Bylo to v neděli v podvečer. Měla jsem otevřené okno v hostinském pokoji, když jsem uslyšela Ari štěkat. Vykoukla jsem ven a koukám, kolem plotu jde moje sousedka a kamarádka Dáša. Zamávaly jsme na sebe, ona se zastavila, zvážila den v týdnu, denní dobu a pokoj, ve kterém jsem se nacházela a se širokým vědoucím úsměvem na mě zavolala: „Uklízíš, uklízíš?“

Ano, uklízela jsem a věděla jsem, že jsem tím zařadila do velké a šťastné skupiny matek a babiček, kterým jezdí domů nájezdníci – pardon, jejich milované děti se svými rodinami. Vpádu obvykle předchází srdečný telefonický hovor, po něm následuje plán nákupů a tvorba jídelníčku. Kdo má co rád, co bude hlavním jídlem, co se bude mlsat. Pak už jen zkontrolovat postele, vyvětrat peřiny a začít se těšit.

Ke vpádu nájezdníků dochází obvykle v pátek večer, i když v některých případech se tak může stát v sobotu dopoledne. Do té doby tichý a většinou i spořádaný Dům najednou ožije množstvím hlasů, kroků, počet pobíhajících psů jakoby se znásobil. Většinu povrchů zaplaví Věci, které mohou zahrnovat skoro cokoliv. Vzhledem ke (mnou) tvrdě vymáhanému pravidlu o zákazu počítačů na jídelním stole se však máme vždycky kde najíst, kde si posedět k hovoru nebo hrám.

Čas najednou plyne mnohem rychleji než obvykle. Stále se něco děje. Lednička mává dvířky jako přátelský pes ocasem a vyprazdňuje se rychlostí, která těší srdce pohostinné hospodyně a vede k díkům za každodenně otevřené obchody. Pokud se v rámci programu někde sportuje nebo podnikají větší akce v přírodě, zvyšuje všeobecný mumraj i snaživý hukot pračky se sušičkou.

A pak přijde nedělní odpoledne a s ním balení. „Prosím, ať tu nenecháte nic důležitého, zbytek se už nějak doveze…“ říkám pravidelně a snažím se hledat věci, které hledají i ostatní. Pokud mám co, balím i nějaké to jídlo, aby měli po dojezdu domů aspoň rychlou večeři pro děti.

Potom přijde loučení, hledání posledních zapomenutých věcí, moje nezbytná mantra „hlavně si cestou dávejte pozor“ a už máváme u brány a odjíždějící auto zabliká blikačkami a najednou je doma zase ticho, i ty psiny se na sebe udiveně dívají, aby padly na pelech a šly se po tom všem zmatku dospat. A já začnu uklízet. Uklízím s velkou vděčností – za to, že všichni přijeli a pobyli, stejně jako za to, že jsou zase pryč:))

A vzpomínám na svoji babičku, které jsme všichni zaplavovali dvojpokojový byt a zpětně nechápu, jak to mohla snášet, když já mám s Domem co dělat, abychom se všichni vešli. A taky na to, jak srdečně a dlouho nám mávala z druhého patra starého činžovního domu, stejně jako nám mávala moje maminka a jako obecně mávají maminky a tatínkové, když potomci dorazí a zase odjedou. Protože to znamená, že některé velmi podstatné věci v životě jsou v pořádku:))

A tak se dnes ptám: jak je to s vašimi nájezdníky? Jak si – vy mladší – užíváte být nájezdníky do domovů svých rodičů? Také se u vás tolik věcí zapomíná? Já se poctivě přiznám, že i za mnou ještě můj tatínek občas volá z okna – haló, nechala sis tady mobil!:))