Kurdský kvazistát v severovýchodní Sýrii oficiálně skončil poté, co se kurdské Syrské demokratické síly (SDF) spojily s prezidentem Bašárem Assadem a dohodly se na společném postupu proti Turecku. Za poslední týden se toho stalo skutečně hodně, nejprve se podívejme na časový sled jednotlivých událostí:

• V neděli 6. října nařídil americký prezident Donald Trump vojskům, která hlídala bezpečnost Rojavy, kvazistátního kurdského útvaru na severovýchodě Sýrie, stažení z pásu, jehož kontrolu požadoval turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan.
• Ve středu 9. října Turecko zaútočilo na území Rojavy, nejprve masivním leteckým útokem, při němž zasáhlo během chvíle na 180 cílů, a vypuštěním žoldáků ze Svobodné syrské armády (FSA) proti Rojavě na zemi. FSA v roce 2019 je zejména složená z džihádistů, kteří během své „kariéry“ působili v organizacích jako fronta An Nusrá (spadající pod organizaci Al Kajda) nebo Islámský stát.
• Tyto jednotky cíleně zaútočily na auto s mladou kurdskou demokratickou političku Hevrín Chaláf, které sledovaly delší dobu dronem. Řidiče zastřelili a ji znásilnili, ukamenovali a uřízli jí hlavu. Tento čin nebyl jen barbarským násilím, ale byl i symbolický: šlo o jasné gesto, že s progresivní a demokratickou politikou v oblasti je konec.
• V pondělí 14. října nařídil Donald Trump další stažení amerických vojáků ze zbytku Rojavy, tedy celkově pryč ze Sýrie. Po tureckém bombardování věznice Al Húl se podařilo téměř osmi stům džihádistů z Islámského státu utéct; dalších zhruba deset tisíc džihádistů z Islámského státu má velkou šanci na útěk v nejbližších dnech.
• Týž den večer se SDF dohodly s Bašárem Assadem, vládní jednotky vstoupily do Rojavy a Rojava oficiálně přestala existovat.
• V úterý 15. října začalo Rusko osazovat pozice opuštěné Američany.

V době psaní tohoto článku (středa 16. října) jsou pod kontrolou Tureckem vyslaných džihádistů (v počtu ca. 12 tisíc) města Tel Abjád, Sulúk a okolní vesnice, jakož i oblast na západ od města Serekaniye, které se stále ještě drží. Zde je potřeba říct, že ani syrská armáda není schopná se udržet proti pravidelné turecké armádě, která ještě, až na výjimky, do Sýrie dosud pozemně nevstoupila. Většinu pozemních operací vedou Tureckem najatí džihádisté.

Hlavní otázkou tedy je, jak se do dění v Sýrii zapojí dvě velmoci, konkrétně Rusko a Írán. Írán na vývoj reagoval rozsáhlým vojenským cvičením poblíž íránsko-tureckých hranic a nabídkou pomoci Kurdům (těm Kurdům, které doma perzekuuje, ale když jde o to, získat nový vliv, iniciativě se meze nekladou). Rusko opatrně navrhuje vznik bezletové zóny nad severní Sýrií, ale než se do jakékoliv bližší akce proti Turecku vydá, bude si potřebovat zajistit, co z toho bude mít kromě toho, že jeho favorit, Bašár Assad, bude mít pod kontrolou další část syrského území.

Turecký útok na Kurdy, jakož i americké opuštění svých spojenců mají ovšem dalekosáhlé důsledky napříč regionem. Saúdská Arábie a Izrael začaly otevřeně pochybovat o věrohodnosti americké pomoci; Izrael zdůraznil, že je schopen se ubránit sám, a nikoho k tomu nepotřebuje (což není úplně pravda, jak naznačovaly špičky IDF v posledních letech, pozn. aut.) a Saúdská Arábie přivítala v úterý 15. října ve velkolepém stylu v Rijádu ruského prezidenta Vladimira Putina; natolik velkolepém, aby bylo Spojeným státům jasné, že když budou jejich bezpečnostní závazky ohroženy, jsou tu i jiní, na něž se Saúdská Arábie může obrátit.

Mezitím se ještě zintenzivnily námluvy mezi Saúdskou Arábií a Izraelem, které vypadají, že na sobě budou ještě závislejší než doposud. Nejde už jen o íránskou, ale i tureckou hrozbu. Koncem minulého týdne přiletěla saúdská fotbalová reprezentace do Izraele na zápas proti palestinské reprezentaci na Západním břehu a ostentativně se pomodlila za vítězství v zápase v Jeruzalémě, samozřejmě za izraelské asistence. V neděli 13. října pak saúdský korunní princ Mohammed bin Salmán nabídl izraelským Arabům (kteří jinak po většině Blízkého východu na izraelský pas cestovat nemohou) možnost bydlet a pracovat v Saúdské Arábii, což byl donedávna nemyslitelný krok.

Saúdská Arábie i Izrael se totiž dostaly, kromě konfliktu s Íránem, do velmi nepříjemné situace s Tureckem. Katar, který donedávna lavíroval mezi Íránem a Tureckem se už definitivně postavil na stranu Turecka a Turecko vypadá, že si adoptovalo Islámský stát, proti kterému Saúdská Arábie bojuje mimo jiné doma. Definitivně se rovněž potvrdilo spojenectví mezi Hamásem vládnoucím v Gaze a Tureckem, což znamená další ohrožení izraelských zájmů ze strany Turecka. Normalizace vztahů mezi Saúdskou Arábií a jejími spojenci na straně jedné a Izraelem (a nejspíš i autonomním Kurdistánem v Iráku) na straně druhé je tedy důležitější než kdy předtím.

Do zvláštní pozice se dostal Írán. Turecký útok ho přímo neohrožuje, ale v kombinaci s novými sankcemi a špatnou ekonomickou situací hrozí, že se z Turecka stane silnější a ambicióznější mocnost než doposud. Dosud se vedla blízkovýchodní Hra o trůny zejména mezi Íránem a Saúdskou Arábií, ale turecké sebevědomí může obě země, jakož i Izrael dostat do situace, kdy jejich vzájemné, i tak velké spory, budou umenšeny rizikem plynoucím od prezidenta Erdoğana.

Ten minulý týden neexpandoval jen směrem do Sýrie; bezprecedentně také ohrozil bezpečnost Kyperské republiky, když spustil vrt ložiska zemního plynu v kyperských vodách na jih od demarkační linie. Jestli byla turecká těžba v kyperských vodách patřících k mezinárodně neuznané Severokyperské turecké republice kontroverzní, tento akt překračuje donedávna myslitelné hranice. Uzemnil také severokyperského prezidenta Mustafu Akıncıho, když se zastal Kurdů; bylo mu připomenuto, že ve své zemi nevládne tak docela sám.

Další vývoj závisí zejména na dvou faktorech: co udělá Rusko a jestli se Erdoğan odváží udělat nějakou akci vůči Íránu nebo jeho spojencům. Můj soukromý tip je, že první na ráně je Íránem podporované hnutí Islámský džihád v Gaze; Hamás, turecký spojenec, v Gaze vládne a Islámský džihád je nemilovanou opozicí na tomto území, do něhož proniká poslední měsíce ze Sinaje Islámský stát (IS).

Turecko zatím nemá pod kontrolou IS globálně; ovládá jen na IS navázané džihádisty v Sýrii, ale pokud ovládne i ty sinajské, může být v pokušení si od Íránu převzít Gazu celou. Fakt, že se z Kataru už stal po všech stránkách klientský stát tureckých imperiálních ambicí rovněž není pro Írán dobrou zprávou, byť je z Kataru víc na ráně Saúdská Arábie než Írán.

Co bude opravdu dál ale ukáží až příští týdny.