Dnešní povídání bude tak trochu vzpomínka na malé drabblátko, trochu o dobrodružství, ale hlavně o snu.
Pamatujete si tu písničku Jirky Korna z filmu Trhák „Mít křídla, křídla, křídla, křídla, ta touha prastará…“? Kdo by netoužil aspoň jednou v životě vzlétnout jako pták.
Ano, létá se letadly, létá se blízko, létá se daleko, létají se na vyhlídkové lety. Ale pořád tam je člověk obklopen kapotou letadla a zahlcen hukotem motorů.
A tak jsem s tichou touhou pozorovala oblohu, po které pluly balóny, a to mne inspirovalo k napsání drabblete.
Zavzpomínejte se mnou:
Balón
Fandom: Ze života
Drabble:
Snad za to může pan Verne, snad bratři Montgolfierové, snad má duše toulavá, nekonečně zasněná.
Už je zase tady ten čas.
Po ránu nebo k večeru, kdy jsou vzdušné proudy nejpříznivější, objeví se na obloze malý bod.
Stává se, že zastavím u krajnice, vystoupím z auta a kochám se pohledem na tu krásu.
Ne, nemám na mysli velkolepé srocení desítek balónů, které hromadně startují nebo manévrují.
Jen ten jeden. Pomalu se pohybuje nad krajinou. Tiše pluje pod oblaky, ze strany ozářený paprsky slunce.
Jednou do něj nastoupím a nechám se vynést vzhůru. Jako pták.
Jen vítr bude hvízdat do uší.
Téma: DMD č. 14 pro 14. 4. 2019; Vítr ve vlasech
Ó ano, má hlavička zasněná byla pěkně upozorněná, že vítr ve vlasech nebude, protože ten vítr balón jednoduše tlačí před sebou. No jo, fyzika. Ale! Já už vím 😀
Můj sen, o kterém jsem tak opatrně a trochu s respektem občas mluvila, se stal skutečností.
Na jaře k narozeninám mne čekal od dětí nejúžasnější dárek – let balónem pro dva, pro mne a mého muže. Věřte, že jsem radostí vyjekla, vypískla a skákala jak malá holka.
Mým úkolem bylo se domluvit kdy a kde.
Vybrali jsme si lokalitu hnedle za humny – městečko s hradem Hukvaldy. Jak známo, balón je dopravní prostředek krásný, ale na rozmarech počasí závislý, a my nechtěli cestovat někam daleko, kdyby nám řekli, že se „dnes neletí“.
A dokonce se nám podařilo trefit i datum blízké 13. 6.2024 v 19 hodin (v pět ráno by to možná byla romantika s rozedněním, ale mě z postele před šestou nikdo nedostane :D).
Nervózně jsem tedy posledních čtrnáct dní sledovala předpovědi počasí. Jednou slibovali slunéčko, pak zas hromy a blesky, pak jen lehce pod mrakem. Řeknu vám, to jednoho napne.
Den Dé nastal
Nervozitou jsem si málem okousala palečky. Obloha se na nás od rána mračila, vítr pročesával listy na stromech. Ve dvanáct měla dorazit rozhodující SMS. Nic. Ve dvě přišla zpráva: „Ve 14:30 pilot rozhodne.“
14:30 nic! Bože, co se děje.
Ve 14:45 zpráva: „Start bude na louce Nad přehradou, Olešná, 18:45. Těšíme se na vás.“ Myslím, že v tu ránu jsem jásala nejen já, ale i všichni budoucí spoluletci.
V uvedeném čase jsme se všichni sjížděli na zadanou lokaci a dychtivě vyhlíželi balón.
A už je tady.
Vzorně jsme doklusali na louku, pomohli sundat koš, roztáhnout modrou žížalu a sledovat, jak se mění v obrovskou bublinu.
Konečně byl balón naplněn a zahřát a hrdě se usadil v popruzích nad košem.
„Takže, vážení, nastupovat.“
Ještě několik pokynů, několik zavrtění, aby si každý našel své nejlepší místo a vzhůru do oblak. Koš se počal odlepovat nejprve od země, pak od špiček trav, nad koruny stromů, a už jsme se dívali, jak se doprovodné vozidlo a jeho osádka mění na dětské hračky a malé mravenečky.
Náš pilot, pan Evžen Rajzl, byl naprosto úžasný. Pomalu s námi stoupal, pomalu otáčel balón, aby všichni viděli vše okolo. Chvíli jsme stoupali k výšinám a viděli až na Lysou horu (nebýt oparu, mohli jsme vidět i Nízké Tatry), chvíli jsme se spouštěli ke kopečkům a loukám, takže z těch „maličkých oveček“ byly najednou krávy :D.
Ještě nohama na zemi
Balón přijíždí
Do přípravy se zapojí skoro všichni
Než se balon nafoukne, koš si na chvíli lehne
Z malého balíčku dlouhá žížala
Pořádně rozprostřít
Už se nahřívá
Modrý a obrovský
Nastupovat, vážení
Vzůru k oblakům
Navzájem jsme si posílali vzduchoplavecké „áhóóój“ s dalším balónem, který s námi brázdil oblohu.
Něžně jsme oblétali Palkovické hůrky, pod námi žily poklidným životem vísky Zelinkovice, Chlebovice, Rychaltice, sem tam šel člověk, občas štěkal pes a zamávaly děti.
Již se blížil zlatý hřeb vzduchoplavby – hrad Hukvaldy. Schovaný v bukovém stromoví pomalu se před námi představil v celé své kráse. Vidět vše takhle shora je ten nejúžasnější zážitek.
A pak už přišlo pomalé přibližování zpět k zemi a krásně jemné dosednutí na posečenou louku, kde nás vítal páreček čápů zrovna si shánějící něco k večeři.
Samozřejmostí byla pomoc při vypouštění a sklízení balónu všemi účastníky letu a následné pomazání čtyřmi živly: oheň, země, vzduch a voda, a pasování do stavu šlechtického, cituji: „Podle staré tradice patří nové jméno tomu, kdo poprvé letěl balónem a šťastně se vrátil na zem“. Dle místa, kam jsme přistáli, jsme se stali s mým mužem baronem a baronkou z Horního Sklenova.
Nebe plné balónů
Přehrada Olešná
Výhledy
Nad námi
Mít křídla!
Západ slunce do mraků
Palkovické hůrky
Hukvaldy
Bezpečně na zemi
Uložit koš
Ve jménu ohně, země, vzduchu a vody
Baron a baronka z Horního Sklenova
Co říct na závěr
Balón pluje oblohou tiše. Jen když dohřívá vzduch, je to hukot, že i mé hodinky hlásily převýšení hodnot decibelů neškodných. Nahoře je skoro stejně jako dole, ale zima vám není, protože vás od hlavičky pravidelně zahřívá hořák.
Za hodinu jsme uletěli vzdušných 10 kilometrů, nejvýše jsme vystoupali do 1000 m nad mořem, mimo přistání jsme nejníže pluli ve 400 m nad mořem. Vzlétnutí od země do 300 m trvalo balónu snad ani ne minutku. Při přistávání stojíte zády k místu dosedu (kdyby náhodou koš škobrtl, je lépe padnout na dupěnku než na čuněnku).
Zážitek to byl nevšední, ba přímo úchvatný. Určitě si jej ráda zopakuji.
No a mezi řečí, přátelé, už vím. V koši vám vítr opravdu vlasy nerozcuchá, ale stačí se malilinko posunout a vytrčit hlavinku. Je tam.
A tak si navždy budu zpívat „Mít křídla, křídla, křídla, křídla, ta touha prastará. Mít křídla, křídla, křídla, křídla inženýra Kašpara…“
Odkaz pro více fotek na rajce.net https://rajce.net/album/MP1x0maa4V2G58Ba
Jsou syrové, tak jak jsem je sbírala.
Mamutku díky za zprostředkování zážitku krásnou formou! Moc Vám to přeji, jedním slove kráása! MLP by asi taky letěl ale napřed by to ofrfral,takže by mne asi radost opustila. Raději bych letěla s nějakým pohodářem/pohodářkou. Můj sen je zase zažít stav beztíže a letět aspoň chvíli, jen tak! 🙂
Děkuji.
A stav beztíže je prý také někde v nabídce – vyletí vysoko s letadlem a pak to na chvíli přijde. Jen asi Slevomat to nevede 😀
Mamutku, úžasné splnění přání a nádherné fotky. Moc ti tenhle zážitek přeju.
Děkuji a už se na vás těším.
Krásný dárek od dětí, skvělý zážitek a fotky. Také by se mi líbilo koukat se na známá místa z ptačí perspektivy. Závidím to supům, zdejším běžným „hygienikům silnic“. Nekrouží kvůli použitku z letu, ale hledají nějakou zdechlinu na silnici. Jsou to obrovští ptáci a právě na jejich pomalé – někdy spirálovité – kroužení na obloze se moc hezky kouká. Také při pohledu na ně sním „mít tak křídla“. Jen nevím, zda bych – místo ovládání vlastních křídel – dokázala důveřovat balónu :). Nemusím nad tím moc přemmýšlet, protože let v plánu nemám :). Ale ráda jsem si o žážitku přečtla a vůbec se nedivím, že po prvním úspěšném křtu, se už těšíš na další let (líbí se mi konečné pasování do šlecht. stavu :)).
Kolik lidí letělo v koši? Naši londýnští přátelé kdysi také letěli (Petr dostal let od manželky k 80. nár.), byli nadšení, ale myslím, že v koši byly 4 nebo 6 (včetně posádky). Vlastně to musí být velká matematika(fyzika), vypočítat kolik vzduchu třeba do balónu, aby tu váhu vůbec zvednul !!!
Koše mají různé – Konopiště, Karlštejn, Hluboká, Lednice – létají větší balóny s koši pro 25 lidí.
Ostatní vyhlídkové – koš pro 15 lidí.
A pak mají malé koše pro objednábky pro 2-4 lidi.
Jinak při rezervaci udáváš váhu, podle toho vypočítají, kolik těch lidí poletí.
A ptáci to opravdu nemají jako zábavu, ale nutnost, aby žili.
I když, někdy je podezřívám, že ví víc a tak si s námi hrají.
Děkuju za úžasné vylíčeny zážitek, muselo to být velmi povznášející . Balóny se mi líbí moc, ale jen při pozorování ze země, mám fobii z výšek a tak ze mne vzduchoplavec nebude.
Jsem ráda, že jsem tedy mohla alespoň zprostředkovat 🙂
Krásné, to by se mi líbilo!
Balóny často vídávám od nás z balkónu, na dohled mám hned dvě místa, odkud startují. My jsme bohužel ještě neletěli, ale někdy bychom rádi.
Třeba někdy přijde dárek, jako u nás.
Stojí to za to.
Wow, skvely zazitek! A krasbe popsané! Díky.
Už jste z dovolené doma? A jak bylo?
Moc děkuji, Toro.
Určitě bych chtěla vidět i ten váš kraj shora 🙂
Pod zemí už jsme u vás byli 🙂
Splnila sis sen a přeju ti to. Ale já jsem na tom stejně jako Yga, takže děkuju, nechci 😀 Já už jako malá věděla, že nemůžu být učitelka nebo pokrývač :D. Učitelka proto, že naprosto postrádám trpělivost (tedy léty se to poněkud obrousilo) a pokrývač proto, že se bojím výšek, odjakživa.
Tak určitě se našlo nějaké dobré povolání a nějaký úžasný sen pro splnění
Děkuji za krásné komentíky 🙂
Víte, co bylo na celé té věci nejlepší.
To jsme tak jeli s mým mužem za dětma na návštěvu a já celou cestu meldovala, že bych chtěla tím balónem, tam, nahoru.
Jojo, brumlal můj choť.
A jen jsme dojeli, dostala jsem od dětí k narozeninám poukaz. Ani mému muži to neprozradili, filutové.
Takže jim ještě jednou z celého srdce děkuji 🙂
❤️
To musel být krásný zážitek. Nádherné fotky.
Ale já se přiznám, že bych se asi trochu bála.
My jsme s manželem dostali jako svatební dar vyhlídkový let.
Bylo to hezké, ale já se celý let bála.
Zajímavé, že v dopravním letadle se nebojím, ale při tom vyhlídkovém jsem měla nahnáno.
Vyhlídkový let je v plánu, jen tam bude asi větší hukot od motoru.
Balón je úžasný 🙂
No a co teprve ten seskok padákem… 🙂
Marek dostal od manželky k 40 narozeninám let letadlem, Cesnou, s tím, že část letu mohl pilotovat – mimo vzlet a přistání. Narozky má v září, letěl někdy koncem května. Prý nádhera, ale při tom pilotování byl zpocený až ..až tam 😀
Můj bývalý kolega, už bohužel není mezi námi, létal na letišti v Mostě, malými letadly a větroni, měl to jako koníčka. Nabízel mi a mohl to zařídit, vyhlídkový let za zlomek ceny, ale neuspěl 😀 , přistál by z mrtvolou 😀
To byl tuze krásný dárek a díky, že ses s námi podělila o dojmy a fota. Balony jsou úchvatné, když plují oblohou, ať už samotné nebo v houfu!
Moc děkuji 🙂
Dnes jsem málem nedojela do práce. Za Bohumínem na louce startoval žluťásek, co s námi klouzal oblohou 😀
to se nedivím – musela jsi mu zamávat!
Tak jsme se vrátili z Poděbrad a tady balón! Tím jsem ještě neletěla, ale proč ne, u nás lítají často a někdy i nízko. Kdysi jsme v jazykovce učila inženýra- návrháře z továrny na vzducholodě. Když jsem řekla, že mně se nejvíc líbí ty barevné duhové balóny, tak podotkl, že jsem skromná, neb ty se šijou ze zbytků a jsou nejlevnější 🙂
My měli modrý – na obloze krásně vynikal a vedle nás letěl žluťásek a přes kopečky pohledově červený, jen mi ho foťák nevzal, byl dál.
A taky bych volila barevný 🙂
Jen ta pořizovací cena 2 miliony :O
Ale prý dělají kurzy pro piloty…, že by 😀
A z celých kusů umí jiné úžasné věci, koukněte: https://kubicekvisionair.com/cs/zelvuska/
Kdo chce fakt úžasnou nepřehlédnutelnou reklamu, můžu jen doporučit.
Jak bylo v Poděbradech? Určitě hezky, že? Kde jste bydleli a co všechno jste viděli?
To musela být krása!!! Asistovala jsem s Ajvinkou při startu balónu s našimi sousedy. Přesně, jak popisuješ, jen byl žlutý .
Balónem jsem neletěla, ale dvakrát malým letadlem Cessnou. Jednou na JJM. Obletěli jsme Pálavu, podél Dyje nad Vranov, kde jsme obkroužili zámek, následně Vranovskou přehradu a hrad Bítov. Směr Dukovany, to jenom z dálky, kolem věží se logicky nesmí. V interkomu bylo slyšet, jak si náš let předávala letiště a vždy nám popřála hezký let a zážitek. A ten tedy byl, byl nádherný pozdně-zářijový den….
Po druhé jsem letěla nad Vysočinu, přes naši obec, okolo Babího lomu, hrady Pernštejn , Svojanov, vodní nádrž Vír, na závěr hrad Veveří.
Moc ráda lítám, můj sen je malým vrtulníkem, nebo vírníkem.
Byl to sen a byl splněn 🙂
Včera jsem řekla drahému, že za dva roky na ty kulatiny bych chtěla vyhlídkový let nebo seskok.
Uvidíme 😀
A máš pravdu, do balónu půjdu znovu, kouknout na jiný kousek naší zemičky 🙂
Chichi, právě jsem chtěla napsat jakože vtipnou poznámku, že příště by to chtělo seskok, a ono už se o něm uvažuje! 😀 Páni, máš odvahu, klobouk dolů!
Zkuste vzducholoď, ale to, pravda, nebývá úplně levné. A pokud je stewardem doktor Indiana Jones, je za každou cenu nutné mít letenku!!! :o))))
To musel být opravdu zážitek – splnění snu. A fotky nemají chybu.
Moc děkuji a zároveň moc doporučuji 🙂
Kdo mne zná, ví, že mimo jiné fóbie si pěstuju aj tu z výšek (zajímavé, že ne z hloubek – dívat se do studně mně nevadí, dívat se nahoru na horu mi přivodí třes nohou a bušení srdce). Dodnes jsem hrdá na to, že jsem kdysi s Alex vylezla až do nejhořejšího patra Minaretu (tři sta dva schodů) a přilepená ke zdi se snažila kochati se krásou vůkol. Jedinkráte jsem letěla letadlem na Mallorcu a tenkrát vznikl (bohužel nikým nezaznamenaný) rekord v naprosté strnulosti včetně nedýchání. Vlastně jediné, čím jsem byla schopna pohnout, byli oči a to ještě nepatrně. Prostě někdo to letadlo v rovnováze držet musel 🙂 🙂 .
Ale letět balonem, tak to mne moc láká. Chtěla bych to zažít a závidím vzduchoplavcům, když je vidím se vznášet na Pálavou. Dokud jsme bydleli v Lednici, často při ranních vycházkách jsem zvedala hlavu a mávala, když se mi nad hlavou ozvalo ničím nezaměnitelné VŽDUUUCH – to jak ředitel montgolfiéry přitopil pod kupolí, aby nelízla věže zámku.
na ten Minaret nezapomenu, ono ten den docela foukalo a ty jsi splynula s jeho historickou zdí. Ale jsi hrdinka, neb o své fobii z výšek jsi prozradila, až jsi byla nahoře.
Je to paradox, opravdu okna v pátém patře jsem neumyla a tady – úplně v pohodě. Důvěřovala jsem tomu kusu jemné látky natolik, že jsem ani vteřinku nezaváhala.
A určitě si to zopakuju 🙂
Krásný zážitek. Létat se mi daří občas ve snu. Lítací sny jsou ty nejkrásnější navíc ve snu stačí víra. Věřit, že umím lítat a pak to jde.
Létací sny jsou krásné, stačí poposkočit a je to, vím 😀
Já jsem kdysi mívala sen, že padám – letím z Nádražních schodů v Žatci. Kdo to tam zná, ví, že to je nesmysl, upadnou ano, max si rozbiješ koleno, ale spadnout až dolů nejde. Já se vždycky probudila zpocená a vyděšená. Takže za mne -létací sny nebrat 🙂 . Doufám, žes mi ho nepřivolal 😀
Musíš věřit. Ve snu je to o víře. Věříš, že je to možné – pak lítáš. Nevěříš tomu – neletíš. :o)))
ve snu víš, že umíš létat a noříš se do vzduchu stejně jako do vody v jezeře…
Mamutku, popsala jsi to moc a moc pěkně! Tak pěkně, že jsem se na okamžik zamyslela i já, která má problém při pohledu z balkonu ve čtvrtém patře 😛 Zkouším si to představit, ten pohled, ten pocit, kdy prostě koukáš na krajinu shora.
No, abych si to zkusila já, musela bych být sama létající tvor, obávám se 🙂 Protože rozumím tvému snění o létání – mám ho taky. Ale já bych fakt musela mít ta svá křídla:))
Kromě jiného mě napadá – celý let se stojí, ne? Přemýšlím, jak to dělali ti balónoví cestovatelé, jestlipak tam měli nějakou tu stoličku? 😛
Moc děkuji 🙂
Pohled z pátého patra paneláku kdysi znamenal, že okna umýval můj bývalý choť.
Ale v balónu jsem se cítila uvolněně a svobodně.
Na těchto tratích – hodinku ve vzduchu člověk vážně postojí. Ani ti nedojde, že už se půjde dolů.
A určitě dávní vzduchoplavci vezli nějaké cestovní koše nebo vaky a na ty si sedli. Spíš jsem uvažovala, jak tehdy přitápěli. Dnes je to na bombu a plyn.
Hořící slámou, muselo to být dost o ústa. Ale co není, holt průkopničení není bezpečná činnost.
To mi povídej, my bydleli v sedmém patře. Okna z obyváku a kuchyně bez problému, tam byla lodžie, ale z druhé strany – to musel MLP alespoň asistovat. Stejně jeden roh okna v ložnici byl prostě neumytý (cca 30 let 😀 ) , tam jsem nedosáhla a vylézt na okno a naklonit se, ani náhodou.
Ale na balkon jsem mohla, to mi nějak nevadilo.
balon – vybaví se mi – MY VÁM CHCEME KLESAT!!! a film Ukradená vzducholoď..seriál o panu Tau,..no a ukradeným balonem začínal Tajuplný ostrov…jen si to málokdo vybaví…
Mít křídla už méně a ke Kornovi odjakživa patřila Helena, tak její Dvě malá křídla tu nejsou…
nervy při startu bych neměla,já spíše při přistání a pak , to vysejpání písku,abychom vystoupali.. 😀
„Stoupáme?“
„Ne, klesáme!“
„Je to ještě horší, padáme!!“
Tak tímhle začíná bezesporu nejlepší Verneovka Tajuplný ostrov
Stoupáme?
Ne, naopak klesáme!
A pardón, mně se zdálo, že mi něco vypadlo. 😉
Díky za připomenutí. Jo, balóny a vzducholodě a Verne, nostalgie mého dětství. 😀
Pak si z něj šili košile.
Naštěstí jsme nic nevysypávali a přistáli krásně jemně 😀
Když tak byste odhodili pytel s penězi jako Verneovi trosečníci. :o)))
Zážitek přeji, ale nezávidím. Nějak to není můj šálek kávy a marně přemýšlím, co by to asi tak mohlo být. Tak zapojím všechny vzbuzené mozkové buňky a snad na to přijdu
Celkem chápu, já nejsem schopna zaplout pod vodu.
V akváriu nebo nevědoucí mi rybičky a jiná havěť nevadí, ale z oči v oči – nenene.
Letěli jsme také v červnu, moc foukalo, tak jsme čekali jestli se vůbec poletí. Pilot stále někam volal, pouštěl balónek, nakonec se rozhodl po hodině a půl, že teda letíme. Nabrali jsme rychlost, než jsme se rozkoukali už jsme byli z Olomouce pryč a letěli směr Přerov. Ten jsme celý proletěli a skončili ve vesnici Újezdec. Přistání bylo tvrdší, pilot měl co dělat abychom nestrhli dráty, vyplašili jsme ovce pod námi a skončili jsme v obilí. Než se balón poskládal a naložil na doprovodné auto, byla už skoro tma, takže pasování a přípitek máme sice nafoceno, ale nejsme tam ani poznat. To bylo v pátek, v neděli měli další let, to bylo takové bezvětří, že balon zůstával nad městem a dostali se jen do okrajové části. Mně se to líbilo, ale letěli jsme směrem, kde to moc neznáme.
Podle toho, co říkali ostatní, jsme měli vážně štěstí, protože jsme odletěli na první plán – některým to odvolali snad třikrát.
A vítr byl přiměřený a laskavý, ty Palkovické hůrky jsme obkroužili hezky dookola. A nás cíl Hukvaldy – od teď se na náš hrad budu dívat vždy s úsměvem, že vím 😀
Mamutku, drabble bylo skvělé a inspirující. 🙂 Let balónem je neskutečný zážitek, nejhorší jsou ty nervy při čekání, jestli se poletí, pak už jen nádhera. Moc ho Tobě i Myšákovi přeji.
Bylo to – famózní.
A úplně nejlepší, když došla ta potvrzující SMS, to čekání, to bych přišla snad i nehétky, jak nervičky pracovaly 🙂