V České republice pracuje ve zdravotnictví cca 250 tisíc pracovníků (data ÚZIS k 31. 12. 2014). Z toho je přibližně 120 tisíc registrovaných zdravotních sester, další jsou laboranti, fyzioterapeuti, zdravotní asistenti a dalších nelékařští pracovníci.  Je to obrovský počet lidí, kteří pracují v tzv. pomáhajících profesích.  To je termín, který zahrnuje všechny ty, kteří se v praxi i teorii zaměřují na pomoc druhým.

Jaké charakterové vlastnosti by měl mít takový člověk? Měl by být empatický, důvěryhodný, trpělivý. Měl by být odolný vůči stresu, dostatečně sebevědomý, aby zvládl i náročné situace.  S velkou motivací pomáhat. S příjemným vystupováním a schopností vlídné komunikace. Kde vzít 4000 takových pracovníků?

Ve zdravotnictví se v několika posledních letech odehrává spoustu nového, tak trochu i revolučního. Především ve vzdělávání. Dávno již nestačí středoškolské vzdělání. Sestra musí absolvovat bakalářský program na vysoké škole, aby mohla nastoupit do zaměstnání. Výjimky neexistují. Studenti s maturitou na střední zdravotnické škole jsou zdravotničtí asistenti. Jak název napovídá, měli by asistovat sestře při výkonu své práce.

Ovšem ani bakalářským titulem to nekončí. Je třeba se specializovat na práci v jednotlivých oborech. Takže následuje vzdělávání v oboru intenzivní péče, instrumentování na operačních sálech a specializace na jednotlivé obory.  Studium je prostě dlouhé a náročné. Sestra je plnohodnotnou pracovnicí až po několika letech praxe.

Ale v drtivé většině je to také žena (mužů je mezi námi málo), která má kromě svého zaměstnání rodinu, mimopracovní zájmy a koníčky a hlavně malé děti.  Postupem času také přibude péče o staré rodiče. Nežije jen svou prací, chce se bavit, sportovat, jezdit na dovolenou, posedět v kavárně, žít běžný život. Není to Matka Tereza.

A tady je zřejmě ten zádrhel. Sestra je společností vnímána jako osoba, která je vždy po ruce, ochotná a vstřícná. Je po ruce 24 hodin. Stačí zazvonit.

Proč je nás, sester, málo? Proč chybí nelékaři (to je tak divný termín, že i Word mi to automaticky opravil na „mlékaři“) napříč celou republikou? Mluví se o nízkých platech. Ano, nějak se na sestry zapomíná, nemají svůj vlastní „Sesterský klub“, odborovou organizaci, která by byla vidět a hlavně slyšet se svým protestem proti ohodnocení jejich práce. Ale není to jen otázka výše platu.

Samozřejmě se do práce chodí za mzdu, není to však jediné kriterium. To další je pracovní prostředí, kolektiv, zájem zaměstnavatele. A také únava, přepracovanost, fyzická zátěž. To jsou dvě misky vah na obou stranách. Práce ve zdravotnictví je tvrdá, těžká a velice zodpovědná. Každé pochybení může mít fatální následky.  Přestaňme proto mluvit ve vzletných větách o tom, že práce sestry je poslání. Ne, je to zaměstnání. Má za ně být odpovídající hodnocení a také následný odpočinek. Čas na ten běžný život.

A zároveň také čas na to, v klidu tu práci vykonávat. Nezastupovat současně místo sestry, pomocného pracovníka, administrativní síly, uklízečky apod. Mít se na koho obrátit v případě nutnosti – na svoje nadřízené nebo kolegy. A často také na ochrannou službu, strážníky nebo policisty. Útoky na zdravotníky se množí, snad každý čelil ve své praxi hrubým nadávkám i fyzickému útoku. Pomluvám a agresivnímu jednání, nechutným telefonátům. To je druhá strana mince v tom krásném povolání, kde je většina žen.

Pracuji ve velké nemocnici, která má více než 1500 zaměstnanců v nelékařských profesích. Soustřeďuje se sem také náročnější péče, s tím samozřejmě souvisejí i vyšší nároky na teoretické i praktické znalosti a um lékařů i nelékařů. Pracuji zde mnoho let a vím, že převážná většina z nás má nemocnici ráda.

Jsme pyšní na to, co umíme, jsme hrdí na to, jak je nemocnice krásná a moderní. Postupně se opravují i ta místa, kde to tak pěkně nevypadá. Každá nová ambulance, každé nové lůžko na pokoji nám udělá radost. Věnuje se pozornost jak stížnostem, tak poděkováním od pacientů. Asi nejsme všichni ti trpěliví, vstřícní a empatičtí, ale vybrali jsme si toto povolání a chceme se pacientům věnovat profesionálně a zodpovědně.

Dede: Děkuju Dalmi za článek, který pořád ještě slušně hovoří, ač by měl křičet. Sester je opravdu málo, jejich platy jsou vzhledem k jejich vzdělání a odpovědnosti tristní a pro veřejnost jako by byly vedle lékařů neviditelné. Přitom kdo z vás ležel někdy v nemocnici, tak víte, kdo se kolem vás točil většinu času – sestry. Lékaři bývají pro pacienty k dosažení hlavně o vizitách – někdy jen o vizitách.

A třeba jste už leželi v nemocnici a ty sestry prostě pořádně k dosažení nebyly… Možná někde někdy sestry svoji práci flinkají, ale většinou – a jak čas jde tak by se dalo říct, že skoro pravidelně, je to tím, že jich je na práci prostě hrozně málo. Sestry nejsou. Proč? Proč studovat mnoho let a pak vykonávat po dlouhé směny těžkou práci za mizerný plat s tím, že se na vás pořád ještě leckdo dívá jako na tu, co „převlíká postele“?

Právě v tom je další zádrhel – ty platy jsou jen část problému, protože chybějí i ti, kdo by měli v nemocnicích dělat ty méně kvalifikované práce, tedy pomocný personál. Dále podpora vedení – ale to už napsala Dalmi.

Přesto sestry potřebujeme a kdo je nepotřebuje teď, bude je určitě potřebovat v budoucnu. Napněte uši, kdykoliv uslyšíte něco o poměrech ve zdravotnictví – zajímejte se, zda se někdo zajímá o sestry! Pokud máte někdo slovo a vliv, zajímejte se o sestry! Až bude zase před volbami, všímejte si, kdo se zajímá nejen o lékaře, ale i o sestry! Protože i vy můžete ležet v nemocnici na posteli a marně mačkat zvonek, protože nebude mít kdo k vám přijít.