Máme tady třetí stoslůvkový víkend. Pište, tvořte, bavte se, svými výtvory i tvorbou ostatních! Zkoušejte, co zvládnete – není to soutěž, vítán je každý autor:)) A dnešní téma?
Tak tohle bylo naposled
Připomínám pravidla:
Zúčastnit se může kdokoliv, není to literární soutěž, je to popíchnutí kreativity, trocha legrace a zkouška, kolik toho dokážete vtěsnat do sta slov:))
Forma je libovolná, můžete napsat příběh, úvahu, popis čehokoliv, rozhovor. Podmínky jsou jen dvě – text má přesně 100 slov a musí v něm být jasně znát zadané téma. Nemusíte název tématu citovat, ale musí to tam být.
Drabble pište do nedělní půlnoci do komentářů na této stránce.
Protože v diskuzi nejspíš budou i reakce na ona zveřejněná stoslůvka, prosím napište před text vašeho drabble prostě DRABBLE. To slovo se do celkového počtu slov nepočítá. K drabble můžete napsat i poznámku, samozřejmě ji označte slovem POZNÁMKA, abychom věděli, že tady se už slova nepočítají:))
Pracovní přípodotek:
Pro ty šťastné, kteří nikdy nemuseli počítat znaky nebo slova ve svých textech, přidávám radu: ve wordu existuje nástroj, který se jmenuje Počet slov. Když píšete, vidíte počet napsaných slov v levém dolním rohu stránky. Toto počitadlo reflektuje každý znak, který jste napsali.
Co když ale zkoušíte různé varianty? Netřeba psát každou zvlášť – když dáte text do bloku, tak vám ono počitadlo vlevo dole řekne, kolik slov má ta označená část textu (blok). Tak vidíte – počítání slov není žádný problém dokonce ani pro ty, kdo mají nedostatečný počet prstů:)))
A ještě novinka: pokud drabble nestihnete napsat do uzávěrky, ale téma vás oslovilo, napište i později – jen dejte na příspěvek avízo do aktuální diskuze. Jinak by čtenáři váš výtvor pravděpodobně minuli 🙂
DRABBLE
Otočil se, pousmál a zamával. Metro se rozjelo. Hlavou mi běželo, jaká to byla velká náhoda, že jsme se dneska ráno potkali. On se vracel po noční domů, já od zubaře. Měl starost, jak to mám se zuby a jestli netrpím bolestí. A jen tak mezi řečí utrousil, už mám hodnoty na transplantaci. Vyděsila jsem se, ale on se smál, budeš chodit se mnou a bavit mě, abych se nenudil. Už zase! Nikdy jsem nevěděla, jestli mluví vážně, nebo si dělá legraci. Jela jsem metrem a myslela na to, co ho čeká. To jsem ještě nevěděla, že se vidíme naposledy.
Poznámka: potkali jsme se v pondělí, ve středu syn zemřel. Už je to rok a půl a já tomu pořád nemůžu uvěřit…
(h) Olčavo, mně původně napadlo něco podobného, ale nechtěla jsem to zpracovávat, protože je to až moc těžké. Můj poslední rozhovor s maminkou byl taky o zubech, já jsem šla od zubaře a maminka se mě ptala, jak jsem dopadla. Pak jsem ji odvezla do nemocnice, aby jí tam pomohli, a ona tam zemřela, druhý den ráno mi volali. Když jsem tam pak došla, zjistila jsem, že se na ni úplně vykašlali. Už to bude dva roky, dodnes je mi z toho špatně.
Děvčata drahá – tolik smutku. Hladím po tlapkách, slova nestačí …
Taky nevím, co připsat… (hug) (h)
(h)
tapuz, je mi to moc líto,těžké loučení. (h)
(h) (hug) Olčavo! (hug) (h)
(h)
to je tak smutné, že nevím, co napsat
Olčavičko ! ;( (h)
to je moc smutné. Tak by to být nemělo… (u)
Olčavo (h) To je tak hrozné, že nevím, prostě nevím, co bych řekla.. tak snad aspoň na dálku obejmout (hug)
Olčavo, to je strašný….
Jste všichni úžasní! Děkuju (h) Já se dostanu ke komentářům jednotlivých drabblíků, ale později 🙂 To jen abyste věděli, že jsem je už četla! 🙂
A vítám novou autorku – Gleti (wave)
Ligget se
1788 Braunschweig
Drabble:
Před pololetím kantor vždycky nestíhá. Tak jsem si řekl, že třeťáčkům strčím úkol, s kterým budou mít co dělat až do konce hodiny, a dorazím mezitím všechny resty. Sečíst čísla od jedničky do stovky by je mohlo zaměstnat na dlouho.
Sotva jsem se zabral do práce, vyrušil mne takový malý tuctový chlapeček. Přišel k mému stolu a povídá: „Tádýjéto. 5050.“ To bylo naposledy, kdy jsem o Carlu Fridrichovi prohlásil, že je tuctový. Hned druhý den jsem mu zajel do Hamburku koupit pořádnou učebnici aritmetiky, aby se v mých hodinách nenudil. Příští školní rok jsem mu gratuloval k přestupu na gymnázium.
Závěrečná poznámka:
hovoří učitel Carla Fridricha Gausse jménem Büttner. Nejsou přesně známy pohnutky, proč zadal žákům tuto úlohu, ale malý Carl ji vyřešil brilantně. Uvědomil si, že 100 plus 1 je 101, stejně jako 99 plus 2 atd. Takových dvojic je padesát, takže stačí 101 vynásobit 50 a máte výsledek. Učitel rozpoznal žákovu genialitu a začal rozvíjet jeho matematický talent. Díky péči tohoto učitele a jeho asistenta Martina Bartelse mohl Gauss odstartovat kariéru přechodem na gymnázium a následně i na univerzitu.
Malý Carl mluvil místním nářečím, Ligget se se ve spisovné němčině řekne „Hier liegt sie.“ Pronesl to, když pokládal početnici s výsledkem na učitelův stůl.
jeden z mých oblíbených fandomů – věda o 100 slovech – nesmí chybět.
JJ, moc pěkné. Jako kdyby to navazovalo na ten můj maturitní. Já měla na gymplu matiku moc ráda, a jelikož jsme byli přírodovědný gympl, tak jsem si jí užila, měli jsme spoustu matiky. Sice jsem pak šla studovat jazyky, ale té matiky mi bylo líto. V nejskrytějších zákoutích svých tajných tužeb a nesplněných přání toho lituju dodnes 😀 .
Moc pěkné, dneska se přiřadím – tentokrát jsem se taky pokusila o vědu ve 100 slovech:
Další nepovedené rozdělení buňky. Došlo k příliš mnoha chybám v přepisu dědičné informace. Tak tohle bylo už skutečně naposledy, všechny kontrolní mechanismy selhaly, další porucha už se nedá opravit.
Je nutno aktivovat enzymy, které rozruší jádro a rozštípou DNA na kousky. Jednotlivé fragmenty je třeba obalit do buněčné membrány a takhle postupně rozebrat celou. S tím, co zbyde, už si makrofágy poradí, pohltí a zpracují vše. Nezůstane ani hrobeček.
Ale chybět nebude, nahradí ji jiná buňka, která vznikne dělením a diferenciací z buňky rezervní.
Co z toho plyne? Nikdy nepotkáte dvakrát úplně stejného člověka, každý z nás se neustále přetváří.
Poznámka. Tak tohle byl pokus o popis apoptózy, programované buněčné smrti. Je to přirozený mechanismus obnovy buněk organismu. Jednou z příčin, proč dochází k nádorovému bujení, může být to, že mechanismy, které normálně apoptózu vyvolávají, jsou nějakým způsobem porušené, a tak se buňky, které nemají v pořádku dědičnou informaci, mohou dále dělit a s přidružením dalších poruch v genetické informaci stoupá riziko jejich nádorové transformace.
HCHO, to je velmi zajímavé čtení. Dost mne dostalo „Nezůstane ani hrobeček“. Ještě že má organismus ty rezervní buňky.
Jsou nějaké buňky, které se nedokáží takto opravit? Napadají mne axony, které vedou vzruchy z světločivných buněk na sítnici do mozku, jestli se nemýlím. Našlo by se i něco dalšího?
JJ, jako vždy super 🙂
O učiteli s velkým U (inlove)
Podle mých zkušeností by byl malý Carl vykázán zpět na místo a musel by čekat, až dopíšou ostatní. Kdyby trval na tom, aby se učitelka podívala, dostal by poznámku, že vyrušuje 😛
Vím, že jsou i ti s velkým U, jen jsem jich za školní docházku svých dětí potkala moc málo… 🙂
Díky! Přečetla jsem vše i na slzy došlo,jste výborní.
Klobouk dolů.
2. drabble
Džbán přetekl
Konzultace v manželské poradně se chýlila ke konci a já zadržovala pláč zklamání a vzteku.
Už víc jak rok se naše manželství potácelo v krizi. Nedostatek peněz, manželovy návštěvy hospod a jeho pozdně noční návraty, kdy celý svět hlasitě obviňoval z nefunkčnosti, na něm zanechalo hořkou stopu.
Měli jsme však dítě. Ve snaze zachránit rodinu jsem vyhledala poradnu. Dnes měla být druhá návštěva. Bohužel před odchodem u nás zazvonil jeden z jeho kámošů z mokré čtvrti, a tak mě poslal napřed se slovy, že určitě dorazí, jen tady s Petrem prohodí pár slov.
Nedorazil. Druhý den jsem zažádala o rozvod.
Ach, tak tento je ze života …
To muselo byt hodne teske rozhodnuti, ale aspon to bylo opravdu naposledy. Sedet doma a cekat kdy se vrati a v jakem stavu, to neni nic co by clovek chtel opakovat
mě napadly hned dvě drabble
1. Průšvih
Nemohl jsem odtrhnout zrak od vzdalující se modré planety. A nebyl jsem sám. Vedle mě stál náš komandér a smutně se loučil se Zemí.
Jeho zármutek byl oprávněný, to kvůli němu naše expedice skončila předčasně. Senát nařídil náš návrat, poté co se provalil jeho románek s pozemšťankou. Ani se vrchnosti nedivím. Komandér musel ztratit rozum, když porušil mezigalaktické směrnice nějakým pofiderním neposkvrněným početím.
Vše prasklo, když se provalilo, jaké schopnosti zdědil jeho potomek. Tu transformoval vodu ve víno, tam multiplikací několika chlebů nasytil tisíce.
A protože to nebyl komandérův první prohřešek, bylo všem jasné, že už se na Zemi nepodívá.
To je pekne! Klidne se to tak mohlo stat. To je cisty fantasy genre, fantasy ja mam rada.
Moc dobré 🙂 parádní drabble. Má švih a super závěr 🙂
Moc se mi to líbilo – už pan Däniken říkal, že tu dávno byli mimozemšťané (chuckle) , a hele, nakonec měl pravdu!
Tak to je perfektní drabble 😀 .
🙂
Gleti, to je paráda (rofl)
DRABBLE
„Tož totok bylo naposledy!“ brblal malý Francek a držel si pozadí, na který mu „vysvětlil dobré chování“ pan řídící Franc. „Příště se na vás nachystam!“
Příště bylo cobydup! Za záměnu jmen v hymně (místo Habsburského zařval Francek Habruského – místní žid) byl odpoledne povolán do řiditelny. Ovšem pozadí již bylo vycpáno vystřiženými čtverci z tatova kožuchu. Ale Francek stejnak neunesl tíhu situace a při první ráně rákoskou povolil „zadní ďurku“ s náležitým zvukovým a čichovým doprovodem, že paní řídící, jdoucí kolem, skončila v kredenci se svátečníma hrnečkama.
„Ven prasáku!“ Francek vystřelil jak srnec. Je pravda, že v ředitelně byl letos naposled.
——————————–
Další stoslůvko ze stařečkova života. A dohra oné příhody – výprasku stejnak ušli, neb v zimě si šli tata pro kožuch a na zádech zela díra velikosti dvou školních atlasů. Je jasné, že stařeček ty čtverce už na prdelce neměli, protože si s něma obalili saňky, aby jich nezebalo … myslím, že s tym měli počkat (rofl) !
Poznámka – dneska jsem těch sto slov natrefila hned napoprve (nod)
Jupí – naši stařeček – prima primissima
Ygo, moc hezké 🙂 stařeček bodují 🙂
Moc pěkné! Ty čtverce z kožichu mi připomněly nějaký starý film s Jindřichem Plachtou, kde taky vyplácel kluky na zadek a do kalhot jim dával čepici. Už nevím, jestli to byli Kluci na řece, nebo nějaký jiný film.
To byl film Nebe a dudy (rofl) …
Díky za upřesnění 😀 .
ano vynalézavost malých kluků nezná hranic.
také mám pár v zásobě z otcova dětství, doufám, že je někdy použiju
Ygo, ty a stařeček fakt nezklamete 😀 .
Moc povedené 🙂
Když jsme se posledně pokoušeli o drabble, začala jsem si vymýšlet příběh, který se mohl odehrát někdy v předhusitské době na nedalekém hradě. A letos se mi zachtělo se tam vrátit…
Drabble:
Cimburk se pomalu probouzí do nového rána. Jen Svatava není ještě oblečená a nespěchá do kuchyně jako jindy. Klečí u lůžka a modlí se, dnes déle než obvykle. Strýc Jan svou schovanku naučil odevzdat každý den Božímu vedení a dnes je bude obzvlášť potřebovat. Nakonec se s povzdechem postaví k oknu a hledí ven.
Ze zamyšlení dívku vyrušily známé zvuky. Usmála se a rychle vklouzla pod přikrývky. Přivírá oči a hledí ke dveřím. Do komůrky tiše jako myška vchází Máří.
„Děvenko moje, dnes je to naposled, co jsi tu spala jako svobodná dívka,“ utírá slzy stará chůva. „Vstávej, je čas.“
Jé – to je romantické. Doufám, že se manželský život Svatavě vydařil, manžel byl hodný a děti zdravé.
a pekne stare ceske jmeno. moje sestra je svatava, ja jsem vaclava ale odjakziva se mi doma rikalo vendulka.
Krásné. Tak jen doufám, že jí nový život vyšel.
MaRi, těším se, až ten příběh budeš mít celý, to bude skvělé čtení, když ty stoslovné upoutávky jsou tak skvělé.
nádhera. těším se na další vyprávěnky o Svatavě.
Když jsem tentokrát viděla téma, napadlo mě něco tak nevýslovně smutného, že jsem to ani nechtěla psát. Tahle svá nejsmutnější naposled se snažím držet na uzdě, aby na mě moc nevyskakovala.
Ale pak mě napadlo, že jsou i jiná naposled, veselá, úlevná i sladkobolná, jako třeba tohle:
Drabble
Je skoro léto, tak lehké šatičky, dnes možná trochu slavnostnější, a jdeme na to. Jako vždycky, stejná cesta, stejní lidé, stejná chodba. I podobný papír už jsme dostávali víckrát, jenže dnes je to nějak jiné, je to naposled. Naposled se za námi zavřou dveře třídy a čtyři roky jsou za námi. Snad náhoda tomu chtěla, že byly tak hezké. Tak ještě dojít kousek k silnici, ještě jsme spolu, jako vždycky. A tam se rozcházíme, poslední pozdravy a každý jdeme do svého života, kdoví, co nám přinese. Jak je ta písnička – skončili jsme, jasná zpráva. Měli jsme ji jako maturitní hymnu.
Moc pěkné. 🙂 Ale jako maturitní hymnu bych to nedával. Vždyť to byl vlastně nový začátek. 🙂
Něco končí a něco začíná … tak to jde po celý život.
Tapuz, tvoje drabble mi vybavilo poslední dny ve škole a na internetu, kolikrát si vzpomenu. Internát byl trochu v rozpadu, a po nás tam už nikdo nebydlel, my jsme byli ti poslední. Pamatuju si jak jsme tam seděly na postelích, poslední den, poslední lidí v budově, sbalení, s vysvědčením, nás pět co jsme spolu bydlely v jednom pokoji od prvního ročníku a i přes různé hádky a neshody jsme si ani jedna nikdy nepožádaly o přeřazení do jiného pokoje. A v celé budově bylo takové ticho, jako by odešla její duše s našimi studentskými lety. Už jsme se nikdy nepotkaly.
Bylo vás pět 😀 ! Jojo, tak nějak to bylo. Konec gymplu byl zásadní zlom. Začalo sice zase něco dalšího, taky pěkného, ale úplně jiného. Prostě skončil bezstarostný život. Ale je to normální, prožil to tak či onak každý z nás.
hele muj komentar je presne sto slov, to je nahoda
Jejda, kdeže ty doby jsou 🙂 líbilo.
Díky.
My jsme se ještě viděli na maturitní rozlučce, ale to bylo stejně sldkobolné. Bohužel s některými jsme se už neviděli.
Už máme i takové, s kterými už se nikdy neuvidíme. Už na ně můžeme jen vzpomínat.
Tapuz, díky za krásné drabble, připomnělo mi to, jak jsme po maturitě šly my čtyři kamarádky za školy a patřil nám svět. Díky.
Taky vzpomínám, bylo to fajn. Pěkné stoslůvko 🙂
Název: Bez oddechu
Drabble:
„Ty troubo,“ sundává mě domácí ze své ruky. „To bylo naposled, rozumíš?“
Má dávat pozor. Nejsem kotě, jsem bojovný, silný, šlachovitý kocour, který je pořád ve střehu. Musím. Co se mihne z boku, kde nemám oko, prostě chytím, přeperu, sežeru. Jinak bych tak dlouho venku jednooký nepřežil. Takže když mě při hlazení (které miluju) rukou podebrala ze strany, kde nic nevidím, vyhodnotil jsem to jako útok a už to jelo.
„Vyjel jsi jako had,“ vyhodnotí domácí. „Jen jsi trošku zapomněl, že už nemáš ty žuby žahnutý. Takže naštěstí nekoušeš, ale jen žužláš. Tak už se daleko od domova nepouštěj, jasný?“
Poznámka: Silver hlazení opravdu miluje a moc si ho užívá. Bohužel opravdu ve chvíli, kdy pohnu rukou tak, že to vyhodnotí jako útok, mi visí „zažužlanej“ (zakousnutej napsat nemůžu) na ruce a brání se proti neexistujícímu nepříteli. Nemám mu to za zlé a už se ani nelekám, jen je mi vždycky tak trochu smutno – nemají to ty staré kočky lehké. Přesto, že je u nás už dlouho, pořád instinkty pracují. Je prostě pořád ve střehu…
Dobré! 😀 Ale prosím tebe, jaký žuby žahnutý??
No on v podstatě nemá skoro žádný 🙂 ty žahnutý jsem myslela zajedno kočičí špičáky, kterýma normálně kousnutí dost bolí, ale Silver špičáky nemaje, jen žužlá…a ten název jsem si „vypůjčila“ z jedné vánoční reklamy, už asi desetileté…
ten anonym jsem samosebou já, ale to je asi jasné 🙂
Silver je starý pirát, ten nedá svou kůži zadarmo … doufám, že se bude ještě pár roků zažužlávat.
miluji kočičí storky, připomínají mi to, co mám doma. Taky bydlím s jednou žužlavicí
Krásný.
Moc milé zažužlané kočičí čtení.
Drabble:
„Kde zas lítáš? Potvoro černá! Tak to bylo naposled. Příště už tě z vodítka nepustím!“
Jenže vím, že to vydržím tak týden. Nejvýš dva. On srnky nehoní, lidí si nevšímá, malé psy nežere. Velké nesežere. Tak co? Je mi deset, dvanáct, patnáct a všechna nebezpečí naštěstí ještě nevidím.
On je můj nejlepší kamarád. Ale spoustu věcí si zkrátka vždycky udělá po svém. Paličák jeden. Miláček můj.
Je mi devatenáct. Večer pojedu na kolej. Pošmourné listopadové nedělní odpoledne. Dneska ani jednou nezdrhnul. Zvláštní.
V úterý za mě musel rozhodnout táta.
Ta nedělní procházka byla naše poslední. Myslím, že on to věděl.
To znám. O mé Mummy taky musel rozhodnout táta.
Krásné drabble. Smutné, ale tak to prostě bývá.
A když se člověk nemůžet rozloučit osobně, bolí to dvojnásob.
Když pak někdo na tvůj žla prohlásí, „byla to jen kočka“ máš chuť ho zavraždit
koukám, že neumím psát. Místo žal, píšu žla
gleti, ja to proste nikomu nerikam, ze nam umrel pejsek. reknu, ze jsme meli umrti v rodine.
Drabble
Pojď, děvče, pomůžu ti, vím, že už nemáš klouby ohebné tak jako dřív. Došlápni pomalu, nespěchej, já počkám. I všichni ti muži v nažehlených kalhotách a bílých košilích počkají. Stojí tu v pozoru kvůli tobě, má milá. Však ty si jejich pozornost zasloužíš.
Neznáš slova jako vlast nebo hrdinství, ale tu těžkou práci jsi dělala poctivě a s plným nasazením a to je víc, než jak pracuje leckterý člověk. Mohla jsem se na tebe spolehnout zrovna tak jako ty na mě, my dvě jsme prostě byly tým.
A tak i dnes jdeme spolu, jako pokaždé, i když je to naposled……………….
Poznámka : Odešla Bretagne, poslední pes, který se podílel na záchranářských pracích po pádu WTC.
To je krasne napsane Hanco. Video jsem videla na facebooku, malem mi tekly slzy pro pejska, tolik lidi zachranila za svuj zivot.
Díky za to drabble, krásně napsané. Bylo to moc pěkný článek o Bretagne, v té záplavě ošklivostí. Totálně mě dostal a tvé drabble také.
Moc hezky napsané. Bretagne si tohle drabble zaslouží.
Líbí se mi, že jsi tak silnou chvíli dokázala podat bez zbytečného patosu.
(mimochodem všimli jste si, jak rozdílný význam má slovo „patetický“ v angličtině a češtině?)
Hančo, to je nádherné drabble, nemám slov, kterými bych pochválila.
Drabble
“ Tak tohle bylo naposled milá Michalko, co jsi zase sežrala mléčnou čokoládu s oříšky na posezení.
Jen si vzpomeň, co Ti říkala dietka, že když sladké tak jednu kostičko hořké.“ nadávám si v duchu.
Když já to sladké mám tak ráda, nahodí mě to a povzbudí. Zase vůbec nemusím chipsy a jiné slané pochutiny. A já si dám 30, ne tak dobře 40 minut rotoped.
Už se těším na dovolenou do Říma, tam si dám zmrzlinu a Tartufo na Piazze Navone. Totiž tam se nespravím, protože budu hodně chodit pěšky. Pokaždé když odlétáme domů, jsou mi kalhoty volnější v pase.
Jsem zvědavá, jestli to doopravdy bylo naposled (rofl) …
Hm, můj první nápad se také týkal závislosti, a to na knihách.
Přestože mím padesát pryč, když se do některých knih začtu, nevím kdy přestat. Klidně na jeden zátah bez spánku.
čokoláda je moje druhá závislost. Abych ji omezila, začala jsem kupovat je 70%.
Byl to i můj prvotní nápad napsat o neschopnosti odtrhnout se od knihy. Teď už se mi to nestává, ale dobře si pamatuju, jak jsem se nejednou ráno ploužila do práce s červenýma očima. 🙂
Taky mám oboje, závislost na knížkách i čokoládě. Jak je na čokoládu dobrejch těch hodně procent, tak musim, říct, že se mi osvědčilo čtení v angličtině – to když už jsem moc unavená, tak prostě knížku/čtečku odložim, protože už tý angličtině nerozumim.
To tak dobře znám, Míšo. Já o tom kdysi i drabble napsala. A nebylo to naposled a nebylo, čokoláda zase vyhrála. 🙂
Eh, jsou věci mezi námi a Kaliforníí… (wasntme)
ty jsi Dede v Kalifornii? Není to tu moc brzo?