Stalo se to o Vánocích roku 1933 v Praze. Aničce Veselé bylo ten rok sedm let a chodila do 2. třídy obecné školy. Byla to hodná holčička. Veselá, milá a upovídaná. Bydlela s maminkou a tatínkem ve Vlašské ulici na Malé Straně v Praze.

Chybělo už jen pět dní do Vánoc, když se vracely s maminkou z Tržiště a potkaly sousedku, starou paní Beníškovou. Anička jí radostně běžela vstříc a hned jí povídala: „Dobrý den paní Beníšková, byly jsme maminkou koupit mandle a rozinky do vánočky na Tržišti. Za pár dní už bude chodit Jezulátko a já bych si tak moc přála panenku.“

„No, jestli jsi byla hodná, tak ti jí jistě Jezulátko přinese.“ odpověděla jí s úsměvem sousedka. Holčička odběhla za spolužačkou, kterou opodál zahlédla. Paní Beníšková mezitím došla k mamince holčičky a srdečně jí pozdravila: „Dobré jitro vinšuju Mařenko, jak je Josefovi?“

„Leží v nemocnici u milosrdných sester sv. Karla Boromejského na Petříně na chirurgickém oddělení. Naštěstí operace kýly se podařila. Ale poleží si tam, je tam zánět, jak mi říkal pan primář. Na Vánoce ho domů nepustí. Zajdeme za ním s Aničkou na Štědrý den, pan primář dovolil.“

„Víš o tom Mařenko, že si Anička přeje pod stromeček panenku?“ zeptala se starostlivě sousedka. „I to víte, že vím, vždyť si o ní napsala Ježíškovi. Ale letos jí nedostane, operace Josefa bude stát hodně peněz, a navíc Anička potřebuje nové boty. Ty staré už jsou jí malé. Nedá se nic dělat. Snad napřesrok.“ odpověděla smutně maminka holčičky.

Rozloučily se a paní Beníšková zamyšleně scházela Malostranské náměstí směrem k Tržišti. Vzpomněla si na dobu před 50 lety. To bylo ještě minulé, 19. století, tenkrát si také přála panenku. Vzpomínala na to, jak pod rozzářeným stromečkem objevila krásnou panenku a jak moc byla šťastná.

Když se vrátila domů a vybalila nákup, otevřela starou truhlu, kde měla schované věci, jako památku na mládí. Na dně opravdu ležela panenka. Sice byla trochu omšelá, ale když se vyčistí, šatečky se vyperou a vymění se na nich krajky, bude zase krásná jako před lety. Usmála se pro sebe a začala hledat krajky, které by mohla použít.

Konečně Vánoce byly tady. Dopoledne maminka s Aničkou zanesly tatínkovi vánočku a cukroví do nemocnice. Tatínkovi už bylo lépe, ale v nemocnici ještě musel zůstat. Návštěva Aničky a maminky mu udělala velikou radost.

Na zpáteční cestě se stavily u Jezulátka v kostele Panny Marie Vítězné v Hellichově ulici. Maminka se pomodlila za zdraví tatínka Josefa a celé rodiny. Anička se také pomodlila za tatínka, ale ještě poprosila Jezulátko o panenku. Po návratu zazvonily v druhém patře u paní Beníškové.

„Paní Beníšková nechcete k nám přijít večer na večeři a ke stromečku. Vy jste sama a my také, bude nám veseleji.“ pozvala maminka sousedku. „Ráda přijdu Mařenko, chtěla jsem vám oběma stejně zajít popřát.“ s radostí v očích odpověděla sousedka.

Odpoledne uteklo jako voda, Anička strojila stromeček a maminka se otáčela v kuchyni. S první rozsvícenou hvězdou bylo již prostřeno a vše připraveno ke svatovečeři. A tu přišla sousedka paní Beníšková, přinesla cukroví a kávu. Pochválila Aničce stromeček a když se děvčátko nedívalo, nenápadně tam položila balíček.

Po slavnostní večeři šly všechny tři ke stromečku. Anička se vrhla na balíček a začala ho horlivě rozbalovat. Vyndala krásnou panenku ve starodávných šatech. Celá šťastná běhala po pokoji a volala: „Děkuji Jezulátko, moc děkuji!“

Maminka se podívala na starou paní Beníškovou a usmála se na ni. Ta jí odpověděla též úsměvem. Ony nemusely mluvit, ony věděly. Začal padat sníh a z Malostranského náměstí se ozývaly zvony, které zvaly věřící k vánoční bohoslužbě.