Představte si dva lidi. Na jedné straně urostlého bojovníka v plné síle, obratného, inteligentního, skvěle ovládajícího své zbraně. Na druhé staršího člověka, patrně také muže, i když tentokrát to není úplně jisté, jak sedí v kruhu ostatních lidí a tichým sugestivním hlasem vypráví třeba něco takového: „Za pradávných časů, kdy člověk ještě rozuměl řeči zvířat…“ Kdo z nich má větší šanci změnit svět?

Minule jsme v rámci diskuze nad knihou Y. N. Harariho Sapiens, stručná historie lidstva, konstatovali, že Homo sapiens vyhrál tento svět s největší pravděpodobností s pomocí dlouhodobé genocidy, byť tu určitě byly na některých místech i snahy o… přirozenější splynutí s původním obyvatelstvem (viz přetrvávající kousky DNA Neandrtálců a Denisovanů v současné lidské populaci. Otázkou však zůstává – proč? Proč to vyhrál zrovna Homo sapiens, když ti ostatní vycházeli z v podstatě stejných výchozích podmínek? A to prý měli Neandrtálci i větší mozek:))

Jak se zdá, odpověď se skrývá v jazyce. Tedy v jeho adaptabilitě v souvislosti s tím, jak se lidský mozek rozvíjel. Někdy v době, kdy Homo sapiens začal dobývat svět (tedy interval cca před 70 000 až 30 000 lety, kdy vyhynuli i odolní Neandrtálci) se totiž cosi stalo. Vývojem či mutacemi došlo k něčemu, co se nazývá kognitivní revolucí, kdy lidský mozek začal pracovat do jisté míry jiným, novým způsobem. Což se odrazilo i v jazyce.

Kde je život, tam je nějaká forma komunikace. Nejrozvinutější je pak u tvorů, žijících ve skupinách, ať už to jsou hejna, smečky, tlupy, roje či cokoliv podobného. Někteří tvorové komunikují velmi rozvinutým způsobem, a nemusí jít jen o lidoopy. Co se vlastně stalo, že je člověk tzv. moudrý všechny předběhl?

Podívejme se nejdřív na různé úrovně komunikace. Třeba v oblasti lovu a bezpečí. Společenská zvířata si je dokážou předávat, ale obvykle jen na té nejjednodušší úrovni. Třeba upozornění: Podívej, potrava! Pozor, had (lev, buvol, cokoliv)! Případně „Hele, stopa – čerstvá. Jdeme?“ Informace o ostatních členech tlupy/ smečky pak získávají především blízkým fyzickým kontaktem, kdy se všichni všechny učí znát. Cizincům se věřit nedá – jak, když poznání je závislé na úzkém soužití? To logicky omezuje množství členů skupiny.

Třeba šimpanzi mají natolik dobré vyjadřování, že dokážou žít v tlupách obvykle o 20, výjimečně až 50 členech. Jakmile je ale členů víc, je mnohem pravděpodobnější, že se skupina rozpadne do jednotlivých frakcí a nastane boj o vedoucí pozici. V knížce mě fascinovalo tvrzení, že alfa samec u šimpanzů nemusí být nutně ten nejsilnější, kdo každého přemůže, ale je to ten, kdo má mezi členy tlupy největší podporu – vedle osobnosti dotyčného pak rozhoduje jeho fanklub:)) Ovšem osobně přesvědčit jednotlivé členy tlupy, že je ten pravý, komu mohou věřit, je fuška – což je právě ten faktor, limitující počet členů v tlupě.

S vylepšením kognitivních funkcí, a tedy i jazyka, se před lidmi (stále mluvíme o Homo sapiens v době někdy před plus minus 50-30 000 lety) otevřely doslova nové obzory. Vědci mají víc teorií o tom, jak se ty změny vyvíjely. První teorie (v knížce nazývaná „u řeky je lev“:)) usuzuje, že změna vedla k tomu, že člověk byl schopný usuzovat i o věcech, které neviděl, protože mu o nich někdo dokázal říct.

Zatímco šimpanz řekne „pozor, lev“ a maximálně ukáže směr, odkud ho čeká, člověk byl najednou schopný podat hlášení stylu: Dole u řeky jsem viděl lva, jak se snaží ulovit buvola. Co kdybychom se šli podívat, jak to dopadlo?“ Tedy dokáže sdělit nejen co viděl, ale i kde a kdy to bylo a jak se tam dostat. To je ohromný pokrok, který nepochybně vedl k větším úspěchům v lovu, více potravy pak znamenalo, že přežilo víc členů skupiny.

Jako druhou Harari označil teorii, podle které došlo k akceleraci lidského vývoje díky schopnosti klevetit, klábosit, drbat (gossip). Jeden by řekl, že řečí se nenajíš, kam se to hrabe na úspěšnější lov! Jenže díky klevetění dokázali lidé poznat mnohem víc jiných osob, než bylo možné blízkým kontaktem. Najednou tak pospolu dokázalo úspěšně žít mnohem víc lidí (vzpomeňme na omezení u šimpanzů). Pomocí klevetění, kdy se lidé dokážou bavit i o nepřítomných členech tlupy, se posunul maximální počet členů schopných žít v tlupě pospolu až na 150 lidí! A to je pořádný skok. (Mimochodem, těch 150 lidí jako maximum, jaké člověk dokáže rozumně poznat a tedy s nimi spolupracovat bez oficiální a uznávané hierarchie stále platí – doteď!:))

Ani tyto dvě teorie, které se nejen nevylučují, ale podle mě i hezky doplňují, však nevysvětlují vše. Určitou nápovědou nám může být nález figurky člověka se lví hlavou, která byla nalezena na území Německa (Hohlenstein-Stadel) a je stará cca 32 000 let. Znamená to, že někdy v této době lidé nejspíš začali hovořit i o tom, co neexistuje, začali si… vymýšlet a své myšlenky o reálně neexistujících věcech sdílet. Řeknete si – vymýšlení neexistujících věcí jednoho nenasytí ani nezahřeje! Kdo má hlavu v oblacích, určitě hůř loví. A nejen to, snáz něco uloví jeho! Tak jaká výhoda?

To platí jen do chvíle, kdy si uvědomíte, že takto vzniká sdílená víra… v cokoliv. A sdílená víra představuje ohromnou sílu – a moc. Proč? Protože se tak poprvé v lidských dějinách mohou spojit s jedním cílem i naprosto cizí lidé. Už je vám jasné, proč nakonec Homo sapiens vyhrál tento svět? 🙂

Lion-man, soška člověka se lví hlavou, British Museum