Druhý ročník znamenal spoustu změn. Internát v Moravském Krumlově podědili naši následovníci, čili bažanti a my jsme byli přemístěni na ,,základnu“ do Brna. Byla to dosti velká budova, postavená do obdélníku s velkým vnitřním dvorem a dvěma příčkami, takže vnitřní dvory byly vlastně tři.

V částečně podzemním přízemku, neb hlavní i boční ulice byly ve sklonu, byla kuchyně s jídelnou, která sloužila jako závodní stravování pro celý areál, ve spojovací chodbě do jídelny bydlel jeden z vychovatelů, (významný detail), a v další části suterénního přízemí byly dílny třetího ročníku a Tuska, čili Technická ústředna spojů.

Zvýšený přízemek obsahoval, mimo další, (SUDOP a některé další organizace), třídy a dívčí část internátu, čili dívčí pokoje; ty byly odděleny od zbytku internátu mříží, ale nikdy jsem nezažil, že by se ji někdo byť i jen pokusil, zamknout. Další patra pak sloužila jako kanceláře vychovatelů a pánské ubytovny.

Objekt už dnes vypadá úplně jinak, i na něm se podepsala privatizace, ale pro nás to byla obrovská změna. Do dílen jsme to měli 2,5 km pěšky, chodili jsme sice stále do Hybešky, ale o patro níž a také výuka se přeorientovala od čistě mechanických k elektro/mechanickým sférám.

Dívky se naivně domnívaly, že s ničením vlasových mrakodrapů pod ochrannými přilbami a slézáním drahých laků z nehtů, následkem kontaktu s oleji, ředidly a řeznou emulzí je konec, ale páni mistři byli neoblomní, což jim občas dokazovali tak, že příliš nápadnou krásku vyhnali o patro výš na krátkou výpomoc.

Dívenky si ale vymyslely pomstu. Sehnaly mikrobalení acetonových barev a jedna z nich, výtvarně nadaná, jim pracovní oděvy pomalovala výjevy z obrázkových knížek, takže celá dílna jen zírala, jak Ferda Mravenec vykovává, za asistence brouka Pytlíka, z kusu železa kolejnici, nebo tchoř se palbou své vůně brání útočícímu Ťutínkovi. Reakce byla téměř okamžitá; náčelník učiliště speciálním rozkazem tuto tvořivost zakázal.

Dívenky musely malůvky ředidlem umýt, ale rychle si poradily: Pohádkové výjevy nahradily schématy zapojení a výňatky z Návěstních a Dopravních předpisů. Pikantní bylo zejména zapojení elektrodynamikového přestavníku, přes hezky vyvinutý hrudník, s nápisem: mám tam chyby, ukaž mi, kde!

Závodní kuchyně sloužila všem, kteří v budově pracovali, jenže jen málo jedinců mělo dost odvahy si obědy zaplatit. Protože to, co se tam předkládalo, byl, v porovnání s Moravským Krumlovem, kde se jídlo vozilo ve várnicích z hotelu na náměstí a bylo většinou jedlé, totální humus!

Polévka, roztok fekální barvy, s nedefinovatelnými příměsemi a zápachem, univerzální, stejně barevná a voňavá omáčka, občas kus flaxy a knedlíky, jejichž hlavní součástí bylo droždí a ostatní příměsi viděly jen z obrovské dálky a v mikroskopickém množství. Čaj bylo cosi černého s matnými pablesky čehosi, co vypadalo, jako mastnota, na povrchu…

Jediné, co se občas dalo jíst, byly vařené brambory, čímsi omaštěné a mlékem, nebo čímsi co tak nějak vypadalo, polité. Prostě strava na vitaminy a živiny bohatá a nutričně vyvážená. Jako zákusek se občas fasoval chleba, ušpiněný jakousi pomazánkou, jejíž barva nijak nevybočovala z kuchaři oblíbeného odstínu, totiž hnědé.

Mělo to jediné plus a sice to, že když se krajíc položil na dlaň a vymrštil vzhůru, přilepil se na strop chodby, kde vydržel do druhého dne, načež uschnul, zkroutil se a spadl, přičemž lepidlo už dávno vydávalo dosti nevábný odér.

Nebylo divu, že nevybouřené hormony, nízký věk a ,,kvalitní“ strava se začaly brzy projevovat. Hladké ksichtíky mladíků, ale i slečen se začaly rychle měnit v sopečnou krajinu, na kterou nemá účinný lék ani dnešní věda, natož lékaři v polovině šedesátých let. Dívky se začaly oplácávat kvanty Dermacolu a chlapci holit žiletkami a zastavovat krev z odřezaných sopek. Oblíbenou činností pak bylo vymačkávání hnisových ložisek v rámci prevence, nicméně ostatní průvodní potíže přetrvávaly.

Ale každý problém má řešení. V bytě, který měl vstup ze spojovací chodby, bydlel jeden z pánů vychovatelů se svou chotí. Pan vychovatel byl exot: vyzáblý mužíček, původem odněkud hodně z východu, mluvil jakýmsi naprosto nedefinovatelným dialektem, něco mezi Rusínskou ukrajinštinou, východňárskou slovenštinou a nepatrnými fragmenty češtiny. Jazykové perly, které z něj padaly, (čihahá, kefka čí, lopta čího, máte málo bodou, něpolezetě domou, Dudík a Bítě apod.) několik z nás vedly k sepsání speciálního slovníku, škoda, že nám byl později zabaven.

Tím, že bydlel ve služebním bytě a navíc přímo v objektu, měl onen hoš smůlu, protože neomylně vyžral všechny mimořádnosti a záskoky za kolegy, takže doma se prakticky neukázal. Zato jeho paní uměla česky až příliš dobře. Pohledný obličejíček, dlouhé černé vlasy a mírně plnoštíhlá, leč velmi kvalitně vytvarovaná postava a neuhasitelná chuť na sex.

Nikdy nepochopím, jak se ti dva mohli dát vůbec dohromady, jak vypadalo jejich soužití, protože to byly oheň a voda Nikdy jsme také nezjistili, jak se vlastně jmenovala, všichni jí říkali Aknepur a právem. Oficiálně pracovala, jako uklízečka, takže měla přehled o všech, kteří do té odporné stravovací díry chodili.

Potenciální oběti lákala na velmi hezké akvárium, které bylo otevřenými dveřmi vidět. Mea culpa. K akváriím jsem měl velmi kladný vztah od útlého mládí, takže nevinné pozvání, doplněné roztomilým úsměvem jsem přijal. Dveře cvakly, v zámku zachrastil klíč, já byl pevně obejmut, ocumlán, přesunut do ložnice a…

Dodnes mi není jasné, jakým způsobem je možno zbavit během několika sekund sebe i nespolupracujícího jedince veškerého oblečení. Leč dáma měla bohatou praxi, takže během krátké chvilky jsem byl osvobozen od oblečení a o málo později i od nepříjemných tlaků pod břichem; to ale až napočtvrté.

Aknepur spokojeně vrněla a prohlásila, že můžu přijít i zítra a že má dostat nějaké nové rybičky. Slíbil jsem, že přijdu, neb z počátečního úleku jsem se rychle vzpamatoval a po těle mi také bylo o hodně líp. Následně jsem byl decentně vypuštěn a šel na odpolední vyučování, neb už jsem měl zmeškáno.

Po vstupu do třídy jsem byl vyučujícím decentně upozorněn, že bych si měl poněkud upravit obličej, (rtěnková razítka odstranit šla, se dvěma vakuovými na krku to bylo horší). Dámská část třídy se uraženě šklebila a spolužáci zvědavě vyptávali. Sdělil jsem jim, že gentleman si užije a mlčí, kdo by také chtěl stát u akvária frontu, že?

Nicméně Aknepur byla natolik nenasytná, že nás zvládla opravdu hodně, soudě podle výsledků léčby u mne a spolužáků. Do týdne jsem měl obličej opět jak andělíček prdýlku, nepříjemné tlaky na spodině těla, které mne dříve rušily v učení, veškeré žádné a starosti typu: láskou se souží, po jiné touží… rovněž ne.

Spolužačky to braly jako těžkou potupu. Léčení tohoto typu, ač jediné účinné, pro ně z důvodu psychických a morálních zábran, (přece nejsem štětka, abych se pelešila s každým), nepadalo v úvahu a pánové, místo aby se jim pokorně plazili u nohou a vzhlíželi k nim s tichým zbožňováním, chodili raději po okolních hospodách na pivo.

To se sice nesmělo, ale brzy jsme si našli takový hezky zastrčený podniček, o kterém vychovatelstvo nevědělo a kde jsme byli téměř každodenními hosty. Cesty do dílen byly také vítanou možností, jak si někde dát něco jedlejšího a navíc nějaký vykuk přišel na to, že když se internát na víkend vyprázdní, nebude nutno platit učňům stravu, a tudíž se ušetří.

Výsledek byl ten, že zatímco v prváku jsem se domů dostal za celý školní rok pětkrát, nyní se jezdilo každý týden. Rozvrhy se upravily tak, aby žactvo pohodlně stíhalo polední spoje, odpolední dílny se v pátek pro druhý a třetí ročník zrušily úplně a nastal hromadný úprk.

Běžný rychlík jsme měli zdarma, za místenku na Hungarii, která to do Prahy stihla o tři čtvrtě hodiny dřív, neb jela v motorové trakci, nikde cestou nestavila a na vybraných úsecích směla až 130 km/h se připlatily 4 Kčs, což většina spolužáků považovala za dar z nebes a co nám spolužáci z OUS, neboli pošťáci tvrdě záviděli. Oni sice mohli jezdit také, ale stálo je to 56/60 Kč za osobu, takže my se napájeli v bufetovém voze, zatímco oni jen smutně koukali.

Na intru to potom vypadalo tak, že na pokojích zůstávali jen trestanci, kterým byl výjezd zatrhnut z kázeňských důvodů, či východňári ze slovensko-rusko-polského pomezí, pro které byl výjezd domů příliš dlouhý, a náš souch vychovatel, který, přes den, ve spánku na stole v kanceláři, sbíral síly k noční dřině v manželském loži a náš příjezd v neděli večer vítal s decentní úlevou v obličeji – konečně dorazili moji přátelé, kteří budou orati moji roli a tím šetřiti rádla mého. (arabské přísloví).