Poněkud paradoxní situací v rámci celé blízkovýchodní Hry o trůny je fakt, že v jediné zemi, která se této velké hry zatím úspěšně stranila, bublá podobná hra pod povrchem, a způsobuje tak přinejmenším podstatné znepokojení. Omán, země striktně neutrální, je vším, co si můžeme představit pod pojmem „osvícená diktatura“. Je to země na místní poměry velmi tolerantní, přátelská a bezpečná – díky jednomu muži, osvícenému, leč bezdětnému sultánovi Kábúsovi ibn Saídovi, kterémuž už táhne na osmdesátku, léčí se s rakovinou, a který nemá, v souladu s ibaditskou tradicí, dědice.

Omán je ve velmi delikátní situaci. Je to země konfesně rozmanitá, mající za sousedy bezprostředně kromě klidných Spojených arabských emirátů také Saúdskou Arábii a Jemen, o jehož kontrolu vede Saúdská Arábie s Íránem, ležícím po druhé straně moře, krvavou válku. Izolace Ománu od okolí není nic nového; dominantním náboženstvím v zemi je ibádíja, menšinová větev islámu, která se od islámu oddělila ještě několik desetiletí před šíitsko-sunnitským schismatem. Samotná ibádíja je poměrně konzervativní větev islámu, ale podstatně jinak, než co známe například od saúdských saláfitů.

Ibadité například umožňují bezproblémový přechod od islámu k jiným náboženstvím, s jedinou podmínkou: muž, který se vzdá islámu a má děti v době, kdy od islámu odejde, ztrácí rodičovská práva. To se netýká žen, ty mohou odejít kdykoliv bez dalších podmínek, protože podle islámu se náboženství dědí po meči (na rozdíl od judaismu, kde se dědí až na výjimky v podobě některých reformních obcí v USA výhradně po přeslici).

Konzervatismus ibaditů se projevuje zejména v askezi a puritanismu vůči sobě samému; ibadité (obojího pohlaví) se velmi skromně oblékají, stavějí skromné a nezdobné stavby – sakrální i světské – a třebaže si jsou muži a ženy téměř rovni (menší rozdíly jsou například v právu na rozvod a dědictví, ale na regionální standardy lze celkem bez problémů mluvit o „v zásadě rovnosti“; v náboženských otázkách pak platí právo šaríja, v němž svědectví jednoho muže vyvažuje svědectví dvou žen místo běžných čtyř), dodržuje se segregace nesezdaných mužů a žen ve veřejném prostoru. Co je ovšem nutné podotknout, je fakt, že ibadité tato pravidla dodržují, ale nevymáhají po ostatních. V Ománu kromě ibaditů (cca 3/4 občanů) žijí také sunnité, šíité (kteří mají o dost volnější představu o světských slastech), křesťané různých denominací, sikhové, buddhisté a hinduisté, a tato striktní pravidla pro ně neplatí.

Právě tolerance vůči ostatním a možnost určit si vlastní dráhu je hlavním důvodem, proč v ohni, který zachvátil region všude okolo, si Omán drží svou samostatnost. Ani sunnitská, ani šíitská menšina si nemají, pokud jde o svobodu, která jim je dopřávána, na co stěžovat, takže se ani saláfitům, ani íránskému režimu, nepodařilo v zemi podnítit žádný chaos, který by způsobil její rozklad (a že se snažili). Žádný ománský občan v moderních dějinách nikdy nebyl pachatelem teroristického útoku, ománští občané se nestávají ani „osamělými vlky“, ani členy teroristických organizací. Nevynucený, dobrovolný asketismus většiny Ománců spolu s bohatstvím plynoucím z ropy, high-tech průmyslu, inovací, výzkumu a cestovního ruchu způsobuje, že země nemá sociální problémy, které zachvátily jiné země v regionu.

V čem je ovšem problém, je následnictví. Příštím sultánem by se podle pravidel následnictví měl stát některý ze tří synů Kábúsova strýce Taríka bin Taimura al Saída; potíž je ovšem v tom, že ani jeden z nich nemá dostatečné kompetence k pokračování modelu, který sultán Kábús od 70. let budoval, a který spočíval v pečlivě vyvažovaných vztazích mezi sultánem a nejvýznamnějšími ománskými firmami. Následník to bude mít těžké; bude muset ukázat, že je schopen v této roli pokračovat, což bude, vzhledem k tomu, že se sultán Kábús snažil královskou rodinu od reálné moci oddělovat, jak to jen šlo, těžké. Nejblíže k následnictví má Saíd Asád bin Tarík al Saíd (pravděpodobně 38 let), současný náměstek ministra zahraničních věcí. Zde je potřeba podotknout, že ani obě komory parlamentu, ani ministři nemají žádnou reálnou moc, pokud jde o politické změny v zemi; tento aparát slouží k efektivnímu uplatňování sultánovy vůle.

To, kdo se stane příštím sultánem, závisí na rozhodnutí sultánské rodiny jako celku, k němuž musí dojít nejpozději tři dny od smrti současného sultána s tím, že je zvyklostí přihlédnout k přání zemřelého sultána. Pokud se do tří dnů neshodne královská rodina, uspořádá se volba, v níž se zúčastní nejvyšší vojenští důstojníci, vrchní soudce Nejvyššího soudu a předsedové obou komor parlamentu. Zatím se proslýchá, že od zveřejnění sultánova přání, aby se jeho následníkem stal Saíd Asád, je intenzivně připravován pro převzetí úřadu.

Mladý princ ovšem není takovým asketou, jako jeho otec, jak dokládá například tato zpráva amerických diplomatů z WikiLeaks, což může být problém. Nejde ani tak o majetek; současný sultán vlastní několik superjachet – jako spíš o životní styl. Zatímco sultán Kábús miluje klasickou a místní lidovou hudbu (vlastní stodvacetičlenný orchestr o vysoké reputaci), varhany (největší přenosné varhany na světě jsou právě v Ománu) a život doslova pro svůj stát, mladý princ zatím spíše projevoval zájem o večírky než o život, jaký vede sultán.

Omán není, samozřejmě, na evropské poměry žádnou liberální zemí. Země má přísné protipotratové zákony a pro ženy je obtížné se dostat na vysoké posty ve státní správě – ale celkově vzato jde, na blízkovýchodní poměry, o tolerantní zemi, v níž vládě i většině občanů je jasné, že dokud se budou navzájem respektovat, jejich spokojený a mírumilovný život, který mají, bude pokračovat.

Negativem celé věci samozřejmě je to, že Omán i jeho občané musejí přihlížet všemu tomu vraždění, budování impérií a mocenskému boji v regionu, i když se jim nemusí líbit, protože jejich neutralita je to jediné, co je drží při životě. Zatím nikomu nevadí – a v tom je jejich největší deviza. Otázkou je, jak dlouho to ještě vydrží; ať už bude následníkem sultána Kábúse princ Saíd Asád, nebo kdokoliv jiný, pokud obstojí v této těžké zkoušce, ománští občané budou moci s největší pravděpodobností žít několik dalších desetiletí v klidu. Pokud ne, a zejména pokud nový sultán podlehne pokušení „vládnout“ menšinám z pozice síly, Saúdská Arábie i Írán budou více než ochotny využít obě menšiny k rozvrácení Ománu a přičlenění ho ke svému „impériu“, o zvýšeném zájmu extremistů a teroristických organizací o zemi ani nemluvě.

Nejzajímavější na Ománu ovšem je to, že se tato země vymyká tradičním představám o zaostalé arabské muslimské zemi, byť takové, která „přišla k penězům“ díky ropě. Existence a fungování Ománu je dobrou odpovědí hlasům, které říkají věci jako „a kostely by u nich nepostavili“, když nejenže postavili, ale dokonce jejich výstavbu podporoval sám sultán. Uvidíme, kterým směrem se bude země vyvíjet po sultánově smrti, ale minimálně pokud jde o posledních skoro padesát let, je Omán dobrou připomínkou toho, že i arabské země mají ve svém vývoji na výběr.

Dede: ptejte se opět na vše, co by vás zajímalo – já se přiznám, že jsem o Ománu zatím nevěděla vůbec nic a jejich pojetí islámu (a že jsou konzervativní), je z mého, evropského, pohledu sympatické:))