Sedím u počítače, ale nedívám se na monitor. Sleduju psy, pohodlně natažené v pracovně na koberci, dospávající vycházku, naprosto spokojené, protože svět je z jejich hlediska dokonale v pořádku.
Poslouchám jejich klidný dech a vím, že stačí, abych se trochu víc pohnula, psí hlavy se zvednou a upřou na mě zrak v dychtivém očekávání: „Co budeme dělat teď? Jen řekni!“
Najednou se mě zmocnil takový nával lásky, že mě až polekal. „Je to normální, cítit něco takového ke zvířeti?“ napadlo mě. „Nestává se ze mě podivín, člověk, který si něco kompenzuje?“
Vzápětí se přihlásily moje druhé myšlenky s přesvědčením, že jsem trhlá už proto, že takto přemýšlím. Kde se bere ta potřeba neustále šťourat ve věcech a nasazovat si psí hlavu – v tomto případě takřka doslova? To mám z toho, že čtu iDnes! Když už nečtu šestákové románky.
Uklidnila jsem oboje své myšlenky a bádala dál. Svět ve své podstatě není moc vlídný, člověk musí bojovat o svoje místo na slunci a to nejen v materiálním pojetí věci. Jedinou opravdu účinnou zbraní proti nejistotě a strachu jsou pozitivní sociální vazby.
Normálně řečeno, potřebujeme rodinu, přátele a bezpečný kout, odkud vycházíme ven budovat svoji realitu. No a pro mnohé z nás je takové láskyplné doupě definováno nejen lidmi, ale i zvířaty.
Nakonec, proč ne? Nejen děti, ale i dospělí mají velikou potřebu lásky a přijetí. Jenže v našem kulturním prostředí není zvykem hýčkat zdravé dospělé osoby, stejně jako není vhodné se hýčkání dožadovat.
Cení samostatnost, akceschopnost, flexibilita, zdravý rozum a zodpovědnost. Právem! A většina lidí se i s těmito nároky více či méně úspěšně vyrovnává. Jenže co s tím malým, pořád tak nějak nedomazleným, kouskem sama sebe?
Tady je prostá a nekomplikovaná láska, kterou nám dávají naše milovaná zvířata, prostě k nezaplacení. Navíc jsou ochotna… co ochotna, jsou nadšená, když mohou přijímat naši lásku. Taky prostou jak to luční kvítí, a právě tak nekomplikovanou. Jaká úleva proti složitým lidským vztahům!
Mám bezvadnou rodinu s pevnými láskyplnými pouty, mám přátele, ale i tak mám chvíle, kdy prostě potřebuju pohladit nebo obejmout své psy a osvěžit si duši v jejich jednoduché přítomnosti. A v podstatě je skoro jedno, jestli je hladím, házím míčky nebo je hubuju:)) Psi mi nenahradí lidskou společnost, ale krásně ji doplní. A já jsem za to vděčná.
A tak se dnes ptám: Jak vy ošetřujete ten nedomazlený kousek vlastního já, tedy pokud ho máte? Naplňuje vás přítomnost rodiny? Hýčkáte se potěšením ze společnosti svých přátel, nacházíte klid v lásce svých zvířat, meditujete, věnujete se umělecké tvorbě nebo si umění pouštíte do duše? Zahradničíte či pěstujete bytové květiny?
Zkusme se dnes zamyslet nad tím, čím se hladíme po duši:))
Nemluvte mi o mazlení.
Dondolína hárá a lady Melánie ji znásilňuje. (wasntme) 😡
Ale já se momentálně mazlím s návrhem kuchyně.
Dede, ty a tvoje holky jste dobra trojka. A holky vypadaji nadherne.
Jak premyslim nad tematem, tak dochazim k zaveru, ze furt mam rada sveho prednostu, i kdyz vetsinou mne vytaci a znacne mi komplikuje zivot a domacnost. Ale tu a tam zpoza mraku vykoukne ten statny junak z doby minule, prevelice dobry clovek, slusny clovek, vtipny, chytry, milujici, talentovany, a ja zjihnu. Dusevni choroba je sviňa. A tak kdyz nemam s kym mluvit, promlouvam ke zveri. A zver nasloucha a je rada, ze mne slysi.
Hančí, je moc dobře, že nedokážeš na svého statného junáka, dobrého a milovaného člověka zapomenout. (h) Ano, tyhle chorby jsou sviňa, snad horší, než jiné, protože mění osobnost. (hug)
A zvěř máš oddanou… to se taky počítá. V takových chvílích dvakrát. (inlove)
Dede,ty vaše holky jsou takové krasavice ( a nejen krásné, ale i milé), že se nedivím, že tě napadla právě takováhle úvaha – článek.
Když emotivně přímo taji při mazlení s našimi zvířaty, někdy se zamyslím se nad tím „co by bylo, kdyby bylo všechno jinak“? Kdybych se byla provdala a bydlela v Praze. Asi bych se místo současného manžela mazlila s jiným, možná bych měla i děti. Ale měla bych i zvířata? A dokonce i víc než jedno, jako mám tedy? Nevím a nikdy vědět nebudu. Hraji karty, které mi osud rozdal – vždycky je něco za něco. Z Pražačky jsem se přeorientovala na alabámský život v doměčku se zvířaty, zahradou a zeleninovými záhony. A mazlím se tu s manželem, se zvířaty a pohledem do krásné zahrady – vic nepotřebuji, přeji si, aby to tak vydrželo ještě dlouho. Když se přiblížím k na boku ležící Trixie, ona zvedne hlavu, začne mrskat ocasem a doslova otevírá svojí náruč, jako prosbu, abych si přilehla a mazlila se – tak láskou, co v ten moment cítím srdce až přetéká. Ano, pocit až bolestný, nedá se slovy vyjádřit. Z mé strany nejen proto, že Trixie dělá „mě“ šťastnou, ale ještě silnější je vědomí, že především „ona“ je s námi tak viditelně šťastná. Takové hřejivé, uspokojivé pomazlení sama sebe za to, že tohle blažené štěstí jsme ji mohli dopřát my. Po večeři si chodím tak na půl hodiny sednout ven na zahradu (někdy sama, někdy s chotěm). Jdu si tam zažít večeři a zároveň pozorovat kočky. Nemusím je volat, samy ke mě během chvilky přijdou a buď se uloží někde poblíž, nebo se začnou spolu kočkovat. A já mám zase srdce plné něhy a usměv až za uši. (h)
Maricko (h)
Maričko tenhle tvůj příspěvek je tak maričkovský, až ti musím poslat (h)
Cítím to úplně stejně, taky někdy jen tak koukám na ty své 3 psy a cítím až moc citu k nim. Jako holka jsem doma pomáhala kočkám odchovávat koťata, trávila jsem s nimi dlouhé hodiny na seníku dokud byla malá, pak venku. Zvířata potřebuji k životu, jinak by ten barák nemohl být domovem, prostě jsem na ně zvyklá a až jednou nebudu stačit na psy nebo kočky, určitě aspoň nějaké ptáče budu mít. Rodinu nemám úplnou, žiji jen s dětmi, i ty mám ráda moc, ale bráním se upínání na ně, musí žít vlastní život (jsou na prahu dospělosti) a naštěstí sdílí mou slabost pro naše psy a už mě před časem mezi řečí ujistily, že kdyby se se mnou něco stalo, že se o zvířata postarají a vím, že tomu mohu věřit.
Milá Olgo, ujištění vašich dětí má velkou váhu – to je moc dobře (inlove) Ale popravdě, pokud se zvířaty vyrůstaly, musely už samy pocítit tu sílu vzájemné lásky a tak chápou:))
Zní to jak z nějakého hloupého románu, ale když ono tak doopravdy je! (blush)
Já jsem tak trochu nedomazlená, protože špatnš snáším dotyky. Mám to po tatínkovi a maminka taky nebyla žádný tulil, takže se u nás mazlila jen ségra, která jako dítě tulil byla. Moje děti se mazlily tak nějak průměrně, asi cítily, že úplně dobře mi to nedělá. O to více si ráda hladím zvířecí srst. Mazlila jsem se s každým zvířetem, které se mazlit dalo. Jako na potvoru mám kočky, které pohladit je něco mimořádného – Bimbo jim říká bezkontaktní mazlové.
Ovšem o to více mám ráda lidi kolem sebe, když se mi podaří je něčím potěšit.
Mám to podobné, nepotrpím si na dotyky, zato ke zvířatům se tulím ostošest a nemít psy, tak je kočka jasná, však jsem jich v mládí pár odchovala a ráda vzpomínám na jejich předení, když na mě spaly na kanapi.
K lidem jsem spíš odtažitá, ale mám štěstí na pár kamarádek a vážím si jejich přízně.
Inko, v tvém případě bych ti přála, aby u tebe hledala a našla domov mazlivá kočička, která by tě milovala,dělala ti ten správný předoucí rukávník a ještě navíc vycházela se zbytkem smečky (inlove)
Láska ke zvířatům mě provází celý život a doufám, že mě neopustí. Někdy to jde až do extrémů, ale nevadí, já jsem s touto „vadou“ šťastná!
Dede, fotky jsou krásné! Zvláště ty dvě krasavice v kufru auta. Jemně prosvícená Ari, přeměněná za vílu, pozorná Berry, připravená splnit tvoje přání. Buď s nima šťastná hooodně dlouho!
Ještě něco. Všimli jste si, jak má každá jinak tvarovaný jazyk? Jeden by řekl, jazyk je jazyk a ejhle, i tam příroda prezentuje své dovednosti!
Jano, když ty tohle nepíše, tak mě kupodivu nenapadnou jako úplně první tvoji retrívři nebo kocouři, ale ty vrány, které na tebe každý den čekají (inlove)
Jano a co tak napsat článek o vychovaných vránách?
Krásny článok. Tiež mám rada ten pohodový a otvorený vzťah so psom. Ten náš je mimoriadne maznací a celým jazvečíkom dáva najavo, ako veľmi je rád, že nás má a že sa s nami môže maznať. Hádže pri tom totálne zamilované pohľady, až má jeden pocit, že je tá najdokonalejšia bytosť na svete 🙂
Ano Katko, tyhle pohledy umějí potěšit – a ten pes za ně dokonce ani nic nechce. 😛
Žádné zvíře nemám a občas mi chybí. V životě mne sice nějaká doprovázela, ale po odchodu z rodného domu už to nebylo ono. Akvarijní rybičku si nepohladíš. No dobře, osmáka jo, ale protože jsme vždy měli aspoň dva, tak tak moc tulivý taky nebyli.
Ale teď mám dvě zvířátka nejtulivější na celém světě :). Moje děti jsou opravdu extrémně kontaktní a ten pocit, když se mi pověsí na krk a přitisknou se všema čtyřma … Někdy mám pocit, že mě síla toho citu porazí. A vítají mě skoro jako ti psi, i když se vrátím po deseti minutách. Je pravda, že někdy je to až únavné, když to na ně přijde a chtěli by na mě viset celý den, ale naštěstí to nebývá tak často.
A pak se chodím „mazlit“ s truhlíkama na balkoně. Povídám si s rašícími bylinkami, vytrhávám plevel, zkouším, jak už voní. Už se těším, až zasadím rajčata od LenkyS. Mám v truhlíku kompost od mojí maminky a nějak se mi tam s ním dostal jeden slimák!!! Asi malinkej, nemá velkou spotřebu. Ještě jsem ho nenašla, jen nacházím ožraný kpr. Ale až já ho objevím, tak ať si mě nežádá. Okusovat mi moje lístečky.
Karakal, láska k dětem je pochopitelně ještě větší, silnější, až srdce umí bolet samu něhou. Ale k lásce k dětem patří i ta část, kdy je necháš jít budovat si jejich vlastní život… eh, tehdy se zvířata náramně hodí, aniž by to samozřejmě umenšovalo lásku k dospělým dětem 🙂
A klid a radost, které člověku dává pěstování rostlin, je zase jiná kapitola – a taky vlastně dost zázračná (inlove)
Ono to bude také tím, že ta zvířata nás mají rádi takové, jací jsme. Navíc jsou hebká a umí se krásně přitulit. Myslím zvířátka.
Nikdy nezapomenu, jak jsme si přinesli po odchodu Honáska domů Fouska. Můj manžel se přes slzy v očích po ztrátě Honáska poprvé od té doby usmál a řekl : “ Ten je tak krásnej „.
A bylo v tom všechno.
Míša
Míšo, myslím, že není mazlivějšího tvora, než mazlivá kočka (inlove) Velice emociálně naplňující pouto, řekla bych! 🙂
Jsou ty Tvé pejsinky fotogenické, moc se mi líbí fotka s vyplazenými jazyky.
Já jsem spíš introvert a tak naše psy ráda objímám a oni si ti nechají líbit. Je to takové uklidňující. Skoro třicetikilový Legýsek se sápe na klín když se něčeho lekne. Oni jsou dost odtažití od cizích lidí. Jsem tomu ale ráda protože k nám na dvůr cizí lidé chodí
Máš pravdu, Maruško, pro introverta je přivinutí milovaného zvířete způsob naplnění, kterému mezi lidmi často brání ostych… (inlove)
Pracovitá a flexibilní jsem až kam, ale potřebuju, aby mě někdo potřeboval a byl rád už jen z toho, že mě vidí, čehož se mi od psů bohatě dostává. Těší mě jejich nadšení z geniálního nápadu jít na procházku, neustálá přítomnost (která může jiným jít na nervy, to zas jo) a to, že si vedle mě prostě lehnou a je jim tam viditelně dobře. Lidské vazby to samozřejmě nenahradí, ale je to láska v té nejméně komplikované podobě, smečkové pouto, jaké si nedokáže představit ten, kdo ho nezažil.
Samozřejmě jsme ráda se svou rodinou, těší mě společné chvíle, ale psici podrbu v kožichu, ta na mě koukne a obě víme 🙂
pod tohle se podepíšu….. (h)
Ano, Matyldo, přesně (inlove)
Líbí se mi formulace: „geniální nápad jít na procházku“ – to je přesné! A člověk tak může být geniální každý jeden den 🙂
Jak je Světluch? Nekouše si stehy?
Zatím si je nekouše- zkouška ohněm bude dneska odpoledne, až odjedu do práce. Ale snad je to šití dostatečně vzadu na stehnu, kam se chlupatka jazykem nedostane.
A jak jí je- dneska dopoledne lítala venku jak utržená, vyválela se v trávě a vůbec se netvářila, že jí něco je. Jen si opatrně lehá- byla zvyklá ležet na tomhle boku, teď jí chvilku trvá, než se pošlape pelech druhým směrem a lehne si tak, aby měla to šití nahoře.
Dáš jí nějaké kalhotky nebo něco, než odjedeš? Já bych nevěřila, že si pes někam někam nedosáhne – snad kromě místa za krkem 🙂
No, nevím jak u vás, ale tady je dost horko- kolem třicítky. Takže pokud ji obleču, riskuju, že se to zapaří. Asi jí budu muset věřit.
Třicítky? Tady je asi devatenáct… (wave)
Ve stínu je teď 26, ale kolem druhé bývá ještě větší horko.
vedro je i tady u Buňkova….no,pokud si nedosáhne, pomocník by se našel…nebo by se Borůvka nezapojila??
Ne, Borůvka by se nezapojila.
tak to máš kliku…
Dede, moc zajímavá úvaha. Od ranného dětství jsem tíhla ke zvířatům. A to jsem za sebou cítila sílu lásky mých rodičů! Nikdy jsem neměla vlastního psa, vždy to byla zvířata někoho, kdo třeba neměl fyzičku na to, aby mohl pes chodit ven. Ale stejně mi mou lásku tihle pejsci nezištně opláceli. To bylo ještě v dobách, kdy se pro společnost neslušelo se věnovat citově zvířatům. Zvíře muselo sloužit a po použití se „odložilo“. Proto jsem tehdy působila i mezi svými vrstevníky jako exot. Nikdy mi to nevadilo, u zvířat jsem nacházela klid, pohodu a naprostou upřímnost. Když mně kopl nebo kousl kůň, věděla jsem proč a vina byla vždy na mé straně. Když mne kousl pes, tak jsem věděla proč a vina byla zase na mé straně. A proto si se zvířaty rozumím i nyní, když už naše mrňavá rodina není a sama nemám děti. Když tak nad tím přemýšlím, tak dnes mi zvířata opravdu kompenzují tyto nedostatky. Ale zaplať pánbů za to!
Přesně tak, milá Alex – bezprostřední upřímnost zvířat pomáhá dětem chápat svět. Lidský svět je složitější, málokdy takhle přímý. Někde se ledacos omluví, jindy nevyřčené důvody „křiví“ reakci, takže děti tápou. Zvíře je taková jednoduchá jistota – jednoduchá, ale důležitá 🙂