Po dvou náročných dílech seriálu o putování Izraelem přichází díl, který nejvíce připomíná cestopis. Na jih Izraele jsme vyrazili ihned po přistání na letišti Davida ben Guriona poblíž Tel Avivu (letiště je od Tel Avivu trochu dál). Protože jsme přistáli před třetí ráno našeho času, naše první setkání s Izraelem bylo v noci – a ihned po půjčení auta jsme vyrazili na jih.

Vzhledem k tomu, že se jen pár dnů před naším příletem slavil Nový rok (hebrejsky roš ha-šana – ראש השנה) 5778, přání šťastného nového roku nás napsaná vítala všude, kam jsme přišli, což na našince v září, a při teplotě kolem 20°C (v noci; přes den bylo kolem třicítky) působilo trochu zvláštně. Fakt je ten, že slavit Nový rok v září je mnohem příjemnější, než v lednu; obzvlášť na severní polokouli. Sedli jsme tedy do auta a vyrazili na jih, po dálnici číslo 6 směrem k Be’er Ševě. Náš cíl byl Hebron, ale jak jsem už zmínil v předchozím díle, s půjčeným autem se nedá jet nejkratší trasou, protože ta vedla přes oblast A, takže jsme se rozhodli, že dojedeme do Be’er Ševy a tam se aspoň trochu vyspíme v autě, než se rozední.

Jižní svahy Judejských hor

První zádrhel ovšem přišel velmi rychle. Třebaže jsem měl stažené off-line mapy v telefonu, hlavní problém byl v tom, že všechny mapy s výjimkou LiveUAMap a map ze stránek mise OSN v Izraeli jsou naprosto zavádějící a jen velmi těžko použitelné, takže nejdůležitější bylo sehnat mobilní připojení na internet. Na letišti se prodávají jen předražené SIM karty (až 4x dražší, než přímo od izraelských operátorů), takže jsme vyrazili bez internetu.

Internet je v Izraeli pro turisty dost důležitý – potřebujete přístup nejen na mapy, ale také na Google Translate, abyste si mohli překládat nápisy, které kolem sebe vidíte. Když jsme zaparkovali u pumpy v Be’er Ševě, zatímco tatínek spal, koupil jsem si SIM kartu a snažil se ji aktivovat. Potíž byla v tom, že všechny popisky a komplet webové stránky (na pumpě byla wifi) operátora byly pouze v hebrejštině, kterou jsem tehdy neuměl ani číst, takže jsem si připadal jako negramota.

Judejské hory od břehu Mrtvého moře

Pán na pumpě se mi snažil pomoct, jak to šlo, ale nezjistil, co jsem zjistil až v obchodě jiného operátora v Aradu (na půl cestě mezi Be’er Ševou a Mrtvým mořem), že jsem si koupil náhradní SIM kartu pro existující paušály. Takže jsem ji musel vyhodit a koupil jsem si předplacenou kartu, kterou mi na místě aktivovali a svět hned začal vypadat srozumitelněji.

Mimochodem po cestě z Hebronu do Aradu jsme vzali stopaře; pána s kipou, který jel od jedné vesnice poblíž Hebronu do Aradu do práce. Od něj jsme se dozvěděli, že místní lidé jsou na autostop ve velké míře odkázaní, protože autobusových spojení je velmi málo, ale řidiči o tom vědí a stopaře tak prý velmi často berou.

Silnice od Aradu k Mrtvému moři – vjezd pod hladinu moře

Arad je město, kde, podobně, jako v severní části pobřeží Středozemního moře, žijí hlavně Židé původem z bývalého Sovětského svazu; kromě nich je město známé tím, že v něm žijí beduíni. U beudínů jsme si dali oběd a vyrazili jsme k Mrtvému moři.

Vzhledem k tomu, že je Mrtvé moře přes 400 metrů pod hladinou moře a kopce nad Aradem v Judejských horách dosahují kolem 1000 metrů nad mořem, je sjezd k hladině Mrtvého moře impozantní; jede se mezi kopci bez jakékoliv vegetace; všude okolo je pouze kamenitá poušť v těch nejrůznějších tvarech.

Dojeli jsme tak k jednomu z mála míst, kde se u Mrtvého moře dá zdarma přijít k vodě: do vesnice Neve Zohar. Přístup k jezeru je možný jen na určených místech, většina z nich je placených. Mimo tato, ke koupání určená místa, je přísně zakázáno chodit k vodě. Tento zákaz se vyplatí respektovat, protože kromě míst, která byla označena jako bezpečná, je pobřeží Mrtvého moře nesmírně zrádné.

Sjezd k Mrtvému moři

To, co vypadá jako pevná země může být jen pár centimetrů tenká krusta, pod kterou může být i 25 metrů hluboká díra, do níž se dá velmi snadno spadnout, pokud se na tu krustu šlápne. Zvenčí je nemožné rozeznat, kde ty díry jsou a kde ne. V průměru pak mívají klidně i čtyřicet metrů, a poslední dobou se objevují častěji, než dříve, protože jak vysychá Mrtvé moře, díry, dříve zalité vodou, jsou suché a krustu tak už nic nedrží. Zajímavý článek na toto téma i se spoustou obrázků je zde.

Koupání v Mrtvém moři je velmi zvláštní. Voda vás skutečně drží, ať děláte, co děláte, takže si připadáte, jako byste leželi v posteli, než ve vodě. Drží vás dokonce i když si lehnete na bok. Rozhodně doporučuji každému, aby si to vyzkoušel, ale je potřeba mít na paměti následující:

• Neplavejte prsa, utopíte se. Voda vám zvedne nohy nad hlavu a jen velmi těžko se půjde otočit. Jediný bezpečný (zato velice bezpečný) způsob plavání je naznak.
• Za každou cenu držte obličej nad vodou. Voda je nesmírně agresivní na oči; pokud se vám dostane do očí, nejdřív je rychle vypláchněte sladkou vodou (je k dispozici všude kolem) a vyhledejte lékařskou pomoc. Totéž platí i pro situaci, kdy byste náhodou vodu polkli.
• K vodě choďte bez bot, i kdybyste se koupat nechtěli. Písek, který kolem vody je, je takové velmi zvláštní bahno, které je sice velmi léčivé, ovšem téměř se nedá dostat z bot dolů. Jak ho jednou dostanete na boty, bude dlouho trvat, než se ho zbavíte.
• Po každém koupání se vysprchujte ve sladké vodě.
• Nezkoušejte přeplavat/přejít po hrázích na jordánskou stranu Mrtvého moře, je to nelegální a dostali byste se do velkých problémů.

Mrtvé moře

Zatímco jsme se koupali, měli jsme k tomu něco jako letecký den, protože kolem hlídaly hranici tři stíhačky F-16, které letěly podél ní, odhadem ne výše než 200 metrů nad zemí. Neletěly nadzvukovou rychlostí, takže z toho nebyl moc velký hluk, ale zážitek to byl skvělý!

Od koupání jsme pak jeli po silnici č. 90 na sever. Před vjezdem na Západní břeh jsme ještě navštívili Masadu; místo, kde stával dávný židovský hrad, který dobyli Římané, který Římanům velmi dlouho odolával. Dnes se na kopec, kde stával a kde jsou jeho ruiny, dá buď vyšlapat pěšky (v tom horku nedoporučuji), nebo vyjet lanovkou. Pod lanovkou je také oáza. Kousek dál ve směru na sever je pak kibuc Ein Gedi, kde je oáza, v níž je botanická zahrada a kde je také Davidův vodopád; hezký, velký, vodopád, okolo něhož je zeleno; což není v té poušti, která všude kolem je, příliš typický pohled.

Koupání v Mrtvém moři

Z Ein Gedi jsme pak už jeli co nejrychleji do Jeruzaléma, abychom se stihli ještě podívat do Betléma. Dojeli jsme až k hraničnímu přechodu č. 300 (u hrobky Ráchel), prošli jsme skrz, ale až na druhé straně jsme zjistili, že jsme si zapomněli v autě peníze, a počítat s tím, že tam budou brát karty, nebo že tam budou častěji dostupné bankomaty, se nám úplně nechtělo, takže jsme se vrátili zpět a o Betlém jsme se pokusili znovu jiný den, jinou cestou.

Jak jsem už psal dříve, jít přes hraniční přechod č. 300 není úplně nejlepší nápad, pokud se nechcete dohadovat s taxikáři, kteří na vás budou různě dotěrně hulákat, abyste využili jejich služeb. Samozřejmě dodávám, že Betlém je celkem malé město a pěšky se dá obejít, stejně jako sousední Beit Jala, docela snadno a není potřeba si brát taxi. Bohužel spousta turistů to neví a tak si taxík vezmou a pak se nestačí divit částce, co se na turbotaxametru ukáže.

Co se týče jižního Izraele, je toho tam ještě hodně, co jsme neviděli; Negevskou poušť jsme lízli jen na jejím severním okraji. Sama poušť je velmi zajímavá; po cestě k Eilatu, letovisku u Rudého moře, se jede přes pohoří vysoké přes tisíc metrů nad mořem, kde je spousta turistických cest s výhledy na Sinaj. Rozhodně to stojí za návštěvu a až se do Izraele vypravím příště – tentokrát s Aniou a dětmi – určitě se tam podíváme, tak poreferuji jaké to tam bylo.

Pobřeží Mrtvého moře

Samotný Eilat a koupání se v Rudém moři také prý stojí za to. Jinak stojí za návštěvu Be’er Ševa, která je celkem moderní, ale hezké město, a zajímavý zážitek může být návštěva Sderotu a Aškelonu, měst, která jsou v blízkosti Gazy a kde jsou lidé ve dne v noci připraveni na případné raketové útoky z Gazy.

Více než 90 % z těchto raket, které z Gazy střílí hnutí Hamás, dokáže zneškodnit protiraketová ochrana zvaná Železný dóm, ale lidé v těchto městech jsou nacvičeni poslouchat sirény, mají na telefonech aplikace, které ukazují, co letí, kde to letí a kam to letí a mají všude možně kryty, aby se mohli schovat do bezpečí.

Díky velmi důsledně propracované civilní obraně tak bývají v bezpečí i s takovými sousedy, jako je Hamás a Islámský džihád v Pásmu Gazy. Znovu ale musím říct: zní to sice strašlivě, ale je to bezpečné; více riskujete, když se projedete po dálnici D1, než když navštívíte Sderot.

Kdybyste náhodou chtěli z Eilatu vyrazit na výlet do Jordánska nebo do Egypta – a je to dobrý nápad, oběma směry je toho hodně zajímavého k vidění – možné to je, ale je potřeba mít na paměti několik věcí.

• Auto z půjčovny nesmíte vzít na druhou stranu. Naštěstí jsou v Eilatu u hraničních přechodů s oběma zeměmi záchytná parkoviště, takže nic nebrání tomu, tam nechat auto a sednout na autobus MHD, který vás převeze do jordánské Akaby (hraniční přechod není pro pěší, musí se jet autobusem), nebo pěšky přejít do egyptské Taby.
• Z Akaby se pak dá buď taxíkem, autobusem nebo půjčeným jordánským autem dojet do Petry, jednoho ze sedmi Divů světa, jakož i do Ammánu, který rozhodně stojí za vidění, jste-li už na druhé straně. V egyptské Tabě toho moc k vidění není, ale dá se odtamtud jet autobusem do Káhiry, kde už toho k vidění je hodně. Pozor, nejezděte na sever Sinajského poloostrova, řádí tam Islámský stát, zejména v oblasti mezi městem Al Arish a Rafahem, který je v Pásmu Gazy. Cesta z Taby do Káhiry přes Suez linkovým autobusem je bezpečná, hlídaná egyptskou policií i armádou a nejblíže je problémovému území na vzdálenost 150 km.
• Všechny tři země (a další v regionu) mají takovou jednu nepěknou věc, a sice že účtují speciální poplatek za opuštění země po pozemní hranici. Ten je v různé výši, závisí na hraničním přechodu, zemi, atd., ale pohybuje se většinou od 300 (Jordánsko) do 800 Kč (Izrael, na nejdražším místě). Do Egypta potřebujeme vízum za ca. 2000 Kč a do Jordánska potřebujeme vízum za ca. 1300 Kč. Přechod každé hranice je otázkou jedné až tří hodin, takže rozhodně je potřeba počítat s tím, že se nedá jen tak si odskočit do sousední země, jak jsme zvyklí v Evropě.

Pobřeží Mrtvého moře – lepivé bahno

Nově teď do Eilatu létá přímá linka společnosti WizzAir z Prahy; ceny letenek začínají na zhruba 800 Kč a běžně se pohybují kolem zhruba 1500 Kč, takže možnosti, jak jih Izraele navštívit, rozhodně jsou.

Dede: Tak Mrtvé moře bych určitě chtěla vidět (a vykoupat se v něm – díky za rady!:)), stejně jako poušť, Judejské hory a Jeruzalém či Betlém. Ty oblasti, kam dosáhne Hamás bych vypustila, nepotřebuju vidět všechno, i když by se pravděpodobně nic nestalo:)) Stejně je to divné (úmyslný eufemismus), když si někdo více méně beztrestně střílí rakety do obydlených oblastí, ne?

A tak se dnes ptám: Co byste v této oblasti chtěli vidět vy? 🙂

Masada