Dívám se na ty krabice s pocitem jisté beznaděje. „Tyhle tři musíš projít ty, jsou to tvoje věci,“ říká můj muž, stojící uprostřed jiných otevřených krabic. Kývnu a snažím se vypadat jako rozumný člověk, i když uvnitř své hlavy kvílím – nenávidím přerovnávání a třídění starých věcí! Snadněji se jich zbavuju. Můj muž mě dobře zná, takže rovnou dodává: „Co by řekli naši potomci, kdybys vyhodila nějaký dědičný poklad?“
Urychleně jsem se přesunula do jiné místnosti, dál od krabic a zakrytého nábytku. Přitom to začalo tak nevinně – výměnou oken. Ovšem potom se to už logicky řetězilo. Když měníte špaletová okna za plastová, je u toho spousta zedničiny. Za výměnou tedy… logicky… následuje malování. Což je dohromady spousta nepořádku!
Je tedy třeba vyklidit z místností věci, kterým stavební prach může uškodit nebo se špatně čistí – jako jsou například knihy. Při vyklízení obvykle zjistíte, kolik vlastně máte věcí. Takže začnete třídit. Do čistého si přece nenanosíte nepořádek a zbytečnosti, ne? No a teď přijde na řadu půda.
Původně tam jen chcete uklidit věci, které dole tak trochu překážejí. Jenže při této příležitosti zjistíte, že na půdě už je několik krabic věcí, které jste takhle vynesli v době, kdy se naposledy malovalo. Takže začnete uklízet půdu a peklo dostane novou tvář. Jako u nás teď.
Dívám se s nechutí na krabici plnou starých zaprášených papírů a jakýchsi brožur. Hm. Můj nejdražší se domnívá, že potomky zklamu, pokud to nevytřídím a neuložím. Nemohu si pomoct, ale mám čím dál tím silnější pocit, že by mi potomci byli jednou zatraceně vděční, kdyby to nemuseli vyhazovat oni:))
Post scriptum: Nevyhodila jsem to, bylo to po mém dědovi. Bude to zkrátka na dětech!
Napsáno pro ČRo Hradec Králové
A tak se ptám – jak nakládáte s věčně ukládanými věcmi vy? Dokážete vyhazovat? Či spíš – dokážete se věcí zbavovat? Nebo radši schováváte? 🙂
Už tak trochu s křížkem po funuse, ale dlouho jsem tu nebyla. Vyhazování věcí není zrovna mou světlou stránkou. Zatím nechávám všechno tak, jak je máma zvyklá a pak se jednoho dne prostě uvidí. Ale zrovna v sobotu před tím, než vyšel tento článek, jsem navštívila sběrný dvůr. Poprvé sama, ale zato jsem tam nechala věci, kterými jsem úplně zaplnila mou Fábinku (kombíka, aby někdo neřekl, že to nic nebylo).
Inspirovala mě k tomu nefunkční lednice, která sice nakonec byla odvezena jinak (to je na dlouhé vyprávění), ale při studiu, kde by si ji případně nechali, jsem zjistila, že u nás přece jen jeden sběrný dvůr, který bere staré elektronické přístroje, lednice a televize, je. Pozor, tohle haraburdí opravdu nebere zdaleka každý. A tak jsem vyrazila – vyheverovala jsem starou obrovskou televizi po tetičce (určitě hodně přes 20 kg), která v nouzi posloužila, ale s DVB-T definitivně dosloužila a už dávno jsme ji nepoužili (tak 10 let). Vůbec nechápu, jak jsem tu televizi narvala do kufru. Pak jsem vzala starou autobaterii, nefunkční nabíječku autobaterií, pár zničených lísek, starou stoličku od klavíru, kterou jsem nikdy nepoužila, protože rozklížená skřípala zadní část těla, zbytek starého robota, nefunkční žehličku, fén a pár dalších věcí, které jsem dávno potřebovala vyhodit. Počítám, že do dvora v dohledné době odstěhuji počítačové haraburdí (to už vydá za slušné muzeum). Jen musím sebrat trochu síly. Vím, že to není úplně přesně o likvidaci starých věcí odložených pro případnou potřebu. To se částečně týkalo jen té televize, ale dlouho už ani to ne. Skoro všechny ostatní krámy byly rozbité. Kramajzlů, kterých se potřebuji zbavit, je ještě moc a moc. Příště asi vyhodím alespoň některé tatínkovy staré dávno nepoužité chemikálie. Proberu patro v komoře atd. Ale největší poklady jsou na chalupě, kam každý tahá to, co doma už nepotřebuje, ale přece se to může jednoho dne „hodit“. TO bude jednoho dne opravdu výživné. Ale na to budu sbírat odvahu ještě hodně příštích let.
V roce 1997 jsem žila na severní Moravě, pár desítek metrů od potoka. Měli jsme štěstí a voda nám nedosáhna k domu, ale příbuzným ano. Nacházeli jsme hromady věcí nejasného původu (patrně po předcích), zničených vodou. Všechno letělo do kontejneru, jinak to ani nešlo. Jestli to byly rodinné poklady, se už dávno ztratilo v překladu – spíš jsme měli dojem, že děda nikdy nic nevyhodil.
To byl osud i dalších věcí… nikoho nikdy nezajímaly, dokud je nezničil živel. Případně dokud se neztratily při stěhování. Když jsme se stěhovala naposledy, po vybalení krabic a odpadkových pytlů s oblečením jsem zjistila, že postrádám dvě trička. Kolik dalších věcí se ztratilo? Možná dokonce celý pytel? Nikdy jsem si na ně nevzpomněla. Nevím dodnes.
Z druhé strany – existuje pozůstalost po jednom světoznámém vědci, na kterou bohužel napršelo dírou ve střeše a tak byly písemnosti zničeny. Nejednou je někdo sháněl a tehdejší obyvatelé domů dodnes té ztráty litují.
Otázka ovšem je, zajímalo by někoho, kdo studuje třeba dějiny každodennosti, moje staré krabice s krámy, které už nemají příběh ani kontext ani pro mě?
Přebrala jsem je, něco vyhodila, něco darovala do oběhu mezi lidmi. Nechybí mi to a nevěřím, že za dalších dvacet let si na ně někdy vzpomenu.
Článek jak na zavolanou. V září budu měnit většinu nábytku v obýváku a jelikož účelem je obývák odlehčit, takže nábytku tam bude méně a bude menší, tak musím třídit a vyhazovat. A když už to dělám v obýváku, tak dělám čistku v celém bytě. Už jsem toho nemálo vynesla do popelnic a uplatňuju i oblíbenou sídlištní metodu, kdy dobré a funkční věci postavím ke kontejnerům (i když se to nesmí) a ony obratem zmizí (takhle už jsem se v minulosti zbavila dvou vysavačů, fritézy, masážního přístroje, perličkové lázně na nohy, ale i policové skříňky z ložnice, kancelářského křesla a dalších věcí). Od přírody jsem spíš takový hromadič, to mám po mámě, ale právě zkušenost s vyklízením bytu po mámě mě přesvědčila, abych nehromadila, ale naopak vyhazovala. Není to jednoduché, ale za posledních několik let jsem se zbavila spousty věcí a nic z toho mi nikdy nechybělo 😀 .
To je postup, který se mi líbí. A teď si představ domácnosti, ve kterých bydlí lidé, kteří takové vedle-kontejnerové nabídce neodolají 😛
Nepředstavuj. Znám jednu takovou. Cestička ke gauči. (Do ložnice už se dotyčná nedostala.) Zaházená špinavá linka. Od holubů potentočkovaný čalouněný nábytek na balkoně. Čas od času zavolá vyklízecí firmu, aby všechny ty krámy odvezla.
Krabici z půdy, do které roky nikdo nenahlédl, je nejlepší rovnou a bez otvírání vyhodit.
Ušetří se tak spousta času a starostí.
Uvnitř jsou beztak akorát pavouci nebo mrtvé myši 😛
Takovému postupu bych byla nakloněna… leč by mi neprošel:)) Což je asi dobře, nakonec 🙂
Vzhledem k tomu, že jsem se od dětství 14x stěhovala, začlo mé „ukládání“ až tady – na domečku.
Každý rok, deset let po sobě, jsme pořádali tzv. Lutyňskou misi, kdy se nám v podkroví vyklubal Hotel Půda, kde spalo na matracích, odložených válendách či karimatkách cca 25-30 lidí. Takže jsem ji minimálně v létě přerovnala. Ale už tam nespí, tedy se nepřerovnává.
A vloni přišla výměna oken a naše půda je teď stále zakrabicovaná.
Tedy děkuji za motivační čtení. „Jen co budu mít chvilku, vytřídím.“ Možná
„Jen co budu mít chvilku“ je úžasné, protože takové chvilky jsou vzácné a obvykle jsou potřeba na něco úplně jiného… 😀
To mi povídej 🙂
Zlaté mise, jednoho to donutilo, ale teď?
Teď musím posekat zahradu, vyžehlit, zavařit okurky, upéct bábovku… Teď se mi nic nechce, příště
Jestli Vás to utěší ve Vašem krámářském počínání,představte si jak při povodni sedítemjen ve spodním prádle na komíně i se zvířaty,okolní domy právě odplouvají a nad Vámi řve helikoptéra. Tahle představa a téměř stejný zážitek mne vyléčil, když jsem oplakávala náš rodný dům se všemi těmi věcmi po prarodičích. Když jsem ho viděla zatopený po komín,došlo mi, že všechno na čem tak lpíme není až tak podstatné,když jde o život. (h)
Jenny, to je naprostá pravda – když jde opravdu o život, věci se velmi zjednoduší. (h)
Ale ono většinou nejde, takže ta škála šedí od bílé (nechat) po černou (vyhodit) je prostě široká, a navíc ji má každý postavenou jinak 🙂
Spíš než hromadění věcí mě zaujala výměna špaletových oken za plastová. Co vás k tomu vedlo? Proč ne opět nová špaletová/kastlová?
Já myslím, Elvíro, že hlavně pohodlí!
také mne to zarazilo a překvapilo….
No, v zásadě má Yga pravdu 🙂 Tak za prvé, mám ventilačky – konečně! 😀 A stálé sítě proti hmyzu. Oboje je pro mě neuvěřitelný přepych, na který jsem si rychle zvykla:))
Za druhé – každé z dvojoken mělo dohromady 12 tabulek, které měly z jedné strany „opravdový“ mastný kyt. Jen v jídelně mám šest oken, celkově jich je 14. Mytí těch oken bylo příšerné a já nemládnu. Ta úleva! 🙂
Dalším důvodem byly tepelné ztráty. Asi před dvěma lety v zimě, když mrzlo, jsme si půjčili termokameru. Dům je relativně nový, těsnil dobře. Ale okna byla problém, navzdory těsnění a tzv. třetím oknům, které jsme na zimu dávali do těch oken, která se neotvírají. Navíc ta ve štítech byla navzdory údržbě ve špatném stavu – za pouhých dvacet let.
A pak, náš dům je sice typické vesnické stavení ala Podkrkonoší, ale není to žádná historická roubenka. Na taškové střeše má elektrárnu a u zadního vchodu tepelné čerpadlo. Moderní okna mu sluší 🙂 A i v těch nových jsem zachovala to klasické dělení, byť teď je to jen uvnitř skel, takže se to myje jako jedna plocha. Výraz domu se tedy vlastně nezměnil. Podle mě ideál:))
Když jsem ještě bydlela v domě (z roku 1928), měla jsem tam také špaletová okna, původně dělená na mnoho malých tabulek, což bylo kdysi oblíbené a na pohled hezké. Už moje babička nechala před mnoha lety vyměnit všechna okenní křídla za nedělená, protože to mytí malých tabulek byla noční můra. A za mojí éry okny dovnitř foukalo a teklo, některé kličky byly „na heslo“, a i když jsme se snažili okna udržovat a rámy jsme tmelili i lakovali, neustále se z nich odlupovaly kousky laku i samotného dřeva. Tenkrát jsem se rozhodla k šílené akci a nechala je vyměnit za eurookna – sice dřevěná, protože plastová by tak starému domu opravdu neslušela, ale to je jedno, fungují stejně jako plastová. Taky nadvakrát, naráz jsem na to neměla sílu 😀 . Ach, to byla najednou pohodička! Takže tu akci úplně chápu a chválím.
Už tam nebydlím, teď bydlím v paneláku s plastovými okny, super!
Když už jsi zmínila mytí oken a jejich množství, dovolím si vřele doporučit vysavač na mytí oken. Já ho mám od jara a nemůžu si ho vynachválit. Mytí oken opravnu není moje hobby, asi to pramení z toho, že jsme bydleli v 7. patře, okna zvící výkladní skříně a taková ta šroubovací, rozevírací a já se bojím výšek. To byl děs a ta nechuť mi zůstala, i když je domek přízemní. Tak pokud ho ještě nemáš, neváhej 🙂
vysavač ano, ale když máš okna dělená na dvanáct tabulek ? Sice ty větší dole s tím jakžtakž jdou ale malé nahoře jdou čistit špatně. Vysavač mám, protože musím mít skoro všechno, ale na dřevěná dělená okna opravdu ne. 🙂
Ale jo, to chápu, že to moc nejde. Ale Dede psala, že má okna dělená vlastně jen opticky, rámečky ve skle, resp. zřejmě mezi dvoj nebo trojskly, mám to také tak.
Někde ho mám – také jsem zkusila všechno:)) Ale na ta okénka to moc nefungovalo, protože ta hlavice neměla správnou velikost. Navíc na té straně s kytem se ho člověk obvykle dotkl, i když nechtěl, a pak se dělaly větší mastné šmouhy než od hadru… Uvidím, na ta nová ho možná zase najdu 🙂
to jsem nemyslela na příspěvek Dede ale všeobecně, třeba na našich 27 oken a okének na baráku 🙁
Hahaha, kdo neviděl naše sklepy, neví, co je „dědičný poklad“. A to už toho z našeho baráku šlo pryč spousta. Nezapomenu, jak MLP lkal, že jsem vyhodila věšák, na který si věšeli klobouky Karel Čapek a Stanislav Kostka Neumann. No věšeli,ale ten chudák věšák už byl prostě rozpadlý,tak co s ním. Ovšem dodnes to mám na talíři…
Ach Toro, vidím, jak se vlastně mám! 😀
A po obou pánech bych radši schovávala knížky… 🙂
Tak něco podobného mne čeká příští rok. To se SNAD už konečně definitivně dodělají schody na půdu – kousek zábradlí a začištění zdí, nějaký ten sádroš… a bude se co? Malovat ! a to všude, teda postupně, ale stejně…. A ono to uteče, už teď mám z toho kopřivku. Snažím se zbytečnosti vyhazovat, ale marná moje snaha, protože – to by se NĚKDY (kdy proboha a na co!) mohlo hodit. A synek se zřejmě potatil, protože nám obdobné „poklady“ vozí z Mostu, protože oni na to nemají místo a my máme barák a stodolu… a tak já chodím, a tajně plním popelnici 😀
P.S. – jediné, co jsem ani já nebyla schopna vyhodit, je plná krabice – a velká ! pletených a háčkovaných deček všech možných rozměrů a tvarů. Dělala je moje babička a i mamka. Nikdo je asi nevyužije, ale té práce v tom schované, to bych vyhodit fakt nemohla.
co je darovat?
Klidně, pokud bych věděla, že si někdo té práce bude vážit. Ale komu? Máš tip?
Já bych se jich když tak ujala, hodily by se mi do toho našeho starého domu. Teď jsem jen na mobilu, ale až budu příští týden u PC, ozvu se, ano?
Ano, ozvi se 🙂
Nemluv o provazu v domě oběšencově! (rofl) Za několik málo týdnů nastane akce kulový blesk a my se budeme vracet zpět před rybníky. Už teď je mi na omdlení – z minulého stěhování (cca 9 roků zpět) máme nevybalené krabice ve sklepě a v garáži, a to jsme se stěhovali z bytu do domu. Během této doby se věci namnožily geometrickou řadou (něco jako nekastrované kočky). Teď jdeme sice též do domku, ale o polovinu menšího… a z Jeníka se stal křeček, jež se nechce a nemůže ničeho zbavit. Pravila jsem „uvědomuješ si, že si můžeš vzít tak maximálně jednu třetinu věcí, co tu máš?!“… „Ále, to se tam nějak vejde!“ … no, nevejde, leda že bychom si postavili na zahradě stan, ta je naštěstí velká dost!
P.s. já jsem ten, co vyhazuje, bohužel Jeník mi to za prd…zadkem tahá zpět.
P.p.s.: pochlubím se, včera Terka přijela v dostihu Fegentri v Karlových Varech druhá (h)
P.p.p.s: minulý týden v Benešově jsem si užívala vycházky bez komárů! to neskutečné blaho, kdy se člověk mohl zastavit a fotit (to u nás fotím jen v běhu) https://yga.rajce.idnes.cz/2020_Srpen_7_-_podvecerni_vychazka_c._1/
Ygo, tak to ti nezávidím, a protože tě mám ráda, fest ti držím palce, ať to zvládnete (inlove)
Něco o tom vím, protože v jedné z etap našeho života jsme museli nacpat obsah bytu 4+1 do 2+ nic. (whew) A to jsme neměli sklep! 😛
K P.s. proto vozím staré krámy na vyhození až do PR,kde jsou kontejnery,jinak by B. chodil také za zadkem a vytahoval zpět. Mít doma hromadiče je děs a na zabití. Chudáci, co to musí pak likvidovat.
Dede, proboha ne! Vyklidit barák! Nepřipomínej mi moji věčnou můru. Když už jsem jó uhryzaná svědomím, rozčileně se zatvrdím. Víš co, Jano, zůstanou po nás slušné peníze, zařízený dům, dvě auta, jezevci, vrány, tak ať se sakra zasnaží oni! Pak zase svědomí zvedne prstíček, tohle jim přece nemůžu udělat, mají nás rádi… dokopu se k tomu někdy? Jo, musím! Nebo ne? 🙂
Tuhle se Terka rozhlédla v našem sklepě: „Opravdu se netěším, až tu nebudete…“ (rofl)
(rofl) Ygo!!!
Jano, buď v klidu 🙂 Až na to dojde, tobě to už bude jedno 😛
Ale jinak – napadá mě totéž:))
Má milá panímáma se připravuje na dobu, kdy jednou někdo po nich bude muset vyklízet už teď a to její jenom 87. Takže to přebere a většinu dá svému synkovi, takže její přebytky jdou plynule k nám…
Inko! 😀 No jo, vy jste vlastně ještě mladí, vy si poradíte:))
No jistě že si poradí. Synek asi také má nějaké synky 🙂
ajajaj, to jsem radeji nemela cist!! okna menime pristi tyden a malovani je v planu taky nekdy potom, zatim bez urcitych dat… a to co logicky nasleduje potom, auuuuuuuuuuuuuu, ne, ne, radsi si to ani nebudu predstavovat! :O :S (think)
Lity lity… 🙂
Nová okna jsou bezvadná, raduju se velice velmi – mám ventilačku! 😀
Jenže při této už druhé etapě (první byla koncem května) se nepovedlo navázat malováním na výměnu, takže jsem měla půl domu v chaosu dva týdny. Byly to dlouhé dva týdny… (whew)
Vždycky mám ze začátku velké odhodlání, které postupně opadá, a VŽDYCKY mi nakonec zbude krabice/čka věcí, se kterými si opravdu nevím rady a někam ji zastrčím s tím, že to někdy přeberu 🙂 A pak ji najdu netknutou při příští probírce, které nedělám zas tak často, jak by si dům zasloužil….
Matyldo, kdyby to byla jen jedna krabička… 😀
Jenže některé věci (jako ty po dědovi) prostě vyhodit nedokážu při žádné probírce. Naštěstí Andyho ty dokumenty zaujaly (děda by protifašistický bojovník a Sokol), tak tvrdí, že je naskenuje – tak se lépe vejdou. No a pak to patrně nabídnu muzeu – než to definitivně vyhodím:))
Proboha, tohle téma v době, kdy u nás v pergole je stále ještě pod plachtou velehora krámů z malování obýváku, které bylo tak před cca šesti týdny. Bimbo to pomalu třídí, potřebujeme ty věci opravdu probrat, protože prostě není místo. když jsme se naposledy stěhovali, bylo Kubovi osmnáct a našli jsme dopis, ve kterém nám ho berou do jeslí!!
Inko, vážně potvrzení o jeslích? (rofl) Jste pozoruhodně pečlivá domácnost:))
Já na druhou stranu třeba nedokážu najít žádný důkaz, že jsem absolvovala gymnázium. Prý to budou chtít kvůli důchodu a fakt, že mám důkaz o absolvování VŠ (která bez matury nefunguje, tomu prý nepomůže. Tak nevím, možná je lepší skladovat:))
Dede, pokud budou mít na správě sociálního zabezpečení záznam o tvém středoškolském studiu, tak maturitní vysvědčení chtít nebudou. Vím to, protože ho taky nemohu už kolik let najít. Naštěstí jsem doma měla diplom, protože záznam o studiu na VŚ tam neměli. Prý je to tak u bývalých studujících ČVUT docela často. Do důchodu jsem odcházela před několika lety.
Zato když jsem nastupovala do svého druhého zaměstnání, požadovali po mně kromě diplomu i maturitní vysvědčení. Dalo mi tehdy dost práce vysvětlit, že bez maturity by mě na VŠ nevzali, tak by diplom mohl stačit.
Copak v nové práci – Terka musí dokládat maturitní vysvědčení a vysokoškolské diplomy při každém přestupu do jiného oddělení – holt státní správa není žádný holubník!
Dede, nechtěli, našlo se to nějak v systému…
Maturitní vysvědčení po mně pokud vím nechtěli, ale giga problém nastal, když se zjistilo, že mi chybí v evidenci asi 8 odpracovaných let. Jak jsem pak zjistila, nebyla jsem sama, víc lidí z onoho podniku, který už dávno neexistuje, měl stejný problém. Jediným řešením bylo získat čestné prohlášení (podpisy úředně ověřené) od kolegů, kteří v té době tam se mnou pracovali a kteří jsou už v důchodu. Podařilo se, ale byla to makačka :-). Čerti vědí, kam paní účetní ty doklady dávala- místo na soc. zabezpečení 🙁 Ale od ní se to už nedozvím, byla jsem tenkrát ve věku její dcery.
No, vypadá to, že odchod do důchodu není pro padavky 8) Uvidíme, jak dopadnu já, až to bude aktuální:))
Odchod do důchodu opravdu není pro padavky. Jestli můžu něco poradit, je vhodné požádat Správu sociálního zabezpečení o tzv. výpis pojištěných dob. Z toho člověk zjistí, jestli mu tam něco nechybí a může si doklady včas sehnat. Já jsem ještě využila paní, která se za velmi přijatelnou částku zabývala důchodovým poradenstvím. Podle dokladů, které jsem jí přinesla, mi spočetla důchod, ale mnohem přínosnější pro mě bylo, jak mi poradila s tím, jak naložit se souběhem studia a péče o dítě. Nebýt toho, nevěděli by to ani na SSZ, což mi bez mučení přiznali. Tahle jsem na SSZ musela jít jen jednou, jinak bych tam šla víckrát, to mi tam i řekli.
Díky, milá Jiřino, to zní velmi rozumně. Netoužím chodit po úřadech častěji, než je nezbytně nutné 🙂
Milá Dede, to je tedy téma. Buď ráda, že máte dům, tam se dá spousta věcí zastrčit někam do kouta. V bytě to jde podstatně hůř.
U nás teď proběhla velmi razantní čistka v práci, vyklízela se půda, takže tě naprosto chápu. Doma na to nějak nemám síly, tak se snažím jen zabránit dalšímu shromažďování, ke kterému má tendenci MLP (ne, nepotřebuješ dalších padesát kelímků od jogurtu, těch 200 ti přece stačí, ne? 😀 ). Archivuji teď dost věci kluků, ale mám v plánu na to po ukončení základky sednout a hodně probrat. Haha. No uvidíme.
Jinak oceňuji, že dost věcí jde dneska archivovat elektronicky. Opravdu to zabere míň místa. 😀
Jo, v domě je víc místa, ale následně logicky víc krámů:)))
Jinak proč myslíš, že miluju svůj Kindle? Není to jen proto, že si tam nastavím velikost písma… kam bych asi dala těch skoro 250 knih, které v něm mám? (blush)