Dívám se na Ari sedící zkroušeně v kufru auta. Po ranní hrdosti a jásání už není ani stopa, protože odpolední část stopařské zkoušky se nevyvedla a psina to moc dobře ví. V duchu hodnotím, jak moc je mladé zvíře po dvoukolových zkouškách unaveno, protože na její skleslost mám jediný lék – motivační stopu.
Co to znamená? Inu po neúspěchu je třeba znovu nabýt sebedůvěru, a ve výcviku záchranného stopování to znamená, že je třeba pro psa připravit hezkou, jednoduchou stopu, postavenou na úspěch. Aby prostě pes nakonec svého člověka našel a vysloužil si pochvalu a odměnu.
Pochvala a úspěch jsou totiž nezbytné pro budování a udržování motivace. Pokud pes sám nechce pro mě pracovat, nikdy ho nedonutím – a přitom při hledání lidí jsem na jeho nose a úsudku naprosto závislá. Kam se na to hrabe cvičení poslušnosti!
Když se dívám na rozjásaný ocas fenky, která nakonec splnila svůj úkol a může jet domů spokojená, tak jí trošku závidím. Já taky chci, aby mě někdo takhle pěkně motivoval! Proč se vlastně tak nějak předpokládá, že vždy sami v sobě najdeme dostatek důvodů, proč napřít síly do práce, která nás kolikrát ani nebaví?
Vím, že nemám úplně pravdu, že se najdou šéfové – nebo manželé či manželky, kteří umějí povzbudit a pochválit aspoň snahu, když už se třeba výsledek naší práce nepovedl tak, jak jsme doufali. A že lidé nejsou psi, aby potřebovali po každém neúspěchu zažít svým způsobem uměle zařízený úspěch. I když… co si o tom myslíte vy?
Připomnělo mi to jednu skvělou učitelku, kterou měl Marek na základní škole. Děti ji milovaly, z každého z nich dokázala dostat to nejlepší, co v něm momentálně na daném poli bylo. A její zásadou bylo obřadně chválit – pěkně přede všemi. Vždy měla za co. A víte, která z jejích pochval se mi líbila nejvíc? Tahle: „Moc se ti to povedlo. Udělal jsi mnohem méně chyb, než minule!“
A tak se vás dnes ptám: cítíte se dostatečně motivování k práci v práci, ve škole i doma? Umíte sami sebe dostatečně nadchnout nebo byste užili víc pochvaly a povzbuzení? Umíte sami chválit? Co byste ohledně motivace poradili svému šéfovi?
Pojďme si prostě dnes povídat o motivaci, nemotivaci a o tom, jak to funguje právě u vás:))
Když je fakt zle, tak se s holkama chválíme slovy: „My jsme ale tak šikovný a chytrý holky!“
A pak zase napřímíme ouška, uděláme radostné vrti vrti a jdem dál. 🙂
Naučila jsem se to od kolegyně z kabinetu. Ta tohle dělala, když nás naštvaly děťátka i vedení naráz.
No, ono to tak kolikrát bude – co si člověk neudělá sám, to nemá (chuckle)
Závidím psům!!!! Právě teď bych takovou motivační stopu nutně potřebovala. Namotivovat sama sebe mi jaksi momentálně nejde.
Hančo, přesně tenhle pocit mě vedl k napsání tohohle článku 😛
Pro mně bylo životní motivací zejména to, když někdo zapochyboval o mém počínání. Tehdy jsem zapnula všechny mozkové závity a dokázala nemožné. Jestli je to dobré nevím ale u mně to funguje. Někdy jsem až sama sebe překvapila, což je ku prospěchu dalšího. Přednostu motivuji celý život, výsledek je průměrný. Psy motivuji piškotkama, taky to funguje ale nesmí být v dohledu zajíc.
:-))
Jo, Jenny, v tomhle jsme si asi podobne. Ja se dokopu k nejvetsim vykonum, kdyz se dost nastvu nebo kdyz mi lidi tvrdili, ze tohle nedokazu nebo tak nejak.
Děvčátka, zabejčilost je zcela jistě dobrá motivace! (inlove) Ale jeden si musí dávat pozor, aby to nebyl on, kdo na ni doplatí 😛 Protože ti mazanější umějí tenhle povahový rys některých jedinců slušně zneužít (blush)
Najprv zlé sny nad ránom a dnes demotivácia moja každodenná, ach Dede, tuším mi v poslednom čase svojimi témami vidíš až do žalúdka…
To mi povídej, raději jsem se ke snům ani nevyjádřila, to by bylo na román, naštěstí těch zlých není mnoho jen těch nepříjemných by mohlo ubýt. Není noc, kdy by se mi sen nezdál, někdy i hodně snů a na pokračování, proto mluvím o románu. Sen je dar ale někdy o tom pochybuji. 🙂
Milá Km, když ono to tak v životě asi je – některým problémům se skoro nedá utéct. Člověk se jim musí postavit, ale kde brát furt to odhodlání a přesvědčení, že? (inlove)
Hm, motivační stopa. Tuhle jsem byla uplně totálně demotivovaná a nešťastná a unavená a chtěla jsem si motivačně smontovat skříň pro děti do pokoje.
Jedna z prvních věcí, kterou jsem zjistila bylo, že mi tam chybí jedna součástka (tedy 4 ks jedné součástky) a navíc to nešlo postavit v jednom člověku. V určité fázi to prostě musí někdo na druhém konci přidržovat, jinak to nejde. Tak to moc nedopadlo, spíš mě to ještě dorazilo. Ale pak jsme skříně za jeden víkend poskládali a bylo to super. Manuální práce, která je hned vidět. Pro mne je tohle velká motivace, protože v práci sem se dneska málem rozbrečela, protože to už je fakt jak u blbejch na dvorečku.
Karakal (inlove) , nevím, kde pracuješ, ale pokud to tam je jak u blbejch na dvorečku (skvěle řečeno:)), tak na to doplácí vedle vás především váš zaměstnavatel.
Ale já tio aspoň můžu říct, že na Setkání ti to moc slušelo a Rysinka je půvabná a šikovná holčička! (f)
Pánskou část tvé rodiny jsem za tu chvilku nestihla zaregistrovat, takže jen tak.
Jinak pokud se chce člověk utěšit manuální prací, která se ovšem z různých důvodů nevede, je to šíleně k vzteku! Ale na rozdíl od těch jiných potíží, je i tady zlost jasně definovaná a tedy celkem snadno odstranitelná:))
Tak nevěš hlavu aněco hezkýho si slib za to, že to na tom vašem dvorečku zase jednou vydržíš! (wave)
Dede děkuji. 🙂
Jo jo, z Rysinky roste celkem šikovné děvče. Rysík je zas chytrej kluk. Jen mě překvapuje, že jsi zaregistrovala jednoho a druhého ne. Oni se poměrně dost drží spolu. I když občas utvoříme skupinky holky a kluci zvlášť. Mám z nich radost.
Dvoreček je bohužel dlouhodobě takový … No vlastně je to státní úřad, přestože stát se tváří, že by se ho radši zbavil ;). Víc neřeknu, on ten flek většinu času není zase tak špatný, nerada bych o něj přišla. Vlastně je dobře, že jsem téma mé zaměstnání neměla možnost na Setkání nakousnout. Akorát bych se naštvala.
mohla jsi s mojí maminkou, ta pracovala skoro 20 let na FÚ
neplač, jak u blbečků na dvorečku je to téměř všude. Většinou vedoucí pracovních neumí vést kolektiv a nemají ani žádný příklad jak se to dělá. V současné společnosti neexistuje žádný veřejně známý vzor, který by mohl lidi motivovat, takže co dělat?! Být dostatečně asertivní, horší pak je , když se sejdou asertivní dva proti sobě. Pak je snad lepší jen tupě zírat a myslet si něco sám pro sebe a tím se namotivovat. Jseš jasně lepší než oni. 🙂
Ve státní správě je to v poslední době jako na tom dvorečku, Bimbo občas chodí z práce s očima navrch hlavy, ale na druhou stranu to má 6 km a nějakou tu buzeraci vydýchá
Renato, sedím si na vedení, tak jsem úplně nepochopila, co babička vlastně dělá a proč by to mělo vnoučata popudit 🙂
Ale je prima, že vnoučata ctí její city a nechtějí je zranit (wave)
Hm, tohle mělo být pod Renatou… (blush)
předpokládám, že je to něco ve smyslu, že babička nadšeně jásá, jak krásně umí Péťa napsat „D“, a za odměnu mu koupí kyblíček na písek – a Péťa je páťák..
U nás doma se také moc nechválilo.
Já své děti jsem se snažila pochválit a motivovat. I když u mladšího dyslektika a dysortografika to bylo mnohdy těžké.
Čím jsem starší, tím více chválím :
– manžela za skvělé špagety Carbonara, které uvařil v sobotu.
– mladšího syna, který mi sice poslední dobou pije krev, ale v pátek dobře vymaloval balkon.
– staršího syna autistu aspergera, že konečně dokáže žít.
– vnoučka a kočičáky za to, že vůbec jsou :-D.
Jen já bych potřebovala více svatého nadšení, nějak mi léty vyprchalo. Snad zase přijde.
Míša
Míšo, to je krásně řečeno! (inlove) jen mi tam chybí poznámka, za co všechno pochválili ti tvoji chlapi TEBE! (chuckle)
DEDE od manžela jsem byla podrbána za ouškama, tak jako drbe kočičáka Fousína. Prý abych nežárlila. 😀
(rofl) (inlove)
Neumíme chválit sebe ani jiné. A taky moc neumíme chválu přijímat, protože jsme byli vychováváni, že být dobrý je samozřejmost, chválit netřeba a samochvála smrdí. Přitom máloco dokáže tak člověka povzbudit jako pochvala.
Ovšem ve výtkách a stížnostech jsme přeborníci.
Takže by mě potěšilo, kdyby mi občas někdo našlápl motivační stopu a neměl přitom pocit, že když mě pochválí, tak to automaticky znamená, že budu chtít víc peněz a budu se mu snažit utrhnout ruku až u ramene 🙂
Matyldo, zkusila bych se zasmát tvému vtipu, kdybys ovšem neměla naprosto pravdu a v té nic k zasmání není. (h)
Já si myslím (no, doufám), že se dnes přece jen chválí víc, než se chválilo!
Jedna z babiček v širší rodině pracně buduje vnoučatům „ceny útěchy“, kdykoliv si myslí, že rodiče jsou necitliví despotové. Bohužel je asi tak tři roky pozadu, takže vnoučátka si cenu utrhnou a protože jsou dobře vychovaná, rozhodně neřeknou, co si o babiččině počínání myslí 🙂