„Ari. Ari! Arííí! Ari, na! Ari, ne! Ari, tytyty!“ Kdopak nám to pořád na pejska volá? Ale ovšem, přijela Kačenka!

Těžko bych vysvětlovala sousedům, že v naší rodině není psí parťák na hraní a chůva v jednom tichá a dobromyslně hledící Berry, ale obávaný bílý vlkodlak Ari. Trpělivá, pečlivá a starostlivá chůva… kdo by to jen řekl, když u plotu štěká tak hrozně…zle?

Inu, Ari je nemoderní pes. Její vztah k lidem je velmi jednoduchý – dělí je poměrně ostře na dvě skupiny: na svoji smečku, kterou oddaně miluje, a na ty ostatní, které ignoruje. Tedy pokud se nevyskytují poblíž našeho domu – takovým preventivně vyhrožuje a myslí to velmi vážně. S přibývajícími roky (v lednu jí bude už šest!:)) je ochotna rozšířit akceptované lidi o pár mých přítelkyň.

Doma je to ale Ari, koho děti vyhledávají, s kým si hrají a kdo se dobrovolně drží v jejich blízkosti. Jsou to její tlapy, kterým se musejí vyhýbat pokládané koleje, a její ocas, který v radostném vrtění shazuje hrady postavené z kostek. A je to její jazyk, který olizuje děti, kdykoliv Ari dojde k názoru, že je to potřeba:))

A tím se dostávám k tomu, co vlastně chci říct. Naše Kačenka je temperamentní holčička, které budou v únoru dva roky. Je tedy v tom správném věku, aby objevila kouzlo přivlastňovacích zájmen (to je moje!!!), hledala hranice svých možností (já sama!!!) a pokud se svět neotáčí podle jejích představ, dává svoji nespokojenost hlasitě najevo. Občas i tak, že s sebou někde praští na zem (naštěstí to dělá jen doma:)) a ječí, jako když ji na nože bere.

My, dospělí, ji v takovém případě necháme, ať si to prožije a nijak ji nerušíme. Berry obvykle nasadí bolestný výraz „vypněte to někdo“ a odebere se do jiné místnosti, kde je úroveň hluku snesitelnější. Takže jediný, kdo se zjevně o křičící holčičku zajímá, je Ari. Nejdřív se dívá po nás – proč nic neděláme? Vždyť to štěně sákne!

Pak se s povzdechem zdvihne z místa, kde do té doby ležela, přejde ke Kačence a začne dávat věci do pořádku – po svém. Což znamená, že jí ten ubrečený obličejík pořádně olíže. To má ovšem jeden zásadní efekt.

Kačka není nadšená, když je olizována, natož, když je olizována na obličeji. Křik tak jako zázrakem ustane, protože je třeba Ari vysvětlit, co si malá myslí. Začne povelem: „Ari, ne! Ne!“ A pokud ji psice hned neposlechne, následuje kárání: Ari, tytyty!“ Než se ty dvě domluví, tak holčička obvykle úplně zapomene, proč se vlastně vztekala. Dokonalé řešení:))

Vzhledem k tomu, že děti nikdy nejsou se psy bez dozoru, nechávám věcem volný průběh. Psice jsou pravidelně odčervovány, ani Kačenka ani Ari při takové akci neutrpí žádnou újmu a zatím se nenašel snazší a rychlejší způsob, jak naši malou divošku uklidnit. Popravdě řečeno, po dvou takových případech se už vzteklé válení se po zemi neopakovalo:))

PS:

Je zajímavé, že k Berry, kterou většina dospělých lidí považuje (navzdory její velikosti a černé barvě) za milého a nekonfliktního psa, se Patrick i Kačenka chovají s respektem. Dostává vylízat kelímky po smetáncích, je opatrně hlazena, jsou jí házeny hračky, pokud si to Berry přeje, ale to je asi tak všechno. Kačenka jí říká (kupodivu stejně, jako kdysi Patrick) „Bí“ a nikdy její jméno nepovykuje tak, jako když volá na Ari…:))

A tak si pojďme dnes povídat o tom, jak se mohou míchat děti a zvířata… jak je to u vás?:))