KRAKONOŠOVO VZPOMÍNÁNÍ: (16) On a ona/ ona a on?

krakonoš_logoDruhý ročník znamenal spoustu změn. Internát v Moravském Krumlově podědili naši následovníci, čili bažanti a my jsme byli přemístěni na ,,základnu“ do Brna. Byla to dosti velká budova, postavená do obdélníku s velkým vnitřním dvorem a dvěma příčkami, takže vnitřní dvory byly vlastně tři.

 

 

V částečně podzemním přízemku, neb hlavní i boční ulice byly ve sklonu, byla kuchyně s jídelnou, která sloužila jako závodní stravování pro celý areál, ve spojovací chodbě do jídelny bydlel jeden z vychovatelů, (významný detail), a v další části suterénního přízemí byly dílny třetího ročníku a Tuska, čili Technická ústředna spojů.

Zvýšený přízemek obsahoval, mimo další, (SUDOP a některé další organizace), třídy a dívčí část internátu, čili dívčí pokoje; ty byly odděleny od zbytku internátu mříží, ale nikdy jsem nezažil, že by se ji někdo byť i jen pokusil, zamknout. Další patra pak sloužila jako kanceláře vychovatelů a pánské ubytovny.

Objekt už dnes vypadá úplně jinak, i na něm se podepsala privatizace, ale pro nás to byla obrovská změna. Do dílen jsme to měli 2,5 km pěšky, chodili jsme sice stále do Hybešky, ale o patro níž a také výuka se přeorientovala od čistě mechanických k elektro/mechanickým sférám.

Dívky se naivně domnívaly, že s ničením vlasových mrakodrapů pod ochrannými přilbami a slézáním drahých laků z nehtů, následkem kontaktu s oleji, ředidly a řeznou emulzí je konec, ale páni mistři byli neoblomní, což jim občas dokazovali tak, že příliš nápadnou krásku vyhnali o patro výš na krátkou výpomoc.

Dívenky si ale vymyslely pomstu. Sehnaly mikrobalení acetonových barev a jedna z nich, výtvarně nadaná, jim pracovní oděvy pomalovala výjevy z obrázkových knížek, takže celá dílna jen zírala, jak Ferda Mravenec vykovává, za asistence brouka Pytlíka, z kusu železa kolejnici, nebo tchoř se palbou své vůně brání útočícímu Ťutínkovi. Reakce byla téměř okamžitá; náčelník učiliště speciálním rozkazem tuto tvořivost zakázal.

Dívenky musely malůvky ředidlem umýt, ale rychle si poradily: Pohádkové výjevy nahradily schématy zapojení a výňatky z Návěstních a Dopravních předpisů. Pikantní bylo zejména zapojení elektrodynamikového přestavníku, přes hezky vyvinutý hrudník, s nápisem: mám tam chyby, ukaž mi, kde!

Závodní kuchyně sloužila všem, kteří v budově pracovali, jenže jen málo jedinců mělo dost odvahy si obědy zaplatit. Protože to, co se tam předkládalo, byl, v porovnání s Moravským Krumlovem, kde se jídlo vozilo ve várnicích z hotelu na náměstí a bylo většinou jedlé, totální humus!

Polévka, roztok fekální barvy, s nedefinovatelnými příměsemi a zápachem, univerzální, stejně barevná a voňavá omáčka, občas kus flaxy a knedlíky, jejichž hlavní součástí bylo droždí a ostatní příměsi viděly jen z obrovské dálky a v mikroskopickém množství. Čaj bylo cosi černého s matnými pablesky čehosi, co vypadalo, jako mastnota, na povrchu…

Jediné, co se občas dalo jíst, byly vařené brambory, čímsi omaštěné a mlékem, nebo čímsi co tak nějak vypadalo, polité. Prostě strava na vitaminy a živiny bohatá a nutričně vyvážená. Jako zákusek se občas fasoval chleba, ušpiněný jakousi pomazánkou, jejíž barva nijak nevybočovala z kuchaři oblíbeného odstínu, totiž hnědé.

Mělo to jediné plus a sice to, že když se krajíc položil na dlaň a vymrštil vzhůru, přilepil se na strop chodby, kde vydržel do druhého dne, načež uschnul, zkroutil se a spadl, přičemž lepidlo už dávno vydávalo dosti nevábný odér.

Nebylo divu, že nevybouřené hormony, nízký věk a ,,kvalitní“ strava se začaly brzy projevovat. Hladké ksichtíky mladíků, ale i slečen se začaly rychle měnit v sopečnou krajinu, na kterou nemá účinný lék ani dnešní věda, natož lékaři v polovině šedesátých let. Dívky se začaly oplácávat kvanty Dermacolu a chlapci holit žiletkami a zastavovat krev z odřezaných sopek. Oblíbenou činností pak bylo vymačkávání hnisových ložisek v rámci prevence, nicméně ostatní průvodní potíže přetrvávaly.

Ale každý problém má řešení. V bytě, který měl vstup ze spojovací chodby, bydlel jeden z pánů vychovatelů se svou chotí. Pan vychovatel byl exot: vyzáblý mužíček, původem odněkud hodně z východu, mluvil jakýmsi naprosto nedefinovatelným dialektem, něco mezi Rusínskou ukrajinštinou, východňárskou slovenštinou a nepatrnými fragmenty češtiny. Jazykové perly, které z něj padaly, (čihahá, kefka čí, lopta čího, máte málo bodou, něpolezetě domou, Dudík a Bítě apod.) několik z nás vedly k sepsání speciálního slovníku, škoda, že nám byl později zabaven.

Tím, že bydlel ve služebním bytě a navíc přímo v objektu, měl onen hoš smůlu, protože neomylně vyžral všechny mimořádnosti a záskoky za kolegy, takže doma se prakticky neukázal. Zato jeho paní uměla česky až příliš dobře. Pohledný obličejíček, dlouhé černé vlasy a mírně plnoštíhlá, leč velmi kvalitně vytvarovaná postava a neuhasitelná chuť na sex.

Nikdy nepochopím, jak se ti dva mohli dát vůbec dohromady, jak vypadalo jejich soužití, protože to byly oheň a voda Nikdy jsme také nezjistili, jak se vlastně jmenovala, všichni jí říkali Aknepur a právem. Oficiálně pracovala, jako uklízečka, takže měla přehled o všech, kteří do té odporné stravovací díry chodili.

Potenciální oběti lákala na velmi hezké akvárium, které bylo otevřenými dveřmi vidět. Mea culpa. K akváriím jsem měl velmi kladný vztah od útlého mládí, takže nevinné pozvání, doplněné roztomilým úsměvem jsem přijal. Dveře cvakly, v zámku zachrastil klíč, já byl pevně obejmut, ocumlán, přesunut do ložnice a…

Dodnes mi není jasné, jakým způsobem je možno zbavit během několika sekund sebe i nespolupracujícího jedince veškerého oblečení. Leč dáma měla bohatou praxi, takže během krátké chvilky jsem byl osvobozen od oblečení a o málo později i od nepříjemných tlaků pod břichem; to ale až napočtvrté.

Aknepur spokojeně vrněla a prohlásila, že můžu přijít i zítra a že má dostat nějaké nové rybičky. Slíbil jsem, že přijdu, neb z počátečního úleku jsem se rychle vzpamatoval a po těle mi také bylo o hodně líp. Následně jsem byl decentně vypuštěn a šel na odpolední vyučování, neb už jsem měl zmeškáno.

Po vstupu do třídy jsem byl vyučujícím decentně upozorněn, že bych si měl poněkud upravit obličej, (rtěnková razítka odstranit šla, se dvěma vakuovými na krku to bylo horší). Dámská část třídy se uraženě šklebila a spolužáci zvědavě vyptávali. Sdělil jsem jim, že gentleman si užije a mlčí, kdo by také chtěl stát u akvária frontu, že?

Nicméně Aknepur byla natolik nenasytná, že nás zvládla opravdu hodně, soudě podle výsledků léčby u mne a spolužáků. Do týdne jsem měl obličej opět jak andělíček prdýlku, nepříjemné tlaky na spodině těla, které mne dříve rušily v učení, veškeré žádné a starosti typu: láskou se souží, po jiné touží… rovněž ne.

Spolužačky to braly jako těžkou potupu. Léčení tohoto typu, ač jediné účinné, pro ně z důvodu psychických a morálních zábran, (přece nejsem štětka, abych se pelešila s každým), nepadalo v úvahu a pánové, místo aby se jim pokorně plazili u nohou a vzhlíželi k nim s tichým zbožňováním, chodili raději po okolních hospodách na pivo.

To se sice nesmělo, ale brzy jsme si našli takový hezky zastrčený podniček, o kterém vychovatelstvo nevědělo a kde jsme byli téměř každodenními hosty. Cesty do dílen byly také vítanou možností, jak si někde dát něco jedlejšího a navíc nějaký vykuk přišel na to, že když se internát na víkend vyprázdní, nebude nutno platit učňům stravu, a tudíž se ušetří.

Výsledek byl ten, že zatímco v prváku jsem se domů dostal za celý školní rok pětkrát, nyní se jezdilo každý týden. Rozvrhy se upravily tak, aby žactvo pohodlně stíhalo polední spoje, odpolední dílny se v pátek pro druhý a třetí ročník zrušily úplně a nastal hromadný úprk.

Běžný rychlík jsme měli zdarma, za místenku na Hungarii, která to do Prahy stihla o tři čtvrtě hodiny dřív, neb jela v motorové trakci, nikde cestou nestavila a na vybraných úsecích směla až 130 km/h se připlatily 4 Kčs, což většina spolužáků považovala za dar z nebes a co nám spolužáci z OUS, neboli pošťáci tvrdě záviděli. Oni sice mohli jezdit také, ale stálo je to 56/60 Kč za osobu, takže my se napájeli v bufetovém voze, zatímco oni jen smutně koukali.

Na intru to potom vypadalo tak, že na pokojích zůstávali jen trestanci, kterým byl výjezd zatrhnut z kázeňských důvodů, či východňári ze slovensko-rusko-polského pomezí, pro které byl výjezd domů příliš dlouhý, a náš souch vychovatel, který, přes den, ve spánku na stole v kanceláři, sbíral síly k noční dřině v manželském loži a náš příjezd v neděli večer vítal s decentní úlevou v obličeji – konečně dorazili moji přátelé, kteří budou orati moji roli a tím šetřiti rádla mého. (arabské přísloví).

Aktualizováno: 26.8.2014 — 15:35

22 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Líbí se mi kreativní aktivita děvčat. Je úžasné, jak se něco takového děje s různými obměnami v tomto věku znova a znova. Ráda to sleduju. 🙂
    Stejně jako ráda chodím po chodnících kolem kolejí a učeben VUT – čerství absolventi mají zvyk zdobit to tam malůvkami oslavujícími ukončení studia. Některé ročníkové výtvory jsou hodně pěkné. A ráda si čtu všechna ta Ing.+přezdívka, co tam tradičně být musí. 🙂
    Jinak se hlásím k dívenkám z R-U gymnázií. Tedy gymnasií. 😀 Náš pan ředitel nechával stříhat máničky v blízké provozovně učňáku (takže příšerný vojenský střih), holkám stříhal drápy 20 cm dlouhými nůžkami na papír (a pravděpodobně i tenčí plech), nepouštěl do školy lidi v kraťasech, holky v sukních nad kolena, holky s výstřihem, kohokoli se zlatými šperky (dokud jsme neměli absolvované taneční); malovat se holky směly až po tanečních (jinak byly odborně umyty tělocvikářkou 😛 ). Když jsem jednou v létě jela ve „školním“ na chatu a potkala kamarádky z dědiny, jak taky jedou ze školy, nechápaly, proč mám dlouhé kalhoty. Vysvětlila jsem. Reakce: „Tyjo, to bych tam nemohla chodit!“
    Já tehdy nechápala, co jim na tom přišlo divné – bylo pro mě samozřejmé, že se do školy chodí ve slušném oděvu (a taky se tam slušně chová).
    Dnes si zpětně myslím něco o výchově ke slušnosti a sebeovládání.
    Děťátka na gymplu mi při líčení těchto strašných historických pořádků bledla… a pak prohlásila, že by se v takovém prostředí asi soustředili líp než v tom současném.
    Musela jsem jim dát za pravdu.

    Ovšem oknem jsme lezli na koleje.
    A někteří chodili i bez kolejní průkazky drze dveřmi. 🙂

    1. Io, ano tak to bylo i u nás. 🙂 A soustředilo se slušně, to je pravda. Ono totiž člověku za toho režimu nic jiného nezbylo 😀 (Ale stejně jsem si čítávala pod lavicí 😛 )

      1. Já si pod lavicí taky četla, a taky jsem si natajnačku na sešitě psávala povídky. (angel) Puberťáci prostě nejsou vzorové poslušné dětičky, za žádnýho režimu, m-m. 🙂

    1. Abyt, vážně? (inlove) To je ale věc…
      Náhodou profesora Brože zvaného Ešus nepamatuješ (biologie, zeměpis)? Za mě už byl věkovitej a pamatoval moji mamku, která tem tehdy jako mladá profesorka učila biologii a chemii a sdíleli spolu po nějakou nezapomenutelnou dobu kabinet (chuckle) Kvůli tomu mě honil jak psa, aby se neřeklo, že mi nedržuje… 🙂

      1. Chichííích, no jasně Ešus, toť fantom ústavu tohoto. Určitě se ještě teď plíží po chodbách ozbrojen svým pověstným tágem.
        „On svý tágo má a na něj spoléhá“, (zpívalo se na We shall over come). I za vás ještě taky?

        1. Jo!!! Jak jsi to řekla, hned jsem si vzpomněla (rofl)
          Já jsem mimo jiné maturovala z biologie, takže jsem si s ním fakt užila celé ty čtyři roky:)) Ale popravdě – považuju ho za jednoho z nejlepších učitelů, které jsem potkala, byť naše srážka nad ploníkem obecným byla třeskutá (chuckle)

  2. pamatuju si jak dcera mojí kolegyně si vybrala střední školu kde by musela být na intru, kolegyně to zatrhala se slovy: neexistuje, vím co jsem dělala na intru já!! Mě to přišlo nespravedlivé…

    1. Chichi, jestlipak to stejně zdůvodnila i dceři… protože pak by logicky následovaly otázky: Tý, jo a co jsi teda dělala? Schválně, jestli by se paní matka pochlubila (chuckle)

  3. Krakonoši studovala jsem v Domažlicích a byla také na internátě.
    Jenže v našem internátě panovala tuze přísná kázeň. V prváku jsme musely být již od 17 hod na pokoji. Večer navštěvovat jsme mohly jen s pí vychovatelkou koncerty vážné hudby.

    Navíc Domažlice jsou malé město a hned se tam vědělo o všem co se kde šustlo.
    Takže na internátu jsem o svojí nevinnost nepřišla a jsem tomu tuze ráda. Nic mi neuteklo.
    Míša

    1. Nic mi neuteklo… Jak to můžete vědět? Možná si to myslíte, ale to rozhodně neznamená, že tomu tak skutečně je. Ale proti gustu žádný dišputát. Já jsem si naopak jist, že mi toho v životě uteklo celkem dost, ale ne vždy jsem měl chuť se za vším honit. Jsou věci, které je dobré nechat utéci, i když se na první pohled zdá, že je to škoda. Já jsem si nechal utéci např. možnost vystudovat vysokou, možná, že by ze mne byl dobrý chirurg, ale nikdy jsem to neřešil a když vidím, jak jsou zapřaženi ti, co něco opravdu umí, jsem rád, že jsem svůj život prožil tak, jak jsem ho prožil a kdybych to mohl vrátit zpátky, tak možná poslední dva roky.

  4. Tedy koukám, že jako vzorné děvče chodící na gymnázium s rakousko-uherským režimem (bývalé W. Piecka v Praze – na náměstí Míru) jsem o leccos přišla 😡
    Jinak v dnešním dílu bych ocenila především aktivitu oněch dívek – to byly akce, které by se mi líbily (chuckle)
    A k oné štědré dámě – měli jste všichni kliku, že vám k lepší pleti nepřidala i nějakou tu nemoc, o které se ve společnosti nemluví 😛

    1. AIDS u nás tenkrát ještě nebyl a klientela nebyla, díky pravidelným prohlídkám, riziková. Jakožto budoucí železničáři jsme spadali pod zvýšený zdravotnický dozor a zubař každého půl roku byl naprostou samozřejmostí.

      1. Nemůžete: 1/ srovnávat gympl a učňák a 2/ zařízení, kde je vše v jednom baráku s něčím, co má dva ubytovací sektory, navíc dobrých 40 km od sebe a řadu detašovaných pracovišť. Je velký rozdíl uhlídat jednu budovu a množinu učňů, přesunujících se MHD přes půl města dvakrát denně. A pozdní návraty se řešily. okny v přízemí.

      2. Kapavka, syfl…
        Ostatně syfilis (dovezená z Ameriky, jestli se pamatuju správně; rozhodně se začala šířit až v době zámořských objevů) je pravděpodobně jedním z důvodů, proč Evropa změnila své původně liberální stanovisko k volnější lásce. Trvalo to nějaké to století, ale jo. Pro nás je dnes už nepředstavitelné, jak samozřejmě brali nahotu a s ní spojené věci lidi v té strašlivé temné gotice. O zhýralé antice ani nemluvě. 😀

        1. Poněkud se mi nelíbí, jak si všichni automaticky myslí, že ženská, která se nechová, jako slepice, když ji honí kohout, (ještě dvakrát kolem hnojiště, aby si nemyslel, že jsem kurva), musí být zákonitě špatná a nakažená. Pro mne osobně je mnohem přijatelnější někdo, kdo mi druhý den po prvním rande zavolá, že potřebuje odpanit, než někdo, komu kouká z očí, že by nejraději ojel každý klandr, ale dělá drahoty, protože ,,se to sluší“. S manželkou jsme svůj vztah také začali bez onoho ,,obíhání hnojiště“ a prožili jsme spolu třicet nádherných, láskou a vzájemnou úctou bohatě naplněných let. Bohužel, zítra jdu uložit její urnu do rodinné hrobky.

          1. Nejen ženská, i chlap. A proto, že při promiskuitním chování je zkrátka vyšší pravděpodobnost nějaké nákazy.
            Nejde o to, kolikrát oběhne hnojiště, ale s kolika kohouty / slepicemi naráz to hnojiště obíhá.

            Dva, kteří si spolu sice začnou brzo, ale jsou si oba věrní, jsou docela jiná kategorie – než tahle Aknepur, železničářská liduška, co podle tvého vyprávění pravidelně ojížděla polovinu osazenstva učňáku.

            Budu na tebe zítra myslet.

            1. Hmm hmmm… A teď si představte, že v Polynézii je volná láska naprosto běžný jev, manželství je pustá formalita a když nějaká žena otěhotní, určuje se otcovství tak, že žena oznámí ,,sladké tajemství“ celé vesnici a všichni chlapi se rozběhnou na nejbližší matriku; jako otec je zapsán ten, který doběhne první. Sexuální delikty jsou tam prakticky neznámou věcí a stresy s tím, že: Mám, nebo nemám parohy, rovněž. Děti? Všechny jsou všech a alimenty tím pádem nikdo neřeší. (noční můra právníků a soudců civilizovaného světa). Jenže v zemích, kde se všichni snaží hrabat pod sebe a jediným bohem jsou peníze, by to takhle nešlo, tedy šlo, ale muselo by se chtít.

              1. Znám varianty rodinného uspořádání napříč historií i světadíly, takže si umím představit. Nicméně všude platí, že je za špínu atd. považován ten, kdo se na daném místě vymyká tamnímu uspořádání. Všude platí, že je místní uspořádání přizpůsobené tamním podmínkám – aby se nepřenášely na děti nemoci a aby bylo možno děti uživit (tzn. aby děti pokud možno přežily). Na každém místě a v každém čase jsou podmínky odlišné, takže se liší i „správné“ uspořádání. Tady a teď jsme v monogamní Evropě. Nemá cenu argumentovat Polynésií.

                1. Ale má. Nebo snad považujete za ideál 50% rozvodovost? Nebo osudy sirotků, kterým zemřeli najednou oba rodiče? V Polynezii no problem, děti vyrůstají nadále v ideálním prostředí, protože všechny jsou všech. U nás skončí v děcáku. Babyboxy tam také nepotřebují, stejně jako různé Klokánky a podobná zařízení. Máme se od těchto ,,primitivních divochů“ hodně co učit. Domácí násilí? neexistuje! Týrání dětí? neexistuje. Vraždy novorozenců? nevědí, co to je! Pedofilie jakbysmet. A monogamie? co to je? to, že se žena vdá, porodí dítě, rozvedou se, další dítě porodí jinému otci a t. d., nebo to, že jeden otec má pět dětí a každé s jinou? Děkuji, už jsem zvracel!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN