Hagrid se tentokrát dostal do „pěknej šlamastyky“. Samozřejmě to neplánoval, ale „vono se to prostě nějak potento…“

Na začátku jsem měla vymyšlenou výchozí situaci, věděla jsem, jak by měl vypadat konec a epilog. Ale pak jsem jen s úžasem sledovala, jakými křivolakými cestičkami se děj, postrkovaný tématy, ubíral.

Chuť Islandu

Téma: Akta banánového háje

„Neuvěříte, co ti mudlové umí,“ rozplývala se ve sborovně madam Prýtová po návratu z dovolené na Islandu. „Přivezla jsem obrázek.“

Všichni profesoři se podívali směrem, kterým ukazovala. Na zdi za jejím křeslem visela velká zarámovaná fotografie vnitřku obrovského skleníku.

„Vidíte? Oni tam pěstují banány a využívají k tomu teplo z hloubi země. Tohle by pro nás měla být úplná maličkost. Budeme je v Bradavicích také pěstovat, co říkáte? Mám návod.“ Zamávala svazkem hustě popsaných pergamenů. „Nejsou to sice rostliny magické, ale ta chuť!“

Rozproudila se živá debata, jen Hagrid mlčel a zíral na obrázek. Něco se mu na něm nezdálo.

Nebezpečí z prodlení

Téma: …ještě tam budem

To, co Hagrid uviděl na obrázku madam Prýtové, mu nedalo spát. Doslova.

„Tý žoužele si kromě mě nikdo jiný nevšim,“ svěřoval se pochrupujícímu Tesákovi. „To hrozí vobřím průserem. Pokud je to teda dovopravdy to, co si myslim. Musim si to prohlídnout pořádně. A rači hned. Aby tam ten mrňavej prevít ještě ráno byl. Aby von někam neutek.“

Hagrid rázně odhodil pruhovanou peřinu, popadl hůlku maskovanou parapletem a polohlasně si zopakoval „lupu“ – jednoduché kouzlo, které ho naučil bývalý hajný Ogg. Hodilo se, když potřeboval nějakému zvířeti vytáhnout třísku, nebo klíště.

Zabouchl dveře hájovny a vydal se teplou letní nocí k hradu.

Vobří průser

Téma: Zdivočelý mullet

S parapletem v jedné ruce a s lucernou v druhé vešel do sborovny. Přistoupil k obrazu. Připravil deštník do pohotovostní polohy, ruku s lampou vysoko zvedl, aby lépe viděl, a začal odříkávat zaklínadlo.

Vtom se čas zběsile rozletěl.

Ruka narazila do stropu. Lucerna praskla. Svíčka vypadla.

Plameny na temeni hlavy Hagrid dlaněmi rychle uhasil, ale zamaskovanou hůlkou přitom opsal neobvyklou křivku. A zaklínadlo zakončil dlouhou nepublikovatelnou nadávkou.

Obrovská síla Hagrida roztočila jako čamrdu. Zbylé vlasy mu zavířily kolem obličeje.

Nic neviděl. Někam letěl. Někam žuchnul.

Konečně nastal klid. Odhrnul si z tváře obrovský zelený list.

„U Merlina!!! Kde to sem???“

Ouplně jednoduchý kouzlo

Téma: Rozkaz zněl jasně

„A jak sem se sem dostal?“

Hajný Ogg mu ohledně toho kouzla, kterému říkal lupa, dal kdysi jasné instrukce: „Tak mladej, hůlkou musíš ukázat přesně na místo, které chceš pořádně vidět. Nemávat. Zaklínadlo řekni pěkně zřetelně, nic před ním ani po něm. Je to úplně jednoduché.“

„Jenoduchý, jednoduchý,“ brblal Hagrid. „To vono je. Enom sem to tentokrát jaksi potento…“

Posadil se a zoufale si vjel rukama do vlasů. „Aúú!“ dotknul se popáleného, téměř holého temene hlavy. Rozhlédl se.

Seděl v měkké hlíně, nad hlavou příkrov velikých zelených listů. A přímo u obličeje se mu houpal obrovský trs krásných žlutých banánů.

Ten nejvzácnější

Téma: Soumrak soumarů

Hagrid se ztěžka opřel rukama o zem, a pokusil se vstát. Pod jednou dlaní ucítil křupnutí. Zvedl ji. V šoku zíral na něco jako rozbité vajíčko.

„Ale né! Co sem to proved?! Dyť ty seš možná ouplně poslední! Já tě chtěl zachránit! A taky šecky ty mudly kolem…“

Před očima, najednou plnýma slz, viděl stránku z Obludného obludária:

Nejmenší a nejvzácnější z třaskavých skvorejšů, zvaný soumar, má tvrdé rovné krovky. Snáší na nich do svého doupěte potravu. Unese až trojnásobek své vlastní váhy.

Kouzelníkům není vůbec nebezpečný. Při doteku mudly však extrémně silně exploduje. Zničí vše v okruhu jedné míle.

No todle?!

Téma: Jako vejce vejci

Hagrid, stále sedící, ztěžka povzdechl a druhou rukou sáhl do kapsy pro kapesník, aby si otřel oblemtanou dlaň. Překvapeně zamrkal. Byla úplně čistá! A na místě, o které se před  chvilkou tou rukou opíral, lezl… malý soumar!

„No todle!? Vy ste tady byli dva?“

S nečekanou energií vyskočil na nohy. V měkké hlíně se mu ale jedna zabořila, a ve snaze najít rovnováhu, druhou nohou tvora rozšlápl.

Strnulý a uslzený opět zíral na něco jako rozbité vajíčko.

A pak se to stalo. Vzduch se jakoby na chvíli zachvěl, sliznatá louže zmizela, a na jejím místě lezl nachlup stejný malý soumar.

Zákonitosti jsou dané

Téma: Jeden den hrdinou

Hagrid zareagoval bleskurychle. Z kapsy vytáhl prázdnou krabičku od šňupacího tabáku a tvorečka do ní zavřel.

„Tebe musim někam vodnýst. Co kdyby na tebe šáhnul nějakej mudla. To byste ani jeden nepřežili.“

„Myslíte?“ ozval se za ním známý hlas. „Předpokládám, že naprosto nechápete, že si tady teď hrajete na hrdinu úplně zbytečně. Toho skvorejše můžete klidně zase pustit.“

„Profesore Snejpe, co vy tady? Dyť ste přeci todle… mrt… ééé… namalovanej… U Merlinovejch podělaných spodků!!! Já sem taky ve vobraze!?

„Jistěže. Přesněji, v magické fotografii. Už druhý den tady chodím zkoumat, jestli se řídí stejnými zákonitostmi, jako bradavické obrazy. Očividně ano.“

Z obrazu do obrazu

Téma: Antikoncepce pro veverku

„Pojďte, Hagride. Nebudete celý čas tady.“

„Jakej čas? Já přeci musím fofrem vodsaď!“

„Souhlasím. Ale zatím merlinžel nevím jak. Jdeme.“

Severus Snape popadl Hagrida za rukáv, a táhl ho do hloubi fotografie.

Barvy postupně bledly, až se ocitli v jakési šedavé chodbě. Někam zahnuli. Začalo svítat. A najednou…

Prosluněný lesík a spousta vesele skotačících veverek.

„Tento obraz nesnáším, ale je to zkratka.“ zavrčel Severus.

Hagrid se rozzářil. „Takový roztomilý potvůrky! Kapánek se ale přemnožily co? Musíte je roznýst někam dál do lesa, nebo jich bude za chvilku eště víc.“

„Nebude. Ti psychedeličtí tvorové jsou přece namalovaní. To je dokonalá antikoncepce.“

Stará dáma, nový úkol

Téma: Staré mistryně

V příštím obrazu je přivítal radostným štěkotem a vrtěním ocásku malý chrtík. Stará žena, která krájela hrušky, zvedla hlavu od práce.

„Princi! Přestaň! Á, Severusi, ráda tě zase vidím. A kohopak to… Hagride! To není možné!“

„Zdravím, Evelíno, jak vidíš, možné to je.“

Hagrid rozpačitě přešlápl. „Dobrej den, přeju. Noo… zmotal sem jedno takový zaklínadlo… A chtěl bysem zasejc zpátky.“

„Ty a tvá sestra jste kdysi vynalezly přenášecí kouzlo. Možná by se dalo nějak modifikovat pro tento speciální případ,“ upřesnil Severus.

Evelína se usmála, narovnala a jakoby omládla. „Hned za Laurou zajdu. Tohle ji bude taky zajímat. Zkusíme něco vymyslet.“

Pozejtří budu zase doma

Téma: Čekatel optimista

Hagrid se spokojeně protáhl. Ležel v kupce sena v obrazu pokosené horské louky. V dáli se vypínaly Bradavice.

„Šecko de moc dobře,“ oznamoval pestrobarevným motýlům, kteří poletovali kolem.

„Evelína zaběhla pro Lauru a Snejp do svýho portrétu v ředitelně pro McGonagallovou. Ta před Evelínin vobraz přivedla eště profesora kouzelnejch formulí, Kratiknota. Všici se pak radili skoro celý vodpoledne. Voni jistojistě vymyslej, jak mě dostat zase brzo zpátky.

Vo moje zvířata se prej zatím postaraj domácí skřítci, a hodiny péče vo kouzelný tvory vodsupluje sama, povidala ředitelka.

Řek bych, že do neděle, co máme naplánovanej vejlet s Olympou, budu dávno doma.“

Putování magickými obrazy

Téma: Cestopis

Hagrid se zasnil. To bude něco, až bude Olympě vyprávět, co v kouzelných bradavických obrazech zažil, a jak to v nich funguje…

Je to dovopravdy zajímavej svět. Namalovaný lidi choděj z vobrazu do vobrazu jak chtěj. Enom do portrétů v ředitelně neprojde nikdo kromě bejvalejch ředitelů.

Můžou si z jednoho vobrázku něco vodnýst do druhýho. Ale dyž to pustěj z ruky, zasejc se to vrátí, kam patří.

To zvířata nikam běhat nemůžou. Kromě těch domácích, co choděj s člověkem.

A nejlepší je to s jídlem. Hlad namalovaný lidi necítěj. Ale dyž maj na něco chuť, klidně  spucujou šecky ty dobroty, co sou kde namalovaný. Vono to pak na chvilku zmizne, ale ani se nevotočej, je to zpátky, a můžou si dát nášup.

Dilema mocné čarodějky

Téma: Patová situace

Evelína zase seděla a krájela ty pitomé hrušky. Práce zbytečná, ale zaprvé ji takhle malíř namaloval, a zadruhé ji to uklidňovalo.

Hagrida vyhnala vyvenčit Prince. Ne, že by hrozilo, že pejsek udělá loužičku. Cítil ale její nervozitu, a ve snaze ji uklidnit, jí pořád strkal do ruky, co kde našel, aby si s ním hrála. A ona se potřebovala soustředit a přemýšlet…

Obrazový svět nemůže nic vypudit ven, lidský nic nepřitáhne.

Proč? Protože magické síly obou jsou dokonale vyrovnané.

Lze některou dočasně posílit?

Jak?

Čím?

Pokud ano, a rovnováha se poruší, nedojde ke katastrofě?

A konečně, smějí to vůbec udělat?

Strašlivý nebezpečí!

Téma: Brepta

Evelína přemýšlí, Severus v obrazu knihovny bádá. A Hagrida na procházce se psem napadla hrozná věc!

„Pro… pro… prof…esore S…nej…pe…“ nemohl Hagrid popadnout dech, „uff… já za… váma co nejrychlejc běžim, protože… mně došlo něco… strašlivě důležitýho. Ten… skvorejš v tý fotce… sice nejni nebezpečnej, ale ten skutečnej, co ho Prýtová… vyfotila v tom mudlovským banánovým skleníku, ten teda jo!!!

„Uklidněte se,“ odložil Severus neochotně knihu, ve které cosi zaujatě studoval. „kdybyste někomu něco řekl, jak je vaším dobrým zvykem, ušetřil byste nám všem spoustu problémů. Třaskavého skvorejše soumarovitého jsem na fotografii objevil už ve chvíli, kdy ji profesorka Prýtová na zeď pověsila. Okamžitě se na Island vrátila, zvíře odchytila a vypustila v bradavickém Zakázaném lese.“

Ten novej vobraz

Téma: Zázrak moderní techniky

Hagrid byl ještě u Severuse, když se přiřítila Evelína. „Jak je možné, že tady nemáme nijak narušenou magii? Měla by přece být!“ Zadívala se na Snapea a pak na Hagrida. „Musím vědět, kterým obrazem jsi k nám prošel.“

„Je to přeci ten ouplně novej. Ve sborovně.“

Prošli několika malbami včetně obrazu skotačících veverek, až se ocitli mezi trsy banánů.

Evelína se ohromeně rozhlížela. „To přece není žádný obraz! Není namalovaný! Kde to jsme?“

„Aha, to si nemůžeš ze své doby pamatovat,“ pochopil její údiv Severus. „Dnes je magická fotografie běžná věc. Je to jakýsi otisk skutečnosti vytvořený přístrojem zvaným fotoaparát.“

Šecko ve vobří velikosti

Téma: Až budeš zas malá

Evelína a Severus se polohlasně radili a dohadovali. Hagrid chvíli poslouchal, ale debatě plné odborných termínů příliš nerozuměl. Otočil se a zamyšleně došel až do popředí fotografie, k něčemu, co vypadalo jako zarámované okno do vnějšího světa.

Zadíval se do sborovny. Připadala mu strašně veliká. Stůl a židle obří velikosti, a maličký profesor Kratiknot, který tam seděl a cosi psal, jako obr opravdu vypadal.

A největší – Hagridova – židle, na kterou se přesto pokaždé jen tak tak vešel, teď byla skoro větší než celá jeho hájovna. Smutně na ni hleděl. „Už abych byl venku a šecko bylo zasejc stejný jako dřív…“

Co poradí školník?

Téma: Sebranka

Hagrid bezcílně bloumal z obrazu do obrazu. Severus a Evelína bádali a přemýšleli, a on se začínal nudit. Každé plátno prošel pěkně odzadu dopředu a vyhlédl z něj, aby se zorientoval, na kterém místě v Bradavicích právě je.

V jedné z chodeb spatřil zuřícího školníka Filche. Snažil se z brnění stojícího ve výklenku odstranit přilepenou žvýkačku. „To už je pětadvacátá! Zatracená sebranka studentská! Spráskal bych je bičem!!“

„Ahoj Argusi!“

Školník se zarazil, ohlédl, ale nikoho neviděl.

„Tady sem. Ve vobraze.“

„Á Hagrid. Teda ty se máš. Klid, pohoda, žádní nevycválaní haranti. Být tebou, ani se tady do toho blázince nevracím.“

Právo na spánek

Téma: Právo být zapomenut

Evelína se Severusem už vyzkoušeli všechno, co znali, ale Hagrida ven dostat nedokázali. Byli přesvědčeni, že klíčem je fotografie skleníku. Její magie byla jiná, přesto bradavickou galerii nenarušovala. Jakoby tam nebyla, ale zároveň s malbami na zdech hradu spolupracovala.

„Co Justinius? Ví o kouzelné podstatě Bradavic úplně všechno. Snad ještě neusnul,“ chytila se posledního stébla Evelína.

„Má na to právo a nic nechce víc,“ podotkl Severus.

Prastarý obraz alchymisty visel zapomenutý ve sklepení. Po tisíci letech z něj magie téměř vyprchala, stařec se nehýbal a skoro nemluvil. Většinu času spal. Až usne definitivně, z jeho kouzelného obrazu se stane obyčejný.

Poznámka:

Citace z Teorie magických obrazů od významného malíře Diega Evanesca:

Obrazy však nejsou živé navždy. Magie z nich postupně vyprchává, až nakonec definitivně usnou. Doba jejich života je různá. Většinou něco mezi stem až pěti sty lety. Záleží na kvalitě oživujícího lektvaru, kterým je plátno napuštěno, na síle magického potenciálu malíře, který musí lektvar vyrobit vlastnoručně, a případně, pokud se jedná o portrét konkrétní osoby, i na síle její magie. A velmi důležitým aspektem je také kvalita magie budovy, ve které se obraz nachází. Proto jsou bradavické obrazy živé tak mimořádně dlouho, až tisíc let.