Když jsem přemýšlela, o čem bude dnešní stopětka, říkala jsem si, že je načase vyprávět zase jednou něco veselého. Jenže! Jenže všechno, co se může zvnějšku jevit vesele, často pro mě vůbec veselé není; člověk se obvykle nerad cítí jako pitomec. Jako třeba teď, kdy jsem během dvou tří dnů porůznu naslibovala vyřídit, zařídit, sdělit a poslat několikero věcí, a pak jsem porůznu posílala maily a velmi opatrně vyzvídala, komu-co-jak-kdy. Ach jo!

Ale pak jsem si řekla, pitomec sem, pitomec tam, stejně jsi profláknutá, hlavně, že bude legrace! A na vycházce s Ankou jsem si všechny své nedávné zmatky vtipně sesumírovala – a než jsem se druhý den dostala ke psaní, tak jsem to všechno zase zapomněla. Až mi z toho bylo střídavě do breku i do vzteku. Ovšem teď jsem na duchu hodně pookřála.

Mám dobrého kamaráda Matěje, se kterým se známe velmi dobře a už hrozně dlouho, a se kterým mám čas od času co do činění i pracovně. Nedávno pro naši firmu něco dělal a dlužil mi originál faktury. Současně já jsem mu zprostředkovávala jakési školení a měla jsem pro něj u sebe nějaké materiály.

I domluvili jsme, že se Matěj u mě zastaví v práci, vyměníme si papíry a zajdeme si za roh na kafe. Protože mi ale v lampičce začala blikat zářivka, zavolala jsem mu, že by nemusel zajíždět až k nám do práce, ale že bychom se mohli sejít na Budějovické, vyměnit papíry, dát kávu a já že bych si navíc koupila novou zářivku.

Hladce jsme se na změně plánu domluvili, vymontovala jsem vadnou zářivku, sedla do auta – a když jsem vjížděla na parkoviště u obchodního domu, uvědomila jsem si, že ty papíry, co jsem mu měla předat, zůstaly u mě v kanceláři.

Omlouvala se za to, ale Matěj se jen zasmál a vyprávěl mi, že včera jel za svým tátou, aby mu dovezl tašku s nějakými věcmi. Když byl na odchodu z domova, táta volal a dožadoval se ještě něčeho dalšího. Takže samozřejmě to další dostal, ale ta původní taška, tak ta zůstala ležet v předsíni. Jistě tušíte, jak moc mě tahle příhoda zahřála u srdce a jak vřele jsem mu za ni poděkovala.

Koupili jsme zářivku, objednali si kafe, probrali rodiny, politiku, známé, počasí, kulturu, dovolené i všechny naše kocoury, a pak jeli ke mně do práce pro zapomenuté materiály. Dala jsem Matějovi, co jsem mu měla předat, nechala podepsat, co se podepsat mělo. Když jsme se pak loučili, povídá najednou: „Tu originál fakturu, tu potřebuješ nutně? Já jen, že jsem jí nechal doma na stole.“

Nic lepšího a radostnějšího jsem snad ani nemohla slyšet. Rajská píseň, balzám na duši. A ať si kdo chce vede spory o tom, jaké nejcennější hodnoty a vlastnosti jsou důležité pro kvalitní přátelství, já mám jasno. Můj nejvíc nejlepší kamarád je Matěj!