Milá maminko, tak jsem měla zase narozeniny a mám pocit, že ti o tom musím říct. Však nebýt tebe a taťky, tak tady na tom světě nejsem! Doufám, že mě slyšíš, i když už jsi desátým rokem tam, kam za tebou mohou jen moje myšlenky, vzpomínky a láska.

Děkuju ti, že jsi mě milovala, měla se mnou trpělivost a nikdy mi vědomě neublížila. Byly časy, kdy jsem si myslela, že žádná matka nemůže ubližovat svým dětem. Jenže teď, po mnoha letech života a zkušeností vím, že se to děje, a dokonce to ani není výjimečné, bohužel. Jsem tak ještě o kus vděčnější za to, že jsem byla dítě chtěné, chráněné a milované.

Pořád mi moc chybíš. Kdybys jen věděla, kolikrát jsem už musela říct: „No jasně, už chápu!“ Dřív jsem některá tvá přáni jen respektovala, občas nad nimi krčila rameny, protože jsem je prostě nechápala. Věříš mi, že dnes, i když pořád ještě ráda jezdím autem s otevřeným okénkem, už si taky vezmu radši kolem krku šátek, i když je teplo? Nebo nelezu zpocená do průvanu… Dřív mi to nevadilo, dnes už vím, že není radno (nejen) krční páteř zbytečně dráždit.

Jo a nejspíš bys ocenila, že už dokážu jet autem bez hlasité hudby:)) Nikdy jsem netušila, proč ti v některé dny ten hluk, jak jsi tomu říkala, tak vadí a rádio jsem vypínala tak trochu trucovitě. Dnes to chápu a začala jsem si i doma libovat v tichu. Pořád ho ráda přeruším hlasitou či tichou hudbou, ale vždy se k tichu vrátím. A jsou i jiné věci, které konečně chápu. Však víš.

Ale z jiného soudku: budeš se asi smát, ale i já jsem začala zavařovat. Vážně! Doteď si pamatuju, jak jsi ty sama žasla, že tě to najednou začalo bavit. A pustila ses do toho s obvyklou erudicí chemika, biologa a zkušené kuchařky. Stejně, jako o něco dříve i do vánočního cukroví. Babička nás obě pěkně rozmazlila, co? Vlastně bychom měly být vděčné, že jsme to nemusely dělat v době, kdy nám to nic neříkalo. Hm. Myslím, že jsme vděčné byly, co myslíš?

Já tedy letos budu péct jen pracky, vanilkové rohlíčky a linecké. Dohodly jsme se s Nikolou – to je Markova žena, víš? – že ona upeče zase jiné druhy a pak to dáme dohromady. Moc toho dělat nebudu, protože znáš mě – vánočnímu cukroví neodolám a opravdu nepotřebuju se cpát sladkým. Ale to všechno až po premiéře.

No, to nevíš, že jsem si začala hrát s divadlem – píšu hry a pak je s kamarádkami hrajeme. Nejen u nás na vsi, ale zvou nás i po okolí! S minulou hrou jsme měly deset repríz a to jsme se vůbec neinzerovaly. Jen kdyby nám ty texty lezly víc do hlavy! Ostatní děvčata si myslí, že to mám snadné, když jsem to sama vymyslela, ale věř, že nemám. Zapomínám je taky! Ach jo, škoda, že tu nejsi. Tohle by tě moc bavilo!

No, pro dnešek už končím. Stejně víš, že k tobě v duchu mluvím každý den. Už deset let nemůžu zdvihnout telefon a honem ti zavolat, když mě něco napadne. Když něco potřebuju, Když mi je smutno. Ach jo. No, aspoň k tobě mluvím takhle a prostě věřím, že mě slyšíš.

Vždycky tvoje

Dede