Dělám si ranní čaj a ejhle, je to poslední sáček! Kouknu na okno a na parapetě sedí další prázdná krabička. „Pejsci!“ volám na AriBerry, „pojďte sem, bude krabičkování!“ A přitom přemýšlím, jaká bude dnes Berry?
Berry je jediná z mých psů, která mě nutí opakovaně přemýšlet nad otázkou: je to zvíře opravdu tak… hm, pomalé, nebo si ze mě zase dělá srandu? Ač jí je už šest a půl, přesto se stává, že v hlubinách jejích očí nedokážu číst. Na rozdíl od studánkově průzračné Ari, si Berry hodně ze svých myšlenek nechává pro sebe. Znám ji od štěňátka, je to moje prodloužené černé chlupaté já. Jak to, že jí někdy nerozumím?
Myslím, že ten pohled dobře znají milovníci koček, pokud od svého společníka něco chtějí. Kočka sedí, vážně na vás kouká, v očích se jí zrcadlí paměť pyramid, za kterými se ovšem někdy mihne nezbedný rarach. A ty, člověče, teď koumej, co si to zvíře o tobě – případně o tvém požadavku – myslí!
Berry kouká – a ty si paničko domysli, co za těma očima vlastně je:))
Ach ano, kočky… ty mají tajuplnost v popisu práce, ale proč mi to dělá pes? Stokrát jsem se s Berry dostala do situací, kdy mě skutečně nutila se vážně zamyslet nad jejími duševními schopnostmi, přičemž se velice reálně nabízela cesta obojím směrem. Nu a jedním z těchto případů bylo krabičkování.
Krabičkování je velmi jednoduchá záležitost – vezmu papírovou krabičku po čaji, dám do ní několik granulek či jiných nemazlavých dobrot a nabídnu psům. Prostá záležitost, zvíře si užije pár vteřin zábavy a já pak zbytky papíru vyhodím do tříděného odpadu. Ne tak s Berry: x-krát jsem jí krabičku nabídla, ona na mě vrhla pohled kosmické moudrosti/ hlouposti (nehodící se škrtněte) a odkráčela, zatímco Ari se chovala podle vžitých vzorů.
Téměř neviditelný pes
Někdy předvčírem jsem zase měla k dispozici dvě prázdné krabičky, tak jsem je šla – i s dobrotou – nabídnout psům s tím, že jestli Berry zase ohrne pysk, dám i její krabičku Ari. Nevím, zda zrovna byla na obloze vzácná kombinace poloh hvězd nebo něco takového, ale tentokrát na krabičku hleděla se zájmem i Berry. A pak přišlo překvapení.
Zatímco Ari rychle postupovala k cíli cestou, kterou kdysi popsala Matylda u Borůvky (použij sílu, a kdyby to nestačilo, tak použij větší sílu:)), Berry dala ke krabičce čenich, nějak hrábla tlapou a k mému úžasu začala vybírat granulky z otevřené a zcela nepoškozené krabičky. Spadla mi čelist – že by celý ten čas jen studovala správnou metodu otevření, protože dáma prostě nejí z papírových trosek?
Ari a krabička – již placatá (krabička je placatá, ne Ari:))
Inu jsem zase o něco chytřejší a Berry se mi směje zase o kousek víc:))
PS: Nemůžu si pomoct, já je miluju. Zvířata, která se mnou žijí a nutí mě zas a znovu pozorovat a přemýšlet o jejich světě, a tak hlouběji poznávat ten svůj. Jestli mě hodnotí, tak si výsledky milosrdně nechávají pro sebe – mě ukazují čistou lásku. Vím, že nikdy nevím, jak skončím, ale doufám, že nějakého chlupatého kamaráda u sebe budu moct vždycky mít:))
PPS: Co dávají zvířata vám?
Berry a její nepoškozená, již prázdná krabička
Barouš mi svého času dělával skartovačku. Jako účetní na volné noze jsem měla doma spousty důležitých papírů – ani se jich nedotknul. Když jsem ale nějaký papír podala přímo jemu, byl během chvilky na cucky.
Vašek… když jsem mu poprvé nabídla krabičku od čaje, zařval a utekl ;( . Už pochopil, že mu nic nehrozí, ale… Stejně tak má panickou hrůzu z topinkovače, na to jsem bohužel přišla pozdě a tak se to moc nedaří odbourat. Nedokážu si vůbec představit co musel zažít aby měl takovéto reakce.
A co mi dávají? Barouš mi dal jak důkladné lekce o tom co všechno neumím a dělám blbě, tak i úžasné zážitky z našich vítězství, z dogtreků a časem i z toho, že jsem se o něj mohla v každé chvíli opřít. Pořád mě udržoval ve střehu, ale věděla jsem, že vyslovený povel platí a nevyslovená pravidla taky – on měl díky tomu velkou volnost a užívali jsme si to oba.
Vašek mi dal víru, že má smysl napravovat ztracené případy, že i on si dokáže hrát, nebo jenom spokojeně a beze strachu spát. Dostává mne jeho radost z vydávání zvuků – z útulku přišel naprosto tichý pes, postupně zjistil, že zvuky jsou povoleny a užívá si celou jejich škálu. Nejen že už zavrčí, místo aby rovnou kousal, ale při protahování mňouká (nekecám!), lehá s hlasitým „brum“ a občas si slastně broukne i při mazlení.
Petro, z tveho Vaska na mne nekdy jde uzkost – co si chudak musel zazit. A radost, ze ten strach uz neni tak velky.
Kdybych nechala půl dne tašku s nákupem na chodbě na zemi tak si naši psi z toho nic nevezmou. Hračku, tu snad ale jen když bych jim řekla ať si ji z tašky vezmou. Ale to jsme měli tak vždycky. Když jsme měli prvního Fanfánka tak u manželových rodičů zabíjeli prase a jitrnice a všechno to vyrobené chladlo na chodbě na prknech. Fanfánek si nikdy nic nevzal jen kosti, uši a pod. – to měl v kbelíku. Žádný dril neprovozujeme jen s nimi hodně mluvíme.
To mělo být u IO a jejích holek
Však jsi měla vidět, jak Donda koukala. Z tvojí tašky? Mám vytáhnout tebou hozený aport z tvojí tašky??? 😀
Dondu jsem naučila, že smí žrát, co je její, a mých věcí se nesmí dotknout. Měla jsem na ni hromadu času – když přišla, měla jsem zrovna prázdniny. Teď ji učím, že do mých věcí / na moje věci se smí sáhnout, pokud si to výslovně přeju. Už mi umí přinést k vyhození olízaný kelímek (a chápe, že předáním se ho vzdává), začíná mi podávat věci, co mi spadnou. Další fáze bude najít a podat telefon – zatím dělám jenom přípravu, umí rozeznat vlastní hračky podle jména a donést tu z nich, kterou chci. Je to celkem těžké, odlišovat věci, které smí sežrat, a věci, které zničit nesmí, ale na požádání s nimi má manipulovat.
Melinka se učí odkoukáváním od Dondy, a tak se naučila, že Donda najednou strká hlavu do mojí tašky. Mám čtyři rozžvýkaný propisky. 😀
Ony jsou prostě smečka dvourychlostní.
S těma prázdninama – a proto mi jako štěně téměř nic nezničila. Ani když jí rostly zuby. Dodnes se tomu divím.
Mám je prostě ráda. Nikdy nezapomenu na ty první dny a týdny, když k nám přišel tříměsíční Matýsek. Moje první zvířátko v životě. Byla jsem do něj doslova zamilovaná. O kočkách jsem nevěděla zhola nic, narychlo jsem si koupila alespoň takovou tenkou knížečku o chovu kočky a hledala jsem mohutně na internetu. Bála jsem se, abych mu nějak neublížila. On mě seznamoval s kočičím světem a já jsem žasla. Ano, pohled na klidně a důvěřivě spícího kocourka byl úchvatný. Už je to dvanáct let a z Matýska je veliký statný kocour, kterého miluji a který miluje mě. Od té doby přicházely další kočky a jeden kocourek taky odešel tam, odkud není návratu. Teď mám čtyři. Mnohdy mě překvapí a občas taky nadzdvihnou, ale nikdy se na ně opravdu nezlobím. Daly mi poznat, že zvířata nikdy nic nedělají ze zlé vůle, i když se nám to zrovna nemusí líbit. Od toho je na světě jiný druh, ale zvířata to nejsou! Někdy mě i dojali. Kdysi, když jsem měla jen Matýska a Pepíčka, tak Pepíček onemocněl. Pomalu se to zhoršovalo, vyléčit se to nedalo a bylo jisté, kam to spěje. Tihle dva kocouři se nikdy neměli rádi, vyhýbali se obloukem. A když už byl Pepíček slabý, nebylo mu moc dobře a většinu času polehával a odpočíval, Matýsek si najednou chodil lehnout k němu. Jako by ho hlídal, aby na to Pepča nebyl sám. Když jsem to viděla, tak jsem brečela.
Miluju je, vážím si jich a nesnáším frázi „vždyť jsou to jen zvířata“. A těší mě, že mě mají rádi.
Tapuz, ty začátky, jakobys psala o mně a mém Matýskovi. Opravdu se jmenoval Matýsek a nikdo ho nechtěl, protože byl jen obyčejný mourek. Dostal jméno Špuntík. Taky jsem byla naprostý laik a kocourek mě učil za pochodu.
Později dostal 2 kamarádky a jedna z nich mě doprovází dodnes. Ta druhá bohužel před třemi lety dopatila na lidskou blbost.
I Špuntík mě opustil, holt jednou špatně odhadl, co udělá auto.
Další kočičky postupně přišly, a některé bohužel odešly předčasně. Teď jsme zase v plném počtu, a doufám, že to takhle dlouho vydrží.
Každý z nich se projevuje jinak, i příchylnost (možná i lásku).
Ale co mě bere nejvíc, je důvěra, kterou ke mně cítí.
A za tu hnusnou frázi bych klidně fackovala.
Tečko, i můj Matýsek je obyčejný mourek, hodně tmavý, má jen bílou bradičku. Moje čtyři kožichy jsou teď naštěstí bytoví, takže jim pouliční nebezpečí nehrozí, a já jsem o to klidnější. Ostatně nejmladší Toníček, „kapesní“ zrzeček (je mrňavý, i když už je dospělý, vešel by se do větší kapsy), si už svoje na ulici vybral – chybí mu jedna noha a ocásek. Co se mu stalo nevím, už jsem ho takhle našla, ale určitě to nebylo nic hezkého.
Všichni mě pobaví vždycky každý večer, když jdu spát. Připadám si jak krysař z Hamelnu, jdu do ložnice a za mnou pochodují ne krysy, ale čtyři kočky. Pak se různě prostřídají u mě v posteli, některé tam zůstanou spát a jiné spí na různých jiných místech v ložnici. A když se ráno probudím, některé spí u mě v posteli a ostatní čekají a jakmile se pohnu, skočí ke mně a chtějí hladit a drbat. Musím říct, že mě dodnes nepřestává překvapovat, jak milá a přítulná zvířátka to jsou. A máš pravdu, jsou absolutně důvěřiví, neznají žádnou křivárnu. Vím, že je nesmím zklamat.
Tak ať vám to dlouho vydrží a ať se kočičkám nic zlého nestane.
Moji čtyři zlaťáci mi hodně změnili život. Přijala jsem odpovědnost, musela jsem obětovat kus svojí svobody. Získala jsem lásku bez výhrad a poznala bolest ze ztráty zvířecích kamarádů. Objevila jsem přírodu za každého počasí… je toho hodně, za co jim vděčím. A stále mám dojem, že dostávám víc, než jim dávám. Buďme vděčni, že je máme!
Přikládám volně přeložený citát:
Jestliže v nebi nejsou psi, tak až zemřu, chci se octnout tam, kam se dostanou oni.
Já bych taky prosila!
Omlouvám se angličtinářům. Dávala jsem smysl té větě v rychlosti. Přesnější by bylo… chci odejít tam, kam odcházejí oni.
Je to blbost, že to opravuji, ale nedalo mi to. Sorry.
Znáš ten vtip o tom, jak umře ten chlap a jeho pes? Možná jo.
Dorazí spolu k nebeské bráně, všude perly, samý hosana, a chlápek v bráně povídá, člověče, ty můžeš dovnitř, ale psa musíš nechat venku, pes do ráje nepatří. Chlap se koukne na svýho psa a říká, mohl bych pro něj aspoň dostat misku vody? Cesta sem byla dlouhá a on má žízeň. Nemohl, říká hlídač, tohle je nebeská brána a my tu misky pro psy nemáme. Chlap pokrčí rameny, kývne na psa a jdou dál.
Za kopcem uvidí takovou docela ošuntělou bránu, no, bránu, spíš je to jenom závora, za ní je něco, co připomíná dvůr ne moc velkýho hospodářství. Je tam studna s rumpálem, chlap i pes mají už dost žízeň, tak jdou blíž. Haló, je tu někdo, volá chlap, mohl bych dostat trochu vody pro psa? Zpoza rohu vyjde chlápek v montérkách, bosky a bez trika, a povídá, ale samosebou, tamhle je miska, a už spouští vědro do studny. Děkuju, říká chlap, to bych vůbec nečekal, tam za kopcem je nebeská brána, a nejen že nás nepustili dovnitř společně, ale ani mi nedali pro psa vodu, představ si to. Mimochodem, já jsem Franta a tohle je Punťa.
Chlápek v montérkách se začne strašně smát. Franto, říká, to není vůbec rajská brána, ráj je tady. Mimochodem, já jsem Petr.
Jaktože, co jako, vždyť tam měli samý perly a tak? nechápe chlápek se psem.
Ten nahoře vymyslel nový PR, řehtá se Petr. Tam to jenom vypadá jako rajská brána, ale to je jenom chyták na sobce, víš, doopravdy to je brána pekelná. Ráj je tady, říkám ti. Copak ty bys chtěl mít v ráji lidi, kteří klidně a na celou věčnost nechají před branou svýho psa?
(h)
My ty naše chlupatce kočičí také máme moc rádi.
I když na nás držkujou, když dostatečně včas neotevřeme konzervu. To po kuchyni poletuje v kočičí řeči spousta nadávek.
Dnes po ránu jsem chovala Fouska v náručí. Vyšel můj manžel a Fousek se rozpředl jak o život a dal mu čumákovku. Holt je to láska, kluci se milují. Už ani nežárlím.
Hepča se také někdy nechá pohladit a zapřede. Umí se ovšem krásně otírat o nohy, když chce jíst.
Nejkrásnější pohled na ně je, když spí. V klidu a v pohodě se rozvalují na svých pelíšcích, věda že jsou v bezpečí.
P.S. Zrovna tak ráda jsem se dívala na své spící děti, když jsem je přikrývala.
Míšo, s tím pohledem na poklid spících dětí/ zvířat máš stoprocentní pravdu! Ale pamatuju si doby, kdy dotyční otevřeli očka, uběhlo půl hodiny a člověk by je přetrhl jak hady 😛 Ale to je právě to kouzlo normálního života – nabízí ode všeho kousek (inlove)
😀 Někdy od otevření očiček stačí i pět minut.
Psy jsem milovala odmalička, vlastní pes mě provázel od devíti let. Nedovedla jsem si představit být bez psa.
A nedovedla jsem si představit, co bych JÁ dělala s miminem. Malé děti mi nikdy nic moc neříkaly. Než přišel ten správný čas a okolnosti. A tak teď taky poznávám a objevuju jiný svět, snažím se dívat jejich očima, věnovat jim tolik lásky, energie a pozornosti, kolik můžu.
Myslím, že na štěně teď kapacitu nemám, že bych ho šidila. Takže si užívám těch mláďat lidských a těším se, že čas na mládě psí zase někdy přijde. 🙂
Je to srandovní, zrovna dneska jsem ráno na procházce přemýšlela o tom, že Majda je s námi už šest let a přizpůsobuje se tomu, jak já se zrovna cítím. Chytly mne záda, nevím, kde jsem co udělala, ale prostě to děsně bolí. Možná je to soustavou různých situací – lítání za mamnikou do nemocnice stylem vlak – metro – autobus – nepohodlná židle v nemocnici – autobus – metro – vlak, posezením v kostele na kultuře, spaním s minipsicí a maxikocourama v jedné posteli….. Takže naše procházkabyla krokem opatrným a pomalým.
Dávají mi péči, lásku, pocit, že mne potřebují. Třeba jen na vydání té kapsičky či misky masa. Vím, že ke svému životu potřebuju vedle sebe nějakou tu kočku či psa, bez nich jsem jen částečná
Inko, tohle podepíšu všechno… když mi bylo před pár týdne tak příšerně zle, byla jsem obložena nervózním psovstvem – co kdyby to paničce pomohlo, když jí ležíme na nohách? (inlove)
A tohle „Vím, že ke svému životu potřebuju vedle sebe nějakou tu kočku či psa, bez nich jsem jen částečná“ chápu taky. (h)
Dává mi štěstí – nefalšované, neředěné černé štěstí a za to jsem vděčná.
Ernest je úplně jiný než byly a jsou psice. Toya byla pohoda a láska, Brooke je stálá pozornost a mazlení a Erník je štěstí … i když bych ho někdy rozsekala na tisíc malých štěstíček (rofl) .
Jako třebas minulý týden na cvičáku, kdy zjistil, že je už chlap a celou hodinu nedělal nic jiného, než skenoval cestičky, kterými se ubírala doháravší kavalírka – mne neuznal hodnou pohledu, od pamlsků se zhnuseně odvracel a nějaké povely mu byly šumafuk. Takže mám dojem, že brzo dojde na dost vážnou úpravu jeho osobnosti pomocí veterinárního skalpelu …
Jinak je to tvrdohlavec (jojo – kokr i knírač a asi i jezevčík a teriér – všechno plemena s vlastní hlavou – se v něm pěkně mísí), ale dobrosrdečný – když už ho od té myší díry konečně odtrhnu (nevěřili byste, co síly musím vynaložit na odtržení přicuclého malého pejska), tak na mne nezanevře a s úsměvem si přijde pro pamlsek.
A ještě k Berri – je to pes-osobnost, co se nebude snižovat k cupování krabičky (rofl) – to nechá těm mladším. Při tom si v duchu povzdechne, kam ten svět spěje, to za jejího mládí … je však pravda, že Ari si při cupování zase užije víc zábavy (chuckle)
„nevěřili byste, co síly musím vynaložit na odtržení přicuclého malého pejska“ přicuclého pejska! (rofl) (rofl) Ygo, ta jsi fakt číslo – ale je to přesné:))
to mu nedělej, když nezkusí, neví jen tuší. Naši taky šíleně zlobí když šla nějaká háravka před námi. To se dá uhlídat i když by je člověk přetrhl nebo oni mě?
Jenže Marsko, šlo by to uhlídat, kdyby byla fenka v dohledu, ale on jde po stopě, kdy už ani netuším, že tu někdy byl nějaký jiný pes – a na vodítku ho pořád nechci a v tomto ohledu opravdu nevidí, neslyší a mete do pryč. Navíc chceme chodit na cvičák i na agility a ač nemáme soutěžní ambice, přece jenom se mi zdá dávat peníze za to, aby pes hodinu rejdil šňupákem po zemi a jinak nic, za hodně velkou zhůvěřilost.
Já vím, jsou lidi pro a lidi proti kastraci. V podstatě chápu obě skupiny. Ptala jsem se lidí v okolí, jak se na to dívají a jediný, kdo byl proti, byl – kupodivu – Jeník. Ale ten byl i proti kastraci kocoura, ovšem jemu se v noci o ksich neotíral … a se psem taky ven nechodí … takže jeho názor neberu za směrodatný (chuckle)
Jo a navíc – kastrace byla jedna ze smluvních podmínek převzetí z útulku … a smlouvy by se měly dodržovat, i když v našich krajích to nebývá běžné a ani nečekám, že by někdo ze Senice si jel zkontrolovat, zda se tak stalo (v podstatě se nikdo neozval, že by chtěl vědět, jak to s Ernem vypadá).
Jo, smlouvy by se dodržovat měly.
🙂
Nepotřebuje vidět háravku stejně jako lovečák nepotřebuje vidět zvěř. Barouš byl schopný si několik hodin zapamatovat kde potkal háravici a při dalším venčení tam v nestřežené chvíli zdrhnout. Stejně jako si pamatoval kde jsme přešli stopu zvěře a když jsem se po několika kilometrech v bezpečném terénu na chvíli otočila jinam, vzal to zpátky. Neuřízla jsem mu koule ani nožičky, naučila jsem ho poslouchat, vnímat a nezdrhat. Byl schopný po háravce startovat v agility – ne že by to stálo za moc, ale běžel a dal se ovládat. Po kastraci už neběhal.
Zajímavý názor má musherka Jana Henychová, která měla dlouhou dobu jen fenky. Pak přišla s tím, že zadáci – psi spřežení výrazně pomůžou. A hárající fenky jsou při závodě naprd. Takže postupně kastruje feny a pořídila si pár psů. Psy kastrovat nebude, protože vykastrovaná fena tahá jako dřív, vykastrovaný pes ztratí šťávu a netahá. Názor člověka, který má mnoho let smečku 20+ psů, zvládla s nimi nejtěžší severské závody a očekávám, že opravdu ví co říká.
Jak říkám, každý člověk má na kastraci vlastní názor. Vím, že ty jsi zásadně proti kastracím a máš k tomu své důvody. Na druhou stranu maxíková má s kastrací psů zase dobré zkušenosti …
Naši psi absolvovali kastraci povinně ze zdravotních důvodů až ve středním věku. Ale jak se ulevilo jim i nám. Škoda, že jsme to neudělali dříve!! :-)) Byli by ušetřeni dlouhých dní s uslintanou tlamou a nekonečnými hodinami strávenými před knihovnou s tupým výrazem ve tváři . ..
Před knihovnou? Jste jim nechtěli půjčit Kámasútru?! (rofl)
nemohli si vybrat…. :-))
Možná nemohli najít ovladač od videa. 😀
Pokud jde o krabičky, tak Světluška je Berry- dlouze studuje a pak decentním pohybem granule vydoluje. Když jí to nejde. tak se na to vykašle a dojde za mnou s tázavým pohledem, jestli by ty granule nemohly být bez té nemožné krabičky. Karamelka je… trikolor. To znamená, že krabičku zkušeným pohybem rozerve, vyžere, co je a výskokem na hlavu mě upozorní, že ta hračka už nefunguje. Borůvka to dělala stejně 🙂
Dávají mi neustálou pozornost. Nikoho jiného nezajímá každá pitomina, kterou dělám.
Dávají mi pocit, že mě někdo střeží. Strakatá malá surikata, co vrtí hlávkou ze strany na stranu a pečlivě střeží. Starší ze dvojice už tolik nehlídá, ale názor na nahlášené podezřelé věci dává najevo hlasitě a nekompromisně.
Jo a nikdo neprojevuje tolik nadšení, když mě vidí 🙂
Dávají mi neustálou pozornost.
Dávají mi pocit, že mě někdo střeží.
Nikdo neprojevuje tolik nadšení, když mě vidí 🙂
Jo a zase jo – Matyldo umíš to moc krásně napsat (inlove)
Milá Dede,
dávají mi to,co od lidí už nečekám… a já si toho velice považuji…zrovna včera jsem Pitině říkala – přítelkyně moje,víš že Tě mám moc ráda? A ona sedíc proti mě na malém stolku, se vztyčila, v očích měla věškeré vědění kočičích bytostí a dívala se mi do očí, pak udělala ty dva kroky a otřela se mi tvářičkou o moji tvář a objala mi ručičkami krk (to je u ní přání – že chce držet v náručí) Ne chovat. Jen držet. To se ke mě v tu chvíli připlácne celou svojí kočkou a drnčí. A já si zabořím nos mezi její lopatky a je nám neskutečně krásně.
K tomu se musím připojit. Kocourci Melíšek I, Zrzínek a Ríša mi pomohli vrátit se zpět do života, začít znovu! Už tu nejsou. Sejmuli ze mě ty bolesti a zoufalství a sami odešli za Duhu. Nikdy na ně nezapomenu. Já jsem pomohla jim k lepšímu životu, i když jen nakrátko, oni zase vyléčili mou duši. Bělinku do toho musím zahrnout také i když ta přišla domů když už jsem byla v pohodě. Dneska máme jiné složení, Melíšek II je kouzelný, také černý, ale úplně jiný než jeho předchůdce, ale tak to má být. A Lady rozhodně není ta bílá nádherná Bělinka s mašličkou, je to solitér, dáma každým chloupkem a důstojná ozdoba domácnosti. Ale taky se dokáže pomazlit. Donekonečna by se mazlila Cecilka. Ta si sedne přede mne na stůl, vztáhne ručičky a celou kočkou vyžaduje mazlení, drbání…. a dívá se na mě oddaně, drobek maličký. Jsem ráda, že je mám. Těším se domů, jak se nabaští, pomazlíme se a ze mne spadne stres z ježdění celý den. Miluju je, nikdy nezradí, jako lidé.
Karolíno, ty máš novou kočičku – Lady?
Jinak u tebe si myslím, že tě kočky vyvedly z pekla zase na slunce… (h)
Ano, máme sněhobílou britskou Lady. Opravdovou „LADY“. Bělinka umřela 3 dny před mými kulatými narozeninami. Tak jsem si k nim nadělila Lady. Ale protože jsem po úmrtí Bělinky dostala pár docela hnusných mailů a SZ od „zabukistů“ (jakože bych už kočku neměla mít ani plyšovou, když mi tak umírají apod……….), tak jsem se o tom nikde nešířila. Žijeme si svým životem, spokojeným, nemám pocit, že bych byla špatná kočičí máma, dělala jsem vše pro svoje zlatíčka a nikdo mi nebude psát, jak jsem neschopná a díky mně umírají. O tohle fakt nestojím.
Karolino, to je naprosta hnusarna, ze by ti neco takovyho lidi mohli napsat. Komukoliv by to bylo spatne, ale tobe specialne. Hlavne, ze ti kocici smecka funguje.
Teda Karolíno, to je šílený, že místo aby tě v takový chvíli lidi podpořili, ještě tě osočujou, že snad za to můžeš! Já během 3 měsíců přišla o psa a dva kocoury,bylo mi hrozně, i když už dva z nich byli fakt starý, 16 a 19 let,a třetí měl akutní plicní infekci, jela jsem za specialistou do Mladé Boleslavi na kliniku, stejně to nepomohlo a kdyby mi někdo něco takovýho řekl, asi bych se neznala vzteky…
To je hnusný. Jako kdyby mně někdo vyčítal smrt Macešky a Borůvky a… tak mu asi s chutí dám do nosu.
Karolíno, až teď jsem ten tvůj příspěvek našla (včera jsem byla v Praze) a nevěřím vlastním očím! Jak ti to mohli říct? Posbíralas kočky s ošklivou minulostí, kterou jsi ty nezavinila, dala jim domov a oddaně léčila všechno, co si z té ulice přinesly. Dala jsem jim lásku, péči a domov. Co víc jsi mohla udělat?
To tebe jejich odchod strašně bolel, ne ty, kdo kritizují! Jo, pořádná do nosu by jim patřila, že si nevidí do huby!
Jinak jsem ráda, že máš další kočičku a jsem na ni zvědavá. I na to, jak se ti sžila nová smečka. Když budeš mít chuť o Lady napsat, udělej to (inlove)
Karolíno, teprve teď čtu Tvůj příspěvek – stejně jako Dede. Některý lidi jsou fakt hnusný (devil) Nepopřávej takovým debi… sluchu, Ty sama víš, co všechno jsi pro své kožíšky udělala a protrpěla jsi hodně bolesti, když odešli. A s čistým svědomím sis pořídila novou kočičku, tak ať Ti dělá (a nejen ona) jen samou radost (h)
Všem díky. Já pocity viny nemám. Ríšova léčba stála hodně tisíc a prodloužila mu život, Zrzínkovi jsem pomohla, Bělince také a Melíšek I byl můj vysněný, s JanouBu jsem konzultovala vše, brečely jsme spolu……. všichni mají hrobečky tam, kde jsem nejšťastnější a já je mám stále v srdci a nikdy na ně nezapomenu. A jestli někdo, kdo leze na Zvířetník, Hadopasi atd. a sám zvíře ani možná nemá jen ze zášti pošle pár mailů, tak rozjitří ty rány a já jsem se nehodlala dále vystavovat nějakým nenávistným zprávám. Tak jsem Lady lehce utajila. Ale je překrásná, úžasná, moc hodná a mazlivá – veliká šestikilová koč.
Jsou tam takoví lidi. Jestli sis všimla, neútočí jenom na tebe, i když ty jsi asi jejich oblíbená oběť, tohle ti provedli už nejmíň podruhé.
Nejlepší je se na ně prostě vykašlat a nedávat jim další matroš. Tak jak jsi to udělala. (h)
Ty máš doma, Sharko, celou smečku kočičí lásky! A každá z nich je nějak výjimečná… hm, třeba Kačenka, viď? (inlove)
😀
Z mé současné dvojky to má těžší Melinka. Donda se nebojí, je chytrá, rychlá, obratná, extrovertní. Melly se už nebojí tolik, ale…, je akurátní, ráda si věci rozmýšlí a je introvert. Strašně ji štve, že než vymyslí, jak nějaký příkaz splnit s co nejmenší námahou a co nejprecizněji (podezírám ji, že si počítá trajektorii i při výskoku na překážku – skáče totiž s úhledně složenýma tlapkama, po doskočení udělá jemný obličejíček typu „nepocuchala jsem si spodničky, Jean?“, pak se jemně pousměje a stejně opatrně zase seskočí dolů), případně jak se nějakému příkazu co nejšikovněji vyhnout, Donyška daný povel splní svým urychleně-humpoláckým způsobem (aneb „vrhni se tam a cestou improvizuj“) nejmíň pětkrát a pak Melinku kouše do nohou, aby ji tam dostala taky. Tím ovšem Melince narušuje její kruhy a Melly musí celou akci přepočítat, tentokrát s ohledem na nevypočitatelnou kólii. Občas se nám tak Melly zacyklí. 😀
Někdy si říkám, že je zázrak, že spolu ty dvě dovedou tak dobře vycházet.
Ale fakt je, že bez Dondy by se Melina nejspíš utopila v depce. S Dondou na depku nemá čas. Musí přece něco dělat s tím, že jí ta kólie už čtvrt hodiny skáče na hlavu a teď ji dokonce začala tahat za tlapu! Asi si bude… počkejte… ano, výpočty sedí, asi si bude třeba jít trochu pohrát. To zdvihneme přední packy takto… (A už je tlama rozšklebená do úsměvu a depka se šla zahrabat do opuštěné myší díry.)
A pak přijde překážka, třeba dlouhé plaňkové schody, kterou nelze překonat stylem „skočím tam a cestou budu trochu improvizovat“. Donda tam skočí, zamotá se, z poloviny spadne. A kolem ní uvážlivě, procházkovým krokem prokráčí Melly, vystoupá až na plošinu nahoře a tam se nadšeně rozusmívá.
Io, moc ráda si čtu tvoje psí postřehy – a úplně vidím Mellynčiny úhledně složené pacinky (inlove)
Jinak „sežeru ti nohu“ je Ariin oblíbený otvírák vzájemné hry na vraždy 😛
Myslím, že Ari a Donda se sobě hodně podobají! (I když Donda není lidožravá, to uznávám:))
Jsou. A lidožravá je z těch dvou spíš Melly – ovšem pouze navečer a v případě, že je unavená. To jí vadí na cestě každý. Když ji okřiknu, udělá obličej typu „inu, nechala jsem se příliš unést, Jean“ a pak ji Donda odežene pryč.
Naštěstí jenom štěká, ale i tak jí radši buduju pověst „toho hodného pejska“. Už se jí stalo, že jí vyštěkávaný řekl: „Ale Melly, to jsem přece já.“ Pak se mohla uomlouvat.
Před tím útokem to nedělala, je to jednoznačně následek.
Naprosto nesmlouvavé jsou obě, pokud se nějaký psí drzoun na jednu z nich škaredě ušklíbne. To hned přiběhne druhá: „Slyšela jsem dobře? Myslíš to vážně? My jsme dvě!“
Až se budeš vyskytovat někde tu kolem, dej vědět, já ti je půjčím. Melince to jenom prospěje a Donda ti udělá peeling. Už u toho ani nevyráží zuby. 😀
Jo a mělas pravdu, že z čistého štěněte vyroste do velké míry to, co budu chtít. (inlove) Zažily jsme si s Dondou několik koleček výměn typu „Jaká jsi?“ – „Jaká chceš, abych byla?“, pak Donda pochopila, že chci, aby byla taková, aby zapadla do smečky, a nějakým zázrakem to dokázala, vyhověla Melince i mně.
Re: vraždění kamarádky – Melly si po tom útoku úplně zapomněla hrát. I předtím to za moc nestálo. Hračky opustila všechny (jen tu a tam je přistižena, jak si tajně přitáhne do pelechu pískacího dráčka – zhruba čtyřikrát do roka), pomalu se učí, že smí kousat klacky (nevydrží to dlouho), aport uměla, ale naprosto opustila, s člověkem na kousanou se hrát bojí (radši to otočí do mazlení, kde se cítí jistěji). Takže za tu nohu ji Donda do hry opravdu vtáhne, doslova. Melly sama hry nezačíná. Ale už se jich aspoň přestala bát a přestala si je plést s útokem, jak to dělala od Dondiných šesti měsíců do roku a půl. Už pochopila rozdíl.
Přitom když přišla z útulku, její první gesto byla výzva Penušce ke hře. Penny jí to zamítla, protože se na to už dávno necítila. Občas se pak o něco tahaly a Melly to i čas od času vyprovokovala. To všechno po tom útoku vzalo za své.
Žraní noh jako výzva ke hře také u nás funguje. Jenže Legýs žere nohu i Janě. Naše dvojka jsou hračičkové. Lux, ač skoro sedmiletý neustále tahá hračky, nejraději má plyšáky. A Legy, ten snad nedospěje, pořád blbne a lítá. A spolu vymýšlejí nějaké lotroviny i když nic neničí.
Dobývání mlsků z krabiček je velmi zajímavé- chvíli. Roličky od utěrek také a všechno musí být dvojmo jinak se vysílají závistivé pohledy.
Donyša se umí tahat o moji ruku, drží mě za záprstní kůstky a rve se na pohled jako o život, ale doopravdy dává pozor, aby neudělala ani ďolík. Myslím, že Melinku tak moc nešanuje. Ale Melly si za to může, protože nepíská.
Jednou to Melly Dondě provedla taky a strašně se divila, když Donda pískla. 🙂
Dobývání mlsků odkudkoli (vedou do sebe vložené půlky plat na vajíčka) je baví, pod podmínkou, že Donda má hlavolam o tři řády složitější. Melinka, jakmile zjistí, že to nedává, tak to prostě vzdá a nevyřeší ani ten jednoduchý, co předtím už zvládla. A to je Melly na žrádlo jak divá.
Ale vymyslela jsem, že hážu Dondě balonek do své tašky/košíku. Nesmí odtud vyndat nic než právě ten balonek. To ji baví hodně.
Úplně ty tvé psí holky vidím. Máš je skvěle nakoukané a dovedeš nám to báječně popsat. 😀