Řeknu vám, že mě včera panička vážně zklamala! Vždycky jsem tak nějak věřila, že… mě chápe, je se mnou napojena na jednu vlnu, že se se mnou vždy o rozdělí o věci, které mám ráda. A ono ne!
Začalo to úspěšnou kočičí nocí. Polárka s Merlinem vyrazili na loveckou výpravu a pěkně se rozšoupli – ráno bylo na terase položeno několik myší a jen jedna byla načatá. Koukala jsem na tu nadílku skleněnými dveřmi a mimoděk slinila. Panečku, to by byla biosnídaně!
Neřád Merlin viděl, jakou mám na ně chuť, takže si ležérně sednul vedle myších mrtvolek úhledně narovnaných na rohožce a packou do nich jemně pinkal. „Moje!“ zpívaly jeho pyšně naježené vousky. „Nedám!“ smály se potměšilé oči. A když si uvědomil, že nemám šanci ho prohnat, tak si stoupnul, vyhrbil hřbet a otřel se o rám dveří a zlomyslně zavrněl: „Nechceš ochutnat?“
Přiznám se, že jsem kapku ztratila nervy. Vyštěkala jsem do tváře naprosto přesně, co si o něm myslím, a abych svůj názor zdůraznila, mydlila jsem packou do dveří: „Pusťte mě na něj! Proženu mu perka a z těch myší mu nenechám ani ocásek!“
Z koupelny se vynořila rozčepýřená panička a hned na mě: „Rozárko! Co ječíš?“ Ale pak uviděla myší nadílku. Přidala jsem na volume s nadějí, že pochopí a hned otevře dveře na terasu. Ale ona si plácla rukou přes pusu, zakuckala se, zasténala a – teď to přijde – zavřela mě do koupelny.
Taková zrada! Jenže já nejsem žádné béčko, a ty dveře se taky úplně nezaklaply, takže za chvilku jsem zase stála u dveří na terasu. Zavřených! A uviděla paničku, jak, oděna jen v noční košili, nabírá na lopatku myší delikatesy a odnáší je venkem pryč. Radostně jsem pádila do kuchyně ke své misce – kam jinam s nimi mohla jít?
A pak se to stalo. „Klap.“ Konec nadějí. Z popelnice je už pro mě panička nevytáhne. Tedy… pokud je tam tedy opravdu hodila. Klidně si jich mohla cestou pár smlsnout!
Přeju vám krásnej chlupatej den a… sdílejte! Ne na facebooku, ale v misce, jo?:))
Dnes je otázka jednoduchá: sdílíte?:))
Teď nemyslím pamlsky za zásluhy, myslím sdílení vlastního jídla (bez ohledu na to, jestli vaše zvířata žebrají:)) U nás doma mám se psima sdílecí rituál při přípravě mé snídaně, jinak je to spíš náhodné. Rozhodně nesdílím všechno, co jím. Jiné je to na cestách – jak jím někde venku, v přírodě, vždy se podělím. V hospodě psi vědí, že se budu snažit jim něco dát, ale až když úplně dojím. Takže slušně leží vedle stolu a cestovní desátek si důstojně přeberou až tehdy, když jim ho nabídnu:))
Musím přiznat, že tady jsem úplně povolila a tak Denis ve vzorném sedu u jídelního stolu vesele sdílí. Jo, jsem hrozná! Dokonce mu i vysvětlím, že „tohle je polívka a to ti fakt nemůžu dát!“ Anebo „houbová smaženice by ti fakt neudělala dobře!“ A nepodvádím – nad řízkem bych mu netvrdila, že tohle psi nežerou! 🙂
My sdílíme každé ráno snídani, všichni,kočenky čekají na máslíčko,každá na jeden prst a zblajznout a psice s námi pojídají malé ulamované kousky. Pak už během dne a večera nic, páč to bych se nemohla pohnout. Ovšem hlavy a oči bádají pořád, zda by něco neodpadlo ale úplně nenápadně abych to moc neviděla, protože vědí, že mně to štve.
Ano také sdílíme s Trixie. Ale ne „z talíře“, protože když sedíme u stolu, je to v době, kdy je Trixie na vedlejší zahradě. Takže sdílíme jen když si dáváme odpolední kafčo a to Trixie dostane svůj příděl 3 velkých sušenek, z našich porcí nic. No, máme-li na zákusku šlehačku, manžel ji nejprve sušenku v šlehačce namočí a tak raději stříknu kopeček „pro Trixie“ na extra misku). S návštěvami večeříme později a déle a když se jídlo protáhne na dobu, kdy vodím Trixie k nám, umí pak u stolu žebrat a je třeba ji krotit (s různým úspěchem 🙂 ). Kočky naopak o naše jídlo vůbec nestojí. Občas si přisednou, ale ani jedna o nabídnutý kousek (třeba kuřecího masa, nebo u snídaně tavenéh sýra) nestojí, prostě nám jen chtějí koukat do talířů.
U nás se pochopitelně sdílí. Kocouři (Rozárku tentokrát vyjímám, ta se živí výhradně granulemi a nedělá žádné výjimky) dostávají své syrové maso, které mají rádi, to jim jede. Když jim ale to jejich maso jakkoli tepelně upravím, tak to nechtějí a nesnědí to za žádnou cenu. Takže to už dávno nezkouším. Ale když uvařím jakékoli masité jídlo pro lidi, tak mi málem vlezou do talíře 😀 . A je úplně jedno, jestli je to pečené kuře, smažená ryba, hovězí guláš, vepřová pečeně, šunka na rohlíku, jsou dokonce schopni sníst i kus sekané, ačkoli mleté maso jinak nemilují. Takže já s tím už automaticky počítám a vím, že mi prostě kus masa ubyde. Ještě to zpravidla opláchnu od omáčky nebo od soli a od koření.
Nemasité složky lidského jídla nekonzumují 😀 . Akorát před Toníčkem musím chránit máslo, jinak by ho se mnou milerád sdílel ve velkém a mně by zbyl tak akorát dokonale olízaný chleba nebo rohlík.
Čertík je, jako ostatně skoro každá kočka, zvědavý, takže když páneček papká, jde se podívat, co je k jídlu a na skutečně kvalitní masité potraviny, např. original italské prosciutto, reaguje velice intenzivně. (MŇááááůůůů, hned to sem dej!) a tahá tlapkou za ruku třímající dobrotu, zatímco tou druhou pilně hrabe), takže mám jistotu, že daný pokrm je kvalitní, o náhražková ,,Czech Made“ (vyrobená v Polsku a pod.), zájem nemá. Kde jsou ty časy, kdy za jídlo považoval jen to, co měl v mističce. (A roste mu třetí zub!)
OTéčko
A tady je pár fotek z babího léta, které vypuklo na jihu Jižní Moravy – teda, není to tak působivé, jak Matyldina Pálava (tam jsou nádherné kontrasty modrého nebe, bílých skal a barevného listí a roztomilých pejsic), ale taky to není marné (rofl) – a kontrast černých psů na zelené trávě taky není marný 😉
http://yga.rajce.idnes.cz/2017_Babi_leto_v_rijnu/
YGO, Matyldo, moc hezké fotky !
Včera jsme se šli projít na Sirtočí hrádek a Stolovou horu po stopách zvířetnické procházky: http://malcka.rajce.idnes.cz/2017_10_15_sirotci_hradek/
Krásná vycházka a moc vám to tam sluší – všem čtyřem:))
Já nechci sdílet a sdílím..aby se najedla Noriska,tak musí vidět,že to jím já,pak spucne plnou misku, kdo furt má to grilovaný kuře jíst? Naučila se i na mlíko do kafe, včera si dala zavářku do polívky-uvařenou, ostatní to mají různý,syrečky nechtěj,jen maso,když mám, hlavně rybičky nebo pak sejra a nejlepší je ten z Diany Pečky, když mi zbylo trochu smažených vajíček- protože jsem šla otevřít někomu,kdo zvonil,zmizela i vajíčka….lovit knedlíčky z polívky-játrové,to umí Pitina, zblajzne i hranolku nebo kousek pizzy,případně topinky,jo,její popelnicové a zbytkové dětství,se na ní podepsalo a nezmizelo…náoad,m zamíchat zbytek rejže do kočičího žrádla byl blbej nápad,kterej mi názorně vysvětlil kocour,když tu rejži rozesel všude,jak ji flusal….a když to nebud eon,nebude to ani Majolenka a posléze i želvice, které by ji jinak snědly…je zajímavý,že rejžovej jogurt zblajzli i s tou mléčnou rejží!
Ech, si mi pripomenula dnes už legendárneho pekinéza Jimminka mojej bývalej kolegynky a kamošky, ktorý ju odnaučil pridávať ryžu do jeho posekanej varenej kuracej pečienky tak, že po konzumácii našla na tanieriku (papal zásadne len zo svojho tanierika) ozdobný rámček z úplne čistej bielej ryže. Pečienky stade nejakou alchýmiou odseparoval a ryžu nechal. Tak už to na neho viac neskúšala 🙂
Tedy Sharko, ty to máš fakt napínavý – kolik koček, tolik osudů a tolik chutí:)) A že musíš Norisce ukazovat, jak na to… jak k tomu svému nechutenství přišla? 🙂
Dede, máme to u nás tak nějak podobně.
Na výletě je takřka královské dělení (já nestloustnu a Ajvi má radost 😛 ). A právě jsem se s ní nechtěně podělila o syrové, rozplácnuté vajíčko na zemi, jak mi upadlo. Má to tu výhodu, že potom stačí jenom vytřít a je uklizeno, ale u knírače tu nevýhodu, že musím Ajvi umýt fousy |-( .
Umýt fousy! 😀 Vidíš, to by mě nenapadlo, já měla vždycky psy bezvousé (wave)
U nás umýváme uši… a obíráme z nich zavěšené nudle 🙂
Promiňte úplně OT.
Jen takové upozornění, zvláště pro ty, kdo mají vztah k Norsku.
Na TV Sport 5 vysílají v noci už pár týdnů norské železnice. (Předtím vysílali víc než rok pardubické.)
Já vím, že na netu visí takových věcí spousta. Ale připadá mi úžasné, že televizní stanice vysílá pořad, třeba i několikahodinový, bez jediného střihu, bez hudby, bez komentáře (i bez reklam)!
Pokud byste se na to podívali (jo, vydržím to třeba i hodinku), tak taková skoro kvízová otázka:
Jakých rozdílů jste si všimli oproti našim železnicím?
Rozhodně tím nemyslím okolní krajinu. ( I když taková trať Hanušovice – Dolní Lipka se některým úsekům v Norsku docela podobá :-))
Viděla jsem různé části těchto videí – hlavně cestu do Bergenu.
Na rozdíly jsem nedávala pozor, musela bych se kouknout znovu 🙂 Pamatuju si jen, že když byla trat pod prudkým svahem, jela po podloubím, aby trať nezavaloval sníh…
Ano, je to tam. Ale myslel jsem jiné věci.
Třeba že stanice tam nemají…
Nebo na kolejích je…
Ranný rituál bolo delenie sa o jabĺčko. Osminku mi zblajzla, systémom tebe jeden štvorček, mne jeden. Viac som si netrúfla jej dať, aby náhodou nebol riedky problém. Inak by nedbala sa so mnou deliť o všetko, lebo (podobne ako ja) nemá dno a ľudské žr…jedlo je predsa o tóľko lepšie, ako nejaké granule. Takže keď som sa chcela v kľude najesť, odvelila som ju do pelecha. Išla ukrivdene, krokom psíčka na pokraji uhynutia hladom, ale išla a zostala.
Jablíčko? Zrovna takové potrvaniny mi holky velkoryse ponechají komplet ke snědení 😀
Ale pokud umí Jackie odkráčet na pelech a neotravovat, tak je prostě dobře vychovaná dáma 🙂
Musím říct, že jsem se hluboce zamyslela, jestli potrvanina není nový název pro trvanlivé potraviny…
U nás žebrali ponejvíce kluci kocouří.
Hepinka ta v tomhle byla umírněná dáma.
Ale Honásek, Fousín a i teď Daník ti teda uměli a umí žebrat. A vše se musí schovávat. Nic neobstojí.
A už i ten malý Daník si umí nášup do misky „vyřvat “ .
Už? Malej, ale šikovnej 😀
U nás se bohužel sdílí. I když momentálně jen s Mařkou, ta nesnáší, když jiné zvířectvo cokoli jí, takže i kočky musí jíst na skříni. Za Mimouše jsem sdílela snídani s kočkama a od té doby máme igelitové ubrusy. Neb Bimbo odmítal jíst tam, kde měla předtím Princezna s prominutím sedínku.
Jednou jsme s Bohouškem sdíleli mísu koláče. U nás se sice sdílí, ale alespoň psi si nesměli vzít sami (pokud se mi podařilo je to naučit). Takže mísa koláče položená na konferenčním stolku a nad ní Bohoušek, jak Pavlovův pes, nikdo z nás neměl chuť zkoumat, na kterém kousku sliny jsou a na kterém ne. Dostal to celé.
S fudlákama je problém, že tak strašně slintají. Večeře s Majdou je většinou vykoupena mokrýma nohama
tak to v sobotu byla Majdalenka vzornej psík u večeře, já měla nohy suchý… 😀
No, slintání je problém. Jezevčík neslintal skoro vůbec, vlčouni už znatelně, ale pořád snesitelně – sliny neodletují 😛 No a fudláci holt mají tlamku jako vjezd do stodoly, co naděláš… (wasntme)
Sdílím poslední sousto- a ty dvě potvory to ví 🙂 Když vidí, že dojídám, tak natáhnou krk jak žirafa, aby jim něco neušlo, a opatrně si to sousto vezmou- obě už byly školeny, že mi to nemusí urvat i s rukou.
Trosky kočičích úlovků se mi válí na dvoře nebo na rohožce. Ubožáček nekrmený Oriáš jich totiž většinu sežere (ano, dostává jen dvakrát denně kapsičku a granule dle libosti). I když v poslední době nenacházím nic, asi se myši odstěhovaly, protože lovecké touhy Oriáše a sousedovic Mikeše přesahují možnosti přežití myší populace 🙂
Oriáš je dravec – a ještě na to i vypadá (inlove)
Já nesdílím – pokud možno! Což už pochopila i Brůča, ačkoli ta byla na sdílení z Toyiných dob zvyklá. Takže Ernest má v tomto ohledu utrum – a já se konečně po šestnácti letech pohodlně najím bez drbání psím nosem nebo tlapkou do nohy, ruky nebo žeber. Zbyde-li mi něco, co by mohli sežrat i psi, dávám do misek, byť by to bylo jediné sousto. Ač jinak nejsem ve výcviku důsledná (bohužel), toto pravidlo dodržuju ve vlastním zájmu. Je pravda, že ho nedodržuje Zikmund – ten je schopný před mýma očima vylézt na stůl a z pod ruky mi vyrvat kus šunky z rozkrojeného rohlíku – naštěstí tu šunku zas tak často nekonzumuju.
Jinak dneska je to moc veselé vyprávění (chuckle) – chudák Rozárka
Hm, to je dost zásadní pso-kočičí nerovnost, nezdá se ti? 😛 😀
Je, ale tak už to na světě chodí. Drzoun se má vždycky líp, než sedávej panenko v koutě (rofl) … a včera Jenda nevědomky sdílel s Brooke lívanečky, které nechal neprozřetelně na konferáku v obýváku bez dozoru. Ani jsem mu to neprozradila, on by zbytek těch lívanců už nechtěl (rofl) (rofl) (rofl)
Tak především – jednou sdílela Penuška myš. Se mnou. Teda vlastně dvakrát, jednu přinesla Máťy k narozkám. Někde tady je o tom celej penušatej článek.
Sdílím. Víceméně. Sdílím ochotně kelímky od jogurtu (a Donda se naučila mi ten olízaný přinést na vyhození). Psice se mnou nedobrovolně sdílejí cvičební piškoty – užírám. (Máte vidět ty pohledy.) Upadávají mi konce okurek. Do Meliny, Donda zelený nežere. Upadávají mi občas odřezky masa. Někdy nasdílím skořápku od vajíčka. A občas, když mi uletěla ruka při měření hrstí rýže, se podělím i o rejžu.
O důstojném přebírání si ze strany Meliny můžu nechat leda zdát. Melly je černá díra s horizontem událostí na patře. Čím blíž je žrádlu, tím vyšší rychlostí ho pohlcuje.
Donda umí dělat společnost u stolu vcelku civilizovaně – dokud jí nerupnou nervy z černé díry. 🙂
Potom je ovšem seštěkám obě a mají po sdílení.
Okurky! No tak ty mi mohou padat a nikdo se jich ani nedotkne – co kdyby mi chyběla, třeba… 😛
Jinak chápu, že se Donda neudrží, když Melina nedbá – párová soutěživost je velmi silný faktor 😀
Jediný moje štěstí je, že Melina nepochopila, odkud ty okurky beru. A rajčata a rukolu a papriky (krom fakt pálivejch) a tak dál a tak dál. Jakmile by vynalezla samosběr, mám definitivně po zelenině, páč by mi to ožrala při ranním vypuštění na zahradu. 😀
A to si piš, že by bylo milionkrát destruktivnější než slimáci. Slimáci aspoň ty rostliny nepohňápou.
Naštěstí ječím „Vypadněte z kytiček!“ od momentu, kdy tam lupnu sazenice, takže Melly to má jako zakázaný území. Na druhý štěstí je většina těch rostlin nechutných a jedlý jsou jenom konkrétní kousky z nich – krom salátů samozřejmě – a Melly neumí odlišovat jedlou část od nejedlé. Takže je to pro ni hnusný en block. A na poslední štěstí je přesvědčená, že jídlo roste ve skříni a v ledničce. 😀