Jdu s Ari a Berry po lesní cestě, když tu náhle ze zatáčky vyběhne běžec – muž středního věku, usilovně supící, protože navzdory ranní hodině je už pořádně teplo. Netuším, kdo je, ale vřele se na něj usměju a radostně ho pozdravím. Není to ale on, na koho se při tom dívám!

Když napsala EvaŽ na Zvířetník, že se svojí smečkou – psí i lidskou – mírně polevili v oblasti psích soutěží, takže má víc času na psaní, hned jsem skočila po příležitosti. EvaŽ je mi velmi blízká ve svých názorech, jak vychovávat psy a vést jejich smečku, přičemž má v obojím mnohem víc zkušeností než já.

I rozhodla jsem se využít její mírně uvolněnou kapacitu a napsala jí o radu, jako už ostatně mockrát předtím. Ariino nekompromisní hlídání mě občas staví do obtížných situací a věřte, že jak tu holku bílou něžnou a miloučkou miluju, tak střežit strážce je pořádná fuška. Navíc jsem si nebyla jistá, jestli něco podstatného nepomíjím, a to se z vlastního úhlu pohledu těžko poznává.

I pustila jsem do psaní mailu – aneb vše o Ari (Eva ji z mých mailů zná od štěňátka:)), pěkně srovnané, včetně mých domněnek, ovšem přísně oddělených od faktů. Věřila jsem, že jestli se dá na něco na dálku přijít, Eva na to přijde. A napjatě jsem čekala na odpověď.

Ta přišla, já poslala nějaké upřesnění, pak přišla další odpověď. Když to shrnu, tak mi Eva potvrdila, že Ari je už z povahy, ne ze zkušeností, k cizím lidem nedůvěřivá (ať je to dané plemenem, individualitou nebo obojím), a zároveň je ve vleku velmi silného teritoriálního a obranného pudu. Takže pokud něco nebo někoho hlídá, musím holt být ve střehu a předvídat – pořád. Hlavně proto, že lidé jsou od vychovaných městských psů zvyklí na vstřícnost a ignorují varování. Od psa a občas i od jeho majitele.

Nevěřili byste, kolik lidí se už (za brankou) s úsměvem dívalo na její varovné štěkání a říkalo: „To ona nemyslí vážně, že ne?“ A já odpověděla, že ano, že to Ari vážně myslí. Řekla bych, že půlka z nich mi stejně nevěřila 😛  Jenže já za ni zodpovídám, že…

Druhý problém, který jsme s Evou řešily, bylo Ariino vrčení na lidi vně našeho pozemku. Nedělá to ve městě, kde je lidí hodně, tedy pokud se k ní ten člověk nechce dostat – přes její snahu mu uhnout. Tam je význam vrčení jasný: „Nech mě být! Já si tě taky nevšímám!“ Ono „nebezpečné“ vrčení Ari předvádí hlavně tehdy, když jde se mnou a někdo se jí nelíbí.

Shodly jsme se s Evou, že to Ari dělá proto, že mě brání. Jenže problém je – proč cítí tuto potřebu? Jiným to nedělá. A jako alfu naší smečky mě přitom bez výhrad uznává. Nevěří, že si dokážu pomoct sama? To není dobrá situace ani pro psa ani pro vůdce. No, a Eva mi napsala, že si myslí, že jsme si s Ari vytvořily vlastní začarovaný kruh.

Ona mi skutečně asi dvakrát pomohla z nepříjemné situace, kdy vrčením odradila lidi, které jsem ve své blízkosti mít nechtěla. Připomínám, že naprostá většina našich procházek jsou osamělé potulky krajinou, obvykle lesem, tedy opatrnost je na místě. Jenže občas to udělala i tam, kde jsem o to opravdu nestála.

Podle Evy je to tak, že když nastává ona modelová situace, tak já zneklidním, jestli Ari někoho samou starostlivostí nerafne. Ona si z mého chování bezchybně přečte, že jsem neklidná a začne pátrat z čeho. Přece ne kvůli své oddané strážkyni? No jo, to bude ten chlap! A jde si stoupnout mezi mě a domnělé nebezpečí, a vyhrožuje.

Eva tedy navrhla, ať zkusím já změnit své chování, protože nechat to na Ari nemůžu, když si nejsem jistá, že by nevinného kolemjdoucího nekousla. Přišlo mi to jako dobrý nápad a jako první vzorek se mi naskytl právě onen běžící muž, kterého zmiňuju v úvodu.

Upřímně řečeno, když jsem ho tak radostně pozdravila, tak vypadal, že se kapku vyděsil – co mu ta cizí baba může chtít? Měl by mě znát? Netušil, že hlavně koukám na to, co udělá Ari. A nevěřili byste, ono to vážně fungovalo! Jen po něm loupla okem (jako že: běž a chovej se slušně:)) a šla si klidně po svých. Hurá! Že bychom na to opravdu přišly?

Když jsem to líčila Markovi, tak se zasmál a pravil, že bych měla nosit na krku ceduli s nápisem: „Pozor! Usmívám se na vás jen pro vaše bezpečí!“ Aby si ti cizí chlapi nemysleli, že po nich něco chci:))

No uvidíme, jak nám to půjde dál. Samozřejmě to asi nebude přímočaré, to s živými tvory obvykle nebývá. Ale aspoň mám teorii, kterou mohu ověřovat, zatímco budu pořád ve střehu, samozřejmě:)) Takže tímto děkuju EvěŽ – je prostě dobrá (inlove)

A dnes se zeptám: jestlipak jste někdy měli cestu k porozumění svým zvířecím přátelům také takhle komplikovanou? A podařilo se vám to vyřešit? Jak?

PS: omlouvám se za kvalitu fotek, ale poslední dobou lenivím, málo fotím, a když už, tak mobilem. Jiné, novější fotky jsem už neměla…:))