Jakpak se netopýři měli na jaře? Poslední vyprávění ze života s netopýry končilo příjezdem ze zimování.
Běžný netopýr se na zimu důkladně vykrmí a pořídí si val hnědého tuku za krkem, aby z něj během pětiměsíčního spánku ubíral a probudil se na jaře štíhlý až hubený. Probudí se díky hlasu přírody zrovna v době, kdy je venku dost hmyzu k lovení.
Netopýr v lidské péči nespí pět měsíců. Je probuzen o několik týdnů dříve, aby se vyhnul nejkritičtější době raného jara. Hibernace nikdy není bez rizika. Někteří netopýři se už neprobudí, jiní rychle hubnou a je třeba je dokrmit.
Ostřílený netopýr v dlouhodobé lidské péči ví, že se v jeho boxu jednou týdně objeví nová porce jídla, a tak se do vykrmování příliš nehrne. Ví, že to dožene v zimě. Na jaře mívá více tukových zásob než na začátku zimování.
Mariella a Julián byli po zimě patřičně vypolstrovaní. Sestavuji jim modrou látkovou postýlku, aby to polstrování brzy vylítali a vyběhali.
Zvířata prý během hibernace zapomínají spoustu věcí, které uměli před zimováním. U netopýrů se to zatím nepotvrdilo.
Mariella se letos projevila jen… krapet nepříjemnou náladou po probuzení?
Než jsem si stihla vzpomenout, že takhle vždy dává najevo jistý druh diskomfortu, měla jsem pod svetrem bobek.
Protože netopýři jsou vzhůru, nastává také sezóna popularizace. Ty letošní mají jedno společné – přichází na ně mnohonásobně více lidí než dřívější roky (nejen ty koronavirové).
Konal se také druhý Netopýří večírek online (více se dovíte zde). Naživo jsem ho nestihla a podívala se až na záznam – s přednášející na drátě, takže to vlastně online bylo.
Z přednášky se dozvídám, že mezi projevy netopýří náklonnosti patří i tulení a opečovávání. Jako první si vzpomenu na Juliána, často odpočívajícího pod Mariellou. Nic sexuálního v tom asi nebude. Netopýři se obecně rádi schovávají, tulí k sobě a zahřívají — zvlášť k o celých 8 g větším jedincům. Mariella dokonce preferuje spaní v záhybu deky místo ve visu. Fleece totiž nejvíc připomíná netopýří srst a je v něm teplo.
Ráno mi stačí jeden pohled do voliérky a mám představu, jaké počasí je venku. Oba netopýři v dece — zima, Julián visí a Mariella v dece — tak akorát, oba netopýři visí — teplo.
První letošní víkend o samotě doma. To zas bude tichá domácnost. Ale nepřechází mě naděje. Zase chystám denní porce hmyzu do tří misek a doufám, že nezbaští všechny ještě v pátek večer.
Domů se vracím v neděli po poledni. Netopýři zakrátko dávají vědět o své existenci. Kontroluji misky. V jedné ještě trochu zbývá. Že by se naučili šetřit? Nebo jsem přijela včas?
Doufám, že se naše soužití vyvíjí příznivým směrem.
Obzvlášť když mě čeká několikadenní pracovní cesta a netopýři mají putovat na hlídání. Budou u netopýří tety, kterou dobře znají. Pojedou k ní rovnou z akce, kde se budou tvářit roztomile. Nebo aspoň schovají zuby.
Julián hned na úvod počůrá roh boxu, ve kterém se bude schovávat celou akci. To aby bylo jasno, že nemá náladičku exhibovat. Zjišťuji, že Mariella má pěkně přerostlé drápy. Musím požádat zkušenější netopýrařku o manikúru.
Pro netopýry si odskakuji z práce. Jsou nuceni strávit den v kanceláři a absolvovat cestu pražskou MHD.
Večer mám tichou domácnost.
Netopýři se mnou obvykle nemluví, když je převážím k tetám a pak zase domů, nebo — což je daleko horší! — se skandálně opozdím s večeří, a to třeba i o několik dní. (Jednou se snad naučí, že každá miska je na jiný den.)
Co se ale týče jídla, v tom mají jasno.
Když jednoho večera odnáším misky k výměně vody a dosypání hmyzu, Mariella vyjde z úkrytu a trpělivě čeká těsně u místa, kde misky předtím byly. To aby to neměla daleko. Přece za jídlem nepoběží! Už tak chodí k misce nejpohodlnější cestou po fleecu a vyhýbá se kamenům a větvím.
Druhý den zkouším experiment. Připravuji krmení uprostřed bílého dne.
Za deset minut slyším Mariellu baštit.
Mám podezření, že se začne rozehřívat, jakmile slyší chrastit klíče v zámku. Co kdybych hned přinesla jídlo!
Julián se naučil jíst i v přítomnosti lidí, protože by na něj jinak nikdy nic nezbylo.
Mariella je tak trochu hádanka. Není z dětství zvyklá na lidi a její druh je znám protivností a schopností otočit hlavu do nečekaných úhlů a kousnout. Když je v blízkosti jakákoli část těla jiného člověka, obvykle jí udělám rukou stříšku nad hlavou. Co kdyby se onu zajímavou schopnost rozhodla použít?
S jinými lidmi se potkává sporadicky, obvykle je jen vidí skrz síťované stěny ohrádky nebo průhledný plast boxu. A mně prošly rukama desítky netopýrů po třicítce jsem ztratila přehled), ale jen čtyři z nich byli trvale hendikepovaní. Ti ostatní měli zůstat divocí v péči.
Pochopitelně, ne vždy se zadaří. Někteří divocí netopýři si velmi rychle zvyknou na lidskou společnost a jiné se spoustu let nepovede ochočit ani o píď.
Juliána jsem první měsíce vídala jen letmo. Pak letmo na cestě mezi miskou a úkrytem nebo úkrytem a miskou. Dodnes jí v soukromí. Přiletět, skočit po hlavě do misky, odletět s červem do výšin, zbaštit.
Zato vylepšuje svoje lovecké metody. Například ví, že když zavřu zip na bočním vchodu do jejich minivoliérky, už je „bezpečné” letět si pro jídlo. Když cvaká pinzeta, je třeba být připraven k okamžitému vzletu, protože v misce budou zophobáci a je třeba je rychle ulovit, než utečou nebo je zbaští Mariella. Ale je třeba dávat pozor na ruku; někdy jen přinese misku se zophobáky a zmizí a jindy je jednoho po druhém nosí do misky na pinzetě.
Občas dojde k omylu.
Zrovna nesu pinzetou do misky druhého zophobáka, když mi zničehonic na ruce přistane natěšený Julián. Velké zklamání a ještě větší leknutí. Neuvěřitelným fofrem mizí… ne do úkrytu, ale pouze na boční stěnu postýlky. Počká v bezpečné vzdálenosti. Už jen chvilka a může si ulovit svou oblíbenou pochoutku.
Tentokrát se neschoval ani nezakousl do prstu. To je pokrok.
HORKÉ NOVINKY Z NETOPÝŘÍHO SVĚTA!
V pátek 17. června bylo Juliánovi devět let. Gratulujeme!
Krásný a chytrý samec netopýra pestrého Syčák, kterého jsme zachránili na podzim s nehezkou tržnou ránou na křídle a boku, je stále v záchranné stanici. Díry v křídle zarůstají dobře, pokud ze všech stran má odkud dorůst blána. Syčák měl ale tržnou ránu přes křídlo až na bok. Směrem k trupu zarůstá blána pomaleji. Rána na trupu se zahojila, kůže se obnovila a na jaře už mu začala dorůstat srst. Dokud však nebude mít křídlo zcela zahojené a bez děr, nemůže létat.
Tomině jsou touhle dobou dva roky a dva měsíce. Pravděpodobně pobývá v letní kolonii, kde bude letos vychovávat svého prvního potomka. Pipouška je teď nejspíš také čerstvou matkou.
ŘEŠENÍ HÁDANKY!
Našli jste netopýry?
Oba?
Fotka 1: https://www.dropbox.com/s/7oljqgnl6tw0zme/Najdete%20netopyry%20otazn%C3%ADk%20%281%29%20-%20%C5%99e%C5%A1en%C3%AD.jpg?dl=0
Fotka 2: https://www.dropbox.com/s/o8symohbxa5u12m/Najdete%20netopyry%20otazn%C3%ADk%20%282%29%20-%20%C5%99e%C5%A1en%C3%AD.jpg?dl=0
Fotka 3: https://www.dropbox.com/s/8cve6caq824t0k6/Najdete%20netopyry%20otazn%C3%ADk%20%283%29%20-%20%C5%99e%C5%A1en%C3%AD.jpg?dl=0
Ráda jsem si zase přečetla milé povídání, jak se vede netopýrům. Fotky jsou také moc hezké, je vidět, že mají přímo luxusní bydlení, které jim velice přeji.
To jsem ráda 🙂
Díky za bezva info o ušatcích. Bobek za trikem,uf, to byl fofr.A jsou teda dost ukecaní ,noc je jejich doménou, to je jasný, ještě,že budí potichu! :-)Jsem noc ráda že se M+J daří a prospívají s tukem za hlavou.
V noci slýchám pohoršené pleskání křídly, jak se Julián musí honem schovat, protože mu lezu do obýváku 😀
Konečně na Dedeník zase přiletěli netopýři. Jsem ráda za dobré zprávy – Mariellka je královnou všech domestikovaných netopýrů – jak si labužnicky pospává na té dece. Já měla představu, že pokud nevisí, tak leží na bříšku, a ona takhle hezky na bůčku! A Julek je čím dál ochočenější, což je též bezvadné. Největší radost mám ze Syčáka – doufám, že nakonec bude moci zase vyletět na večerní oblohu.
Jinak u nás divocí netopýři též lítají – a někteří jsou tak oprsklí, že berou zatáčky smykem těsně kolem mé hlavy. Tuze ráda je pozoruju.
Všelijak, v klubíčku, na bříšku, na boku 🙂
Oni to kolem hlavy přece v pohodě vyberou, a nejspíš loví komáry a jiné potvory, co lítají poblíž lidí 🙂
Zdejsi povidani o letajicich chlupatych valeccich me vzdy zvedne naladu! Toz mazlicci do postele z nich nebudou, ale fakt, ze jim z lidske pritomnosti neklepne, taky potesi.
Minule leto se nam jeden netopyr zatoulal do bytu, kdyz jsme vetrali po malovani. Zarvala jsem leknutim tak, ze se leknul i netopyr a zacal se v prazdnem prostoru placat jeste vic. Zachranil me manzel – zhasnul, odtahnul me z pokoje a zavrel dvere. No, netopyry radsi na obrazovce nebo nazivo z balkonu. Doma je muzes mit ty :))). PS: necht se jim v postylce dobre bivakuje!
Jak vždycky říkají holky z Nyctalu, „… a všichni byli zachráněni“.
Líbí se jim tam, v noci slýchám Juliána poletovat <3 Netopýři moc děkuji!
Mají se jak prasata v… jak netopýři v dětské postýlce 🙂
Přesně 😀 😀
OT – u nás už prší! Konečně.
Jak jste na tom vy? 🙂
bouřka jak prase…černo,plavák…
Jo, tady se taky blýská jedna radost 🙂 Když jsem byla ráno v Trutnově, nebyly hory v temných mracích skoro vidět a dunělo to fest. Podle radaru tudy šlo hodně silné písmo bouřek i s kroupama. Ráda jsem ujela ještě za sucha zase domů:))
Tady mi stihlo za dvě minuty napršet do lodžie (zrovna suším peřiny a polštáře, kdy jindy by měla začít bouřka 😀 )
Už jsi to vysušila nebo budeš spát s netopýry? Ti mají měkko… 😛
Naštěstí jim ubírat prostor nemusím 😀
Sharko, je pravda, že jste měli mít na Pardubicku supercelu?
Slunko, vedro na padnutí.
Vedro a bezvětrno.
No jo, k vám to přijde později. A moc doufám, že bez malérů!
A jé. Takže zabednit…
Jo, na zdechnutí.
Teď jsme se vrátili z lesa – na nebi duchna, dusno, hnusno. Doufám, že zaprší, ale rozumně (ještě pořád jsem posedlá deštěm, protože v lese se práší, jak je sucho, i když nás minulý týden navštívilo několik bouřek – po hříchu do lesa asi nezasáhly)
Držím palce na déšť a bez tornád. U nás už byly bouřky tři a je opravdu zalito. Ale teprve teď, po té třetí, se skutečně ochladilo – předtím bylo pořád 25 stupňů a strašné dusno. Teď je krásných 16 stupňů 🙂
Tady jen o trochu víc, paráda.
S tornády nestraš :-O
Když Yga je z ÚJM, což čti jako úplný jih Moravy. Jim se to tam občas stane… Proto si myslím, že je dobré si přát, aby se to nestalo, no:))
U nás opět tři kapky a pak nic… Už je moc málo vody v Mohelce. Dešťová víla nás přehlíží.
:-/
Lity lity… Tady to taky nebyla žádná potopa, ale přece jen je zalito. Po tom víkendu to bylo fakt potřeba.
Netopýří barometr – nebo teploměr? 🙂 Tak to jen tak někdo nemá:))
Baví mě Mariella, to je samička, která si umí život užít, handicap sem nebo tam. Umí se přizpůsobit – v tom je její síla. A baví mě představa, jak slyší klíč v zámku a hned si zapne vnitřní topení – co kdyby bylo jídlo! 🙂
Nakonec je štěstím i pro Juliána, protože ten plachej trouba se v její přítomnosti osměluje čím dál víc. Ovšem, kdyby se mi snažil netopýr ulovit ruku (byť omylem:)), asi bych se fakt lekla! 🙂
Jo a k těm zprávám – Syčák má neuvěřitelnou kliku. S takovým zraněním by v přírodě samozřejmě nepřežil, ale musí být statečný tvoreček, když tak usilovně bojuje.
Díky vám všem za tu péči! 🙂
PS: Jsem zvědavá, jestli ti Tomina přivede ukázat své děti – „babičky“ by se neměly zanedbávat 😀
To jsou ti chytří netopýři. Mám ale dojem, že většina je velmi ráda, když se zase bez lidské péče obejde. 😀
Ruku už se pokusil ulovit několikrát, teď už naštěstí chápe, že je to fuj 😀
Mně by fakt zajímalo, jestli Tomina lítá na hotel! Možná příští zimu přiletí i s potomstvem 🙂
Ráda jsem si zase přečetla hlášení o tvých svěřencích. Ať se vám daří!
Mám nápad! Až bude mít Mariella nalezeniny, namočte jí zophobáka do šampusu, ať to může řádne oslavit! 🙂
Muhehe! To je nápad!
Už jí bude chybět jen cvrček na špičce 😀
ať tu mají ještě hoooodně času….a jsou zdraví a stále mají co do tlamky…
<3 Přesně tak 🙂
Musím ještě zjistit, kdy má Mariella nalezeniny.
Popravdě mě fascinuje, jak dlouho dokáže netopýr v dobrých podmínkách žít.
V přírodě měl tenhle druh rekord 37 let, a kdovíkolik ten netopýr žil předtím a potom, to jsou jen záznamy o odečtech jeho kroužků nebo odběrech DNA.
Slyšela jsem z jednoho zdroje, že prý netopýři v zajetí žijou jen krátce, třeba dva roky, ale zrovna ve stanici jsou takoví, co tam žijí už před 10 let. To jsou zrovna rezaví, kteří jsou spíš na netopýřy krátkověcí, nevím to z hlavy, ale snad 10-20 let.
Z tohoto pohledu strčí do kapsy většinu psů…
Vlastně i velkou část zvířat, co mají lidi doma…