Jdu s Ari a Berry po lesní cestě, když tu náhle ze zatáčky vyběhne běžec – muž středního věku, usilovně supící, protože navzdory ranní hodině je už pořádně teplo. Netuším, kdo je, ale vřele se na něj usměju a radostně ho pozdravím. Není to ale on, na koho se při tom dívám!
Když napsala EvaŽ na Zvířetník, že se svojí smečkou – psí i lidskou – mírně polevili v oblasti psích soutěží, takže má víc času na psaní, hned jsem skočila po příležitosti. EvaŽ je mi velmi blízká ve svých názorech, jak vychovávat psy a vést jejich smečku, přičemž má v obojím mnohem víc zkušeností než já.
I rozhodla jsem se využít její mírně uvolněnou kapacitu a napsala jí o radu, jako už ostatně mockrát předtím. Ariino nekompromisní hlídání mě občas staví do obtížných situací a věřte, že jak tu holku bílou něžnou a miloučkou miluju, tak střežit strážce je pořádná fuška. Navíc jsem si nebyla jistá, jestli něco podstatného nepomíjím, a to se z vlastního úhlu pohledu těžko poznává.
I pustila jsem do psaní mailu – aneb vše o Ari (Eva ji z mých mailů zná od štěňátka:)), pěkně srovnané, včetně mých domněnek, ovšem přísně oddělených od faktů. Věřila jsem, že jestli se dá na něco na dálku přijít, Eva na to přijde. A napjatě jsem čekala na odpověď.
Ta přišla, já poslala nějaké upřesnění, pak přišla další odpověď. Když to shrnu, tak mi Eva potvrdila, že Ari je už z povahy, ne ze zkušeností, k cizím lidem nedůvěřivá (ať je to dané plemenem, individualitou nebo obojím), a zároveň je ve vleku velmi silného teritoriálního a obranného pudu. Takže pokud něco nebo někoho hlídá, musím holt být ve střehu a předvídat – pořád. Hlavně proto, že lidé jsou od vychovaných městských psů zvyklí na vstřícnost a ignorují varování. Od psa a občas i od jeho majitele.
Nevěřili byste, kolik lidí se už (za brankou) s úsměvem dívalo na její varovné štěkání a říkalo: „To ona nemyslí vážně, že ne?“ A já odpověděla, že ano, že to Ari vážně myslí. Řekla bych, že půlka z nich mi stejně nevěřila 😛 Jenže já za ni zodpovídám, že…
Druhý problém, který jsme s Evou řešily, bylo Ariino vrčení na lidi vně našeho pozemku. Nedělá to ve městě, kde je lidí hodně, tedy pokud se k ní ten člověk nechce dostat – přes její snahu mu uhnout. Tam je význam vrčení jasný: „Nech mě být! Já si tě taky nevšímám!“ Ono „nebezpečné“ vrčení Ari předvádí hlavně tehdy, když jde se mnou a někdo se jí nelíbí.
Shodly jsme se s Evou, že to Ari dělá proto, že mě brání. Jenže problém je – proč cítí tuto potřebu? Jiným to nedělá. A jako alfu naší smečky mě přitom bez výhrad uznává. Nevěří, že si dokážu pomoct sama? To není dobrá situace ani pro psa ani pro vůdce. No, a Eva mi napsala, že si myslí, že jsme si s Ari vytvořily vlastní začarovaný kruh.
Ona mi skutečně asi dvakrát pomohla z nepříjemné situace, kdy vrčením odradila lidi, které jsem ve své blízkosti mít nechtěla. Připomínám, že naprostá většina našich procházek jsou osamělé potulky krajinou, obvykle lesem, tedy opatrnost je na místě. Jenže občas to udělala i tam, kde jsem o to opravdu nestála.
Podle Evy je to tak, že když nastává ona modelová situace, tak já zneklidním, jestli Ari někoho samou starostlivostí nerafne. Ona si z mého chování bezchybně přečte, že jsem neklidná a začne pátrat z čeho. Přece ne kvůli své oddané strážkyni? No jo, to bude ten chlap! A jde si stoupnout mezi mě a domnělé nebezpečí, a vyhrožuje.
Eva tedy navrhla, ať zkusím já změnit své chování, protože nechat to na Ari nemůžu, když si nejsem jistá, že by nevinného kolemjdoucího nekousla. Přišlo mi to jako dobrý nápad a jako první vzorek se mi naskytl právě onen běžící muž, kterého zmiňuju v úvodu.
Upřímně řečeno, když jsem ho tak radostně pozdravila, tak vypadal, že se kapku vyděsil – co mu ta cizí baba může chtít? Měl by mě znát? Netušil, že hlavně koukám na to, co udělá Ari. A nevěřili byste, ono to vážně fungovalo! Jen po něm loupla okem (jako že: běž a chovej se slušně:)) a šla si klidně po svých. Hurá! Že bychom na to opravdu přišly?
Když jsem to líčila Markovi, tak se zasmál a pravil, že bych měla nosit na krku ceduli s nápisem: „Pozor! Usmívám se na vás jen pro vaše bezpečí!“ Aby si ti cizí chlapi nemysleli, že po nich něco chci:))
No uvidíme, jak nám to půjde dál. Samozřejmě to asi nebude přímočaré, to s živými tvory obvykle nebývá. Ale aspoň mám teorii, kterou mohu ověřovat, zatímco budu pořád ve střehu, samozřejmě:)) Takže tímto děkuju EvěŽ – je prostě dobrá (inlove)
A dnes se zeptám: jestlipak jste někdy měli cestu k porozumění svým zvířecím přátelům také takhle komplikovanou? A podařilo se vám to vyřešit? Jak?
PS: omlouvám se za kvalitu fotek, ale poslední dobou lenivím, málo fotím, a když už, tak mobilem. Jiné, novější fotky jsem už neměla…:))
Dede, tvoje psí holky jsou nádherné- nejsou to žárovky ale zářivky.
Ahoj lidi. Ctu vas peclive, i kdyz nic moc nepisu. To neznamena, ze se nezajimam. Jen ta hlava je jak vykradenej kram.
Hanko, jsem ráda, že čteš a snad se i bavíš. Na „vykradenou hlavu“ máš právo – kdo ji někdy nemá?
Hlavně, abys byla zase v pořádku (inlove)
Já mám zase problém s pětiletým Maxem – trochu přerostlým čivavákem, původem z množírny. Až do jara jsme bydleli na vesnici, kde měli spolu s Roxanou – nyní cca 3-letá kříženka krysaříka s jezevčíkem – původ útulek, zřejmě vyhozená cikány, protože ji nekrmili a ona kradla jídlo (moje domněnka, protože byla příšerně vyhublá, klidila se z cesty při sebemenším hluku a dodneška kradoucí vše, co se dá sníst), volný přístup z domu na dvůr, kde s patřičným kraválem provázeli každého psa, který šel kolem. Nyní bydlíme v bytě ve městě a on je vyděšený z aut, které nám jezdí pod okny a co vadí ještě víc, urputně štěká na každého psa, kterého potkáme a když je na vodítku, tak naznačuje i útok. Tímto strhne k tomu samému i Roxanu, která ovšem když je navolno, tak sice přiběhne naježená ke psovi, ale po očichání si chce hrát. To Max neustále štěká a to i tehdy, kdy ho pustím z vodítka. Nereaguje na žádný povel, dokonce poštěkává i kdy už odcházíme – prostě držkuje. Ještě bych asi měla podotknout, že s dcerou tvrdíme, že má v hlavě průvan a pouze 3 mozkové buňky – jednu na žrádlo, jednu na spaní a jednu na štěkání. Pokoušela jsem se ho naučit základní poslušnost, jako sedni, lehni, k noze, ale téměř nic. Jediné, co trošku zvládá je povel ke mě, když jsme v lese a je trochu dál ode mě. Roxy pochopila velmi rychle a umí to i bez neustálého procvičování..Veterinářka radila odvést pozornost cvičením, ale jak to mám udělat, když to trdlo doteď nepochopilo, co po něm chci při povelu např. sedni??? Poradí mi některá z vás?
Poradím Vám, ať si vyhledáte na internetu Psí stránky Falco a pročtete poradnu, nebo rovnou požádáte o pomoc tvůrce stránek pana Dostála.
Dostála rozhodně ne, pokud si nechcete psa zprasit.
Cvičení bych musela vidět – odkud jste? Je motivovatelný? (žrádlo, hračky, NĚCO?) Ono totiž všechno funguje přes to, že psovi jasně říkám co MÁ dělat, zatímco když začnu sama štěkat „nesmíš, fuj“ apod., tak to nefunguje. I nejpitomější psi se základy vždy naučili, problém byl s absolutně nemotivovatelným jorkšírem, ale i ten musel ty základy pochopit a respektovat.
Obecně: před děsy neuklidňovat, chovat se normálně a jít psovi příkladem. Nedovolit zdrhat či útočit. Nepřehnat to – psa co se bojí petard nepovedu na silvestra po Václaváku. Ale taky s ním nepojedu na jižní pól. Holt bude sedět na vodítku u nohy, dokud nepochopí, že nemá důvod řešit. Vyjíždění na jiné psy (tady bych tipla na strach) – naučit, že při spatření psa má jít automaticky k noze, tam ať se teoreticky staví na hlavu, ale pořád musí být u nohy. Štve-li mne štěkání, velím lehni, většina psů štěkat vleže neumí (umí? tak jej naučím „mrtvolku“). Vždy bráním před napadením!
Každý povel dávám jednou a trvám na jeho okamžitém a přesném splnění. Nezajímá mne, že jde někde pes, zajíc, marťan. Odměna MŮŽE následovat po správném splnění a prodlevě přiměřené stupni výcviku. Ukazovat odměnu můžu jen když povel učím a psa pamlskem navádím, lákání, kdy dávám psovi na výběr, nefunguje.
Proč nenecháte Leu, aby si udělala obrázek o Dostálovi sama?
No je fakt, ze tu agresivni lajku uz nastesti nema, takze by lea prisla jen o penize, ale opravdu to neni clovek, jehoz vysledky bych chtela potkavat na ulici. Nebo uz zmenil nazor na to, ze kdyz se dva psi potkaji, meli by si „ujasnit pozice“, kdyz uz nema psa, ktery by vsechny na potkani dorval? Doufam teda, ze pyrenej jeho vedeni zvlada lip.
pokud Petra řekne k Dostálovi ne, tak prostě ne…jí to věřím….je zkušená a raději bych se svěřila do jejích rukou…
Dede, tvoje psí holky jsou nádherné- nejsou to žárovky ale zářivky.
To patřilo pod černobílou kombinaci
To vyjíždění na psy bych tipla strach nebo na prostou žárlivost, protože štěká i na psa, který si v pohodě hraje s jeho Roxy, což on moc neumí ani doma. Napadeni byli asi před dvěma lety, ještě na vesnici, nějakým ořechem, ale to jsem ihned zasáhla, takže se jim nic nestalo, zato cizák měl asi za zadku trošku pohmožděninu, protože jak jsem měla v každé ruce jedno vodítko, tak prostě přišla na řadu noha, no. Jinak nevím o jiném napadení a dcera se taky nezmínila, že by se jí při venčení něco přihodilo.
Mně připadá, že ten pes je vynervovaný a tak reaguje na všechno co vidí jediným způsobem, který zná. A vynervovaný pes má obvykle bloknutej mozek.
Cvičení, o kterém mluví Petra, určitě bude fungovat, jakmile pes bude vnímat něco dalšího, než svůj strach (a štěkot). Asi jeho nervová soustava není, co by měla být, řekla bych – o možných zlých zkušenostech nemluvím.
Možná bych se před cvičením poradila s veterinářem o nějaké možností, jak psa zpočátku zklidnit – opět připomínám Io a hysterickou Melly – té jakési kapky taky pomohly najít aspoň minimální rovnováhu, na které pak Io budovala to ostatní…
Rozhodně držím palce, tohle není jednoduchá situace (inlove)
Jo a to cvičení by bylo dobré začít s někým, kdo má zkušenosti jak s výcvikem psa, tak s výcvikem jeho vůdce 🙂 Aby ti ukázal triky, jak psa zaujmout a podobně.
Veterinari umej resit nemoci tela, ne duse. Io vazne pouzivala bachovky.
Vse ucim doma v klidu, procvicuji v cim dal rusivejsim prostredi. Chovam se ke psu jako k takovemu, jakeho chci, tedy neomlouvam ze se boji, ze byl tyranej, ze cokoliv. Vlidne a srozumitelne mu ukazuji spravne chovani a opravuji nespravne. Proste prepis program v psi hlave. Samozrejme pes s takovymi problemy neexistuje bez voditka. Cim vyssi ovladatelnost, tim vetsi volnost, ale neuspechat to. Jo, to voditko vzdy provesene, neexistuje psa vlacet ani nechat tahnout.
Děkuji za tipy. Cvičit nejdřív doma, postupně i venku a vždy za splněný povel odměnu, mi radila i veterinářka. Je motivovatelný odměnami, což je v této situaci výhoda. Na zklidnění jsem od ní dostala Alavis proti stresu a nervozitě. Fungovalo to částečně, ale zřejmě byl na něco z toho alergický, protože se mi potom osypal kolem očí a v ohybu předních pacek, tak jsem to musela vyhodit. A jsme tam, kde jsme byly předtím. Přejít s ním silnici je horor – už několik metrů před přechodem začíná zmatkovat, otáčí se zadkem k silnici, samozřejmě stažený ocas a sklopené uši a i když je těsně u nohy a já velím k noze, stůj, jdeme, tak mě téměř nevnímá a kdyby to šlo, tak zdrhne. Roxy je evidentně městská, s tou nehne ani kolem projíždějící kamion, no prostě ideální chování.
Strach ze psu – nevis co si prinesl z predchoziho pobytu. Navic je skoro kazdy pes vedle nej obr. Trvala bych na tom aby prisel k tobe a neresil.
Auta jsou velke obludy co zerou male pejsky. Ale vazne, predpokladam ze mel moznost si nejake auto prolezt, ze stojici auta zna a neresi. Pak bych jej postavila pred hotovou vec – tohle jsou auta a jsou tady taky a vychazky budou blizko silnice, abys to vzal na vedomi.
Vycvik – trvala bych na zafixovani dulezitych povelu, kdy musi poslechnout „i ze spani“. Privolani, odvolani (vypadni), odlozeni, chuze u nohy. Povel vzdy stejny, neopakovat, neokecavat.
Aut se bojí i stojících a dobrovolně do něj nevleze a za jízdy schovává hlavu pod ruku. Povely dávám stručné, maximálně před povelem řeknu jeho jméno, aby věděl, že je to na něj. A jsme z Kladna.
To jsem já.
Pekný večer všetkým,hlasim návrat z dovolenky.Bola som Na mallorke,/dve babky a terezka/Bolo fajn,bola to véééľmi aktívna dovolenka.Teplo na vydochnutie-vrátim sa a tu némlich to samé.Teraz začínam študovať resty.A teším sa na to,.
Ahoj Verenko, to je fajn, že se ti dovolená vydařila! (inlove)
Jééé Mallorca … to byla naše první zahraniční dovolená … tam bylo krásně! Až na tu zlomenou nohu, co si odtud odvezla Terka, a o které byl Jeník přesvědčený, že je to jen kapric rozmazleného dítěte (rofl) – od té doby jsme chodili k lékaři i se záděrem, protože už nechceme poslouchat ono ukřivděné „… a na Mallorce jste mne nechali chodit pochoďáky se zlomenou nohou …“
Jsem ráda, že jsi si dovolenou náležitě užila
Tak usmát se, nebo alespoň kývnou hlavou tu reagujeme na každého koho míjíme, patři to zde k slušnému jižanskému vychování. S Trixie lidi a zvířata potkáváme vlastně jen v parku a není jich moc. A Trixie je vždy na vodítku. Když se psům (také na vodítku, v parku jsou všude cedule)nemůžeme vyhnout, pravda jsem vždy trochu nervózní, ale Trixie nás zatím vždy mile překvapila. Při setkání s lidmi (bez psa) nemá Trixie nejmenší problém, zatím nikdy na nikoho nezavrčela, natož vycenila zuby, ba naopak začne vrtět ocasem. Ale možná právě pro to zdejší zmíněné slušné vychování Trixie už nadálku vycítí „dobrou náladu“ blížících se lidí a je vstřícná. Tak musíme spoléhat na to, že kdyby bylo třeba vycítila by i negativní energii.
Protože jsou samozřejmě i vyjímky v té jižanské slušnosti. To byl manžel jednou s Trixie v parku sám. Vystoupil z auta, připnul Trixie a šli přes parkoviště směrem k trávníku. A museli jít kolem auta, ve kterém na polosklopeném sedadle seděl mohutný černoch. Z otevřeného okýnka tak zahlédl jen blížícího se manžela a vodítko, psa už neviděl. Možná se obával, že mu pes počůrá kolo auta, či co, prostě mu blížící se manžel vadil. Takže dost drsně z okýnka na chotě zavolal, ať se k jeho autu s tím psem nepřibližuje. No a choť stejným tónem odvětil, že pes je v parku, kde si může chodit kam chce. To chlapa jasně naštvalo, na manžela vychrlil sprchu sprostých nadávek, otevřel dveře auta a chystal se vystoupit. Jenže právě až tehdy zahlédl Trixie !!!! Manžel říkal, že Trixie se prostě jen zastavila, nezavrčela nic. Ale její „zjevení se“ tomu černochovi stačilo k tomu, aby zase pokorně usednul zpět do auta. Sice dál nadával, ale to bylo vše. Manžel prý pak pro jistotu chodil s Trixie tak, aby měl naše auto stále v dohledu, dokud černoch neodje. Trixie byla patřičně pochválená, přestože vlastně neudělala víc, než že „jen“ stála a zda by opravdu bránila se zase můžeme jen domýšlet.
Maričko, já si myslím, že by Trixie manžela nedala… a s jejím zjevem by asi nemusela ani moc předvádět zuby (inlove)
U nás jsou parky v pohodě, tam Ari lidi neřeší, pokud jí oni dají pokoj. Problém je na ve volné krajině, když jsme samy a potkáme člověka nebo lidi, kteří se Ari (nebo mně?:)) z nějakého důvodu nelíbí 🙂
Promiň, Dede, představila jsem si tu scénku v lese a musím se usmívat. (inlove) Ale je skvělé, že hned první pokus přinesl ovoce. Nejspíš nás opravdu ta naše zvěř sleduje víc, než si myslíme.
Hančo, ono to opravdu vypadalo směšně, takže prostě máš s tím smíchem pravdu! 😀
Já trošku navážu na to, co si zvířata neomylně přečtou z našeho chování, i když my si myslíme, že to nedáváme nijak najevo, a na druhých lidech to nepoznáme, protože nám k tomu chybí to správné čidlo. Babička s dědou měli boxerku, zvíře veskrze mírné a přátelské. Z návštěv se radovala, s cizími lidmi se ráda družila, nebo si jich v nejhorším prostě nevšímala. Žádná agrese, žádné „nevyžádané“ obranářství. Jen jednoho pána neměla ráda. Chodil k mým prarodičům často na návštěvu na pokec, na kafíčko, na karty, oni ho měli rádi. Ale Iriska, ta boxerka, ho nenáviděla, i když on jí nikdy nic neudělal. Vrčela na něj a cenila zuby, snažila se ho napadnout, vždycky, když přišel, museli ji někam zavřít. A ejhle, jednoho krásného dne vyšlo najevo, že pán byl donašeč, udavač. Ona neomylně poznala jeho neupřímné chování, asi nějakou nejistotu, které si lidé nevšimli.
O mnoho let poději můj kocourek Matýsek od samého začátku neměl rád mého tehdejšího partnera. Bál se ho a zároveň na něj byl agresivní, zdánlivě taky bez nějaké zjevné příčiny. Netrvalo dlouho a já jsem tak trochu náhodou zjistila, že ten pán si ze mě dělal pěkný dobrý den. Nejen pro mě, ale i pro Matýska to musela být velká úleva, když nám zmizel ze života.
Myslím, že takových případů je mnoho, ale často jim nevěnujeme pozornost. Neměli bychom je přehlížet, často na nich něco je.
Ano Tapuz, sledují nás a velmi, velmi dobře nás znají!
Já na to narážím třeba i na stopách – když chci, aby holky pracovaly úplně samostatně a já jim nenapovídala ani je neznervózňovala vlastní nervozitou nebo nejistotou, tak je to děsně těžké. Ony emoce plují skrzevá stopovačku jak elektřina drátem:))
Jj, to máš pravdu. Naše boxerka Ája I. neměla ráda jednu moji známou. Vždy, když mi známá donesla na přečtení nějakou knihu tak ji napřed přečetla Ája. Musela jsem shánět jinou knihu na vrácení. Pak z toho všeho vyšlo, že té mé známé pes vadí a jen se přetvařuje. Ájenka to neomylně poznala.
Ještě OT: Začátkem dubna jsem dala psicím tabletu proti klíšťatům – Bravecto. Fungovalo to do minulého týdne, tedy pět měsíců a pár dní. Rozdíl je hned vidět – tahám z nich jedno klíště za druhým a zase občas na zemi nacházím ta obrovská nacucaná, co už ze psů odpadla (Najít i veliké klíště na Berry je výzva, pokud je nemá zrovna v obličeji).
A teď dumám – aplikovat další protiklíštěcí něco nebo ne? Loni jsem na psech našla klíšťata i v prosinci…
Taky jsem to Vaškovi dala – se spoty mám špatnou zkušenost, na obojky je alergický, zkoušela jsem nějaký přírodní olej, ale ten mu taky vadí (Bardovi ne), tak jsem nakonec sáhla po tabletě – poměrně pozdě, takže nám ještě drží. Nejsem úplně přesvědčená o její neškodnosti, ale jestli jich holky chytají hodně a pořád, asi je to rozumnější cesta.
Na doporučení jsem letos pořídila spot na přírodní bázi od aromafauny. Psi neměli od té doby ani jedno klíště. Dává se opakovaně několik kapek na bříško a vmasíruje, pak dávám po dvou kapkách na nohy a jednu na hlavu mezi uši, opakovala jsem týdně asi třikrát za sebou a výsledek je pro mně jasný.Navíc pes příjemně cítí. Spotu ubyla jen trocha, je s kapátkem.
dej, bude dlouho teplo….
Chi, chi, tak jsem si článek s chutí přečetla. S žádnou knírajdou jsem nemusela řešit jejich nedůvěru z podezřelého člověka. Pokud pes zavrčí, plácnu se na levou nohu, zavelím „K noze!“ a pokračuji dál. Proč na některé lidi ( většinou muže) vrčí a na některé ne , to nevím. Napřed jsem si myslela, že je to proto, že figuranti na cvičáku jsou muži, ale na konec, po letech si myslím , že někteří muži mají v sobě jakousi skrytou agresivitu.
Ujeli jsme ze 30-ti stupňových veder na Vysočinu. ale i tady je výheň a sucho jako na Sahaře…… Ale je tady rybník tak se s Ajvi vykoupu.
Tak společné koupání vám závidím! My tu sice taky máme rybník, ale někdy váhám, jestli do něj pustit psy – sama tam nelezu. 🙂
Sucho je tu strašné, myslím, že jsme tady u nás letos předčili i Moravu. Nám se ani od července nepodařilo naplnit nádrž na dešťovou vodu. Prostě tu neprší, nebo prší slabě nebo velmi krátce. Poslední bouřka trvala tři minuty – to jsem si stopla, protože jsem při ní právě telefonovala 😡
Vašek nás o víkendu hrdinně bránil před vpádem strašlivých lopaťáků. Akorát ti daňci si z něj vůbec nic nedělali 😀
Mít nezdrhacího bígla se zájmem o stopu nebyl zrovna lehký cíl a cesta k němu byla více než trnitá. Každou chybičku mi to zvíře dalo sežrat i s úroky. Ale ten pocit když to potom fungovalo! Ty úžasné roky, kdy Barouš ještě byl zdravý a přitom už skvěle ovladatelný. Zvíře fungující kdykoliv a kdekoliv a jako bonus neuvěřitelné souznění na trecích, kdy jsme jeli na myšlenky a pohledy (pokud teda před námi nešla háravice, to jsem ho chtěla přetrhnout). O to horší je každý skok dolů, každý pohled na psa, který stojí u stromu a nemůže si vzpomenout co tam chtěl udělat…
Vašek… je Vašek. Cesta k němu byla spíš zubatá než trnitá – většinou až zpětnou analýzou jsem přišla na to, co bylo protentokrát tak strašného, že zase zkusil kousat. Třeba to, že někdo vzal do ruky klacek (aby přiložil na oheň), napřáhnul ruku (aby ukázal na letadlo) nebo jen prošel příliš blízko v jinak vypjatém okamžiku. Úplně jiný přístup, zezačátku nemožnost výcviku, přitom nutnost maximální ovladatelnosti. Minimální inteligence spojená s velkou rychlostí a zvykem řešit problémy zubama. Jako bonus bubáci v hlavě. Přitom je to ve skutečnosti neuvěřitelně přátelské zvíře, nenáročný mazel, který občas překvapí i zábleskem inteligence. Sžili jsme se, ale to kouzlo tam není a nebude.
Petro, však víš, že před tvou péčí o Vaškovu poraněnou duši smekám, to zvíře jinak nemělo žádnou šanci.
Ovšem co souzní s tím, co řeším já, je ten neutíkající bígl! 😀 Já tedy řeším neutíkání smečky (a dvě smečka jsou) a ty relapsy dobře znám. Ano, samotná Berry (Ari na vodítku) neuteče, obě na volno se už taky chovají lépe a lépe, a pak jim začnu trošku věřit a hup – dají si čtvrthodinovku po lese. Ano, byly doby, kdy bych považovala návrat za 15 minut za obrovský úspěch (čti, nebyly to hodiny), ale v neděli mě tím pěkně naštvaly – a dala jsem jim to znát. Když ono nám to už tak pěkně šlo! (blush)
A starý pes… on ty výpadky asi moc neřeší, to je výhoda zvířat před lidmi. A jak dál… to už je na přírodě a na tobě (h)
Základní problém máš v tom, že dva jsou smečka. Brala bych je často na poslušnost stylem jedna maká (a dostává odměny) a druhá se na to žádostivě dívá (uvázaná). Časté přivolání s odměnou. Přivolání i poslušnost kdykoliv a kdekoliv, chtěj i vyšší level – odložení za chůze a podobné blbinky, ono tím tomu psovi zapracuješ do hlavy, že má dělat co slyší. Trvej na rychlosti a přesnosti, pochopitelně s pořádnou motivací. Na půl hodiny otočky u nohy, ale zastavím, jednu uvážu, vytáhnu pamlsky a s druhou si dám sérii 5-10 vzorně provedených cviků. Za chvíli to zopakuju, ale čuby prohodím. Ty jsi ta, s kterou je větší zábava než se srnkou a navíc je tímto nenásilně navážeš víc na sebe než na tu druhou.
oprava „NE půl hodiny otočky u nohy…“
Chjo, máš pravdu, budu muset zase víc cvičit (wasntme) Nedělám to ráda a asi je to na mě znát. Navíc to nejspíš pořádně neumím, i když vím, že pomáhá. Holky samozřejmě umějí ty základní věci, jako sedni, lehni, čekej, couvej, přines a tak, ale třeba chůzi u nohy máme takovou rozvrkočenou (blush) Tedy holky jdou vedle mě, ale tak nějak jen vedle mě. Obvykle s tím vystačím 🙂
Co nás baví, je hledání schovaných předmětů nebo schované paničky 🙂 Já ale vím, že tohle se nedělá, protože to někoho baví, ale protože je to potřeba…
Rychlé a krátké, udělej to tak aby vás to všechny (!!!) bavilo. Neopakuj notoricky známé cviky furt dokola, přidej něco nového. Vymysli cvik, u kterého se budete společně smát, přeskoky přes ruku nebo nohu, cokoliv. Nechoď u nohy kilometry, ale metry a přesně. Obrať výhodu smečky ve svůj prospěch – odměnu dostane ta, která přiběhne dřív. Společné odložení a přivolání na jméno – běda když se zvedne ta druhá! Posunkové povely. Rozlišovačky předmětů podle názvu, pachové rozlišovačky (osaháš šišku, hodíš pod strom k ostatním),… Najdi něco co tě bude bavit.
Povel kdykoliv tě napadne, prostě jdete a najednou dáš sedni a bez ohledu na to kde jsou a co dělaly mají mít zadky přilepené k zemi. Ne 10x za procházku, ale když tě to zrovna napadne (zezačátku je měj po ruce).
Cvičení s Vaškem mě nebaví, on je fakt tupej, takže umí jen co potřebuji, ALE když vyslovím povel, chci aby byl neprodleně proveden. + zákaz kohokoliv obtěžovat, nebo dokonce někomu ubližovat (s výjimkou myší).
Milí čtenáři, dnešní diskuze se opravdu nevztahuje jen ke psům! Se zájmem si přečtu, jak jste řešili „komunikační zádrhel“ s kočkami (a že tam jich je!), papoušky, želvami… Vždyť to je právě na soužití člověka a zvířat to nejzajímavější – když se snaží si navzájem porozumět a obvykle si i vyjít vstříc 🙂
A myslíš,že je fakt nutné psát o tom, jak to je mezi mnou a Noriskou? Když říkám (a to bys musela slyšet ten tón hlasu) : Paní Norisová,prosím Vás,slezte z tý knihovny dolů, nic se Vám nestane. (opakuju to stejným tónem asi 5 x) A bojínek Noriska teda sleze, já ji ujistím, že je vše OK,vezmu ji do náruče a odnesu na gauč. A na knihovnu vylezla jen proto,že nějakej třídič (rozuměj dement) z vejšky hodil sklo do kontejneru a ji k smrti vyděsil ten rachot.
Nad Kačenkou jsem se naučila mluvit jásavým hlasem,takže třeba 20x za den ji zdravím a říkám jí,jak moc jí to sluší. Ona se nechá podrbat a má dobrou náladu. Na Pitinu mluvit netřeba,ta se koukne a vidí..má mě přečtenou. Já ji taky. majolenka trpí selektivní hluchotou.Pokud ji zrovna rozespalou nechválím, tak neslyší.
Kočku svojí důslednou pevnou vůlí naučíš,že něco nesmí, ale hádej,co dělá,když tam nejsi? Takže všem ukážu cibuli, prkýnko a stejně někdo vyskočí na linku,aby si ověřil,že fakt krájím tu ukázanou cibuli…. atd..
ale reagujou na : Nehrab! Stačí! a na Ticho tady bude! a pak na kapsička, masíčko…a kocour, když zavolám z kuchyně: kamaráde! Tak naběhne tak rychle… ví,že mu dám kondenzovaný mlíko,co si leju do kafe. Kdybych hulákala Miňáku pocem! , tak nepřijde. (chuckle)
Víš, tvá komunikace s osmi kočkama, které dokážou žít na jednom fleku, musí stát za to 😀 Ovšem žasnu, jak to na tom jednom fleku zvládají… (wave)
někdy by si nekočičí lidi museli myslet,že jsem magor 😀
A ticho tady bude! Jóóó, to u nás taky platí a na všechny i ten pták zmlkne. Jedině na přednostu to neplatí, prostě nemá správný výcik. 🙂
Pche – tak to je povel, na který nereaguje nikdo, přednostu nevyjímaje. Akorát dneska to zafungovalo tak, že se psí klubko, i s kocourem v roli aktivního rozhodčího, odvalilo „hrát“ na chodbu – tak to už je velký úspěch ve výcviku (chuckle)
No nevím. Zatím jsem spíš nad psy bádala nad kočkami, proč to nebo ono dělají. Přehnaný obranářský pud člověk u kavalírů většinou neřeší 🙂 Zatím jediné, čím mě překvapily, bylo to, že pokud se jich nějaký pes bojí (ano, i tací jsou), tak si z nich naprosto bezostyšně dělají srandu. Když se vyděšený uštěkanec konečně zklidní, tak stále klidná kavalírka umí vrknout jen tak koutkem huby- a pak zlomyslně sleduje, jak se vyděšenej chudák zase svíjí strachy. Vždycky je napomenu, že to nesmí, ale pohled, který na mě psice upře, je jednoznačný- vždyť je to jenom sranda 🙂 Přeborník byla Borůvka, Karamel má slušně našlápnuto a Světlucha se nezdá, ale umí to taky. Sama je ve styku s cizími psy velmi opatrná, ale ne ustrašená. Nicméně k lidem jsou vlídné, byť netvrdím, že ke všem se hrnou (Světluch rozhodně ne,i když má své oblíbence, zato Karamel je toho názoru, že má být celosvětově obdivována) 🙂
Matyldo, znám psíky, které by před strakaticemi v hrůze couvali (a je mi jich líto) a protože jsem tvoje holky už párkrát viděla, tak si jejich zábavu umím představit. kavalírky jsou malé pejsky, zatraceně roztomilé, ale jsou to psi – myslící bytosti, a těm není zlomyslnost cizí. 😛 Eh, taky bych mohla vypravovat aneb Berry a její „etuda kokety“. Chudák pes, který jí na to skočí! 😀
Za fotky se neomlouvej DEDE, jsou krásné.
Jde o to, co zachycují a ne o kvalitu zaostření.
Porozumět naší kočičce Hepince je na doktorát z vyšší kočičí školy. Ona je hodně svá. A jak milovala a léčila mého autistického syny Petra, mám dojem, že na sebe něco z jeho chování něco přebrala.
Navíc se teď odstěhoval ke své přítelkyni a ona to docela těžce nese. A do toho Fousín, kterého opravdu nemá ráda. Takže nám čas od času utíká do psychosomatických onemocnění, jak nám ostatně potvrdila naše veterinářka.
Ale je naše a máme jí rádi.
Nebylo by řešení aby se přestěhovala k synovi?
Nebylo. Hepinka je čistě paneláková kočička a syn je na vsi v rodinném domku.
Tak i v rodinném domku může být pouze uvnitř, nikde není psáno, že musí chodit ven. A myslím si, že jí opravdu její pán chybí. Pomohla ona jemu, není teď na čase pomoci jí? Četla jsem krásný bonmot – se zvířetem prožijeme pár krásných let, ale ono s námi prožije (většinou) svůj život celý. A kočky jsou vázány na lidi, a ne že ne. Zvlášť kočky na chlapy, kocouři zas tihnou k ženským, aspoň u nás to tak je…
Toro, nedovedu si to dost dobře představit, držet kočku v domku doma. Předpokládám, že přes léto bude věčně otevřeno – do všech oken sítě? Věčně hlídat dveře?
Otázka je, jestli by nestálo za to to zkusit – třeba by jí polovenkovní život vyhovoval (pokud to tam lze). Samozřejmě se tím výrazně zvýší riziko úrazu. Ale zase pokud je nešťastná a nelepší se to, také jí to život zrovna neprodlužuje. A může začít s nečistotností a to je pak průšvih.
No naše kočky maj dveře dokořán a jdou stejně max na dvůr. Jak jsou starší, už nikam nelundaj. A ano, když tak sítě a zavírat dveře. Já neříkala, že to je jednoduchý, ale kočky fakt stres blbě snáší a na lidi fixovany jsou, i když si někdo myslí, že ne. Dá se udělat i venkovní výběh, kamarádka co má chovnou stanici oplotila důkladně zahradu… Leccos lze, ale…
Toro opravdu to nejde. Domek není oplocený a Peta se stará o postiženou přítelkyni, která nechodí ani nevládne rukama.
Hepinka dlouhosrstá a venku nikdy nežila.
Snažíme se jí zajistit klid, nechat jí být a zbytečně jí nestresovat. Upřednostňujeme jí i před Fousínem.
Nemyslela jsem to zle. Jen člověk někdy to nejsnazší řešení nevidí. Už jsem ticho.
Toro, nemusíš být zticha – bylo by to řešení. Teoreticky.
Jenže Míša ví, co nevíme my – jak se v tom domku žije, jak moc by měl její syn na Hepinku čas, jak by se tvářili další lidé v domku na kočičku, zda tam třeba není pes a další věci.
Zvířata jsou holt také někdy do jisté míry oběťmi okolností. Berry taky ještě úplně neodpustila Markovi, že se odstěhoval… (inlove)
Petro, jde to. Minimálně deset let jsem žila s kočkami v domě se zahradou a kočky byly jen čistě domácí, nikdy nechodily ven. Okna, kterými se větralo a která byla taky v létě celý den otevřená, jsme měli zasíťovaná. A vchod do domu z ulice i východ na zahradu byl vždycky přes dvoje dveře s předsíňkou, takže se dalo jednoduše zajistit, aby tam nebyla žádná kočka, když se otevíralo ven. Ale chce to, aby dům šel tak uzpůsobit, a především naprostou spolehlivost osazenstva. Za celá ta léta mi žádná kočka neutekla. Ovšem je to náročné a ne každý na to má podmínky nebo povahu.
Míšo, přemýšlela jsem o Hepince a napadlo mě, že Io pomáhala Melly s nějakými kapkami, když se snažila ji zbavit strachu ze všeho. nevím už přesně, co to bylo (nebyla to šanta nebo tak), ale věřím, že pokud nakoukne, tak to upřesní. Psychosomatické potíže jsou špatné – jednak jimi zvíře opravdu trpí a pak, dokud se nevyřeší opravdová příčina, tak léčba potíže vlastně jen „odkládá“.
Kočky jsou složití tvorové – kolikrát jsem si už pochvalovala, oč snazší je komunikace se psem, už proto, že on obvykle komunikovat chce. Ale když se kouknu do Berryino tmavých očí a vzpomenu si, kolikrát jsem už marně řešila situace, kdy jsem měla dojem, že volím z možností „je ta čuba opravdu tak pitomá nebo si ze mě dělá srandu?“ a většinou to dopadlo pro tu srandu nebo hůř, nepochopení, tak si s tou jednoduchostí psů opravdu jistá nejsem 🙂 Ale jak říkám, oni jsou ochotnější to se svým člověkem řešit, než bývají kočky… 🙂
Bachovky proti stresu jsme už zkusily a moc to nepomohlo. Ona Hepča je opravdu svá.
Já si právě nejsem jistá, jestli to, co zkoušela Io, byly bachovky…
Když ona ani není moc mazlivá, viď, tak jak jí člověk může pomoct? (inlove)
A ještě ke včerejšku – mám radost, že jste si to v Římě užili a potěšila ses (inlove) Těším se na článek a na fotky a jen připomínám, nejzajímavější jsou tvoje dojmy – hledej důvod, proč ten Řím tak miluješ, proč je to právě tohle město, které se ti zapsalo do srdce:))
Článek bude, jen prosím o strpení.
Musím v práci vše dodělat.
Dojmů letos bylo dost.
Míšo, já na tebe nespěchám – klidně si ho nech na sychravé dny, kdy se nám bude po sluníčku stýskat. Momentálně ho mám plné zuby… se psy můžu ven jen ráno a sama to přes den taky nepřeháním. nemám ráda vedro! Teď to zachraňuje jen ta delší noc, že přece jen stačí interiéry zchladnout…
Závidím, hnusně závidím, to výrazné večerní ochlazení!
A já si ještě rychle užívám teplíčka, neb od pátku má k nám dorazit Sibiř (headbang) – to už na žabky asi nebude ;(