„Jsou jak utržený od řetězu, co?“ poznamenal se širokým úsměvem páneček, když si nasadil čepici, kterou mu hravý Tarkan zase shodil. Takhle si prý představují koně zábavu! Panička vypadala jako ztělesněná spokojenost – házela mi klacík a nechala běhat na volno i Tarkana, protože ten kůň si stejně myslí, že je pes a je ochotný vzorně přicválat na povel „pocem“, a to dokonce i bez pomoci mrkve nebo jablíčka.

Co panička našla zrzounovi bydlení na malém statku poblíž našeho městečka, chodí s námi na vycházky i páneček. Všichni z toho máme radost. Tarkan je skoro celý den venku s dvěma místními kobylkami, panička se nemusí stydět za to, že má koně, na kterém nejezdí, já můžu všude běhat na volno a páneček tam chodí rozmazlovat kočky. Po závodních stájích se Tarkanovi určitě nestýská, domácí péče je prostě domácí – když už ho panička nemůže mít v obýváku.

Běžela jsem za příjemně umrzlé cestě a radovala se z ticha. Minulá noc byla děsná – a to říkala i panička. Snažila jsem se ten rámus přeštěkat, ale Silvestr zvítězil. Nevím, jak vypadá, ale musí to být pěknej vztekloun, když kolem sebe tak práská. Na statku říkali – chudáci koně! To chápu, když si do toho Silvestra nemohli ani kopnout!

Byla jsem tak trochu… dost napřed, když na mě zasyčelo křoví. Leknutím jsem málem udělala kotrmelec, ale naštěstí mě nikdo neviděl. Přikrčila jsem se a opatrně propátrával keř. Jauvajs! A pak to zase odněkud prásklo a semlelo se několik věcí naráz.

Nejdřív kolem netušeným tryskem proběhl náš koňský vysloužilec. Páni, to muselo být, když Tarkan ještě závodil! Za ním pádila – podstatně pomaleji – panička a zoufale na mě volala: „Rózko, aport!“ Cože?? No, dobrá, už běžím! Tarkana přinést nedokážu, ale můžu ho zkusit přemluvit. Páneček šel v dálce mírně zrychleným krokem a vypadal šokovaně. Ne z Tarkana, ale z paničky. Ona běhá!!

Tarkana jsem dostihla až na kopečku, a to jen proto, že se sám zastavil. Vypadal opravdu rozrušeně, tak jsem nechala přemlouvání uzrát. Místo toho jsem pohledem hledala paničku. Statečně běže… rychle kráčela a představte si, že občas dokázala i vypísknout! Z pánečka jsem viděla jenom, eh, jeho pozadí. Podívala jsem se pořádně. No vážně, on se snaží vlézt do toho syčícího křoví!

Úplně jsem zapomněla, že mám aportovat Tarkana a rozběhla se pánečkovi na pomoc. Naštěstí to za mnou dusalo, což znamenalo, že se Tarkan aportuje sám. Možná ho taky zajímalo, co páneček tropí! Zatímco si cestou panička chytila rozpačitého zrzavce, já se opatrně přiblížila za pánečkovo pozadí a naslouchala. Syčí to? Útočí to? Budu muset být statečná?

V hloubi křoví se zablýskly vzteklé – a vyplašené – zelené oči zasazené v mrňavé mouraté hlavě a já se s povzdechem uložila na zem k dlouhému čekání. Ne, nebudu muset být statečná. Ale vsaďte se, že zase budu muset být snášenlivá a mít pochopení! Stačilo poslouchat pánečka.

„Neboj,“ vrkal do křoví. „Ještě dnes ti sem přinesu mističku s papáním. A vodičku… Je zima, musíš se rychle rozhodnout. U nás je teplo a plno jídla. A kocour na hraní. Neboj, já určitě přijdu…“ A páneček se začal vysunovat z křoví ven.

Koukali jsme na něj všichni. Tarkan zvědavě, panička tázavě a já rezignovaně. „Františku?“ pípla panička. „Ke komu jsi to mluvil?“ Páneček se začervenal a mrazem to nebylo. Panička nahlédla do křoví. Pak se usmála a když pánečka objala, tak jsem věděla, že z tohohle už zase není úniku.

Jak na Novej rok, tak po celej rok.

Vážně? To snad ne!

Kočky, všude kočky.

Chudák pes – já.

Hm.

I když… no, uvidíme. Já legraci kazit nebudu!

Přeju vám krásnej chlupatej novej rok a bezvadně si ho užijte!

Vaše Rozárka

KONEC