Vave měla vždycky pro strach uděláno, ale atmosféra zmrzlého lesa už na ni začínala působit tísnivě, asi díky vší té tiché nehybnosti a všudypřítomnému šeru, které signalizovalo blížící se polární noc. Jsou na světě ještě mnohá místa, kde porouchané auto a vybitý mobilní telefon způsobí problém. Vave se na jednom z těchto míst ocitla.

Dovolená v osamělé chatce bez elektřiny u jednoho z tisíců finských jezer, chytání ryb, klidná meditace a saunování, to vše bylo báječné a Vave si skvěle odpočinula. Až když se čas vyhrazený pro dovolenou chýlil ke konci a ona zjistila, že maličký Suzuki Samurai z autopůjčovny prostě nenaskočí a v dieselagregátu patřícímu k vybavení chaty není ani kapka nafty, takže dobití mobilu není možné, zahlodal v duši Vave nepříjemný pocit. Ne snad strach, prostě pocit otravnosti, komplikace. Byla zvyklá neskuhrat, nepanikařit, prostě se sbalila a vydala se pěšky do městečka Siilinjärvi kde, jak byla oprávněně přesvědčená, jíž najde nějaký autobus nebo chytí taxík, do okresního města Kuopio, kde bydlela. Vždyť je to jen třicet kilometrů, už ušla i víc.

Zmrzlý les byl nepřirozeně tichý, stromy, tráva i keře byly potažené bělavou námrazou a vyhlížely jako ztuhlé v čase. Vave se zdálo, že se čas všude zastavil, jen pro ni stále běží. Šero zkreslovalo vzdálenější objekty, takže tu a tam Vave připadalo, že vidí fantastické postavy či zvířata. Ze zvířat měla trochu obavy jen z losů, ale u těch stačilo dát pozor a nerušit jim jejich kruhy. Chybou ovšem evidentně bylo sejít z cesty při pokusu zkrátit si putování o pět kilometrů, protože podle Vavina odhadu už měla mít Siilinjärvi nadohled a zatím měla nadohled jen jednotvárný, zmrzlý, tichý, a nepříjemně nehybný les. Věděla, že do hodiny se začne opravdu stmívat a že to půjde velice rychle. Nohy ji nebolely, po zmrzlé trávě se nešlo tak špatně a Vaveina kondice byla příkladná.

Nicméně potmě by nebyla schopná udělat ani deset kroků, neměla baterku. A už teď mrzne. Vave to odhadovala na deset pod nulou. V noci to bude čtyřicet. Přetáhla si šálu přes ústa a snažila se udržet pravidelný krok. Přesto pochvíli zůstala stát, s pohledem upřeným na podlouhlý tmavý předmět, ležící pod zakrslou borovicí. Nebylo pochyb o tom, co tam leží, kontury předmětu byly nepříjemně zřejmé. Mrtvý. Nijak ji to nepřekvapilo, přistihla se dokonce při ošklivé myšlence, že ji to paradoxně trochu těší. Mrtvola totiž napovídala, že město je blízko.

Byl to zřejmě bezdomovec. Těchto mrtvých, které nikdo nepostrádal, byly s trochou nadsázky lesy kolem finských měst plné. Sama Vave nenarazila na takové tělo poprvé. Obvykle je lidé nacházeli v létě, když slezl sníh. Bezvýchodnost zahání lidi umírat do lesů. Vave jednou na výletě s přáteli našla mrtvého muže, kterého dva dny předtím viděla stát v jedné z kilometr dlouhých front na chleba, jak se říkalo frontám na výdej prošlých, neprodaných potravin ze supermarketů. Tělo, které našla nyní, nakonec obešla a šla dál, protože měla aktuálně svých problémů dost, tím největším byla kvapem se blížící ledová noc v lese.

Nakonec Vave přece jen začala zmáhat únava a následek na sebe nedal dlouho čekat. Na zmrzlém drnu jí ujela noha a Vave upadla. To by sám o sobě nebyl velký problém, jako držitelka černého pásu v druhém danu v judu, Vave padat uměla velmi dobře. Jenže to by jako z udělání nesměla ležet v trajektorii pádu kláda padlého stromu, kterou Vave v houstnoucí tmě přehlédla. Těžký batoh na zádech k řízení pádu také nepřispěl zrovna kladně. Vave narazila na dřevo tvrdě žebry. Zaúpěla a ležíc statečně přemáhala prudkou bolest. Žádné žebro naštěstí neprasklo, ale naražené bylo a Vave věděla, že s tím zakusí strašně moc bolesti.

Pokud se odtud vůbec dostanu – blesklo jí hlavou a poprvé pocítila mrazivý strach a v duchu si spílala, co jí to napadlo pokoušet se o zkratku. Dávno mohla být v taxíku na cestě domů. Nakonec rozumně uznala, že nemá cenu se válet na zemi a kňourat, opatrně vstala, sykajíc bolestí a lapajíc po dechu se vydala dál. Po nějakých dvaceti minutách strastiplné chůze zůstala překvapeně stát. Na nevelké světlině, kam došla, stál omšelý dřevěný dům, poměrně vysoký, asi třípatrový, s balustrádami a s atikou před vchodem a několika komíny.

Působil strašně ponuře a působil by tak i kdyby vše kolem bylo zalité sluncem. Kolem domu se řídce, tu a tam povalovaly zbytky zřejmě zemědělského náčiní a opodál byla i studna s vahadlem trčícím k zatím ještě světlému nebi. Všude tam panovala podivná atmosféra zchátralosti, dezolátnosti a pocit ztuhlého času, jaký měla Vave v lese, zde ještě zesílil. Tyto pocity ovšem nakonec velmi rychle vykrystalizovaly v dojem totální absurdity, to když si Vave povšimla, že v jednom z oken se trochu svítí. Jen malinko, asi svíčkou stojící kdesi za oknem. Proto to Vave nepostřehla hned. A když ji zezadu anglicky oslovil mužský hlas, málem omdlela leknutím.

„Kde jste se tu vzala?“

Vave se otočila tak rychle, jak jí to dovolovala naražená žebra a uviděla černovlasého, trochu prošedivělého bezvousého muže v ošuntělé avšak čisté zimní bundě, o něco více ošuntělých, avšak čistých riflích, s těžkými kanadami na nohou a se sekyrou v ruce. Mozek Vave se okamžitě přepnul do bojového módu. Léty tréninku a práce v ochrance se tomu naučil. Okamžitě zchladila veškeré emoce a klidně, jako vlk před útokem, zvažovala schopnosti protivníka, své šance, a jakou použije taktiku boje. Muže se sekyrou však ani nenapadlo útočit.

„Tak kde jste se tu vzala, prosím vás? Viděl jsem vás přicházet, a vypadáte, že jste zraněná. Potřebujete pomoci?“ Mužův nízko posazený hlas zněl příjemně, sametově a Vave anglicky uměla, nicméně se nenechala ovlivnit a stále byla ve střehu.

„Nepotřebuju nic,“ odpověděla mu nakonec. „Jen mě nechte projít a já si půjdu po svých,”

Muž pokrčil rameny a tiše řekl: „No, jak myslíte… jděte tamtudy, je to do města nejblíž,” Ukázal sekyrou směr, pak se otočil a ubíral se ke dveřím toho podivného domu. Vave si už nevšímal. Ta měla v úmyslu odkvačit kamkoliv pryč od toho ponurého místa ale prudký pohyb způsobil hrozné bolestivé bodnutí v žebrech a Vave se bolestí podlomily nohy. Klesla na kolena a přemáhala bolest. Muž, který už byl na schodech ke dveřím, se otočil, chvíli klečící Vave pozoroval, pak odložil sekyru a vydal se rychlým krokem k ní.

„Přestaňte bláznit prosím vás a opřete se o mě,”

Pomohl jí na nohy a odváděl jí opatrně do domu. Vave poslechla ale v duchu stále odhadovala potenciálního protivníka. Zjistila, že je stejně vysoký jako ona a není příliš rozložitý. Nemělo by být těžké poslat ho k zemi, zkroutit mu ruku, jen kdyby ta žebra tak nebolela… nech toho ty huso! Okřikla se v duchu. Vždyť ti pomáhá. A že tady poustevničí? Zastyděla se. Tak ať, je tu možná šťastnější, než by byl kdekoliv ve městě. Ani ne za minutu se octla v tmavé předsíni, kde jí muž pomohl z bundy a z bot, odložil do kouta její batoh a pak ji odvedl do většího pokoje, který osvětloval jen oheň plápolající v krbu. To bylo to mihotání v okně, které předtím Vave viděla zvenčí. Muž ji usadil do měkkého ušáku. Chvíli se navzájem pozorovali. Muž viděl krásnou atletickou dívku s trochu tvrdým a podezíravým pohledem hnědozelených očí. Vave rovněž zaujaly jeho oči. Byly pravděpodobně hnědé, to se v té tmě nedalo dobře určit, ale svítily odraženým světlem ohně v krbu jako dvě hvězdy.

„Dám vám trochu polévky, ať se zahřejete,“ řekl muž nakonec. Vave kývnutím poděkovala ale na slova se nezmohla. Zahřát nepotřebovala, namáhavé putování ji zahřálo dostatečně ale hlad měla. Muž rovněž přikývl a odešel z místnosti. Když Vave osaměla, prohlížela si ji. Na zdech visely porůznu temné portréty neznámých lidí, nade vstupními dveřmi byl kříž. Na podlaze koberec, sešlapaný ale čistý. Na krbové římse svícen s nezapálenými svíčkami. Byly v různém stadiu odhoření. Vave cítila únavu, chtěla by spát, ale byla napjatá a ostražitá. Muž se objevil ve dveřích s miskou kouřící polévky. Skvěle voněla. Vývar, kuřecí zřejmě nebo slepičí. Spolu s utěrkou, aby se Vave nepopálila, jí muž misku podal. Lžíce byla už v polévce. Vave ji nedůvěřivě očichávala i když se jí točila hlava z úžasné vůně.

„Neblázněte prosím vás, je to jen polévka,” Muž zavrtěl hlavou a lehce se usmál. „Mimochodem, já jsem Adam,”

„Vave,“ zamumlala.

„Promiňte, to je jméno?“ zeptal se muž lehce zmateně. „Víte, já neumím finsky,”

„Ano, jméno,” Odpověděla Vave a pustila se s chutí do polévky. Nedbajíc, že si spaluje jazyk a rty, hltavě jedla.

„Nemám pečivo, odpusťte,” řekl Adam a opřel se o krbovou římsu. Vave na něj pohlédla ale neodpověděla. Když dojedla, Adam k ní přistoupil a misku od ní vzal. Vave se pomalu uklidnila, muž který se představil jako Adam nevypadal nebezpečně. Tak ale agresoři málokdy vypadají, ozval se ve Vavině podvědomí varovný hlásek. Adam na ní asi něco poznal, protože viditelně posmutněl.

„Zítra vám ukážu cestu, případně vás doprovodím, když budete chtít,“ řekl Adam.

„Děkuji vám,” zmohla se konečně na dlouhou a složitou větu Vave. „Nepůjčil byste mi mobil?“
Adam trochu sklonil hlavu a odpověděl: „Což o půjčení, ale tady není signál,”

No výborně. Pomyslela si Vave. „A jaké máte spojení s civilizací?“ zeptala se nahlas.

„Já o žádné nestojím,“ odpověděl Adam a vydal se ven z místnosti. Vave chvíli zmateně mlčela, ale Adam se vrátil, nesl polštář a tlustou přikrývku. Obé položil na širokou pohovku ležící pod oknem. Pak se otočil k Vave a řekl: „Dobře se vyspěte. Koupelnu a WC najdete hned za dveřmi vpravo. A ano teče tam voda a WC je splachovací, mám tu čerpadlo. Musíte si jen vzít svíčku,” Odmlčel se a vypadalo to, že přemýšlí. Posléze pokračoval: „Prosím vás ale o jedno,”

„Ano?“

„Nechoďte nikam sama. Myslím tady v domě. Ten dům je… starý. Je v něm leccos… k vidění, jestli budete chtít, ráno vás tu provedu. Ale sama se tu netoulejte,”

„Dobře, nebudu,” odvětila Vave a i když v ní Adamova slova opět vyvolala nedůvěru, ihned ji zaplašila když se podívala do jeho očí. Díval se klidně a i když se neusmíval, usmívaly se jeho oči. „A děkuju vám mnohokrát, Adame…bez vás bych asi já blbá zůstala ležet v lese a našli by mě v létě, jako ty bezdomovce,”

Adam jen pokývl hlavou a odešel, zřejmě do své ložnice. Vave počkala několik minut, pak přiložila do krbu jedno z připravených polen, trochu u toho sykala bolestí, jak se ozývala naražená žebra. Nakonec se opláchla v koupelně a šla si lehnout. Zamyšleně se dívala skrz okno do nebe ale neviděla jedinou hvězdu, ani měsíc. Zatáhlo se a nad krajem vládla dlouhá zimní noc. Vave občas trochu s obavami hleděla do černého obdélníku dveří, ale nakonec usnula tvrdým spánkem beze snů.

Druhý den ráno se roztrhaly mraky na obloze a vysvitlo slunce. Byl to takřka zázrak. V tom období už se něco takového nedalo čekat a bylo jasné, že to bude trvat jen krátký čas. Když se Vave probudila, měla díky tomu hned lepší náladu. Velký pokoj, ve kterém spala, už jí nepřipadal ponurý. Lidé na portrétech na stěnách vyhlíželi najednou zajímavě a nikoliv temně, jako včera. Vave zjistila, že Adam sedí u stolu a popíjí cosi z porcelánového hrnku a že proti němu na opačné straně stolu je rovněž židle, která tam večer ještě nebyla a na stole je tác s druhým hrnkem ze kterého se kouřilo a vedle hrnku je nakrájená zelenina a talířek s uzenou rybou.

Adam zaregistroval, že se Vave pohnula, otočil se k ní, popřál jí dobré ráno a ukázal na snídani na stole. Vave vyskočila z pohovky poněkud rychle, takže jí znovu píchla žebra ale současně si uvědomila, že naražení asi nebylo příliš vážné neboť v noci ji to netrápilo a i nyní byla již bolest slabší. Popřála Adamovi rovněž dobré jitro a odběhla do koupelny. Tam si důkladně vypláchla ústa a omyla obličej. Pak na sebe chvilku zírala do zrcadla a pomyslila si, že vypadá jako horská skřetice. Nicméně objevila hřeben, seznala, že je čistý, takže si s ním učesala vlasy a sepnula je do culíku gumičkou, kterou vyndala z kapsy.

Když se vrátila ke stolu, zadívala se na chvilku Adamovi do očí. Byly skutečně hnědé, mírné a byla v nich moudrost. Tu ještě zdůrazňovaly Adamovy husté vlasy, ve kterých měl šedivé prameny, přestože evidentně nebyl starý. Adam pak udělal něco, čím Vave naprosto vyvedl z míry. Zdvihl obě ruce ze stolu, spojil prázdné dlaně dohromady a když je zase od sebe odtáhl, měl mezi nimi květ bílé růže. Ten pak s úsměvem položil vedle Vavina hrnku, ze kterého voněl čaj. Vave vykulila oči a usmála se, trochu proti své vůli. Nakonec se posadila a dala se do jídla, neboť měla hlad jako vlčice.

„Jen salónní trik…“ řekl Adam a sklopil oči. Vave vzala květ do ruky, chvíli si ho prohlížela a čichla k němu. Lehce voněl.

„Vy tu žijete?“ položila po chvíli poměrně nejapnou otázku. Adam přikývl.

„Ano. Měla jste štěstí, takovýchto domů je tady v lese několik, sám vím asi o čtyřech, ale všechny jsou opuštěné,”

„Ještě jednou vám děkuji, umřela bych. A jen díky své hlouposti,”

„Nejste hloupá, Vave. I nejchytřejší člověk občas udělá strašně špatné rozhodnutí, které mu změní život ve vteřině. Nebo ho o něj rovnou připraví,”

Vave měla pocit, že Adam není Brit ani Američan, jeho angličtina sice byla bezchybná ale přízvuk přinejmenším zvláštní.

„Mluvíte o sobě?“

„Částečně. Chutná vám snídaně?“

„Chutná, díky,”

„To jsem rád, nejsem zvyklý na hosty,”

„Nebudu vás dlouho otravovat, hned vyrazím,”

„A nechcete vidět dům?“

„Možná jindy…“

„Nu, jak chcete ale dneska je slunce… a bez něj je to tu temné,”

„A jindy slunce nebude?“ Vave šibalsky blýskla očima. Adam pokrčil rameny a podíval se pochybovačně z okna. „Však to znáte…“

„Vy chodíte do města pěšky, Adame?“

„Já do města nechodím,“ zněla lakonická odpověď. Vave udělala nechápavé gesto.

„Zásoby mám na několik měsíců, jestli se ptáte na tohle,“ dodal Adam. Vave ho chvilku pozorovala. Vážně poustevník, pomyslela si nikoliv bez sympatií. To už se dneska vidí jen na severu v Laponsku. Nakonec proč bych se nemohla podívat co tu všechno má. Už se Adama nebála, jednak působil opravdu mírně a jednak to vypadalo, že by ho se svými zkušenostmi opravdu snadno přemohla. Sluníčko prostě Vave vyhnalo chmury z duše. Její přátelé byli zvyklí, že o sobě dlouho nedá vědět a rodiče už Vave prakticky neměla, otec se upil a matku Vave neznala.

Vychovávala ji babička, která zemřela na covid v jeho první vlně. A do práce se měla vrátit až zítra, takže si nedělala starosti, že by ji někdo hledal a s notnou dávkou zvědavosti stoupala s Adamem po starobylém schodišti. Ukázal jí pokoje v prvním patře. Bylo to neskutečné. Vave se okouzleně dívala na starožitný nábytek, podle všeho jakási směsice stylů, které nebyla schopna určit, nevyznala se v tom. Nádherné intarzované sekretáře, empírové skleníky s německým, čínským a českým porcelánem, na stěnách obrazy s portréty, krajinkami i zátišími. Na oknech zdobené závěsy. Připadala si jako na zámku. Nikdy žádný zámek zblízka neviděla, ve Finsku nejsou a Vave necestovala.

„To je všechno vaše?“ pronesla zasněně.

„Ne, nic z toho není mé, prostě to tu je,” řekl Adam zamyšleně. „Ale pojďte, ukážu vám něco, co je moje,”

„Počkejte chvíli…“ řekla prosebně a instinktivně chytila Adama za rukáv. Neuhnul a ona ho zase rychle pustila. Adam se usmíval a neříkal nic. Když se Vave dosyta vynadívala, zavedl ji Adam do nejzazší místnosti prvního patra. Když vešla, pokoušely se o ni chvíli mrákoty. Uprostřed místnosti stál člověk i když na první pohled bylo vidět, že je poněkud…schematizovaný. Neživý.

„Co to má být??“

„To je Loquis,“ odvětil Adam a s rukama v kapsách přistoupil k figuríně. „Udělal jsem si ho, abych si měl s kým promluvit,”

„Nebylo by jednodušší mluvit s živými lidmi?“

„Pro mě ne,“ odpověděl záhadně Adam. „Už mu dochází baterka, ale ještě by se měl probrat…“

Vyndal ruce z kapes a zamával s nimi figuríně před strnulýma očima. Ozvalo se jemné šumění, jako když se roztočí větrák v počítači a k Vavině hrůze ten objekt promluvil ale v naprosto neznámém jazyce, připomínajícím Vave něčím ruštinu, ale ne tak měkkém.

„Anglicky,” řekl hlasitě Adam.

„Přeji vám hezké dopoledne,” řekla figurína tentokrát v angličtině.

Vave se pomalu otočila na Adama s tázavým pohledem. „Klidně na něj mluvte,” řekl šibalsky Adam.

„Kdo nebo co jsi?“

„Já jsem Loquis,” odpověděl ten stroj. „To znamená něco jako ukecaný. Tak mne pojmenoval tady ten…sám není schopen sestavit kloudnou větu a já mám mluvit za dva,”

Vave zírala.

„A není ti….není tu smutno?“

„Není, když spím, vystačím si ve svém vnitřním světě,”

„A co všechno umíš?“

„Jen konverzovat,”

„Ach…těšila jsem se, že mi třeba vyložíš budoucnost,”

„Tedy prorok opravdu nejsem, ale jak chceš, pokusit se mohu. Oba dva zemřete a ten který stojí vedle tebe zemře první!“

Vave se otočila a vyběhla z místnosti. Adam po chvíli vyšel za ní.

„Co to doprdele bylo? Vysílačka? Nebo…nebo… jak jste tohle dokázal?“

Adam pokrčil rameny. „Heuristické algoritmy, neurální síť, jazyková databáze, syntetizér hlasu… není to tak těžké, takových umělých inteligencí je plný internet,”

„A jak to víte, když jste tady zašitý jak medvěd v doupěti?“

„Nejsem tu odjakživa,” odpověděl Adam a jeho tvář posmutněla.

„Musím už jít,” řekla tiše Vave. Adam procitl z krátkého zamyšlení, vrhl krátký pohled na schody vedoucí do dalších pater a řekl: „Doprovodím vás na cestu,”

Prosluněným lesem šli mlčky. Po necelé hodině se Adam zastavil a ukázal na cestu bělající se mezi stromy v dálce. „Tam běžte Vave, na tu cestu a po ní doleva. Za hodinku jste ve městě,”

„Děkuji vám za všechno Adame,”

Adam nasucho polkl a vypravil ze sebe zajíkavě: „Přijdete ještě?“

Vave jej chvíli mlčky pronikavě pozorovala. Nesklopil oči a to před ostrým pohledem Vave nedokázal zdaleka každý. Ocenila to. Nakonec řekla: „Přijdu, když mi slíbíte, že mi budete vyprávět svůj příběh,”

„Můj příběh?“

„Ano, kdo jste, jak jste se tu octl. Jak a proč,”

„Jestli je to pro vás důležité, tak…,”

Přerušila ho. „Je to pro mě důležité, o svých přátelích chci něco vědět,”

„Tak dobře,” odpověděl. „Když mi zase vy řeknete něco o sobě,”

„To vás bavit nebude, ale proč ne. Na shledanou,” řekla, otočila se a kráčela rázně směrem k bílé cestě. Adam se za ní dlouho díval, cítila jeho pohled v zátylku. Aniž by o tom přemýšlela, obrátila se a zamávala mu. Zamával v odpověď. No já se nepoznávám, říkala si. V judistickém oddílu mi říkají Ledová Sfinga a vědí proč. Kdyby jen viděli, jak tady mávám na nějakého poustevníka a culím se na něj jak puberťačka na rockovou hvězdu. Šlo se jí dobře, byla odpočatá, žebra bolela jen snesitelně a ta tam byla včerejší skličující atmosféra. A nemohla dostat z hlavy usměvavou Adamovu tvář a jeho hřejivý pohled.

Vzrůstala v ní touha zjistit, co je to za tajemného člověka. Evidentně nadaný programátor. Zdivočel a zřekl se civilizace? Ale kontakt mu chybí, jinak by si nevymýšlel mluvící panáky. Vave se pevně rozhodla, že na to přijde. Už se ho nebála, za celou dobu co tam byla, neučinil ani to nejmenší, co by v ní vzbudilo byť i jen nevoli, natož obavy. A že by měl příležitostí nepočítaně. Však taky kdyby něco zkusil, zametla bych s ním, řekla si, ale zároveň zjistila, že jí představa, že by mu měla nějak fyzicky ublížit, přišla nepříjemná. Na místě, kde vyšla z lesa na cestu, si sundala batoh, vyndala z něho judistický černý pás a pevně ho ovázala kolem větve jednoho ze stromů. Zároveň se snažila pečlivě si to místo zapamatovat. Pak se vydala dál.

Několik dalších dní míjelo Vave ve stereotypním rytmu práce, tréninku, jídla a spánku a po celou dobu v ní vzrůstala chuť běžet za tajemným Adamem a vypáčit z něho jeho tajemství. Velkou roli v tom hrálo, že se jí prostě líbil. Mohlo mu být tak čtyřicet, stejně dobře jako třicet let a jeho neokázalost se jí líbila. Nesnášela muže, kteří se cpou do popředí, zajímali ji spíš ti nesměle stojící vzadu. A poslední dobou ji už muži nezajímali vůbec. Tenhle byl po delší době první. Vydržela to přesně tři dny, než se za ním vydala. Počasí nestálo za nic, jakžtakž světlo bylo jen pár hodin denně a v těch to musela stihnout, i když tentokrát se pro jistotu vybavila silnými svítilnami. Jednou čelovkou a jednou ruční.

Nebylo to ale třeba, odbočku k záhadnému domu našla včas a její pás tam stále visel. Prošla lesem, dávajíc pozor na losy a když se octla u Adamova domu, bez okolků zabouchala na vstupní dveře. Trvalo to chvíli, už si říkala, že je tam asi zbytečně, ale nakonec uslyšela kroky, vzápětí se otevřely dveře a za nimi stál Adam. Výraz jeho tváře stál za to, měnil se od počátečního zmatení, přes nevěřícný úžas až k nefalšované radosti. Otevřel ústa, zase je zavřel. Vave se neubránila smíchu.

„Budeme tady tábořit, nebo mě pozvete dál?“

„Promiňte,” řekl Adam, blaženě se rozesmál a ustoupil dovnitř aby Vave mohla vejít.

Za chvíli už seděla u krbu a Adam jí vložil do ruky ručně vyřezávanou skleněnou číši naplněnou rudým vínem. Sám si s podobnou číší sedl proti ní. Chvíli se na sebe jen tak dívali a první promluvil on.

„Chcete si tedy poslechnout, co mě zavedlo až sem?“

„Chci, ale ne dnes. Dnes bych chtěla, abyste mě ještě zavedl do třetího patra, tam jsme nebyli a všimla jsem si velmi dobře, že jste tím směrem hodil lehce znepokojený pohled,”

Adam se usmál. „Jste všímavá, Vave. Nahoře jsou varhany. Blesklo mi hlavou, že musím zašít jeden měch a neumím to, proto jsem se tam díval,” řekl, jakoby se nechumelilo. Přitom venku začalo chumelit.

„To jako doopravdy???” Vave vykulila oči.

Adam pobaveně přikývl a upil ze své číše.

„A hrajou?“

„Samy? Ne,”

Vave zdvihla ze země polštář, který ležel vedle jejího křesla a hodila ho po Adamovi.

„Jistěže ne samy, vy cvoku. Myslela jsem tím, jestli fungují,”

Adam se se smíchem kryl před polštářem a odpověděl: „Fungují, já na ně občas hraju,”

„To musím vidět! Totiž slyšet!” Vave vyskočila, odložila víno na stůl, popadla bez okolků Adama za ruku a táhla ho ven z místnosti. Ten se málem polil, ale také stihl číši odložit a šel za Vave.

Brzy se ocitli v rozsáhlé místnosti zabírající prakticky celé třetí patro domu. Byla tam poměrně zima ale Vave to nevnímala, mohla nechat oči na krásných kompaktních varhanech, které mohly mít podle jejího odhadu tak 500 píšťal. „Je jich 420,” řekl Adam, který zachytil, kam se Vave dívá a domyslel si, že počítá píšťaly. Vave vyndala z kapsy mobil a varhany si vyfotografovala. Všimla si, že se na to Adam dívá trochu nelibě a chtěla se ho zeptat, zda mu to vadí. Nakonec se ho ale nezeptala, protože si na svém mobilu něčeho všimla. Na displeji spokojeně svítilo logo tvořící stylizovaný nápis Elisa. Zarazila se.

„Adame, co to má znamenat?“

„Nerozumím vám,”

Otočila k němu displej mobilu. „Říkal jste, že tu není signál,”

Adam se ani trochu nezarazil a odpověděl: „Aha, no to ale fakt není, já mám dé en áčko, tohle je jiný operátor,” A podíval se Vave naprosto bezelstně do očí. Nenašla v nich ani stín falše a že kdyby v nich byl, dokázala by ho najít. Měla na to trénink. Zaplašila znepokojení, schovala mobil a zeptala se:

„Zahrajete mi něco?“

Adam si povzdechl jako před potopením se do vody, zapnul foukání do měchů a zamumlal: „Snad je ještě v akumulátorech dost proudu…“

Bylo v nich dost proudu. Vave čekala zaburácení známé Bachovy toccaty, která se často používá k ohromení posluchačů zvukem varhan, ale Adam potichu hrál jakési smutné largo. Vave se po chvíli přistihla, že má ruku položenou na jeho rameni. Skladba se jí moc líbila.

„Co to bylo?“

„Stabat Mater od mého krajana Antonína Dvořáka,” odvětil.

Vave chvíli mlčela a snažila se vylovit z paměti kusé znalosti o klasické hudbě. „Vy jste Čech, Adame?“

Chvíli váhal, než odpověděl, ale nakonec přisvědčil. „Bohužel neumím nic od Sibelia,”
„To máte jedno, já ho stejně neposlouchám,”

Vstali a zamyšlení se spolu vraceli po širokém schodišti. Adam po cestě držel Vave za ruku a ona mu ji nechala. Sedli si spolu znovu ke krbu, do kterého ještě Adam přiložil něco dříví. Povídali si velmi dlouho, o všem možném i nemožném. O počasí, o tom co kdo z nich rád rád dělá, jaké má koníčky. Adam na Vave obdivně hleděl, když mu řekla o svých znalostech bojových umění. Vave se úmyslně vyhýbala otázkám na Adamovu minulost a důvody jeho dobrovolného vyhnanství v lesích středního Finska. Cítila, že mu to není příjemné i když byl naprosto ochoten slib dodržet a mluvit o tom. Řekla si v duchu, že je na to spousta času a že se vše ukáže postupně. Když nastal čas oběda, Adam zašel do sklepa, kde, jak říkal, měl jámu plnou ledu a vyndal z ní platýze, kterého pak v kuchyni, kde se topilo dřevem, společně usmažili. Byl vynikající. Za temného odpoledne se naopak Vave sama rozpovídala, mluvila o své práci v bezpečnostní službě.

„Nepředstavuj si to jako sezení na vrátnici. Dělali jsme ochranu osob, doprovod… Musela jsem toho nechat, bavilo by mě to, ale agentura měla smlouvu s bohatým podnikatelem z Ruska. Jeho akce, kde jsem ho měla chránit, byly něco strašného. A on si vyhrazoval právo i na služby, za kterými se nechodí za členkou ochranky, ale do podniku úplně jiného druhu,” Vave se rozpovídala o tom jak bylo pro ni stále těžší slušně odmítat požadavky zákazníka a jeho přátel až se nakonec zajíkla a ošklivě zhrublým hlasem dokončila: „A proto jsem s chlapy nadobro skončila, prasata…,” Ani si neuvědomila, že Adam ji napjatě poslouchá. Vydechla, podívala se mu do očí a zkoprněla. V Adamových očích byl bezbřehý smutek, všechen žal světa se mu v nich nashromáždil a kanuly mu z nich slzy. No to mně podrž, pomyslela si Vave. On nade mnou brečí! To ať mi nedělá! Do hajzlu, já ho asi miluju, nebo co.

Už toho ten den moc nenamluvili. Adam jí jako obvykle ustlal na gauči a sám šel do své ložnice. Velmi dlouho do noci pak Vave bojovala s touhou zvednout se z pohovky a jít za ním. Přemítala, jestli on nebojuje s něčím podobným. Ráno, když spolu snídali, řekla mu o tom a on jí odpověděl, že nebojoval. Toužil po tom sice jako po ničem jiném ale ani ve snu by ho nenapadlo to zkusit. Překvapeně si ho prohlížela. Po snídani ji opět doprovodil, tentokrát se rozešli až přímo u cesty.

Podobných dnů se odehrálo ještě několik, trávili je povídáním, Adam mluvil o svých rodičích o své zemi a Vave nabyla dojmu, že před něčím utekl ani ne tak ze strachu, jako spíš ze znechucení. Vavin černý pás už tam na stromě dávno viset nemusel, společně ho sundali a Vave ho se smíchem Adamovi na jeho prosbu věnovala. Nosila mu knížky, které si pak spolu četli, diskutovali o nich. Učila ho finsky a on ji učil česky. Zjistili tak například, že čeština a finština má jedno společné slovo, které se v obou jazycích totožně píše, totožně vyslovuje a má totožný význam. Je to slovo smetana.

Vyprávěla mu o svých úspěších na turnajích v judu a jiu jitsu a kochala se jeho obdivnými pohledy. Z legrace ho jednou složila na zem na měkký tlustý koberec, který měl kousek od krbu, rukama mu přitlačila ruce k podlaze, pevně si na něho obkročmo sedla a stiskla ho stehny, až se v něm tajil dech. Chvilku si hleděli do očí, Vave se k němu pomalu sklonila a začala ho jemně líbat. Netrvalo dlouho a vášnivě se spolu pomilovali. Jednou na tom koberci, jednou ve vaně napuštěné horkou vodou a kolikrát na Vavině pohovce…. Od počtvrté to přestala počítat. Nemohli se nabažit jeden druhého, Vave neodešla domů ani třetí den.

Jednou si jen tak listovala v knížce od švédského filosofa Swedenborga, kterou našla v knihovně v jednom z horních pokojů, zatímco Adam opravoval vadný agregát na výrobu elektřiny. Zaujala ji proto, že byla položená na ostatních stojících knihách. Kdosi, možná Adam, si v ní zaškrtl odstavec, začínající slovy „Každý člověk je doprovázen nejméně dvěma zlými duchy,” Zatřásla hlavou, knihu nespokojeně odložila. Udělala to trochu neuctivě, takže z knihy vypadl složený výstřižek z Helsingin Sanomat. Nevypadal příliš čerstvě. Vave ho bez zájmu rozložila s úmyslem jej jen přehlédnout a pak vrátit zpět do knihy. Věděla, že Adam číst finsky neumí a že jej nejspíš používal jen jako záložku.

Pak se ale začetla a pomalu ale jistě jí tuhla krev žilách. Výstřižek obsahoval článek o zločinci, uprchlém z Česka, u kterého bylo výpověďmi několika navzájem se neznajících svědků a dalšími indiciemi doloženo, že v záchvatu neoprávněné žárlivosti zavraždil svou manželku a devítiletou dceru, ale než jej policie dopadla, uprchl ze země. Interpolu se podařilo zjistit, že zločinec uprchl do Finska, kde však jeho stopa opět mizí. Zločinec se jmenuje Pavel A. Týnecký a toto jméno bylo vytištěno pod fotografií, ze které se na hrůzou pološílenou Vave díval Adam. S delšími vlasy, s brýlemi…ale pořád Adam.

Vave přemáhala nutkání na zvracení a strašlivý třes rukou. Sáhla po svém batohu, který se válel v koutě, neohrabaně z něho vyndala mobil a vytočila číslo policie.
„Policie Siilinjärvi, jak vám můžeme pomoci?“

„U telefonu Vavärikke Hasselborn, vím kde se nachází hledaný český vrah Pavel Týnecký, ukrývá se v lesích kousek od města, v opuštěném domě, zaměřte signál mého mobilu, je tu se mnou, zaměřte signál a rychle přijeďte…“

Nevšimla si, že Adam stojí za ní. Vyrazil jí mobil z ruky. Přístroj dopadl na podlahu, ale hovor se nepřerušil a policejní operátor stále slyšel co se děje. Adam tam stál a hleděl na Vave zvláštním pohledem, ve kterém bylo šílenství. Takhle se ještě nikdy nedíval. Nicméně jen stál, ruce svěšené, těžce oddechuje. Vave se mozek okamžitě přepnul do bojového módu. Stála s jednou nohou lehce jakoby ležérně nakročenou, laik by nikdy nepoznal, že z téhle pozice umí Vave zaútočit jako anakonda. Týnecký se bleskurychle obrátil a vyrazil z místnosti pryč ale Vave skočila ještě rychleji a strhla ho k zemi. Týnecký se zuřivě vzpouzel, vztekem dokonce cenil zuby, ale v krátké době ležel na břiše na podlaze a sykal bolestí. Vave mu jedním kolenem klečela na zádech a rukama mu páčila jeho ruku do velmi nepříjemné polohy.

„Ani se nehni, ty svině. Čím víc sebou budeš mlít, tím víc tě to bude bolet a nedocílíš ničeho, já nemám vůbec problém tě takhle držet třeba dvě hodiny, případně ti tu hnátu zlámat, rozumíš!!! Slyšela jsem o tom případu před časem, co všechno jsi těm chudinkám udělal!!! Jak jsi ji zaživa čtvrtil a malá se na to musela dívat!! A tu jsi pak zaživa upálil!!!“ Vave vzlykala, zalykala se děsem, hnusem, hnusem z něho, hnusem ze sebe…“a já jsem s tebou spala, ty zkurvenej hajzle…“ Plakala, ale v nasazeném chvatu svírala Týneckého pevně. Ten úpěl bolestí a nehýbal se, pochopil, že se neubrání.
„Prosím pusť mě…uteču odtud i z tvého života a nikdy už o mně neuslyšíš, jen mě prosím pusť !!“ žadonil hlasem, ve kterém byla všechna hrůza světa. Vave místo odpovědi jen víc přitáhla páku. Týnecký vykřikl bolestí.

Na planince pár desítek metrů od domu přistála s řevem helikoptéra, vyskákalo z ní několik ozbrojených mužů. V následující chvíli se ozval praskot vyrážených dveří a policisté si od vyčerpané plačící Vave převzali uprchlého vraha.

Další den byl pro Vave neméně těžký. Musela na komisařství v Kuopio dopodrobna líčit jak Týneckého poznala, o čem spolu mluvili, co spolu dělali. To poslední bylo obzvláště těžké. Adam prý bylo Týneckého druhé křestní jméno.

Večer, když pak Vave seděla zabalená v dece doma na gauči a strnule zírala do prázdna, zazvonil domovní zvonek. Neochotně se zdvihla a šla otevřít. Za dveřmi stál uniformovaný policista.

„Dobrý večer, jsem starší konstábl Keränen. Mohu s vámi mluvit?“

Vave si otráveně pomyslela, že policie má asi dojem, že toho ještě neměla dost, nicméně pustila policistu dovnitř. Zavedla jej do obýváku, tam ukázala na volné křeslo. „Posaďte se,”

„Děkuji,” odvětil policista, sedl si a sundal si čepici.

„Co ještě potřebujete?” otázala se Vave.

„Mysleli jsme, že by vás zajímalo, že Pavel Týnecký měl v úmyslu přestěhovat se později dále na sever. Vyplývá to z provedeného výslechu,” řekl policista. Vave si pohrdavě odfrkla. Neměl zmetek ani odvahu čelit spravedlnosti. Proto se schovával jako jezevec v lese. Konstábl si toho nevšímal a pokračoval:

„Rovněž by vás asi mohlo zajímat, že od české kriminální policie přišla informace, že bylo obnoveno vyšetřování jeho kauzy, protože byl nalezen ještě jeden svědek. Nebudu vás unavovat podrobnostmi, bylo by to povídání na hodinu, řeknu jen výsledek. V důsledku nově zjištěných skutečností bylo nařízeno zkoumání zajištěných vzorků na test DNA a v případu nastal zvrat. Ukázalo se jednoznačně, že Pavel Týnecký ten strašný zločin nespáchal. Naopak začalo trestní řízení s několika lidmi pro křivá svědectví,”

Vave na policistu vytřeštila oči. „Je nevinný ???” zachraptěla.

„Ano, kapitán Tomek z pražské kriminálky nám to jednoznačně potvrdil a žádost o zrušení stíhání nám odeslal, bohužel ta informace přišla pozdě. Pavel Týnecký se v cele předběžného zadržení oběsil. Školácká chyba, vzali mu sice opasek, ale měl u sebe smotané v kapse ještě tohle a oběsil se na tom, je to myslím vaše…,” policista vytáhl z kapsy černý judistický pás a podával ho zkamenělé Vave. Ta se nebyla schopna pohnout, proto policista položil pás na stůl. Poté se zdvihl, zasalutoval a odešel. Vave ještě velmi dlouho stála jako sloup, tvář bílou, staženou do strnulé, příšerné masky, oči vytřeštěné, rty do krve rozhryzané. Po týdnu ji našli mrtvou ve vaně, s podřezanými žilami. V ruce ještě mrtvá svírala uschlý květ bílé růže.

KONEC