K létu patří voda. Ideálně slaná a ve velkém množství. A která jiná výtvarná technika má k vodě blíž než akvarel? To si uvědomuji pokaždé, když se začne oteplovat, a já mám silné nutkání se do této techniky okamžitě pustit. Začínám připravovat do pohotovostní polohy vodovky, štětce a akvarelové papíry a už se nemůžu dočkat odjezdu na dovolenou, kde své vášni můžu konečně nechat volný průchod.

Skryté poselství

Až do letoška jsem tedy s vodovými barvami zacházela tak, jako ve škole, nabírala jsem je vždy rovnou z „platíčka“ a využívala jen jejich plnou sytost. Hodilo se mi to, protože jsem v poslední době většinou malovala „obrázky se skrytým poselstvím“ – abych obešla svou neschopnost kompozice, vždy jsem si nejdřív tuší předkreslila na papír nějaké slovo, to pak dále dokreslila různými kytičkami, ptáčky a kočičkami, a pak to celé pestře vybarvila. Písmena se tím schovala tak, že jsem později ani já často nedokázala zjistit, co že jsem to do obrázku vlastně vetkla za poselství.

Naposledy jsem tuto techniku použila v červnu do flerové soutěže na téma Arcimboldo – dokreslit obličej něčím úplně jiným byl přesně jeho styl…

Prozření

Letos na jaře mi však učaroval medailonek Jitky Zajíčkové ve FlerMagu: https://www.fler.cz/magazin/muj-kreativni-svet-jitka-zajickova-3286, takže jsem musela okamžitě podle jejího návodu na Youtube vyzkoušet namalovat věneček z lístků a bobulek. Moc pěkně vše vysvětluje, a mně se s použitím jednoduchých technik podařilo vytvořit něco, co na mé poměry nevypadalo úplně zle… a byla jsem lapena…

Najednou jsem pochopila, že akvarel je o míchání barev, změnách jejich intenzity a použití různých speciálních technik. Začala jsem se pídit po internetu a záhy objevila Kanaďanku „Šajdu“ a její videa o akvarelu, a nejen o něm (https://www.youtube.com/shaydacampbell). Chvíli jsem si tedy musela zvyknout na její držení tužek a štětců, které by jí asi v českém systému školství neprošlo. Již v mateřské školce by se zřejmě od nějaké soudružky dozvěděla, že to drží „jak prase kost“. Když však člověk sleduje, co s tím svým úchopem je schopná nakreslit a namalovat, přepadne ho neodbytná myšlenka, zda je bazírování na konkrétním držení psacího náčiní tak zásadní.

A s tím přicházejí úvahy o výuce výtvarné výchovy obecně – proč musí každá hodina končit hotovým výkresem? Není lepší si jen tak zkoušet, jak se barvy chovají, jak se s nimi dá čarovat, a není cesta někdy cíl? A proč nám paní učitelky neřekly, že ta perforovaná víčka od vodovek mají sloužit jako palety k míchání jednotlivých odstínů barev? A že ještě líp ty barvy namícháte na porcelánovém talířku? Těžko říct, jak moc bychom je v tom věku poslechli, ale dnes mi přijde škoda, že jsem tyto fígle neznala dřív.

Když na dovolenou, tak s akvarelem!

No nic, prvním a nejpečlivěji zabaleným zavazadlem byly výtvarné potřeby obohacené o maminčin předčasný dárek k mým narozeninám: cestovní balení OPRAVDICKÝCH PROFESIONÁLNÍCH akvarelových barev, které vypadají jako bonboniéra s jednotlivě zabalenými bonbónky.

Abych si sama pro sebe zdůvodnila, proč budu o dovolené akvarelovat, řekla jsem si, že rouno, s kterým normálně pracuji, se do toho tepla vůbec nehodí a že bude fajn prosvištět si angličtinu sledováním tutorialů, a tím jakože rozvíjet a učit se další tvary květů a listů pro mou běžnou tvorbu, kterou je plstění suchou jehlou do plochy.

Umělcova jitra

Dovolená u moře proběhla nádherně: zbytek mé rodiny nejraději celé dopoledne prospí, tím pádem jsem prožívala ničím nerušená „umělcova jitra“, kdy jsem si na našem stinném balkonu s výhledem na moře jen tak malovala.

Nejdřív anilinkami. Škála 48 barev mi k malování bohatě stačila. Pak jsem se ale osmělila, a začala používat ty pravé akvarelky, kterých mám v sadě dvanáct.  To teprve začala ta pravá zábava s mícháním jednotlivých odstínů!

Hlavně to nepřekombinovat

Z výukových videí Shaydy jsem si zafixovala hlavně tyto výrazy: „Perfectly imperfect“ a „Don’t overthink it“ – to mi dělalo velké problémy, ale opravdu je lepší moc nad obrázkem nedumat, to pak vždycky dopadne špatně. Člověk si myslí, jak mu to krásně a hladce jde, jak už je v tom „flow“, a pak stačí jediná čára…. A může se začít znova…

O barvách…

Většina toho, co vyrábím je hodně barevné, – ať už se jedná o rouno, s kterým normálně pracuji, nebo třeba o mé anilinky –barvy jsou brilantní (tak se opravdu jmenují), nádherně jasné – když jsem si je před časem kupovala v běžném papírnictví, úplně jsem nad nimi jásala, což znuděná paní prodavačka nemohla pochopit, zřejmě až do té doby žila v přesvědčení, že tento artikl nakupují pouze školou povinná dítka, a to jen z nutnosti.

Když začátečník radí druhým…

Je to úplná věda, existuje spousta druhů akvarelových barev, ještě víc akvarelových papírů, o štětcích ani nemluvě. Každý si musí sám vyzkoušet, co mu bude nejvíc vyhovovat.  Já si zatím víc než kvalitu použitých produktů musím hlídat jiné věci. Vytvořila jsem proto takové začátečnické desatero:

Neplést si vodu na umývání štětce s nápojem – ani jedna z možných chyb se neosvědčila, u anilinek se člověk ještě trošku přiotráví, jak dobře víme z filmu „Slunce, seno, jahody“, kde na tyto barvičky doplatili chudáci králíci paní Škopkové.

Je dobré poznat, kdy už je obrázek hotový, protože v určité chvíli je každý další tah štětcem „navíc“.

Soustředit se a kontrolovat přítlak štětce na papír, aby čára byla tenká nebo tlustá, podle toho, co zrovna potřebuji – vypadá to jako samozřejmost, ale vím o tom své…

Cíleně měnit intenzitu namíchané barvy přidáváním vody – květina nebo listy vypadají daleko lépe, když je na nich škála sytostí jednoho odstínu.

Vzít v úvahu, že každý papír někde končí, a přizpůsobit tomu kompozici obrázku – motiv věnce je vděčný, kompozice jasně daná, ale i tady může nastat problém (viz mé šišaté věnce).

Když je nejhůř, kontury tužkou, akvarelovou pastelkou nebo tenkou fixou mohou pomoci.

Předchozí bod někdy neplatí.

Jakýkoli obrázek, když se zasklí, vypadá výrazně lépe.

Jakýkoli obrázek, když je zasklený, nejde vyfotit.

Vlastně je to všechno jedno, hlavně když se člověk dobře baví.

Tak schválně: z čeho se napít a kde si vymýt štětec?

Trošku jsem si pomohla tužkou…

Dárek 

Nicméně po týdnu zkoušení se odhodlávám vyrobit dárek naší milé paní domácí – akvarelový obrázek věnce s kaligrafickým nápisem názvu našeho ubytování uprostřed. Vše začíná složitým sháněním rámečku v Diokleciánově paláci. Poté, co nějak namaluji věnec, nastává problém s nápisem.

Krom akvarelu jsem si totiž na dovolené chtěla cvičit taky kaligrafii, dokonce jsem se vybavila písankou a kaligrafickými fixy (též inspirována nádherným videem v Magu – https://www.fler.cz/magazin/muj-kreativni-svet-renatagebauerova-3204), abych záhy zjistila, že i kaligrafie je tak složitá disciplína, že už ji za tuto dovolenou opravdu nezvládnu. Mimochodem, tu písanku doporučuji všem neurotickým rodičům prvňáčků, kteří nemůžou pochopit, jak jejich ratolesti nezvládají napsat podle normy jednotlivá písmena. Já jsem například nebyla schopná kloudně napodobit tvary písmen s předepsanými tenčími a tlustšími tahy. Nakonec jsem si pomohla průsvitkou a kopírákem, stejně ale na svůj nápis „Vila Katina“ moc hrdá nejsem. Holt, kaligrafie přijde na řadu zase někdy jindy…

Paní Ines – naše domácí, však byla velmi milá, z dárku měla radost, dokonce se jím i pochlubila na sociálních sítích. Já už jsem však tou dobou byla ve svém akvarelování o týden dál, a obrázek mi připadal hodně nedokonalý.

Na zpáteční cestě jsem mohla konečně naplno využít i výhody cestovní sady akvarelek v kombinaci se štětcem se zásobníkem vody, a jeden věnec vyseknout přímo na horní palubě trajektu Petar Hektorovič.

Malovat bych mohla od rána do večera. A to i přes to, že vlastně každý obrázek, který jsem doposud vytvořila, jsem vždycky něčím pokazila. Ale pořád mě to baví, nehledě na výsledek, tak to má být. Postupně docházím k poznání, že mé obrázky vypadají krásně, ale až tak ze vzdálenosti tří, čtyř metrů, ani nějaká ta dioptrie není k zahození… Říkám si, že bych se možná umělecky uplatnila v léčebně krátkozrakých, nebo v domově důchodců…

Snad je všem jasné, že nejsem žádná akvarelová umělkyně, jen jsem se tu chtěla podělit o svou radost a o nápad, jak se výborně odreagovat. Třeba někoho jako totální amatér inspiruji…

Abych byla upřímná, nakonec se mi zdá jako největší výraz mého umění talířek, na kterém jsem si při malování míchala barvy…

Tak co, kde myslíte, že jsem byla na dovolené? Několik indicií v textu je 🙂

Dede: Děkuju Daniele a hned se ptám – kdo z vás už zkoušel akvarel mimo školní lavice? A jak vám to šlo? Inspirovala vás Daniela k dalšímu pokusu? 🙂