K budování a obraně socialistické vlasti buď připraven! Vždy připraven?

Byla jsem pionýrkou. Nikdy jsem na to nebyla hrdá, prostě to tak muselo být. Patřilo to k mému životu tak jako škola, klavír, balet, angličtina, dětské nemoci, vykloubené koleno, zlomená ruka a vypadávající mléčné zuby. Jaké to bylo stát se pionýrkou v první polovině 70. let? Jaké ponaučení si odnesla?

Prolog

Jsou mi čtyři roky. Táta mě nese na ramenou na 1. Máje v průvodu, jdeme po Václavském náměstí, dav radostně jásá. Jásám také a mávám pánům na tribuně, velice se mi to líbí. Vlastně jsem naprosto nadšená, doslova unesená. Až o mnoho let později mi došlo, že na té tribuně byl pan Dubček a lidé doufali v lepší příští. Odbočujeme do ulice Na Příkopech, tam průvod končí. O dva roky později trvám na tom, že půjdu do průvodu, naši mě nechtějí vzít, že to bude nuda. Já trvám na svém, chci opět prožít tu krásnou atmosféru, jásat a mávat. Průvod je úplně tichý, jen jedna skupina pionýrů skanduje hesla. Jsem zaražená a mlčím, nerozumím tomu.

Začátek

Ve druhé třídě chodím do Jiskřiček. Je to prima. Naší vedoucí Aleně je 15 let, je v deváté třídě. Vlastně opakuje, protože ji nevzali na střední školu. Tak si střihne ještě jednou devítku. Později zjistím, že ji spolužáci neměli rádi, ale pro nás mrňata byla požehnáním. Bylo s ní veselo, hrajeme různé hry, je to fajn. Svou vedoucí Alenu mám upřímně ráda. Doma mi vyprávějí, že budu chodit do Pionýra, že si tam větší děti hrají hry pro trochu starší děti. Jsem pro, chci si hrát a bavit se, těším se na pokračování.

Začíná přituhovat

Na začátku třetí třídy k nám do třídy přijde Soudružka vedoucí. Vlasy má stažené do culíku. Stoupne si na stupínek, rozkročí nohy, ruce dá za záda, chybí jí pouze bič v ruce. Když později vidím filmy z koncentráků, tak takhle nějak se stavěly esesačky. Oboří se na nás: „Kdo z vás se tady hlásí do Pionýra? Já budu vaše Soudružka vedoucí!“ Několik odvážných se přihlásí, nechápu to. Má ruka zůstane dole. Tohle nechci. Než s touhle, to raději žádná zábava, žádné hry, jak mi naslibovali naši. Doma, já naivka, řeknu, že přišla Soudružka vedoucí, ale je taková divná, nepřívětivá, to raději do žádného Pionýra chodit nebudu. Doma to neprojde, musím jít za Soudružkou vedoucí s omluvou, že jsem nepochopila, že už jsem se měla hned přihlásit, a že bych tedy do Pionýra chtěla chodit. Nechci, ale musím.

Pionýrský slib skládáme v Domě dětí v Purkrabském paláci na Pražském Hradě. Prosklený vchod nekorespondoval s paláci okolo, jednoduše byl a je ohavný. Nikdy jsem nepochopila, proč se tohle nepřívětivé místo jmenovalo Dům dětí. Dětí tohle místo opravdu nebylo. Byla jsem tam několikrát, atmosféra byla vždy stísněná, vládli tam pionýrští vedoucí, pokaždé jsem měla chuť se plížit při zdi. Později mě tam jednou nadirigovali na nějaký pionýrský sjezd. Z tribuny na nás starší uvědomělí skupinoví vedoucí a svazáci něco halekali, strašně se divili, že jsme pasivní, ať prý také něco říkáme, ať vyvíjíme aktivitu. Většina z nás by tam nikdy dobrovolně nešla, nakonec jsme tam nějak pozvedali ruce při takzvaném hlasování a zmizeli, jak to šlo. Nicméně by mě zajímalo, zda se těch pár aktivních jedinců, kterými jsme my ostatní pohrdali, dnes objevuje v politice. Povahy na to měli.

Na vojně?

V Pionýru na schůzce sedíme s rukama za zády, nesmíme ani hlesnout. Slibované hry neexistují. Místo toho plníme nějaké plamínky a v knížečce se to odškrtává. Odškrtané plamínky se kontrolují. Kdo nemá splněno, má problém. Nenávidím Soudružku vedoucí, ale vydržet tam musím. Naši na tom trvají, prý se jinak nedostanu na další školy. Je mi to jedno, ve třetí třídě je pro mě představa další školy vzdálenější než smrt, ale příkazy našich jsou jasné. Z dodnes nepochopitelných důvodů, mě dokonce zvolí za předsedkyni oddílu. První den se raduji, jen bratr se pošklebuje, že přijdu na to, zač je toho loket. Také ano, jsem seřvaná za každou hloupost, že děti nejsou v klidu, že jim nic nenařizuji, že s nimi dokonce dělám blbiny, že neumím hlášení, že jsem spletla hlášení. Hlásíme se jako na vojně. Nenávidím to.

Hlášení vypadá asi takto:

Musím zavelet: „V dvojřad (případně „V dvojstup“ – podle přání Soudružky vedoucí) nastoupit!“ Nerozeznám od sebe dvojřad a dvojstup, mí spolužáci také ne. Když se postaví jinak, nepoznám to a Soudružka vedoucí řve.

„Pozor!“

„Soudružko vedoucí!“ (Zapomenu ji oslovit – Soudružka vedoucí řve podruhé)

„Apina Apinová!“ (Celá zmatená zapomenu zahlásit sama sebe – Soudružka vedoucí řve potřetí)

„Oddíl Lvíčata 101. pionýrské skupiny Ernsta Thälmanna je nastoupena k plnění takového a makového úkolu… (úkol zpravidla znám – kvůli tomu tam vůbec stojíme v pozoru, přes tohle se obvykle překlopýtám, do názvu oddílu nás vmanipulovala, chtěli jsme se jmenovat Koťata, nemám ponětí, kdo je to Ernst Thälmann)

v počtu…“ (zjistím, že jsem zapomněla spočítat své spolužáky – Soudružka vedoucí řve počtvrté).

Z hlášení se stane má noční můra. Umím se bez nejmenších problémů během malé přestávky naučit báseň o čtyřech slokách a sklidit vzápětí u tabule jedničku, tak jak to, že mi tohle neleze do hlavy? Po letech mi dojde, že se celé mé Já tomuto duševnímu násilí vzpíralo, co to šlo. Nikdy jsem to neřekla v celku. Po dvou letech vzdávám předsednictví, ať si užije zase někdo jiný. Už v osmi letech jsem ale pochopila, že s tímto do budoucna nechci mít cokoli společného. Později ze mě nikdo nikdy nevyrazil jakoukoli dobrovolnou aktivitu vstřícnou k režimu.

Pomníčky

Na 5. května my pionýři stojíme u pomníčků padlých. Chápeme, že to jsou hrdinové, ale hlavně jsme rádi, že jsme se ulili ze školy. Stání u pomníčků nás pozitivně nakonec nenaladí. Na výměnu stráží je ceremoniál jen o trochu méně složitý než při střídání Hradní stráže. Jednou s kamarádkou stojíme na rohu Celetné a Ovocného Trhu. Pálí sluníčko a udělá se mi špatně, zle na omdlení. V jednom okamžiku pochopím, že ještě chviličku a skácím se k zemi, z posledních sil odejdu na chvíli do nejbližšího průchodu. Tam si musím sednout, jinak bych upadla, točí se mi hlava, je mi na zvracení. Jedna paní se mě ptá, zda nepotřebuji pomoc, ve stínu je mi ale brzy lépe, po chvíli se k pomníčku vracím.

Po letech mi došlo, že tahle disciplína byla přehnaná, bylo nutné tam stát i za cenu vlastního zdraví? Byla jsem malá, blbá, poslušná. V klubovně říkám Soudružce vedoucí, že se mi u pomníčku udělalo špatně, kamarádka to potvrzuje. Soudružka vedoucí mi nevěří a po chvíli mě pošle k dalšímu pomníčku, tentokrát do Dlouhé ulice. Kamarádka mi nabídne bonbón, vezmu si ho, skoro okamžitě zvracím, vrhnu šavli přímo před pomníček. Chudák hrdina, tohle si nezasloužil. Od té chvíle je mi dobře. Následující hlídka hlásí, že pomníček je poblitý, u poblitého pomníčku pak už nikdo nestojí. Soudružka vedoucí se mě na nic neptá, ale k pomníčkům už naštěstí nemusím.

Z nás, kteří později jdeme na gymnázium, jsme v Pionýru všichni, i většina těch, kdo šli na střední školy s maturitou. Cítíme ale, že být v Pionýru není žádná radost ani něco, čím bychom mohli zapůsobit na spolužáky. Naopak, spolužáci, kteří v Pionýru nejsou, z nás mají legraci. Skoro všichni se stydíme chodit v kroji, naštěstí to po nás chtějí jen někdy. Když už musíme, alespoň schováváme šátky do kapes a vážeme si je těsně před akcí. Nesmí nás ale vidět Soudružka vedoucí, jinak je průšvih. Prý na ně máme být hrdí. Nechápeme proč. My máme šátky ještě plátěné, o pár let později začnou šetřit a noví pionýři dostanou už jen šátky z uměliny. Vlastně to ani nejsou šátky, jen takové červené plátěné trojúhelníky.

První máje

První máje už jsou pěkně otravné. Nechápu, že se mi to mohlo kdysi líbit. Konají se na Letné, Václavák je totálně rozkopaný, nedá se tam chodit, staví se tam metro. Většinou chodíme v průvodu jako poslední, přičemž na seřadišti musíme být už někdy v osm ráno. Znamená to, že musíme čekat nejméně do jedné i dvou odpoledne, než se konečně pohneme. Praha je velká, lidí v průvodu hodně. Papaláši se poučili, ampliony radostně vykřikují hesla, dav je kupodivu opakuje.

Jednou nás vezmou na tribunu. Zpočátku si myslíme, že půjdeme k prezidentu Husákovi, ale zavedou nás na boční tribunu mezi nižší papaláše. Je zima, taková zima, že ve vzduchu létají vločky sněhu. Jako obvykle si musíme sundat kabáty, aby byly vidět naše modré pionýrské košile a rudé šátky. Mámy nám pod košile daly svetry, ale je to málo. Jen v košilích stojíme po celou dobu průvodu mezi papaláši, kteří mají pořádné teplé kabáty, musíme mávat na dav dole. Děláme to i z čirého pudu sebezáchovy, tribuna je ze všech stran otevřená, fičí na ní ledový vichr, protahuje, není se kam schovat, potřebujeme se hýbat, je nám strašná zima.

U Husáka by to bylo lepší, tam jsou alespoň ze stran a zezadu závěsy. Opakovaně je nám nařízeno si nebrat kabáty. Nesmíme je mít přehozené ani přes ramena. Pionýr přece trochu chladivého větříku musí vydržet. Nevydrží. V dalším týdnu nikdo z nás nejde do školy, jsme všichni nemocní. Nevím, kdo stál u pomníčků.

Úleva

Na konci 6. třídy se s námi Soudružka vedoucí loučí. V hierarchii pionýrských vedoucích ji vykopli nahoru mezi supervedoucí. Asi pro úžasné výsledky. Ohromně se nám uleví, konečně žádná buzerace. Je nám úplně jedno kde je, hlavně že není s námi. Celý rok si nás nikdo nevšimne, je nám fajn, nikdo z nás se po Pionýru neshání. Pak se ale Velké pionýrské oko na nás zaměří. Přijde za námi jiná soudružka vedoucí, říká, že je to škoda, že se nescházíme, a že s námi teď bude ona.

Je vysoká, kostnatá, je mi jí trochu líto, má tvář kobyly. Učí marxismus-leninismus na Karlově univerzitě. Je zapálená pro Věc, hoří jasným plamenem nadšení. Na nás je kupodivu hodná. S úžasem zjišťujeme, že v Pionýru je možné jít do cirkusu, že je možné jít na výlet, že je možné se normálně bavit, že nemusíme být pořád zticha, že nikdo neřve. Tohle se nám docela líbí. Na schůzky už nechodíme do klubovny, ale scházíme se v Celetné ulici v přízemí jedné z budov Karlovy univerzity. Kobyla tam má svou místnost.

Jednou večer tam dokonce uspořádáme diskotéku. Mrzí mě, že si mě nevšímá spolužák J., ale jinak je to fajn. Na výletech nám Kobyla vypráví, jak ona sama byla pionýrkou, pionýrkou zakladatelkou, jak to bylo krásné, jak obětavě pomáhali lidem, jak chodili na brigády a pomáhali stavět republiku, jaká byla krásná 50. léta.

Věřím jí to, koneckonců jiné informace o té době stejně nemám, opravdu prohlédnu mnohem později. Ostatně pro mě už je stejně pozdě, já už jsem poučená, ale jinak než si Kobyla představuje. Někdy v 80. letech Kobylu potkám, jde někam s jinými pionýry. Vesele ji zdravím: „Dobrý den paní vedoucí“: Ona mi odpoví: „Soudružko, soudružko vedoucí.“ Jak chce, když se chce ponížit z paní na soudružku… Později si na Kobylu občas vzpomenu. Po roce 1989 jí s její profesí a přesvědčením muselo být hodně těžko. Je mi jí docela líto, jako člověk nebyla zlá.

Epilog

Několik let po převratu potkám na koncertě Soudružku vedoucí. Pořád má vlasy stažené do culíku. Hlasitě se ke mně hlásí, nechápu to. Stěží se ovládnu, abych ji alespoň pozdravila. Teď už mám vše v hlavě srovnané. Nicméně zachovám chladnou zdvořilost. Přece nejsem jako ona. Vždy připravena? Jak se to vezme.

P.S.: Z pionýrského období nemám jedinou fotografii, proto je povídání doplněno fotografiemi Prahy z 90. let.

Apina