Včera ráno bylo u nás -8 stupňů, sluníčko vstávalo za jiskřivých červánků a já se už rána těšila, jak půjdu se psima ven. Zimu jsem nijak zvlášť neřešila, však je tu za chvilku prosinec! Jo, to na začátku října to bylo jiné.

Vždy, když skončí letní horka – a že letos trvala hluboko do září – mi začne být zima. Tak, jako mi nevadí hýbání s časem (když jde jen o hodinu, půl dne už je horší:)), tak mi vadí prudké ochlazení. No vadí je silné slovo. Prostě jestli při deseti stupních na začátku října jektám zubama, tak na konci téhož měsíce už chápu, že je to vlastně příjemná teplota pro toulky přírodou. No a v listopadu mi začne být při deseti stupních teplo a rozepínám bundu:))

Takže podzimní procházky jsou u mě charakteristické nejen zálibou v měnící se a s trochou štěstí konečně vlhnoucí krajině, ale i nárůstem vrstev oblečení, z čehož obvykle nejsem nijak nadšená. Protože přichází doba, kdy se objevuje „stiskání“. Nevíte, co tím myslím? No, já jsem jako malá taky nevěděla:))

„Holky, tohle mít na sobě nemůžu. Ono mě to stiská!“ říkávala občas moje babička. A já jako malá nechápala, a tak jsem zahájila výslech: „Dře tě to? Tlačí tě to? Je ti to malý?“ A babička se pousmála a vždycky zavrtěla hlavou. No, dnes už to chápu!:)) Stiskání je prostě něco od malé nepříjemnosti až k něčemu těžko snesitelnému a řekla bych, že to kolikrát víc souvisí s rozpoložením dotyčného člověka, než s oblečením. Jsou dny, kdy vás ten samý kus oděvu stiská a jindy nestiská:))

Prostě jde o to, jak si na sebe věci naskládáte a jak to snášíte. Takové to vnějšími okolnostmi dané stiskání se mi děje pravidelně tehdy, když si vezmu svoji obyčejnou softshellovou bundu, která nemá podšívku. Dokud ji mám jen na tričku, nejlépe krátkorukávovém, je to v pohodě. Jak přidám mikinu nebo svetr, tak neklouzavá bunda s mikinou vytvoří nepříjemno. Přetahují se a vadí mi v pohybu. Když na stejný svetr hodím větrovku s podšívkou, problém zmizí:))

Nepříjemnější je „stiskání“ pocitové. Já to cítím hlavně tehdy, když mě bolí záda, mamina (astmatička) třeba říkala, že jsou dny, kdy jí vadí i úplně běžné oděvy, protože má pocit, že se s nimi nemůže pořádně nadechnout. Jinými slovy, někdy i běžný tlak, který způsobuje oblečení, dokáže vadit, i když ono oblečení určitě nedře, netlačí a není člověku malé:))

Když teď dva dny po sobě klesají teploty hloub pod bod mrazu, tak jsem vytáhla ze skříně „peřinu“. Je to veliká péřová bunda, nejlepší, jakou jsem kdy měla – takový ten typ pro horolezce. Už v roce 2001, kdy jsem ji koupila, stála strašlivých 5000 korun. Kromě toho, že je v ní měkoučce teplo (má i přiléhavou hřejivou péřovou kapucu), je veliká, byť je to velikost L. Navíc sahá až do půli stehen, což je v mrazu prostě báječné.

Jsem v ní sexy asi jen pro toho, kdo má slabost pro medvědy, ale lidi, to je bunda! Nevadí v ničem a nezažila jsem, že by stiskala:)) Mohu ji hodit i přes tričko s krátkými rukávy, pokud vyběhnu z Domu třeba k pošťákům, a ona jen měkce přilehne (je ušitá z velmi příjemného materiálu) a okamžitě hřeje. A tak miluju mrazivé dny, protože v peřině mi je báječně – a to mám i ostatní bundy velmi dobré, jen na tuhle nemají.

A tak se dnes zcela přízemně a obyčejně ptám: Jak snášíte zimu a potřebu halit se do víc vrstev oděvů? (Těch, kterým je pořád teplo, se neptám – těm pustě závidím:)) Máte svoje extra pohodlné varianty používaných oděvů? A jedna navíc: stává se vám někdy, že vás oblečení „stiská“?:))

PS: Fotky dokumentují hezké chvilky z mých listopadových procházek:))