V naší rodině se pes objevil v ideální dobu – tedy pokud byste byli tím psem. Našemu prvnímu synovi Andymu bylo něco přes čtyři roky a jeho mladší bráška se měl teprve za dva měsíce narodit.

Jednou v polovině ledna se mě těsně před spaním můj muž zeptal, jestli bych chtěla psa. Samozřejmě, že jsem nebyla proti, zvířata vždy měla v mém životě velmi důležité místo, nicméně jsem rozumně namítla, že by snad bylo lepší počkat na léto, až bude miminko větší a vůbec.

Neřekl nic, ale druhý den přišel z práce a přes rameno měl cizí tašku, v jednom rohu nějakou mokrou. Zvědavě jsem sáhla dovnitř a vytáhla něco velmi malého, chlupatého a zoufale koukajícího. Do dlaně se to vešlo, mělo to uplakaný čeníšek a podle mého muže to měl být dlouhosrstý jezevčík. Tak k nám přišel Max.

Max coby pán v letech

Donést psa zcela neznámého původu si obvykle – alespoň podle kynologických časopisů a příruček – říká o malér. Naše malé chlupaté nic mělo nejasně hnědou barvu, tmavé konce oušek a na zádech něco, čemu se u koní říká úhoří pruh. Bylo mu prý asi 6 týdnů a neuměl pořádně jíst z misky. Podrobná prohlídka ukázala, že má anemické dásně a kožíšek plný blech.

Snažila jsem se vyzvědět, kde k němu můj muž přišel. Vězel za tím jeho kamarád z práce, který choval německé ovčáky a psům se vůbec hodně věnoval. U jakéhosi chovatele, který prý věřil v tvrdý odchov štěňat „na slámě“, uviděl v jinak zdravém vrhu štěňat jedno nedochůdče, které vypadalo, že by nemuselo nastolený režim přežít. Hledal tedy urychleně vhodného kandidáta na osvojení psího miminka, a můj muž byl přesně tím pravým, kdo dával záruku, že se štěněti dostane všeho, co bude potřebovat.

Vzala jsem malého uřvance na klín, a sedla k telefonu a zavolala mamině. Jejich jezevčíkovi Bendovi byly v té době skoro dva roky, takže měla štěněčí potřeby v živé paměti. Rychle jsem pochopila proč – život se štěnětem je něco, co se opravdu nezapomíná.

Poté, co jsme Maxe tři dny máčely v různých roztocích, abychom ho zbavily úporných parazitů, a krmily nejrůznějšími dobrotami, psisko rychle oživlo. Já jsem byla v té době v sedmém měsíci rizikového těhotenství a před příchodem malého vetřelce jsem měla tendenci lenivět. To mě rychle přešlo.

Riziko neriziko, na štěně bylo třeba dohlédnout, učit ho, hrát si s ním a seznamovat ho s chodem domácnosti. Náš starší synek Andrej, tehdy čtyřletý, měl z nového přírůstku rozporuplné pocity. Radost nad štěnětem kalil fakt, že si již nemohl být jistý, zda se k němu hračka zapomenutá na podlaze ještě vrátí v použitelném stavu. Když nad tím tak přemýšlím, byla to skvělá příprava jedináčka na život se sourozencem.

Bylo však třeba stanovit pravidla vzájemného soužití tak, abychom předešli možným konfliktům. Zásada byla jednoduchá: dítě i pes se musejí chovat slušně jeden k druhému, a pokud tomu tak nebude, spor vyřeším já. Čtyřleté děti mívají tendenci zacházet se zvířaty jako s plyšákem a k ohleduplnosti musejí teprve dozrát. Stalo se pravidlem, že pokud pes zaječel, vlítla jsem na místo a zasáhla.

Bylo to až k smíchu pozorovat, s jakým zadostiučiněním sledoval Max ostrou domluvu nebo plácnutí přes zadeček vzpurného pachatele. Díky tomu se však nikdy nepokusil brát spravedlnost do vlastních tlapek a mladšímu synkovi Markovi, který se narodil, když byly jezevčíkovi zhruba čtyři měsíce, se stal oddanou chůvou.

Mladí Nazgúlové a Max

V této souvislosti moje mamina ráda mluvila o jejich prenatální spřízněnosti – Max mi pravidelně spával na břiše nebo na klíně, a byl tak svědkem toho, jak se mimi snaží prokopnout tu mým žaludkem tu jinými orgány. Je pravda, že při hrách se štěnětem a hledání loužiček jsem se dostala do skvělé duševní i fyzické kondice – do porodnice jsem šla s vlastnoručně nalakovanými nehty na nohou.

Když jsme novorozené miminko přinesli z porodnice domů, rozbalila jsem zabálku a pozvala Maxe, aby se šel s novým členem rodiny seznámit. Zodpovědně ho očichal, chvilku zapřemýšlel a potom mu olíznul prstíky na nohou. Marek byl schválen a přijat do stavu, Max se potom sám pasoval do role ochránce. Zpod své péče ho propustil, až když Markovi byly asi čtyři roky. Miloval ho samozřejmě stále, ale nikdy ho pořádně neposlouchal – to tak, aby dospělý pes poslouchal nějaké štěně!

V těch prvních měsících jsem často přemýšlela, co z toho zvířete vyroste – mohlo to být v podstatě cokoliv. K mému údivu se však mé obavy vůbec nepotvrdily. Jak Max rostl, změnila se barva jeho srsti na zářivě mahagonovou, na konci uší a v hřívě na krku měl apartní černou. I postavu měl dokonale jezevčičí – vzpomínáte si na jezevčíky kreslíře Ceplechy?

Dlouhý čumák na elegantní hlavě, statná hruď, krátké a silné tlapky, dlouhý pružný hřbet a nekonečně dlouhý ocas. Srst na těle mu hladce přiléhala a tvořila prapory všude tam, kde je má správný jezevčík mít. Ani jeho charakter nás nenechal na pochybách. Byl to vynalézavý rošťák, zaujatý lovec, ostražitý hlídač a mlsoun, který byl pro kus čokolády schopen opravdu krkolomných akcí. Sjezdil s námi celou Evropu a uměl se chovat jako gentleman.

To mu samozřejmě nebránilo v tom, aby vyhrabával bahnité tunely, válel se v odpornostech, utíkal za fenkami a kradl cokoliv, co ho zaujalo. Uměl číst naše myšlenky a někdy až nepříjemně rozuměl lidské řeči. Většina majitelů psů mi dá za pravdu, že pokud nechtějí, aby psisko zjistilo, co nemá, je třeba leckdy volit nezvyklá slovní spojení, aby se člověk vyhnul aktivizujícím pojmům, jako jsou „půjdeme“, „vycházka“, „mistička“, „lednička“ apod.

Nazgúlové a Max o Vánocích

Mě Max miloval až s agresivní zarputilostí, byl rozhodnut mě ochraňovat za jakýchkoliv okolností a dnes musím říct, že jsem vděčná, že se za dobu jeho vlády nic zlého nestalo – byl ochoten nejdřív kousat a teprve potom se ptát, jestli na mě ten „sprostý podezřelý“ skutečně hodlal nějakým způsobem zaútočit. Ke konci jeho života už neexistovaly zavřené dveře mezi mnou a jeho psím veličenstvem a byla jsem to nakonec já, kdo se musel rozhodnout a pomoci mu za Duhový most.

Nicméně – když mu bylo víc než jedenáct a půl roku, postavili jsme ho před problém s adaptací na nové podmínky. Přestěhovali jsme se z Prahy na vesnici a přinesli domů dvě další štěňata – ano, objevili se Nazgúlové.

Dagmar Ruščáková