněji řečeno – černé kočky. V množném čísle. A v našem případě hodně množném.

K dnešnímu dni čítáme celkem přes tři desítky černých koček. Z toho dvacítku dospěláků, devět dorůstajících koťat, a dokonce i pět právě narozených čerstvounů. Na venkovní kočičí voliéře s dospělými černoušaty visí cedule „Pekelníci“. Jsou krásní, jsou černí a jsou k nerozeznání. Ale zdání klame – každý příslušník černé rasy je individualita, občas to však vyžaduje trochu soustředění.

Pokud se zrovna nedaří, neviníme ovšem ty tmavé chlupatce, co nám neustále běhají přes cestu. Spíše se ptáme – proč nezodpovědní lidé dopustí, aby přišli na svět tvorečci, kteří záhy zbytečně umírají, a pokud přežijí, nezřídka se vzápětí stávají bezdomovci? A proč tento nelehký osud tak často potkává právě černé kočky?

Pověry, stejně jako lidská hloupost, mají své kořeny hodně hluboko v dobách minulých. Bohužel, málokdy hledáme v pověrách logiku a pouze slepě přejímáme toto „dědictví“. Má snad černá kočka smůlu jen proto, že bývá spojována s čarodějnicemi? Tedy proto, že člověk čemu nerozumí, toho se bojí, a proto se toho raději zbaví?

Když si chceme my, lidé, dobrovolně komplikovat život nesmyslnými „co kdyby“, budiž – ale proč na to mají doplácet zvířata, která si barvu srsti nevybírají? Představme si, že takovou černou kočku, mazlivou a hravou, prostě „polidštíme“ a opatříme ji dokonalým mourovatým přelivem. Bude prostě „in“ a k nepoznání, tedy bude v kurzu. Dáte se opít pozlátkem? Co bude, až melír odroste a pravda zvítězí – zasmějete se vlastní naivitě anebo sklouznete do své antičernokočkovitosti?

Často slýcháme kolem sebe povzdech: „Tak ta naše kočka zase porodila samá černá koťata, co s nima“ anebo „Noo, tak na to chytání myší u baráku by ta černá kočka mohla stačit“. Dokud bude kastrace stále téměř cizí slovo, bude diskriminovaných nechtěnátek bohužel přibývat. Prý na venkově se žije jinak…

Ostatně, proč by ty prosté duše platily za kastraci, když utopit novorozence je zadarmo. A bohužel, tento krutý osud nezřídka potkává i koťata „atraktivních“ zbarvení. Inu, zde má své místo snad už jen stará známá hláška ze staré známé české komedie: „Je to hnus, velebnosti“, která bohužel v daných souvislostech rozhodně nevyvolává smích.

Tak tedy, vítejte v Pekle a nekoukejte na svět jenom černě. Víte vy vůbec, že černá barva je vlastně nejtmavší odstín bílé?

www.artcat.cz