Adepti se o zasvěcování nebavili. Dokonce ani sami mezi sebou ne, a s těmi, kdo je už úspěšně absolvovali, teprve ne. Rozhodně ne poté, co byli párkrát místo očekávané odpovědi šupem posláni k čertu, k mantichorám nebo k Mistrovi Mandaly.
Nikdo nevěděl, jestli je to nějaké bezpečnostní opatření, dávná a po generace předávaná škodolibost, nebo jen jeden z desítek zvyků vzniklých náhodou – a pak pečlivě a přesně dodržovaných, v pověrčivé hrůze z neznámých a nepředvídatelných následků. O zasvěcování se prostě nemluví a dost; co člověk potřebuje vědět, to mu řekne sám Mistr Mandaly; když má člověk nějakou otázku (a trochu kuráže), má ji položit zase jen a jedině mistru Hjalmarovi. A to je celé.
Jenže… mistr Hjalmar se s některými svými žáky bavil víc, s některými míň, někomu dal jenom ty nejnezbytnější instrukce. S takovým Gunnarem byl schopný diskutovat celé odpoledne – a naopak na Ayreho ani nepromluvil, leda když mu chtěl něco zakázat. Přinejmenším od toho dne, kdy Ayre jako malý běžel přes Nádvoří Mandaly, opojený radostí z prvního sněhu – a zapomněl se Mandale vyhnout.
Lekce mistra Hjalmara byly tradičně individuální, a tak snad jen on sám měl přesný přehled, kdo všechno se studiu elementů věnuje a kdo je na jaké úrovni. Ale večer před zasvěcováním byli adepti velmi snadno rozeznatelní. Ostatní si užívali konec zkoušek, čerství mistři ze sebe setřásli nervy a únavu z posledních týdnů, a přestože ještě nebyli oficiálně inaugurovaní, už začínali slavit. Adepti ne. Ti se ploužili po areálu snad ještě schýlenější a zamlklejší než v době zkoušek, pod očima temné kruhy vyčerpání a ani náznak jiskřičky úlevy nebo radosti. Ta přijde až zítra. Snad.
I kdyby tu nebyl ten zvyk nebavit se o zasvěcování, co si s nimi mohl Ayre říct?
Zeptat se, jestli se taky tak bojí?
Přiznat, že jim závidí, protože na rozdíl od něj aspoň vědí, do jakého elementu půjdou?
Poslali by ho za Mistrem Mandaly, ten že by to dokázal odhadnout.
Jistě, dokázal. Jenomže nechce.
Tak k čemu vůbec otevírat ústa.
Mlčky snědl večeři, vypil s kolegy pár pohárků medoviny na oslavu úspěšně složených zkoušek, bez velkého nadšení se nechal přesvědčit, aby zazpíval nějakou baladu (zvolil píseň o Sinfjötlim; jaksi dnes večer nemohl dostat z hlavy slova „Kalný to nápoj, otče.“ – „Pij skrze vousy, synu.“, což ovšem nesměl přiznat nahlas, protože by se Mistr včelař právem urazil), odmítl přidat ještě jednu a omluvil se, že mu neslouží hlas… přisunul si stoličku ke krbu a chvíli tiše pozoroval dění.
Dnes stolovali všichni společně, na stupínku byly jen připravené talíře se sýry a ovocem a džbány medoviny. Hranice se setřely, mistři se vmísili mezi žáky. Ayre si všiml, že se mistr Hjalmar posadil ke Gunnarovi, no jistě, jak jinak.
Potom si uvědomil, že se všichni dřív nebo později zastavují u Mistra kováře a jeho ženy, a překvapeně zaregistroval, že se chovají, jako by k nim vznášeli nějakou žádost. Ale teprve když viděl, jak se s nimi domlouvá mistr Sigurd, došlo mu, oč jde. Pečeti, samozřejmě. Do pěti dnů ode dneška bude oficiální inaugurace, a k tomu je potřeba mít hotové nejen diplomy, ale hlavně jejich nové pečetní prsteny a další insignie. Mistr kovář se pořádně zapotí a paní Annika bude mít od rytí kamenů oči celé opuchlé.
„Prý ti to dnes nezpívá.“
Ayre skoro vyskočil. Sigurd Holden mu položil ruku na rameno.
„Jenom seď.“
Ayre cukl koutky. „Nemám náladu. Zpívat. Bylo by z toho leda zle.“
Mistr Sigurd se opřel o římsu krbu. „Bojíš se.“
„Hm.“
„Zítra nikam nespěchej. Slíbili mi, že tvůj ochranný kámen vyrobí jako první. Ale potřebují na to pořádné denní světlo. Netlač se zbytečně dopředu, rozumíš.“
„Hm.“
„Chápu, že je to jeden z nejobtížnějších úkolů, co jsem ti kdy dal,“ ušklíbl se mistr pobaveně.
Ayre se trochu ztraceně pousmál a vzhlédl. V tu chvíli mistr Sigurd pootevřel ruku, takže bylo nakratičko možné zahlédnout stín kartice s jakýmsi kruhovým obrazcem. Ze všeho nejvíc to připomínalo uzel – nebo labyrint. Ayre si uvědomil, na co se to dívá. Pečetní vzor. Zamrkal. „Díky, mistře.“
Ruka se zavřela.
„Byl bych rád, kdyby ses zítra stal knězem Prázdnoty. Měl bych na koho převést starost o Dům.“
Povzdech. „Víte, že to neovlivním.“
Sigurd Holden se zase pobaveně ušklíbl. Ayre zavřel oči a zoufale zavrtěl hlavou.
Mistr zvážněl. „Nemusíš tam chodit, když nechceš.“
„Když nepůjdu, přitáhne si mě sama. Však jste sám viděl.“
Mistr mu povzbudivě stiskl rameno. Teď byla jeho ruka prázdná, po kartici ani stopy.
„Na tvém místě bych se šel trochu projít a pak spát, Ayre. A zítra se hleď držet.“
„Pokusím se.“
To vyvolalo poslední pobavené ušklíbnutí, jako by mistr věděl, že tím Ayre chce říct, že stejně nejspíš neusne – a že podle toho bude vypadat i zítřejší dění. A pravděpodobně to i věděl. Tak nebo tak, šel dál, k další skupince. Ale ještě než se k nim připojil, polechtal Ayreho posledním lehounkým dotekem myšlenek: A nežárli.
Já ne–
Odpovědí mu byl jen neslyšný hřejivý smích.
Ayre to vzdal a šel ven.
Slunce se ještě líně povalovalo těsně nad obzorem, známé štíty hor a obrysy věží vykusovaly ze světlého nebe temnější sousta. Ayre chvilku jen stál, ruku položenou na zdi, a tu podívanou si vychutnával. Ty jemné lomené barvy a konejšivé světlo, nikde jinde na světě nevídané, jako by mu omývaly duši a tišily jeho strach. Dokud se nevrátil domů, neuvědomoval si, jak moc se mu tam dole na jihu po těchto nekonečných letních stmíváních stýskalo. Zase se pousmál. Ano, trochu se projít, říkal mistr. Proč jen musí mít mistři vždycky pravdu.
Přešel kolem skleníků, zářily v tom měkkém světle jako drahokamy. Utrhl si snítku citrónové máty, aby měl čím odhánět komáry. Z keříku na něj vykoukla bílá kočka mistryně Freyi a mňoukla.
„Co ty tady, Princezno?“
Neodpověděla, jen vykráčela ven.
Pohladil ji. Blaženě mu vyklenula pod rukou hřbet.
„Tam vevnitř je pořád ještě spousta jídla, nemáš hlad?“
Kočka se mu začala proplétat mezi nohama a příst.
Dřepl si k ní.
A pak si zastrčil větvičku máty za ucho, docela nemistrovsky si kecl přímo do prachu, chytil kočku oběma rukama a zabořil obličej do jejího hustého kožichu.
„Pořád se mi zdá o hrobech, už čtyři noci po sobě. Ať už je zítra…!“
Princezna nespokojeně mňoukla a sekla ho packou.
Pustil ji. „Promiň… Já vím… To není tvoje starost… Kdes vlastně nechala Čertisko?“
Ale ať se rozhlížel, jak chtěl, černá kočka mistryně léčitelky nebyla nikde v dohledu. Jen ta bílá. Seděla na ušlapané cestičce a upřeně mu zírala do tváře.
A on najednou ucítil v prostoru znít svoje jméno – narovnal se a zaostřil, jak ho učil mistr Sigurd – a pak už slyšel vevnitř v hlavě, tak jako včera při zkoušce –
„Víš co, Sigurde? Dej mi s tím tvým Ayrem pokoj.“
Mistr Hjalmar. Jako by stál těsně vedle něj.
„Mistrem Mandaly bude po mně Gunnar.“
Pauza. Teď nutně musel něco říkat mistr Sigurd. Ale jeho Ayre poslouchat na dálku nedokázal, pokud mu to mistr nedovolil. Jedině…
„Ne, Sigurde. Ayre nepřichází v úvahu. Je příliš nevyrovnaný, nespolehlivý… pořád přitahuje pozornost… nedovede se ovládat.“
Další pauza. Ayre sbalil ruce do pěstí, zavřel oči a zaťal zuby. Kéž by teď mohl slyšet mistra Sigurda! A opravdu, když se hodně soustředil, někde v dálce se mihl stín slov –
(… já ho znám jinak…)
– jenže nedokázal odlišit, jestli je slyší doopravdy, nebo je to jen zbožné přání.
„A proto ho tu dál necháš učit jenom obyčejnou harmonii, což by zvládl každý druhý muzikus bez kouska magie v těle, viď. Proto mu nepředáš svou spiritistiku.“
Tentokrát Ayre mistrově odpovědi nerozuměl, ucítil jen ostrý obrys hněvu.
„No nic. Jak jsem ti říkal. Novým Mistrem Mandaly bude Gunnar. A věř mi, že se už nemůžu dočkat. Začínám být příliš unavený, Sigurde.“
Na okraji vnímatelného se znovu zachvěla slova bjørkhallenského mistra myšlenek:
(… tvoje právo… o tohle mi nejde…)
„A oč ti jde?“
Závan mlhy.
(… jen bojím, že se mýlíš…)
Ale vtom se v těch obtížně proniknutelných spirálách zhmotnily oči, mistrovy oči, a palčivě se upřely na Ayreho.
!!! NIC PRO TEBE !!!
– prásk! Dveře v mysli se zabouchly.
A bylo ticho, jen kočka na cestičce si olizovala tlapku. Zatímco na ni Ayre zíral, ještě jednou si přetřela čumáček, zatřepala ouškama, zdvihla ocas a odťapala.
Ayre chabě zatřásl hlavou, aby ho přestala brnět.
„No skvěle.“
Vyhrabal se na nohy a šel dál, odkopával přitom z cesty kamínky a hrudky hlíny, prach mu vířil až nad kotníky a vytvářel na lemu hábitu šedivou krajku. A přestože původně nechtěl, teď schválně zamířil ke zdroji všeho svého trápení. K Mandale.
Dnes byla nezvykle klidná, jen se v ní zrcadlilo nekonečno téměř bílé noci.
Ale Ayremu to už nedokázalo zvednout náladu tak jako prve.
„Nazdar,“ ucedil koutkem úst, sedl si a opřel se zády o nízkou kamennou obrubu.
Zdar, dar, odpověděly zdi kolem Nádvoří. Poloprůsvitná hladina Mandaly se zavlnila.
„No jo, jen buď vtipná. Mistr Hjalmar mě nesnáší v podstatě od momentu, co jsem mu přišel na oči, a teď se mi povedlo naštvat i mistra Sigurda.“
Zhurta, tak?
„Víš co, nech toho.“
Mandala si jen tichounce broukla.
„Kdyby mi aspoň chtěl věřit, že to nedělám schválně. Ale ne, on si bude myslet, že se nedovedu ovládat, že chci být zajímavý. To určitě. Noční můry, ohromná zábava, a že nikdy nevím, kdy kolem tebe můžu projít jako všichni ostatní a kdy se po mně natáhneš přes celé nádvoří a zas jednou se mě pokusíš zabít, to si jenom tak zpříjemňuju místní pověstnou nudu, no jasně.“
Nebe se polehoučku barvilo do šedomodra. Sivobílá, která na něm zůstávala, když slunce zapadlo, jako by se přelévala do Mandaly, kroužila v ní, obkreslovala nehybné kamenné spirály větví Čtyř stromů. Tu a tam nějaký drobný pramínek přešplouchl přes okraj, svinul se na prohřátých kamenech nádvoří jako had, zasyčel a zmizel. Ani jediný z nich se však nedotkl odpočívajícího čaroděje, obtékaly ho, jako by ho chránila nějaká neviditelná bublina.
Zdálo se, že si toho Ayre nevšímá.
„Nebo mi bude předhazovat, že se nesnažím. Člověk tady stráví roky plněním čím dál šílenějších příkazů, pozorováním a experimentováním, získá už druhý mistrovský titul, ale pro mistra Hjalmara to prostě není dost, mistr Hjalmar bude věčně vidět jenom těch pár prvních zakopnutí a omylů, mistr Hjalmar se neuvolí utrousit jediné přebytečné slovíčko, jedinou normální informaci. Pro něj jsem pořád ještě stejný usmrkanec jako tenkrát. No je tohleto spravedlivé?“
Nad nádvořím zakroužil jeden z Dračích dveřníků (ten Zelený), snesl se k úpatí Neviditelné věže a hřmotně si protáhl křídla.
V Mandale zažbluňkalo.
„Jo,“ přikývl Ayre, pořád ještě opřený zády o obrubu. „Přesně to myslím. Tam to všechno začalo.“
Pootočil se, opřel se o nízký kamenný stupeň bokem, položil jednu ruku na dosah rozvlněného jezírka, ve které se teď Mandala proměnila… a ponořil se do vzpomínek.
Tehdy mu bylo dvanáct. Bylo mu dvanáct, skoro třináct, začínalo období krátkých dnů a on i v té temnějící časně zimní době pořád ještě zářil radostí, protože byl ve třetím ročníku a to znamenalo strašně moc, protože se směl přestěhovat z velké společné ložnice do menší, protože mohl do knihovny, kdy chtěl, a ne kdy mu určil rozvrh, protože začal hlídkovat na Hlásce, odkud byl nádherný výhled na celičké údolí, protože ho přijali do velkého sboru, protože mu táta napsal, že je na něj pyšný, protože, protože, protože… protože začalo sněžit. Nemohl jenom tak chodit, prostě musel poskakovat a pobíhat.
Na nádvoří ležel sníh, první pořádný sníh toho roku, bylo ho tolik, že nestačili odmetat, a pořád ještě hustě chumelilo. Ayre se rozběhl a sklouzl se, rozběhl a sklouzl se, rozběhl, povyskočil a – sklouzl se.
Jenže zapomněl, že právě tam je Mandala.
Otevřela mu Vodu a jen jeho dětské nadšení z nadcházející zimy ji změnilo v led, po kterém se doklouzal až na druhou stranu, aniž by mu cokoli přišlo divné. Že se stalo něco zvláštního, zjistil až v náručí Mistra Mandaly.
Tehdy mu mistr Hjalmar poprvé vynadal.
Tu noc taky poprvé spal vysoko ve Věži Prázdnoty, v komnatě, která, jak měl později zjistit, byla pravidelně vykuřovaná pěti druhy kadidel, zařízená nábytkem z pěti druhů dřeva a v každém rohu a nade dveřmi měla vytesané ochranné znaky. Spal dobře. Mistr Mandaly u něj bděl zbytečně.
Noční můry se dostavily až druhou noc. Až v koleji.
Snažil se pak přes Nádvoří Mandaly raději nechodit. Bylo to marné: přitahovala ho a on nejednou zjistil, že po celém dni plném obcházení hradu všemi možnými i nemožnými cestami nakonec navečer místo do lavatoria dorazil v polospánku k Mandale a zas jednou hypnotizovaně zírá do jejích hlubin. Často míval dojem, že vidí, jak se větve jejích čtyř stromů pohybují, a někdy se mu zjevil i Pátý. Ale když to chtěl ukázat kamarádům, kteří stáli těsně vedle něj, nikdo tam nic podobného neviděl.
Svěřil se tedy Mistrovi Mandaly – a zase dostal vynadáno a skončil pod jeho dohledem nahoře ve věži.
Mistr Hjalmar ho začal učit. Dělal to neochotně a nerad, vlastně jen tu a tam utrousil slovíčko nebo dovolil, aby byl Ayre přítomen, když něco vysvětloval Gunnarovi. Ayre brzo zjistil, že je v místnosti jenom trpěný. Většině věcí nerozuměl, chyběl mu kontext. Ale když jednou zkusil požádat o vysvětlení, mistr ho odbyl: „Na to jsi ještě moc malý.“ A když se ho Ayre pokusil zeptat znovu, hněvivě se na něj osopil: „Nechápu, proč se nedokážeš nemotat, kam nemáš!“
Dostal od mistra nově nařízeno, aby chodil přes Nádvoří co nejčastěji a snažil se Mandalu uklidnit. Nechápal, co přesně se po něm chce. Až mu nakonec Gunnar řekl, že se má vždycky před Mandalou zastavit a počkat, až se všechny čtyři stromy přestanou pohybovat a on jasně uvidí, jak ze středu obrazce vyrůstá pátý, a až rozezná, k jakému elementu tentokrát náleží; pak teprve prý smí jít dál.
Bylo to časově ještě náročnější, než když obcházíval celý hrad, aby se Mandale vyhnul. Ayre někdy dokázal vidět Pátý strom jen v obrysech, jindy ho spatřil hned a zcela jasně, občas dokonce zaslechl, jak v jeho větvích cvrlikají ptáci. (Poprvé se mu to podařilo uprostřed zimy – tehdy zůstal stát s otevřenou pusou a jen zíral a naslouchal, nekonečně dlouho, a zaplatil za to čtrnácti dny strávenými ve špitále, problouzněnými v horečkách.) Tu a tam se naplnila elementem celá Mandala, a to byl ještě krásnější pohled.
Ale čtyři viditelné stromy se nepřestaly pohybovat nikdy.
A kdykoli se ho mistr pokusil držet od Mandaly dál – a že to dělával pravidelně po každém větším extempore – objevily se znovu noční můry a pominuly teprve tehdy, až se Ayre k Mandale vrátil a fyzicky se jí dotkl.
Nebo když směl přespat v té chráněné komnatě ve věži.
Ale tam teď už býval bez dozoru, jen ho občas chodíval zkontrolovat Gunnar.
Konečně Ayre dospěl do věku pro první řádné zasvěcení. Celý týden před rituálem byl mistr ještě nevrlejší a úsečnější než obvykle.
„Otevřela ti už tři elementy: Vzduch, Vodu a Prázdnotu. Bozi vědí, do kterého z nich tě pustí.“
„Čeho se bojíte, mistře?“ odvážil se Ayre.
Mistr se na něj dlouze zadíval a zavrtěl hlavou.
Ale odpoledne si zavolal Gunnara a začal ho poučovat o bytostech z mezisvětů.
„Nesnaž se s nimi přátelit, nejsou lidské. Nesnaž se jim naslouchat ani v duchu, jak vás učí mistr Holden. Nikde se nezastavuj, neohlížej se. Ať uvidíš nebo uslyšíš cokoli, nereaguj na to a jdi dál. Projdi až na konec, vezmi tam ze země kámen a pak se vrať.“
Gunnar vypadal překvapeně. „Ano, mistře, já přece vím… Nejdu tam poprvé…“
Mistr Hjalmar pochvalně přivřel oči – a Ayremu nařídil sepsat závěť.
Ayre se vylekal. „Proč, mistře? Nikdo jiný nemusí, tak proč já? Nechystám se umřít. Je mi teprve patnáct!“
Mistr se na něj znovu jen mlčky zadíval, nespokojeně zavrtěl hlavou a otočil se zády. Ale Ayre měl dojem, poprvé v životě, že slyší v duchu jeho hlas. Ty už nemůžeš počítat své roky jako jiní, myslel si mistr, a pak ještě velmi překvapeně: Ty mě…? Vzápětí Ayre ucítil, jak se zabouchly jakési pomyslné dveře. Mistr se silně zamračil a chystal se odejít skutečnými dveřmi. Na samém prahu prohodil: „Když to tedy chceš vědět, pokud se místo tebe vrátí něco jiného, budu to muset zabít.“
Bylo to první opravdové vysvětlení – a bolelo víc než rána holí.
Na druhý den Mandala Ayremu otevřela Vzduch. Když se objevil Pátý strom, byl plný ptáků a všude kolem se snášelo k zemi zlatavé podzimní listí, vířilo ve spirálách po celé Mandale, ne: po celém kopci, a Ayre zahlédl kdesi v dálce chrám.
Šel, kam si myslel, že má jít, bytosti Vzduchu mu sice hvízdaly do uší a vítr se snažil podrazit mu nohy, ale on prošel zpátky do světa (ocitl se na jednom běžným způsobem nedostupném místě mezi skalami Špičáku, které rád pozoroval z Hlásky), sebral odtud kámen a vrátil se mezi hvízdáním a vířením lístků zpět.
Kromě kamene s sebou přinesl i několik zlatavých listů: zapletly se mu do vlasů a pár mu jich napadalo i do kapuce hábitu. Myslel si, že se na něj za to bude mistr hněvat.
Ale nehněval se a lístky do večera vybledly a zmizely…
Kámen nezmizel. Dokonce na něm vyrašil krásně barevný lišejník. Ayre si ho vystavil v koleji na okně a opatroval ho jako největší vzácnost.
Ach ano, tenkrát…
Žádné další zasvěcení už tak hezké nebylo.
Zvlášť příšerná byla ta, kterých se Mandala domohla silou. A toho půl roku v Dubogradu, kdy ho Mandala volala domů tak usilovně, že skoro nemohl spát. A tehdy v Château des Chansons, při nižší mistrovské zkoušce z magických obrazců… ta bolest…
„… ty tady, Ayre?“
„Prosím?“
Čtyři stromy byly úplně nehybné, z jejich středu se zvedal pátý a byl to strom Ohně, plál otevírajícími se květy a jiskřičky z něj létaly až ke kamenné obrubě.
„Taky nemůžeš spát, co.“
Gunnar. A v jeho stínu černá kočka mistryně Freyi.
Ayre se pousmál a kousek se poodsunul. Gunnar si to vyložil jako pozvání. Přisedl si.
„Ani jsem se tě ještě nezeptal, jak bylo ve Francii.“
„Cize.“
„Víc než v Dubogradu?“
„Hm. Mnohem.“
Chvilku mlčeli. Za jejich zády pršel žhoucí déšť.
Pak najednou Gunnar řekl: „Mám hrozný strach.“
Ayre nejdřív nevěřil vlastním uším. Že by Gunnar myslel… ze zítřka? O zasvěcování se přece nemluví… Nakonec si odkašlal. „Právě ty?“
Gunnar neodpověděl. Maloval si špičkou boty po hladkém kameni před sebou.
Ayre polkl. „Já… já taky. Zdá se mi o hrobech.“
„Mně o ohni.“
Ayre se ohlédl. Špičky větví Pátého stromu se chvěly.
„Přesně. Přesně tak,“ vydechl Gunnar. Pak vnořil ruku do Mandaly, nakreslil do uhlíků, které ji teď vyplňovaly, nějaký znak. Oheň zmizel, pátý strom zmizel, v Mandale se zas jenom převalovaly nezřetelné chomáče mlhy přes pevné kamenné kružby větví.
„To tě teď čeká,“ odhadl Ayre. „Oheň.“
Gunnar přikývl. „Poslední kněžské svěcení. Ayre, já se tak bojím…“
„Ví to mistr?“
„Nezajímá ho to. Říká, že je to normální.“
„Tak mu věř.“
Gunnar se ztěžka nadechl.
Pak velmi tiše a s očima sklopenýma k zemi pronesl další neuvěřitelnou větu.
„Co když se mýlí.“
Ayre si skousl ret a mlčel.
„Co když nejsem ten pravý.“
„Neblázni, Gunnare, jsi tisíckrát lepší než všichni ostatní. Mně se třeba ještě pořád nepovedlo udržet Stromy v klidu, a podívej se na sebe.“
„Jenomže ty nevíš, jak já to dělám.“
Ayre se zamračil, stáhl se do sebe a zase mlčel.
„Podvádím, Ayre. Přeruším s ní kontakt.“
„No ale funguje to, ne?“
„Hm.“
Ayre zapáleně vzhlédl. „Poslouchej. Kdes vzal, že je to špatně? Copak myslíš, že mistr neví, co a jak děláš? A kdyby to nebylo dobře, tebe by opravil. Tebe ano.“
Gunnar jenom beznadějně zavrtěl hlavou.
„Hjalmar Baldwyn je tvůj mistr,“ snažil se Ayre. „Přece si nemyslíš, že tě chce zabít?! Chce, abys po něm převzal jeho místo, člověče!“
„Já vím.“
„Mně tohle nenabídl žádný z mých mistrů!“
„Rektor Holden.“
„Ani náhodou,“ odsekl vztekle Ayre a odvrátil se.
Gunnar se překvapeně nadechl. „Slyšel jsem, že tu zůstáváš a budeš učit?“
„Jo. Harmonii.“
„Promiň.“
„Kašli na to. Stejně ji mám raději než spiritistiku.“
Nějakou chvíli seděli mlčky. Zvon na Hvězdné věži jednou cinkl: půlnoc. Ještě tak hodinku a temně modrá obloha začne zase světlat.
Pak Ayre zopakoval slova mistra Sigurda: „Nemusíš tam chodit, když nechceš.“
„Jasně, jen buď vtipný.“
„Nemyslím to zle,“ bránil se Ayre.
Gunnar nahmatal pár drobných kamínků a jeden po druhém je házel do měkké tmy nádvoří. Jeden se zakutálel až ke spícímu Bílému draku. Ten se zavrtěl, otevřel jedno oko, zafuněl a znovu usnul. Gunnar s házením přestal.
„Nemůžu si to dovolit,“ odsekl místo toho. „Nesmím si rozhněvat mistra.“ A když Ayre vypadal, že hodlá něco namítat, Gunnar vztekle pokračoval: „Tobě se to mluví, ty už máš mistrovské zkoušky za sebou. Já mám končit magické obrazce až příští rok. No a řekni, když mistra naštvu a on mě teď, v téhle fázi vyhodí, kde mě přijmou? Na to zapomeň. Nepřichází v úvahu.“
„Promiň.“
Znovu zmlkli. Gunnar se otočil a poprvé za celou dobu se zadíval do Mandaly. Vycházela z ní jemná stříbřitá záře, jako by do ní sestoupily všechny hvězdy, které urputné slunce teď v létě vyhnalo z oblohy. Gunnar se mračil a kousal si rty.
„Ty máš skvělý sluch.“
„Hm?“
Gunnar chvíli nerozhodně těkal očima po okolí.
„Umíš slyšet myšlenky.“
Ayre se ušklíbl. JASNĚ.
Gunnar si rychle zvedl ruce k uším. „Nemusíš zas tak řvát.“
Ayre se krátce zasmál. „No dobrá, a co s tím?“
„Myslíš… že bys mě dokázal slyšet, i kdybych byl v Mezisvětí?“
Ayre se zamyslel. Vzpomněl si na tu temnou louku, kde se ocitl včera při praktické části zkoušky. „Hm… Zrovna tohle jsem ještě nikdy nezkoušel, ale mělo by to jít.“
Gunnar sbalil ruku do pěsti, kousal se do kloubů.
„Víš, jak to bude zítra vypadat.“
„Ani moc ne. Jen co jsem už měl možnost zažít.“
Odmlka.
„Ještě nemáš žádný kněžský stupeň.“
„Ne.“
„Tak to nevíš skoro nic.“
Tentokrát byl Ayreho smích hořký.
Gunnar ho přerušil. „Ten kopec a chrám jsi někdy viděl?“
„Jo. Hned poprvé.“
„Při kněžském zasvěcování musíš dovnitř,“ pokračoval Gunnar rychle a tiše. „Tam je oltář. Na ten si lehneš. Pak… ne, to ti už nesmím říct.“
Ayre kývl. Na okamžik ho napadlo, že by letos přece jenom k zasvěcení nešel a počkal na příští slunovrat, až už bude Mistrem Mandaly Gunnar: bylo by skvělé mít normální instrukce a ne jenom pár slov zavrčených do zdi. Ale pak si představil další rok obcházení hradu a tančení po žhavých uhlících, a tu myšlenku zavrhl.
Navíc, říkal si, pro to, co Gunnar chce, bude nejlepší být fyzicky přítomný tady na Nádvoří, a mistr Hjalmar by mě tu v životě nenechal jen tak bezdůvodně okolkovat.
„Dobře,“ prohlásil. „Budu tady a budu tě jistit; když bude zle, tak mě zavoláš. Ale nejraději bych to prvně vyzkoušel nanečisto. A taky si uvědom, že v Mezisvětí toho zmůžu míň než ty.“
„Stačí, když řekneš mistrovi.“
„Dobře.“
Podívali se na sebe a usmáli se.
„Teď tam zkus vlézt a zavolat mě.“
Gunnar si olízl rty. „Půjdu do Prázdnoty. Pro jistotu. Oba dva jsme původně děti Prázdnoty.“
„Jak myslíš,“ souhlasil Ayre. „Řekl bych, že je to celkem jedno, byl jsem už ve všech elementech krom Země, a tu zítra potřebovat nebudeme. Až budeš chtít, abych tě slyšel, zavři oči a vyslov v duchu moje jméno. To je nejsnazší.“
Gunnar přikývl. Pak se obrátil k Mandale, naplnil ji Prázdnotou a vstoupil dovnitř.
Šlo to líp, než si Ayre troufl hádat. Nebyl sice schopný vidět Gunnarovýma očima, ale kdykoli Gunnar promluvil, bylo ho slyšet okamžitě a naprosto zřetelně. Jdu dovnitř do chrámu, oznámil, a tehdy Ayre čekal, že se něco změní, protože on sám v žádném z Chrámů ještě nebyl, ale pak se ozvalo: Jsem vevnitř, pořád mě slyšíš? a Ayre odpověděl: Jasně! Jako bys stál vedle mě! a cítil, jak se Gunnar úlevně rozesmál a rozběhl se ven.
„Teď už usnu,“ prohlásil, když sestoupil z kamenné obruby. „Díky.“
Ayre sklopil hlavu. „Nemáš zač. Já tobě taky.“
U Neviditelné věže museli šťouchnout do Zeleného draka, který se rozvaloval po celém schodišti. Zavrčel na ně, ale přece zvedl křídlo a pustil je ven.
„Beztak nechápu, čeho se bojíš. Myslím, že jenom zbytečně panikaříš. Říkám ti, jsi dobrý. Umíš věci, o kterých já ani nevím, že jdou,“ vrtěl hlavou Ayre.
Gunnar si přetřel oči. „No… víš, možná… možná máš pravdu, ale… Za tímhle je něco jiného. To ten Oheň. Neměl jsem si ho nechávat na konec, měl jsem do něj jít, dokud jsem nevěděl, co mě v tom chrámu na kopci čeká… Moji sestru upálili, víš. Já to viděl.“
A otočil se na patě a zmizel dřív, než Ayre stihl odpovědět.
Na druhý den se věci začaly komplikovat hned od rána.
Ayre si zašel na Nádvoří ještě před snídaní – i když se mu tuto noc nezdálo nic, nebo si to aspoň nepamatoval, pořád měl takový nepříjemný pocit kolem žaludku a chtěl si trochu popovídat s Mandalou. Ale měl smůlu. Mistr Hjalmar už tam byl; zametal nádvoří a nadával třem právě přítomným Drakům, že je zase plné drobných kamínků a kdo že to má po nich pořád uklízet. Ayre bezděky zrudl. Mistr se na něj škaredě podíval, vrazil mu koště do rukou a odrázoval pryč.
Když Ayre s prací skončil, bylo už po snídani a na nádvoří se začínali scházet první adepti.
Naprosto nečekaně přišlo i všech pět bjørkhallenských kněží: mistryně Gunnarsdóttir za Oheň, mistryně z Narviku za Vodu, mistr Spillemand za Vzduch, mistryně Ivarsdóttir za Zemi a nový rektor Bjørkhallenu, mistr Sigurd Holden za Prázdnotu, a s nimi i mistr paměti a mistryně léčitelka s oběma svými kočkami, všichni slavnostně ustrojení a v plné parádě svých insignií. Samozřejmě se dali do řeči s mistrem Hjalmarem. Brzo do svého kroužku vtáhli i tři cizí mistry, kteří stáli kousek od neuspořádaného hloučku ostatních adeptů, jako by k nim zároveň patřili i nepatřili.
Slunce stoupalo na oblohu, začínalo být docela horko.
Gunnar přinesl pět druhů vonného dřeva. Na pěti označených místech kolem Mandaly nakreslil pro každý element jeho znak, položil na něj kámen a nad ním vztyčil malou hraničku z odpovídajícího dříví. Ayre překvapeně zíral: toto vždycky předtím dělával Mistr Mandaly sám. Ale ten teď svého budoucího nástupce pouze mlčky sledoval a jen drobná změna v držení jeho ramen prozrazovala, že není tak klidný a bez starosti, jak se snažil vypadat.
Dračí dveřníci zatarasili průchod Neviditelnou věží a všechny dveře, které na Nádvoří Mandaly vedly; nezbeda Žlutý přitom šťouchal do Indigového, dokud ho nenaštval a Indigový nepřeletěl jinam.
Gunnar dostavěl poslední hraničku, vrátil se k ostatním adeptům. Takhle zblízka bylo vidět, že napjatě mžiká. Ale když na něj Ayre kývl, usmál se.
Rektor Holden požádal pokynem o ticho.
„Vážení adepti, milí kolegové, mám tu čest vás přivítat na dnešní slavnosti. Sešli jsme se nejen proto, abychom se účastnili každoročního zasvěcování, ale zejména abychom byli svědky zasvěcení nového Mistra Mandaly. Mistr Hjalmar Baldwyn, který zde v Bjørkhallenu zastává úřad Mistra Mandaly už neuvěřitelných třiačtyřicet let a za tu dobu nás úspěšně provedl řadou nebezpečí…“
Ayre přestal poslouchat. Raději nahmatal Gunnarovu ruku a stiskl ji.
„… bych se chtěl zeptat, mistře Baldwyne, jestli si opravdu přejete ze své funkce odstoupit a předat ji svému nástupci…“
„Ano.“
„… jestli jste se přesvědčil, že je váš nástupce, Gunnar Bergström, pro tento těžký úřad náležitě připraven a že tomuto kroku nebrání žádné překážky, zjevné nebo skryté…“
„Ano.“
„… a konečně, jestli jste vy sám za všech myslitelných i nemyslitelných okolností odhodlán poctivě dokončit svou práci, ke které jste se při nástupu do úřadu zavázal.“
„Ano.“
„Děkuji. Nyní se chci zeptat vás, Gunnare Bergströme, jestli k tomuto kroku přistupujete dobrovolně, po řádném zvážení možných následků a s plným vědomím všech závazků, které z vaší budoucí funkce vyplývají.“
Gunnar si odkašlal, polkl a narovnal se. „Ano.“
„Děkuji. Prosím, Mistře Mandaly, můžete začít.“
Rituál se vrátil k obvyklému průběhu. Mistr Hjalmar vyvolával všech čtrnáct účastníků jménem, ohlašoval, do kterého elementu a stupně budou zasvěcováni, a žádal je o souhlas. Poprvé se hladká mašinérie zastavila až u Ayreho: mistr nesdělil ani element, ani stupeň, místo toho se ušklíbl.
„Anderson… nevyzpytatelný jako vždycky. Půjdeš první.“
Ayre překvapeně otevřel ústa, aby protestoval. Čekal, že teď, po mistrovských zkouškách, bude stejně jako další kolegové zasvěcený do třetího, kněžského stupně; měl na výběr mezi Vzduchem a Prázdnotou – a poslat ho do Mandaly jako prvního, ještě dřív, než se začne se zasvěcováním stupňů prvních… Naštěstí si včas všiml, že na něj mistr Sigurd varovně vrtí hlavou: Nech to být – nehádej se a běž.
A tak šel.
Ale neodpustil si, aby na samém okraji Mandaly tichounce nezašeptal: „No nazdar.“
Dar, dar, odpověděla šeptem ozvěna, Bílý drak zaškrábal drápy po dlažbě a Indigový vypustil kotouč páry.
Čtyři stromy se rozvířily a ustálily, objevil se mezi nimi Pátý – a byl celičký obsypaný plody.
Heidi Ivarsdóttir se obrátila k mistrovi paměti. „Toto se mi nechce líbit. Kterými elementy on už prošel? Není tohle náhodou poslední, který ještě nezná?“
V hlase mistra Hjalmara byl cítit posměch. „První stupeň Země, mistře Andersone. Projdi na druhou stranu a přines mi odtud kámen.“
Běž, pobídl Ayreho znovu mistr Sigurd.
Šel. Co mu zbývalo.
A kupodivu to bylo snazší než ranní procházka zahradou. Jako by ho Mandala sama vedla. Nedostal se ani nijak zvlášť daleko, vyšel ven hned u jabloňového sadu. Vybral si kámen, který všichni znali, protože se k němu pokládaly koše. Smál se u toho do hrsti. Mistr Hjalmar ho chce pokořit, ano? Tak si z něj trochu vystřelíme… Zpátky v Mezisvětí slyšel, jak mu Mandala spokojeně brouká.
Vystoupil ven, předával kámen mistrovi – a najednou něco bylo velice špatně. Mistr Sigurd zaťal ruce do opěrek křesla a nadzvedl se… mistr Hjalmar se nevěřícně zamračil… Ayre se ohlédl a zjistil, že se Stromy znovu rozpohybovaly… a vtom byly zase klidné, naprosto klidné, tak klidné, jako když včera k Mandale přistoupil Gunnar… a uprostřed se majestátně tyčil strom Prázdnoty, holé černé větve jasně zřetelné proti horkému letnímu nebi.
„Ne,“ zaťal zuby mistr Hjalmar a pokusil se Ayreho vzít za loket a stáhnout z kamenné obruby dolů.
Mandala zaryčela nevolí.
„Myslím… že bys ho měl nechat jít, Hjalmare,“ řekl vyprahle mistr Holden.
Nechat jít, souhlasila ozvěna a na okraji kamenného schodu vyrostla mihotavá stěna.
Ayre ještě zaslechl, jak mistr Hjalmar oznamuje: „Kněžský stupeň Prázdnoty. Běž do chrámu…“ – a pak se kamenná obruba otřásla a shodila ho přímo na vyšlapanou cestu lemovanou holými černými stromy. Kdesi v dálce cítil mistrovo znepokojení (… neví, co má dělat…) a divil se, že to mistra vůbec zajímá… a taky se v duchu smál, protože věděl, Gunnar mu včera řekl… Ale takové drobné půtky teď nebyly důležité. Teď tu byl kopec. Na něm chrám. Jeho dveře byly doširoka otevřené.
Lehl si na oltář.
Na stropě chrámu blikaly hvězdy.
A bylo málo vzduchu. Nešlo dýchat.
Něco se pohnulo. Ayremu u nohou se objevila Paní vlků.
„Můj malý mistr myšlenek. Není to dlouho, co jsme se viděli, Ayre, viď?“
Ayre zachraptěl.
„Víš, kde jsi?“
„V Prázdnotě.“
„Co je Prázdnota?“
Ayre si vzpomněl na jednu z prvních pouček, kterou kdy od Mistra Mandaly slyšel. „Prostor… mezi věcmi… aby se mohly hýbat.“
Paní přikývla.
„Myslíš, že se tu dá jen tak přežít, malý človíčku?“
Ayre se bál, že když odpoví, zbaví se poslední kapky vzduchu. Paní čekala. Nakonec Ayre řekl: „Ne.“
Ve stěně za Paní už prosvítala známá tmavá louka.
„Můžeš jít,“ řekla laskavě. „Nedržím tě. Můžeš odejít, kdykoli chceš.“
Ayre namáhavě zavrtěl hlavou. Nechci zemřít.
„Potom musíš přijít na to, kým jsi a kým se tu potřebuješ stát,“ řekla Paní a usmála se.
Ayre bolestivě lapal po dechu.
„Jsem… jsem… jsem… cesta!“
A byl venku. Objímal nejbližší holý strom. Vnímal jeho hrubou kůru, zimní vůni, skřípot ve větvích a zdálo se mu, že nic krásnějšího už na světě nepozná.
Mandala před ním znovu otevřela rovnou alej a on po ní klopýtal dolů z kopce a po tvářích se mu koulely slzy.
Venku na něj čekal hrdý mistr Sigurd.
„Gratuluji, kolego.“
Ayre se zmohl jenom na přikývnutí.
Rituál pokračoval. Mistr Hjalmar nechal Gunnara, aby řídil zasvěcování do obou nižších stupňů, a spokojil se s tím, že jen stál za ním, kontroloval průběh a oznamoval mistrovi paměti jména a dosažené stupně. Poté, co viděli, jak si Mandala prosadila svou vůli u Ayreho, se dalším adeptům dovnitř moc nechtělo, ale Gunnar každého uklidnil, na každého se usmál, každému trpělivě zopakoval, co má dělat… a když se dva tři první zasvěcenci vrátili se svým kamenem bez úhony, ostatním otrnulo a přestali být tak vyděšení.
Mistr Hjalmar si vzal znovu hlavní slovo až kolem poledního, kdy došlo na tři ohlášené budoucí kněze.
Ayre čekal, že každý z jeho kolegů stráví v Mandale taky takovou věčnost jako on, a byl překvapený, že viděno zvenku netrvá zasvěcení víc než čtvrt hodinky.
Ještě překvapenější byl, když zjistil, že teď dokáže v Mandale vidět každého z adeptů po téměř celou dobu. Dřív mu vždycky po pár krocích beznadějně zmizeli mezi stromy. Jediné, kam nedohlédl teď, byl vnitřek chrámu.
Jako poslední vystoupil na kamennou obrubu Gunnar.
Čtyři stromy se rozvířily, ustálily a z jejich středu vyrostl Pátý. Byl celý v plamenech, jiskry z něj létaly skoro až k hraničkám nad kameny.
Gunnar zakolísal.
Mistryně Gunnarsdóttir znepokojeně zavrtěla hlavou.
„Hjalmare, to se mi nechce líbit… Vypadá to příliš divoce…“
„Poslední zasvěcení je vždycky nejobtížnější,“ odsekl zamračeně mistr Hjalmar a jemně Gunnara postrčil: „Jen běž. Víš, co máš dělat. Už to znáš.“
Ayre se zoufale obrátil k mistru Sigurdovi: Má strach.
To vidím.
Co můžu dělat?
Nic.
Ale…
!!! SEĎ NA ZADKU A MLČ !!!
Gunnar sestoupil do Mandaly.
Stromy vytvořily alej, ale téměř okamžitě se do sebe zaklesly větvemi a vzplály. Cesta se pokryla žhavými uhlíky. Gunnar zavřel oči a polkl.
Nad jednou z hraniček kolem Mandaly se zvedl obláček kouře.
„Hjalmare,“ pronesl tiše rektor Holden, „nelhal jsi mi?“
„Ne.“
„Dals mi slib.“
Zavrčení.
„Tak něco dělej!“
Ale nešlo to. Mandala se znovu uzavřela, vyrostla kolem ní mihotavá stěna, o to horší, že průhledná. Viděli, jak se Gunnar zakusuje do vlastní pěsti.
Pak se Ayremu ozval v hlavě jeho hlas. To nic není. Půjdu.
A šel. Kam stoupl, zůstávaly za ním černé šlápoty z jemného popela. Odstrkoval rukama propletené hořící větve a ty se lámaly, padaly na zem a tříštily se tam do rojů jisker, oharky z nich nepředvídatelně odskakovaly do všech směrů. Čím výš Gunnar vystoupil, tím častěji praskaly celé stromy kolem a řítily se – na cestu i na něj. Zvedl ruce a zkřížil je nad hlavou, dal se do běhu. Konečně dorazil ke dveřím chrámu.
Studené… chladné… díky bohům.
Otevřel je a vešel dovnitř.
Spodní stranu hraničky na nádvoří olízl plamínek, ve slunečním světle skoro neviditelný.
Ayre došel k Mistrovi Mandaly.
„Mistře…“
Mistr Hjalmar ho nevnímal. Zíral nepřítomnýma očima do plamenného pekla a mumlal si: „Ještě je naděje…“
Dveře chrámu se začaly zavírat.
Mistr Hjalmar sepjal ruce a přiložil si je ke rtům. Třásly se mu. Něco do nich šeptal, tak tiše, že ho ani Ayre neslyšel.
Ayre! Ayre, proboha, to není oltář, to je hranice a u ní kůl! Tam nejdu! Ne!
Ayre zoufale zatahal mistra za rukáv. „Mistře…!“
„Dej mi ksakru pokoj!“
Dveře se zabouchly.
Gunnare! Nevzdávej to, prosím tě!
Dobře… dobře…
Vzlyky.
Hořící stromy na kopci pohasly. Začalo na nich rašit listí. A škvírkou v otevírajících se dveřích prosvitly plameny.
Ayre klesl na kolena, zaryl prsty do kamenné obruby. V duchu si přeříkával poučku pro Oheň: Oheň je inspirace a život, naděje uprostřed temnoty. Hořce, bezhlese se zasmál. Na kámen dopadly jeho slzy a on do nich šeptal: „Nenechej ho zemřít jen proto, že… že…“
Mandala neodpověděla.
Zato se ozval Gunnar. Není! Není! Oheň je bolest a smrt! Ach, bože, Ayre, pomozte mi!
Řekni to… Řekni to správně…
Nemůžu! Protože to NENÍ PRAVDA!!!
Prásk! Dveře chrámu se zase zabouchly.
A bylo ticho.
Hranička na nádvoří se rozhořela naplno.
Ayre zavřel oči.
Gunnare…? Gunnare, ozvi se mi…
… Ayre…
Kde jsi?
… nevím… je tu tma… snad nějaká louka…
Počkej na mě! Tam za tebou můžu!
… čekám… pospěš si…
Ayre se odhodlaně nadechl. Pustil se kamenného schodu a lehl si na zem, jak se učil.
Mistr Sigurd si dřepnul vedle něj. „Co to má znamenat? Co to zkoušíš?“
„Gunnar… na té louce,“ koktal Ayre přes drkotající zuby. „Zkusím ho přivést.“
Mistr Sigurd se zamračil.
„Pořádně se nadechni. Nepanikař.“
Ayre kývl. Nadechl se. Zavřel znovu oči – pak ještě cítil, že mu mistr položil ruku na paži – a potom už byl venku, stál uprostřed temné louky, běžel, letěl ke kouli světla, která se třepotala kousek od něj.
„Gunnare!“
„Ayre…?“
Objal ho. „Jasně, jsem to já. Poslouchej, není moc času. Gunnare, vrať se tam, rozumíš? Vrať se. Zvládneš to. Věř mi.“
„Nemůžu… Strašně to bolí…“
„Já vím, já vím, ale to přejde, uvidíš! Gunnare, máme o tebe hrozný strach, vrať se…“
„Nedokážu to…“
„Dokážeš.“
Ticho. Koule světla začala dostávat obrysy lidského těla.
„Vyslov tu poučku,“ mluvil horečně Ayre. „Pak prostě odpověz. A pak budeš venku. Slibuju. Gunnare, prosím tě…“
„Já tam… nemůžu mluvit… nedá se dýchat… plnou pusu popela… tělo mi hoří…“
„Já vím…“
Gunnar si opřel hlavu o Ayreho rameno.
„Počkáš tady…? Zkusím to, ale…“
„Tady je práh smrti, Gunnare.“
„Nic tu nebolí…“
Ayre si povzdechl. „Ano. Já vím. Dobře, počkám. Malou chvilku. Pospěš si. Až budeš venku z chrámu, zavolej mě.“
Gunnar se začal vzdalovat. Na hraně srázu ještě překvapeně zavolal: „Jsi… světlo, Ayre!“
„Ty taky!“ zakřičel Ayre. „Ty taky…“
A v tu chvíli mu došlo, že definice Ohně je přece jen pravdivá…
… inspirace a život, naděje…
… a zoufale si přál, aby si Gunnar dokázal zpátky v těle vzpomenout.
„Ty mě dnes vyhledáváš, malý mistře myšlenek?“
Přes pláň přicházela Paní vlků.
Ayre vstal. Zaťal pěsti. „Tys ho opustila!“
„Kdepak,“ usmála se. „Jsem tady i tam. Nezbývá ti moc času, maličký. Tvému tělu se špatně dýchá.“
Ayre zaťal zuby. „Běž za ním. O mě se nestarej. Pomoz jemu.“
Opsala rukou kruh. „Toto je jediná moje pomoc, maličký.“
Ayre se k ní otočil zády.
A pak byl Gunnar zpět, oči ještě rozšířené bolestí a hrůzou. „Nedokážu to,“ sykal. „Nezlob se… Nedokážu to. Nech mě jít, Ayre…“
„Nech ho jít,“ přikyvovala za jeho levým ramenem Paní vlků.
Ayre se rozplakal.
„Až se… znovu setkáme… poznám tě. Vždycky si tě budu pamatovat… vždycky… Odpusť…“
„To nic. Nebreč. Je to dobré. Už to nebolí…“
Paní vzala Gunnara kolem ramen – a do Ayreho strčila naplocho dlaní.
„Teď se vrať zpátky, vzpurné dítě. Tvůj čas ještě nepřišel. Ani tvého mistra ne.“
Kutálel se nazad po stráni, kutálel se vzduchem… zpátky podél jakési šňůry… dolů…
… domů.
Úlevný povzdech.
„Blázne tvrdohlavá.“
A objetí.
Mistrova paže před očima.
„Ne, tam se nedívej. Tohle vůbec nemusíš vidět. Blázne paličatá, málem jsem tě ztratil taky…“
„Gunnar je…“
„To je už jasné všem.“
Mandala byla naprosto klidná, ani stopy po nějakém běsnícím živlu. Převalovaly se v ní obvyklé chomáče mlhy a na jejich vlnách se pohupovalo mrtvé tělo spálené tak, že skoro nešlo poznat, kdo to byl. Mistr Hjalmar ho vynesl – a mistryně Freya zabalila.
„Mistře Mandaly,“ pronesl rektor Holden tónem, který neumožňoval odmítnout.
„Ano.“ Hlas mistra Hjalmara se třásl bolestí.
„Dals mi slib.“
„Ano, dal.“
„Nedovolím ti odejít, dokud nedokončíš svou práci. A tentokrát se ujistíš, že ses nezmýlil a žes nic neopomenul. Buď proklet, jestli ne.“
Rituál skončil.
Bjørkhallen, předvečer a den svátku sv. Jana, 1544
Mimochodem, když jsme u těch papíroknih. Dneska celý den držím na dálku palce Toře, která se propracovala se svou (tuším mikro) povídkou do letošního Mloka. Může být první, druhá, nebo třetí. Touhle dobou (plus mínus hodina) by mělo probíhat vyhlašování.
Kdo zná Tořiny kočky, tuší, že Tora píše úžasně vtipně. To je samo o sobě strašně těžké, u nás to umí jen pár publikujících lidí. Ale to není všechno – Toře se navíc do povídek vždycky vloudí nějaké vážné téma. Občas se úspěšně schovává za tou horou srandy, občas vykukuje výrazněji, ale je tam vždycky.
Tolik moje malé doporučení na letošní papíroknihu od někoho, koho znáte.
Alasdair se ti omlouvá je hodně nemocnej, přečte až se zmátoří. U něj to není bžunda, on je nemocnej jednou za sto let, ale pak to stojí za to. Já sama nevím, co bych ti na to řekla, četla jsem to a je to náramně čtivý a báječný, určitě bych to chtěla mít v knihovně a já mám knihovnu malou. Takže za mě super.
Už jsem si říkala, co s Alasdairem je. Vyřiď mu, ať se shrabe, že na něj myslím. (inlove)
A dík za pochvalu! Zařazení do malý knihovny je velká pocta.
Vyřídím ráda.
1. Dede: Byla jsem dost na…zklamaná, když se psalo, že zbývají poslední dva příběhy Fantasy léta – a vítám Fantasy podzim. Díky.
2. Io: Čím dál víc oceňuju tvoje vypravěčské mistrovství – a čím dál víc lituju, že sis vybrala právě nebezpečnou tématiku magie.
Přesto:
Před časem jsem nahlídla na odkaz na text zabývající se dědičností „kouzelných“ osob a s údivem zírala, jakou doslova vědeckou práci jsi na toto téma publikovala. Bylo velmi obtížné dodržet rozhodnutí, že nebudu bloudit tvými literárními útvary sama, ale nechám se vést tím, co se rozhodneš zveřejnit na Dedeníku.
Máš velký dar a umíš popsat děj tak, že člověk vidí, slyší, co se děje, a vnímá ostatní okolnosti děje.
To je fakt, že tento příběh je jeden z prvních napsaných a publikovaných? Palec nahoru.
A ještě, co kniha (nebo cyklus knih)? Bude?
MaRi, proč ti vadí magie? Z mého pohledu je to právě ten krok stranou, který potřebuju, abych mohla popisovat to, co chci, jako sice známé, ale přesto (pro čtenáře) dostatečně bezpečně cizí. Vždyť já vlastně vůbec nepíšu o magii. Všechny ty nejdůležitější kousky jsou o lidech. (inlove)
Jo, je to první úplný BH příběh (předtím bylo jen asi dvacet drabblíků). Není to můj úplně první literární text. Nikdo by nechtěl vidět můj úplně první pokus o špionážní hrdinský indiánský román psaný v útlém věku deseti let! Naštěstí existuje jen v jediném rukopise a na tom bezpečně sedím. A je nedokončený. Pochopitelně. Největší Veleďýla jsou přece torza. 😀 Stejně tak nikdo nechce vidět ty příšerné pubertální pokusy o scifi (v podstatě předělávky mnohem lepších věcí, někdy několika mnohem lepších věcí splácaných dohromady a okořeněných honičkama v tunelích). Ty další hrůzy, co jsem tvořila pak, už nejsou tak plnokrevně hrůzovité, takže za ty se už tolik nestydím. 🙂 Jo, učení bolí. 🙂
a bude kniha? nebo aspon ekniha? please, please! (inlove)
Až ji napíšu, tak bude. 🙂 Pravděpodobně papírokniha, jelikož Straky nerady eknihy (a já taky ne, z papíru se mi čte mnohem pohodlněji, a navíc nová papírokniha voní).
papíroknihu také chci, eknihy nemám ráda, hrozně mě unavují.
Pilně vymejšlím něco o opatovi a pak asi čtyřdíl o Severinovi a celé té bandě. Vydržte pár let… 🙂
Kousky s Mandalou rozhodně patří k těm nejtajemnějším. Stejně jak ty s Paní.
Jo. A mám nad nima nejmenší kontrolu.
Ty bys mohla odhalit ještě jeden zdroj Gunnarova průšvihu. Samozřejmě že je to především Hjalmar, ale nejen on.
No, podle mě je druhým zdrojem Gunnarova průšvihu Gunnar sám, především jeho strach…
Přesně. A taky byli pěkně pitomí, když se prakticky na obrubě Mandaly domlouvali, jak tu zkoušku ošulej.
Nebát se Gunnar jít za mistrem a být Hjalmar o něco přístupnější, mohlo to být celý úplně jinak. 🙂
Tohle už jsem četla, ale… brr
Jo. 🙂 Brr. 🙂
Je to prastará povídka, tuším snad úplně první publikovaná (nikoli první vymyšlený, ale první doopravdy napsaný příběh). Jsou v ní vykutatelné šílené relikty – mapa hradu tehdy vypadala docela jinak, studium mělo ročníky… Je taková v podstatě přímočará. Ale to stejně není důležitý, nejdůležitější je na ní to brrr.
Mandala a mezisvětí je snad to nejnebezpečnější, co se dá v BH najít, a to počítám i dubogradské černé mágy a Sigurdovy mantichory. 🙂
Náhodou, tahle povídka se mi líbí moc – asi mám radši přímočařejší příběhy, líp jim rozumím. A pak, je tam hodně přímé řeči (chuckle) , a to mám ráda, protože děj odsýpá. Přiznávám, že patřím k lidem, kteří přeskakují dlouhé popisné odstavce a pak se divím, o čem je řeč a musím se zase vracet … třebas to povídání o pečetích apod. jsem přečetla ob řádek a přitom je mi jasné, že ti dala moc práce a je důležité pro pochopení dalších reálií o tomhle něco vědět, ale není to můj šálek kávy.
Taky moc nemiluju příběhy, kde na konci medituju, co tím chtěl autor říct. Asi proto dokážu sledovat jen epizodové seriály 🙂
No a s tím Gunnarem… je to v podstatě důvod, proč si musím od fantasy odpočinout. Za těch 22 let překladů mi proběhlo klávesnicí příliš mnoho mrtvol. Fantasy je na ně obzvlášť štědrá. Navíc pořád přitvrzuje a zabíjí se často jen pro radost. Začala jsme to špatně snášet.
Tím nechci říct, že by Gunnara zabila Mandala pro radost. Ale stejně.
Zanedlouho tu budou řádit Erik s Anzelmem, to se ti bude líbit. Mrtvoly pouze v minulosti (nepočítám jednu kytkama sežranou slepici), zato rošťáctví až nad hlavu. (inlove)
Někdo rád přímou řeč, někdo povídání o pečetích, tak je to tam voboje. 🙂 Upřímně řečeno to oboje dá asi tak stejně práce.
Přímočarý příběhy jsou fajn. Moje potíž je, že porota obvykle oblibuje věci komplikovanější. A moje druhá potíž je, že stejně kašlu na to, co oblibuje porota, a zajímá mě, co potřebuje ten konkrétní příběh. Občas se to povede i vyhmátnout. 🙂
Io, tuhle povídku jsem už četla dávno a brr, je to velmi silný příběh o tom, s jak katastrofálními důsledky se může mýlit mistr, který si svoje možné selhání nepřipouští. Který nechá své osobní sympatie a antipatie převládnout tam, kde by měla být jen odbornost. Který nedohlédne za svoji ješitnost.
Díky za to čtení!
Eh, mám opravdu ráda Ayreho a je mi moc líto Gunnara, který za to fakt nemohl! ten, kdo ho měl vést selhal a dostal ho slepé uličky. Aby odmítl zkoušku podstoupit… to by bylo správné, ale z jeho pohledu lidsky neúnosné. Chjo.
PS: Po všech těch letech, co čtu tvé texty, pořád Mandale nerozumím! (blush)
Hjalmar Baldwyn tady zase částečně má reálnou předlohu. Až na to, že reálná předloha neměla k ruce tak nebezpečný předmět studia, jako je Mandala.
Gunnara je mi taky líto. On by býval možná dobrý Mistr Mandaly, empatický. Měl strašnou smůlu v tom, že se prakticky současně s ním objevil Ayre, kterého Mandala chtěla víc. A Hjalmar to měl poznat. Rozhodně měl. Jeho chyba.
Taky je ta možnost, že Gunnar by *nebyl* dobrý Mistr Mandaly, právě proto, že se nedokázal v krizi zapřít a říct Nejdu tam (a ty si, mistře, trhni, jestli mě kvůli tomu chceš nepustit na zkoušky, tvoje volba). To je právě na zvážení každého. Hjalmar musel vidět jeho kvality. Mandala musela vidět něco jiného.
Třeba by mu rok nebo dva navíc pomohly. Třeba by mu pomohlo jiné pořadí. Určitě by mu pomohlo, kdyby se Mandala neupnula na Ayreho.
Mandale je těžké porozumět. Má vůli, ale není lidská. 🙂 Lidské argumenty jako „uklidní adepty, takže to zvládnou“ jí moc neříkají. Zato jí hodně říká argument typu „já (Mandala) se s ním cítím dobře“. Práce jejího Mistra je pěkně těžká, řekla bych.
A netvrdím, že Mandale (nebo Paní) já sama dokonale rozumím. 🙂
Milí čtenáři, pokud se maličko divíte, jak se fantasy léto přehouplo do fantasy podzimu, tak vězte, že mi prostě nezbylo nic jiného:))
Vysvětlím: Takhle srovnané Ioanniny texty jinde nejsou. I přemýšlela jsem – ukončit to s létem a začít znovu s příštím létem? jenže – kdo si to bude pamatovat, že? Tak jsem se rozhodla, že prostě jedeme dál v objevování Ioannina drsného a tajemného světa 🙂
Čtenář se nediví, čtenář je potěšen a děkuje Ti za prostor, který těm povídkám dáváš. A děkuje Io za to, že nám sem své povídky dává.
No já jsem zrovna poplakávala co budu v pátek číst, recepty jsou sice věc hezká, ale fantasy je něco mimořádného
Čtenáři děkují.
Až příště uvidíte nějakou tu moderní hroznou matku, co u pískoviště čučí do mobilu a nevěnuje se dětem, tak třeba čte povídku od Io. 😀 Prostě jsem dnes neodolala.
A těším se, že si to v noci přečtu ještě jednou, v klidu, a objevím zatím neobjevené. Protože mě to prostě baví.
To je parádní perla. (inlove) Zdravíme moderní hroznou matku i s jejím mobilem! (rofl)