Byla to právě moje touha vidět Yellowstone i Grand Canyon v rámci jedné cesty, která nás přiměla naplánovat výlet s tak dlouhými přesuny. Takže když jsme skončili na jihu u Moab, museli jsme se vydat na sever.

Večer po skončení prohlídky parku Arches jsme sedli do auta a vydali se na cestu dlouhou přibližně 230 mil (asi 4 hodiny cesty) do Vernalu, kde jsme měli zajednaný nocleh. Město se nám moc líbilo, protože postrádalo ten intenzivně turistický charakter, jaký mají všechna místa v blízkosti známých národních parků.

Z Vernalu jsme pokračovali opět na sever – cílem naší cesty byl Jackson Hole. Cesta na víc než pět hodin, 294 mil. V předcházejícím článku (Pustina) jsem se vám snažila trochu přiblížit tu nekonečnost cesty mezi ostnatými keříky, kdy je pro vás událostí i kráva vedle silnice a možnost seřizovat intenzitu stěračů vám přijde jako vzrušující aktivita.

Jackson Hole – prostě ulice 🙂

Jackson Hole je místo tvrdě turistické – bodejť ne, se dvěma slavnými národními parky za zády. Přesto si dokázalo zachovat jistý půvab. Jen ty čtyři ohromné „brány“ na náměstí, složené ze stovek parohů, mě kapku děsily. Sice jsem si říkala, že mnohé z nich snad lidé našli, protože elkové (místní druh větších jelenů:)) parohy shazují, ale stejně… Rozhodně je to pohled, jaký hned tak nezapomenete:))

Do Jackson Hole jsme přijeli v úterý večer (7. května), přičemž cestu z Grand Teton do Yellowstone měli otevřít až v pátek. Středu jsme věnovali Grand Teton, ale naším hlavním cílem byl Yellowstone. Jenže bez průchozí cesty to znamenalo oba parky objet po jejich západní hranici (přes Idaho do Montany, cca 140 mil) a to bychom byli teprve na vstupu do parku v městečku West Yellowstone. Na jeden den v podstatě nesmyslné, vůbec, když jen po samotném parku najezdíte mil přehršel. Takže jsme si zajednali další nocleh, pro změnu v Montaně:))

Vyjeli jsme časně ráno a měli jsme kliku, že už po nočním sněžení otevřeli silnici č. 22 – Teton Pass Highway. Já vím, byl už začátek května, ale už do Jacksonu jsme přijížděli po náhorní rovině v nadmořské výšce plus minus 2000 m n. m. a pořád jsme stoupali – v Yellowstone jsme se na některých místech dostali až na 2600 m n. m. A řeknu vám – do těch tisíce metrů si toho můžete nevšímat, ale při delším pobytu nad 2000 jsem to už nepřehlédla:))

Vjezd do Yellowstone jsme začali jako obvykle v návštěvním centru. Jestli jsou Američané v něčem dobří, tak určitě v organizování a informování desetitisíců turistů – klobouk dolů. Takže jsme dostali mapu a plno dalších informací a nejdřív vyrazili prozkoumat „jihozápadní cestu“, tedy přes Madison na jih ke gejzíru Old Faithful.

Nedovedete si představit, jak jsem se těšila na své první horké zapáchající jezírko! A bahenní sopku:)) Člověk se tam sice nikdy úplně nezbaví vědomí, že se vlastně potuluje velikým kráterem, pod kterým stále příroda pilně topí, ale když to vydrželo do teď… Pravda, interval mezi výbuchy se prý zkracuje, ale pořád jde o periodu ve stovkách tisíc let, takže se to dá pustit z hlavy.

A pak jsme uviděli stoupat k nebi páru a zahlédli lesík mrtvých stromů – naše první bublavá zkušenost! Řeknu vám… je to něco, co prostě nezapomenete. Je to… hlavně naprosto jiné než cokoliv, co jsem do té doby viděla. Živé, aktivní, nebezpečné, krásné! Dusivé – zjistila jsem, že sirné výpary se mi nedýchají nejlíp. Ale ty barvy! Ty barvy…

Upřímně řečeno, proti barevným vroucím jezírkům a bahenním sopkám mi vytoužený gejzír Old Faithful přišel… no, nudný. Musela jsem si opakovat – je to přírodní! Nekonečně přirozenější než fontána v Barceloně! Ale stejně… Možná je to dané i omezeností celého výstupu. Nejdřív tam čekáte, šíleně mrznete (ledový vichr mě zmrazil víc, než se dalo rozumně snést, v autě jsem pak dlouho rozmrzala) a pak najednou ááách… a za moment je po všem.

To taková bahenní sopka si brblá pořád:)) Navíc jsme tam přijeli v místním předjaří, takže bahenní sopky měly plno vody k předvádění – později v létě prý některé na čas dokonce vyschnou. Jezírka jsou veliká a voda v nich vytrvale vře, takže kdyby si tam bídáci chtěli syna lovce medvědů uvařit (viz Karel May – pro ty, kdo se nechytají:)), neměli by s tím vůbec žádné potíže. Jen ten vývar by asi nebyl k jídlu 😛

Popravdě informační tabulky názorně ukazující, co se stane, když budete šlapat kam nemáte a propadnete se do horkého podloží, byly velmi přesvědčivé, takže lidé se poslušně drželi prkenných chodníčků. Zarazil mě varovný nápis, že házení mincí do jezírek je přísně zakázáno. Opravdu někoho napadne taková blbost? Inu, že se ptám.

Od Old Faithful jsme se vrátili kus cesty zpátky a zamířili k vodopádům na řece Yellowstone. (Zpět na Madison, potom k Canyon Village a kousek na jih) Byla zima, chvílemi sněžilo, zuby mi drkotaly jakmile jsem po těch x mílích vylezla z auta. Ano, přiznám se, že se mi z toho auta v tu chvíli opravdu nechtělo! Říkala jsem si… no jo, zase nějakej kaňon, další skály a řeka, kolik jsem jich už viděla? Moc! Jenže pak jsem to uviděla a… mně vám snad naráz i přestala být zima! No dobrá, byla mi dál, ale přestalo to být důležité.

Ano, zase to byly skály, vodopád a hluboko dole řeka. Jenže to byly zase úplně jiné skály, úplně jiné barvy a navíc bylo jasné, že na mnoha místech se pod skálou ta voda zase vaří! Když se podíváte na fotky vodopádu, tak tam uvidíte obrovskou sněhovo-ledovou hmotu, balancující nad řekou, která se jen jen rozpadnout. A tak se díváte na celý ten neuvěřitelný obraz a ještě navíc přemýšlíte, jak to šplouchne, až to do té řeky spadne! A navíc ji aspoň na chvilku ucpe. Ach, jak dynamická podívaná!:))Ne, tohle všechno vám popsat nedokážu – podívejte se na Martinovy fotky na moje rajče a uvidíte sami.

Druhý den jsme vyrazili na severní stranu k Mammoth Hot Springs, ale směrem na severovýchod se pokračovat nedalo – tam byla silnice stále ještě uzavřená. Takže jsme se vrátili a opět kolem vodopádů sjeli dolů, k Yellowstone Lake (jezeru), které však byla stále ještě zamrzlé. Odtud jsme se pak vrátili přes Grand Teton National Park zpátky do Jackson Hole, odkud jsme den na to odlétali.

Celá ta napůl vařicí napůl zmrzlá krajina je prostě… neuvěřitelná. Navíc je maličko zákeřná. Nejdřív máte pocit, že prostě jedete míle a míle úplně obyčejným borovým lesem pokrývajícím úplně obyčejné kopce (to je ten kráter a jeho okraje), mezi tím tečou úplně obyčejné řeky, v našem předjarním čase plné ledové vody. No a pak se kus té řeky začne vařit. Z kopečku po vašem levobodu najednou zmizí vegetace a rozpálená půda vydechuje horkou páru. Z potůčku jde pára a jeho dno je zelenožluté. Taková je to krajina…

A ještě perlička na závěr – poblíž Shoshon Lake přejíždíte Continental Divide, tedy linku, která dělí USA na dvě poloviny podle toho, do kterého oceánu z toho místa tečou řeky. A tak stojíte u cedule a říkáte si vlevo Atlantik, vpravo Pacifik. A pak se otočíte a můžete si to říct naopak:)) Faktem je, že pomyslně sedíte na hřebeni střechy rozdělující obrovskou masu vodstva… 🙂

Martinovy fotky najdete zde – opravdu si je nenechte ujít! https://sandvika.rajce.idnes.cz/Yellowstone

Moje fotky jsou jako obvykle z mobilu a neupravené.

Zvířata si nechávám na jindy, nebo by to nebyl článek, ale sága:))

Užijte si to!:))