Včera vyšel na Neviditelném psu článek Markéty Šichtařové o přirozených porodech. Zaujal mě, protože mi připadal, že není jen výkřikem, jak často články na toto téma končí. A protože mě to téma zajímá, tak na něj odkazuju.
Přiznám se, že patřím k těm, kteří by asi volili nemocnici, byť moje zkušenosti jsou… nedobré. Možná proto stále a stále sleduju problematiku přirozených a tedy i domácích porodů. Přitom já obecně patřím k těm, kdo mají tendenci lékařům věřit.
Pravda je taková, že když se rodil Andy, tak si mě nejdřív asi šest hodin nikdo nevšiml a nařídili mi chodit – po koupelně, sem a tam a zase dokola. Ty černobílé kachlíky se mi opravdu vryly do paměti. A jak mě pak bolely nohy!
Při samotném porodu se prý Andy rodil s ručičkou napřed, což bylo komplikované a lékař na mě celou dobu křičel, oslovoval mě „ženská zatracená“ (bylo mi dvaadvacet) a když mi už víc než půl hodiny šil rozsáhlá porodní poranění a já si dovolila syknout bolestí, protože už přestala fungovat lokální anestezie, tak mě seřval zase.
Zázrak zrození (Andyho okamžitě odnesli, viděla jsem ho na chvilku až druhý den) jsem prožila plná bolesti a ponížení. Ano, dopadlo to dobře, dítě bylo zdravé – ale nikdy na to nezapomenu. Bohužel.
Když se měl narodit Marek, odmítala jsem jít do porodnice tak dlouho, jak jsem si jen troufla, takže se narodil už tři hodiny poté, co jsem do porodnice přijela. Porod byl pohodový, i když jsem se cítila osamělá – jen sem tam se na mě přišla podívat sestřička a ta také se mnou dítě odrodila.
Nikdo mi ale nenadával, ta úleva! Jenže pak už bylo pozdě večer a bohužel si mě všimla službu konající lékařka, která mě už asi chtěla mít z krku. Navzdory tomu, že jsem dopředu hlásila, že ženy v naší rodině mívají problémy s odlučováním placenty a minimálně to trvá déle než obvykle, tak prostě přišla a placentu vytáhla.
Znamenalo to masivní krvácení, které se snažila ututlat, takže jsem ani nedostala žádnou podporu. Takže zase nezapomenutelný zážitek – s anemií a následně porušenou imunitou jsem pak bojovala roky. Ani jednoho lékaře jsem neznala, prostě někdo přišel na sál, nepředstavil se, cosi provedl a zmizel z mého života.
I pro ten pocit absolutní bezmoci občas kombinovaný se zoufalstvím jsem byla strašně ráda, když se začali objevovat u porodů manželé. Ne proto, aby filmovali příchod dítěte na svět, ale aby ženu při porodu chránili… před arogancí zdravotnického personálu, který má rodičce pomáhat.
Vím, že v následujících letech se poměry v českém porodnictví významně zlepšily, ale debaty o přirozených porodech (nemluvím o domácích) se stále vedou – tedy nejspíš se stále nedaří přesvědčit ženy, že to, co nabízejí porodnice, je pro ně a jejich děti to nejlepší. Pořád mi nejde do hlavy, proč nefungují ty kdysi tak báječně vymyšlené porodní domy pro bezproblémové rodičky – tedy přívětivo, ale s lékařskou pomocí na dosah.
A tak se dnes neptám, co si myslíte o domácích porodech, ale zda si myslíte, že české porodnictví nabízí – lidsky – to nejlepší, co může? A co si myslíte o článku Markéty Šichtařové?
Zdravím, asi opožděně a nemůžu si odpustit. Mám celkem čerstvé zprávy, byť zprostředkované, já nerodila, jen doprovázela. Kamarádku, jejíž soukromí tu tedy pitvám. Je to celkem normální a racionální osoba, do svého prvního porodu o porod doma nestála a zázemí špitálu považovala za pojistku pro případ maléru. Porodnici pečlivě vybrala a vlivem chyb v logistice a ten vybraný luxus sdlušného zacházení přišla. K tomu později, první porod vrchol hnusu i odborných pochybení. Jelikož je děvče k sobě tvrdé, přesvědčilo se, že je nutné přeci jen pořídit dcerce sourozence a z povinnosti a s hrůzou očekávala potomka dalšího. A já byla přizvána jako dozor a tělesná stráž.
A tak musím čestvě referovat: Jihlava (dojezd z domova cca hodina a půl mimo špičku) byla zcela prosta kyselých ksichtů, hrubosti, pocitu, že by snad někoho jeho práce obtěžovala, jednání z patra a to i při porodu i na šestinedělí. Kamarádka je ten typ, co v podstatě rodí sám, její tělo to „umí“, jen ta první fáze byla tentokrát mnohem bolestivější než minule a já si myslím, že tak bolí strach, ten z minula. PA skvělá, povzbudivá, nerušící, jedním slovem třída. Doktor z nás asi lehce nešťastný, názorově by byl určitě za trošku větší ovlivnění průběhu, chtěl by porod trochu usnadnit, ale jelikož minule podobné pokusy (prasácky a hrubě provedené) zanechaly větší vzpomínky a hrůzy než užitek, rodička o to fakt nestála a on to respektoval. přinesl jednorázové svody pro jiný monitor když klasický přes mrskání se špatně snímal a pak křivku kontroloval stojíc za dveřmi na chodbě, aby rodičku nestresoval svou přítomností. Byl ochotný čekat, až otevřená rodička bude mít sama nutkání tlačit. U šití těch pár stehů toho, co chlapeček přeci jen stihl ramínky trošku trhnout, se projevil jako třída, když po počátečním pocitu, že paní odmítá šití jako něco, co zasahuje, pochopil, že jde jen o hrůzu v očích a pocit, že bude šít bez umrtvení a přešel do modu čtyřleté dítě a zašil s nezměrnou trpělivostí. Takže všechna čest. Chlapeček se narodil po cca šestnácti hodinách od prvních kontrakcí, asi čtyři až pět hodin po příchodu do porodnice. Bez nástřihu, s minimálním natržením, z části v původní jizvě. V poloze na čtyřech, nejvíce vyhovující rodičce. Po celou dobu bez omezení polohy, krome monitoru a i tam se vstřícností. Půl první doby ve sprše.Bez oxitocinu a jakéhokoliv popostrkování, bez zvýšení hlasu personálu. S mírným ztlumením bolestí infuzí (epidurál jsme měli za zbytečně razantní a komplikovaný) a s ergometrinem v závěru. S dotepaným pupečnííkem před stříháním, s koupáním, na vlastní žádost druhý den, se zahříváním miminka u tatínka na těle a ne o samotě na podložce. Bez toho, aby se dítě byť na minutu ytratilo rodičům z očí. S vážením, bez měření po porodu.Existoval porodní plán v podobě velmi mírně koncipovaného dopisu na témá Vážení zdravotníci, pokud nebudou komplikace, ráda bych, aby… Byl do písmene dodržen. Komplikace nebyly. Asistentka omluvy rodičky za hlučnost elegantně smetla s tím, že je to dobře, že se s poslechnutím ozev (ve sprše) alespoň dobře trefuje mezi kontrakce. Profesionál a zároveň z ní čišelo, jak jí těší, že porod běží, že je vše ok. Toliko Jihlava, tahle směna..
A teď bych se měla vrátit k prvnímu porodu, nerada. Nymburk, zástupce primáře. Dojezd prakticky otevřená, sanitou, sama. Okřikování sestrami při snaze lehce si slovně ulevit od bolesti, věky nehybně na monitoru. Po protržení vody křeč, která krček stáhla na minimální otvor, pan doktor si „počkal na kontrakci“, jak řekl sestře a rozerval to manuálně zpět na osm. Nástřih „ode dveří“, rozuměj preventivně, nohy přikurtované na křesle, na rukou visící sestry a na přímý nesouhlas odpověď sestry „o tom vy nerozhodujete“.Tlačení na povel bez pocitu na tlačení. A na závěr bonbonek, ihned po porodu (bez masivního krvácení a pod) vyškubnutí placenty za pupečník, takže její přetržení a čištění v narkoze. (srovnány časy ve zprávě – porod a anestezie)Na nástřihu vytvořeno cosi, co neumožňovalo stran bolesti spát ani jíst a léky na bolest sestrami obmítnuty, ač na bolest ze zavinování dělohy podávány byly. Také to cosi znemožňovalo pohlavní styk ještě rok po porodu.. Dítě druhý den nařízen příkrm, lékařem nařízena stříkačka, sestrou přinesena lahev s komentářem „Vy byste to nezvládla“. Za celou dobu přímo na ni ten doktor promluvil jednou, když musel, neb tam nebyla žádná sestra. V tom výčtu příkoří se mi nechce pokračovat. Neb je kamarádka umanutá, rozkojila se doma a kojila víc než rok. Ale zapomenout se tak snadno nedá a pak na nás překvapený doktor kouká, o co jde, když se jí ptám, jestli alespoň na šití zvládne opěrky pro nohy. Žádné – máte zdravé dítě, tak buďte ráda, – nezažene pocit bezmoci, ponížení, zmrzačení. Protože zdravé dítě mohla mít i bez toho. A nebo štěstí nemít a přijít o ně i tehdy, když okolo ní budou laskaví a slušní. Nejde o to, že by žena nechtěla vydržet „trochu bolesti“, ale že někdo s méně spolehlivým tělem, podléhající více psychice, pak prostě neporodí. A už se veze zásah za zásahem a končí to císaře. A zas jednou „zachránili“ jedno miminko před jistou smrtí.Diskuse nebyla, zda rodit doma, ale jak to udělat v porodnici, aby se tam opravdu porodit dalo. A poslední postřeh, je potřeba tlumočník, někdo, kdo rodičku zná. Ono vyjádřit svá přání mezi kontrakcemi či rozhodovat a přemýšlet o medikaci při soustředění se na porod není někdy snadné. Stejně tak jako je možná snadnější ovládat se, když Vám ve střízlivém stavu naživo šijí ruku, ale už jiné je začít se ovládat po porodu (kdy se nemáte ovládat ale rodit), vyčerpaná na hranici svých možností a s hormony skákajícími i ušima.
A když bylo mimi venku, byli ti „doprovodi“ rázem potřeba dva. Tatínek k miminku a rodička je najednou sama..
Ömlouvám se, neumím být stručná.
Sama to asi nikdy nezažiju, ale jsem ráda, že jsem mohla být alespoň doprovod.
Báro, to je síla a přesnej příklad toho, jak to být nemá a řekla bych i nesmí. Ty jizvy na duši se nehojí dobře a navíc jsou zbytečné – o bolesti fyzické nemluvím. A já doufala, že se tohle už neděje a ten odkazník jsem udělala proto, že me zajímalo, proč JEŠTĚ POŘÁD cítí ženy potřebu diskutovat o přirozených porodech. Jak je vidět, ta diskuze je i po více než dvaceti letech potřeba!
Velmi potřeba. Její starší dcerka je čerstvě dvouletá, chlapečkovi, u kterého jsem byla, není ani měsíc, takže obě zkušenosti jsou čerstvé. Přiznávám, že jsem se bála, že naše dlouholeté přátelství tohle nepřežije. že pokud se jí někdo jen trochu pokusí natlačit ke zdi, aniž by to bylo nutné vzhledem k nějaké komplikaci, bude malér. A oni byli fakt skvělí, pomáhali, neškodili. Což se o prvním porodu tvrdit nedá, tam by dopadla doma líp. A bohužel tohle se sveze většinou po těch, co přijdou, s důvěrou, rodit samy. Nechtěla bych to stavět Jihlava/Nymburk, proto důsledně referuju jen o těch „směnách“, které zažila. Jde o lidi především, o systém hned po nich. Jo, v Nymburce jí souhlas se zákrokem přinesli hned po narkoze. Nemá smysl stěžovat si, nedokáže to, byla sama, ale já bych ocenila, kdyby panu „doktorovi“ nějak zchromla ruka, aby nemohl mrzačit ženské na těle i na duchu. O to víc si cením toho z Jihlavy, že s ní určitě nebyl názorově úplně za jedno, ale pokud to neohrožovalo dítě ani ji, respektoval její přání.Včetně polohy, na kterou zjevně nebyl zvyklý. Hráz jí chránila asistentka a ta s tím neměla nejmenší problém, prý už to takhle absolvovala víckrát.Ale on do toho neryl.
Já chápu, že rodička je „materiál na zabití“, ale když jsem na veterině zjistila, že mám lidí, majitelů nevychovaných rafajících psíčku atd prostě plné zuby, že jim nejsem schopna dát ujištění, že očkování „nic není“ a omluvit každého raťafáčka, co mi cvakl po ruce, že mi ti lidé vadí, vyčerpává mě to a zvíre ošetřím bez úsměvu a mizím vedle, šla jsem na roky dělat mimo obor, resp. jsem se pohybovala sice mezi zvířaty, ale ne mezi lidmi. Copak za to ta rozklepaná babča může, u doktora si netroufne, u sestry hledá pochopení a nemůže tušit, že je dnes třicátá..
A stran porodů. Ze všech hospodářských zvířat, co mi rodila doma, bylo třem třeba asistence. Jedna koza, s normálním porodem, mě k době zavolala, bylo jí úzko. Klisna, nechápající, že musí krom kontrakce i zatlačit, si dokonce s porodem počkala na okamžik (odpoledne), kdy vlezla do vrat kvůli něčemu jinému naše veterinářka a nechala si od nás pomoct.A třetí, starší ovce, tam bylo fyzicky špatně, vyhřezla jí pochva, sevřela krček a ona neměla šanci porodit. Našli jsme jí před půlnocí, v lednu, mrholilo, těsně nad nulou. Přežila dvě ze tří jehňat, jedno se udusilo uvnitř, máma to nedala druhý den, ale to jsme tušili předem, na příliš dlouho se jí přerušil průtok krve těmi tkáněmi. Ale když si já můžu kvůli ovci lehnout na zem do sraček a plodové vody s rukou po rameno v ovci.. Ona se mi nezvedne, abych to měla pohodlnější. Tehdy jsem čekala Vojtu a jen doufala, že tak nedopadnu, že by tohle pro mě v našem zdravotnictví nikdo nedělal. Všichni ostatní „dobytci“ dali přednost porodu v klidu a o samotě a pečlivě si počkali, až budou všichni „narušitelé“ pryč. O něčem to svědčí.
Báro máš úžasné zkušenosti a skvěle píšeš. Nemáš někde nějaký svůj blog, nebo něco? Děláš zjevně plno věcí, které mě zajímají (inlove)
A klid na porod je strašně důležitá věc, kterou doktoři mají strašnou potíž pochopit.
Mimochodem, kdysi jsme na jízdárně hlídali klisnu, která měla rodit. Byla malá, tak se o ni báli, jak to zvládne. No, čekala skoro deset dní, dokud konečně v noci nikdo ve stáji nebyl… a malej hřebeček byl úplně v pořádku a ona taky 🙂
Oliver se narodil letos v březnu, rodila jsem ve zlínské porodnici a nemůžu říct nic špatného!!! na personál, na přístup prostě všechno v pořádku, nikdo na mě neřval, chovali se ke mě hezky, vše co udělali mi vysvětlili, po narození dali Oliho pochovat tatínkovi.
Chodila jsem na kurz do porodnice a všechno bylo tak jak nám asistentka vykládala.
takže já žádné špatné zkušenosti nemám
Hurá, aspoň někdo z přítomných osobně potvrdil zlepšení! (inlove)
Pájo, nebyla jsem pořádně na netu, takže teprve teď blahopřeju k úspěchům s nastěnkou a Terrym! Vím, že někde jsou fotky, ale nevím, kde vlastně byl ten odkaz. Mohla bys mi ho sem dát, prosím? 🙂 Jste moc šikovná smečka a věřím, že Olí bude pejskovej úplně odmala – jen je otázka, jestli nebude chtít být tím, kdo skáče přes překážky (chuckle)
ó děkuji, fotečky jsou zde:
http://vranky.rajce.idnes.cz/AGILITY_ZAVODY_VE_SLAVICINE_-_23.8.2014/
Nastěnka mršina jedna měla štěstí, že byli jen 3 a proto se na tu bednu vešla 🙂 vždy
Nakonec mi z toho stejně vychází, že my maminky chceme jen trochu klidu a porozumění. Já osobně raději od lékařů a sester, tatínka jsem u porodu neměla a ani bych nechtěla, ani v jednom případě by pro mne moc velkým přínosem nebyl. Ale to je jiná debata. Důležité je pochopení zůčastněných pro potřeby jak rodičky, tak dítěte. Každý pociťujeme i jinak bolest, sama jsem to u Kuby zažila. Byla se mnou zdravotní sestřička, měla druhé dítě. V Kolíně byly hodně úzké porodní sály, takže zvládla rozkopat bubny se sterilními nástroji, doktorům velice sprostě nadávala, byla jsem dost vyděšená. Kdybych měla větší soukromí a nemusela poslouchat co se děje na sálech, asi by mi bylo bývalo lépe
Máš pravdu Inko (inlove) Dobré slovo a trochu soukromí. Člověk se jen diví, že je to pořád někde takový problém!
Oba porody jsem si zaplatila (1997, 2003)- tedy zaplatila jsem si tzv. nadstandard, který oficiálně obnášel jednolůžkový pokoj a neoficiálně přítomnost mnou zvoleného porodníka. Byly to velmi dobře investované peníze.
Domácí porody považuji za hazard. Můj první porod by doma dopadl velmi špatně, pokud by se mi do ložnice nenastěhovala půlka Bulovky. Přitom nic nenasvědčovalo tomu, že by to mohlo být drama.
Článek Markéty Šichtařové jsem četla a raději se k němu nebudu vyjadřovat.
Musím se přiznat, že těmhle debatám o porodu a „přirozeném porodu“ moc nerozumím. Článek paní Š. mi přišel hrozný, a docela „pěkně“ navázal na nedávný článek tu o zdravotnictví a pacientech čerpajících moudra na netu (dočítala jsem včera po návratu z dovolené), zrovna ekonomky (a učitelky) jsou prý v tomhle ohledu fenomén, myslí si, že „sežraly“ všechnu moudrost světa a každý před nimi padne na zadek (všem přítomným a příčetným ekonomkám a učitelkám se omlouvám předem i zadem, nezlobte se, prosím, ale výjimky se holt najdou).
Pokud jde o moje zkušenosti se zdravotníky a porodníky, myslím si, že hodně platí heslo „jaký šel, takovou potkal“, resp. – jak se chováte vy k personálu, tak se chová on k vám. Rodila jsem (v Brně u Miloušů) v letech 1991 a 1994 a nemůžu si stěžovat ani v nejmenším. Byli na mě hodní a děti, ač veliké (4,60 a 4,20 kg) se narodily rychle a bez problémů, dcera (to mladší a lehčí dítě) jen za cca 10-15 min. po příjezdu do porodnice, u kluka to bylo o trochu delší, ale žádné drama. Každopádně jsem si vždycky byla vědoma toho, že při tom porodu nejsem ta hlavní já a moje pocity, ale to dítě, to je ten hlavní cíl a výsledek. Ta chvíle bolesti se dá vydržet (zubaře snáším o dost hůř). Čili za mě – domácí porody určitě ne.
Hm, jaký šel, takovou potkal… Pokud vím, nemohla jsem ani ceknout a ani tak neučinila a přesto byl ten doktor hnusnej. Nikdy předtím, ani potom jsem ho neviděla. Tak nevím. A to patřím mezi ty, kdo s lidmi vycházejí.
Ani já nejsem za domácí porody a ani se o nich bavit nechci – zajímá mě, proč i po dvaceti letech ženy s touhou hovoří o přirozeném porodu, tedy o porodu, do kterého se nezasahuje, pokud to není nutné. Podle toho, co jsem si přečetla (Karakal, Katka), je to asi proto, že se s ním stále ještě v porodnici nesetkávají tak často, jak by potřebovaly.
A přístup: „drž hubu a buď ráda, že máš dítě“ mi přijde dost pochybný. Myslím, že doktoři i sestry mají na víc – a v mnoha případech to i dokazují. Je škoda, že to stále ještě není standardní chování.
Nic o přístupu „drž hubu a buď ráda, že máš dítě“ jsem tuším nenapsala, jen mi vadí to sobectví některých dnešních matek (ne zdejších, proboha), že zrovna ony si ten porod musejí užít, bez ohledu na výsledek a dítě. U mě byl prostě ten výsledek a dítě důležitější než já. Výsledci jsou celkem životaschopní a schopní, jedna už měsíc mrzne na Islandu, druhý se tam zrovna chystá.
AIDO,VŠE JE STÁLE JEN O TOM PŘÍSTUPU. KDYŽ JSEM RODILA PRVNĚ, BYLO TO V MOSTECKÉ NEMOCNICI. SESTRA NA MNE ŘVALA UŽ OD PŘÍJMU A JÁ V PORODNÍCH BOLESTECH JEŠTĚ ZODPOVÍDALA OTÁZKY OHLEDNĚ RODIČŮ A RODINNÉ ANAMB NÉZY. PAK JSE RODILA NA SÁLE, ALE POROD VEDL MEDIK. CELOUDOBU NA TOHO MEDIKA VEDOUCÍ LÉKAŘ JEČEL, ABY VZAL TO DĚCKO TAK NEB ONA, NEBO MU ZMRZAČÍ TU RUČIČKU, TU NOŽIČKU. SAMO, ŽE MI V TOM SRPNU 1981 NASTŘIHLIN HRÁZ.PAK ALE ŠILI DLOUHO A NIKDO UŽ NESPOČÍTAL TAMPÓNY, KTERÉ K B VYSOUŠENÍ MASIVNÍHO KRVÁCENÍ TI DBVA POUŽILI. NO, MĚLA JSEM SMŮLU, ŽE DO ME TEN JEDDEN TAMPÓN OPRAVDU ZAŠILI. NEJHORŠÍ VŠAK BYLO, ŽE I KDYŽ JSEM MLÉKA MĚLA DOSTATEK, DÍTĚ ZKRÁTKA PÍT NECHTĚLO.TEHDY ZA ČALA V MOSRTECKÉ NEMOCNICI PÚŘEVRATNÁ NOVINKA. MATKÁM SE DÁVALY DĚTI HNEDLE A NIKDO SE MÁMY NEPTAL, ZDA TU PÉČI DOKÁŽE. JÁ SI BOLESTÍ ANI NEMOHLA SEDNOUT A STÁT MI TO TAKY NEŠLO. HOLKA STÁLE ŘIČELA HLADY, PROTOŽE JNIC PÍT NECHTZĚLA. TEHDY JSEM NEMOHLA SAMA ANI MOČIT, TAKŽE DENNĚ MNE SESTRA CÉVKOVALA. PÁTÝ DEN PŘI TOCÉVKOVÁNÍ ZE MNE TEN ŽLUTOZELENÝ A PÁCHNOCÍ TAMPÓN NAŠTĚSTÍ VYLÍTL. TEN HNUS, CO VYLÍTL S NÍM, NED BUDU POPISOVAT. ALE Z POROD NIC JSEM OCHÁZELA A MĚLA JSEM BV PAPÍRECH NAPSANOU VELIKOU LEŽ. PRÝ VEHEMENTNĚ ODMÍTÁM KOJIT.PROTO MI TAKY PÚĚTIDENNÍ DCERU PÚŘEVEDLI NA UMĚLOU VÁ ÝŽIVU. JEN, CO JSEM BYLA IS MIMI PÚROPUŠTĚNA JINOU A VELMI ZKUŠENOU STAROU LÉKAŽKOU, BYLA JSEM POUČENA, JAK VŠE NAPRAVIT. A PODOTÝKÁM, ŽE STARŠÍ PETRU JSEM KOJILA PLNĚ A PO CELÝCH 8 A PŮL MĚSÍCE. DRUHOU DCERU JSEM RODILA V PLZNI. DO MOSTECKÉ PÚORODNICE BY MNE UŽ NIKDO NIKDY NEDOSTAL, TY ZKUŠENOSTI A TAKY DĚSIVÁ HYGIENA BYLA STRAŠLIVÉ. V MOSTĚ PÚOCHODOVALA MRAVENCI FAraóni všude v desetistuopech. pokud jsme dítě přebalůovala nebo převlékala, musela jsem ze gvšeho ty faraóny obírat ručně. Děs!! druhý porod byl málem domácí, tchán mne vezl kalupem na zadním sedadle starého wartburka, jelikož čas na volání sanity nebyl. a i když se dcera narodila cestou na sál na nemocniční chodbě, ten púřístup plzeňského nemocničního personálu se diametrálně lišil.a fakt to bnení v rodičce samotné, ale v lidech, co okolo porodu jsou.
Ježiš, Lenko, to je mi líto, snad už to dnes tak není.
aido, ta nemocnice byla úplně nová a faraóni byli vážně všude a nejen v plínách a děském prádélku,.FARAÓNY V |MOSTĚ SIC PATRNĚ UŽ ZLIKVIDOVALI, ALE TEN PŘÍSTUP JE TAM STÁLE TÝŽ. Už tam sice 24let nežijeme, ale o všem vím od přátel, co tam zůstat museli. Děs mne jímá a hůza mne obcházela jen z představy, že bych při návštěvě u velmi dobrých přátel musela být odvezena právě do mostecké nemocnice.
Na Islandu bude asi brzo pěkné horko, pokud se Askja splaší.
Pokud je přirozený porod takový, že hlavně vyděšená prvnička není sama, odstrkaná do role překážejícího předmětu, manipulovaná cizími lidmi, tak jsem všemi prackami pro, ať už se to zařídí jak chce a kde chce.
Myslím, že ty nepříjemné pocity, které si po leta pamatujeme, neplynou ani tak z nenálady personálu, ta není pravidlem, ale z těch hodin děsivého osamění, kdy jedna neví co se s ní děje, jestli to co cítí cítí správně a jen tuší že ji čeká něco děsivého … nebo taky ne. A není tu nikdo, kdo by ji uklidnil, podrbal za ušima nebo, podle nátury, politoval, protože na to ani sestřičky nemají čas.
Jak říkám, je mi jedno kde. Když můžou stát sanity před stadiony, nevím, proč by nemohly stát před barákem, ve kterém se zrovna rodí. Ale moc bychse přimlouvala za to, aby s rodičkou tam byl někdo, komu věří a kdo tam je kvůli ní a má na ni čas. A spousta nepříjemností by se vůbec nestala.
Milá ri, za tohle ti dám kytičku, jo? (f) Protože máš pravdu, kolikrát by stačilo tak málo! Když se rodící žena cítí v bezpečí, i porod se vyvíjí lépe. A dobré slovo, pohlazení, ujištění, že to bude dobré, že stačí už jen málo a děťátko bude na světě, může dělat málem zázraky. A kupodivu to ani nestojí žádné peníze…
Ano DEDE je to přesně tak. U druhého porodu mě porodní sestřička na sále řekla : “ Klid my to spolu zvládnem. “
A fungovalo to, já se uklidnila a rodila jako po másle.
Stačilo dobré slovo.
Míša
Nevím, jak kdo, ale pro mne by asi byl rozdíl mezi bytem a porodním sálem dost zásadní. Kdysi jsem shlédl film Helga a to, co po porodu zbyde, bych tedy doma uklízet nechtěl. Lino se dá pohodlně setřít, ale předem vysterilizovat a po skončení akce čistit perský koberec, nebo podobnou domácí podlahovou krytinu… Porod prostě patří do porodnice, oběd také nevaříte v obyváku, ale v kuchyni.
nezapletiem sa do diskusie,nezapletiem-to si hovorím od rána.Pridám len pár svojich skúseností.Opakovane som rodila doma i v sanitke.Bola som tak nervozna-ako ako viete čo.Ale len dovnútra,navonok som bola nie úplne prívetivá/jemne povedané/ k rodičke.Niekde sa to napätie musí ukázať.Chvala bohu vždy to dobre dopadlo/teda skoro/,raz malo dieťa pupočník okolo krku-to dopadlo dobre,a raz pri disproporcii plod-panev /keďže episiotomiu neviem urobiť-teda hlavne ju indikovať/mala rodička natrhnutú hrádzu a určite mala alebo aj má problémy s inkontinenciou.Každý z tých pôrodov bol v termíne-nie prekotný pôrod,ale mamičky čakali do poslednej chvíle,lebo v nemocnicich to nie je úplne dobré.Neviem,či urobili dobre.Mne určite nie,ten stres a možná trestnoprávna zodpovednosť mi zobrali pár mesiacov života.Nie som zástanca domácich pôrodov.
Verenko, neklaď na sebe tíhu, za kterou nemůžeš. Denně lidem pomáháš, často jim zachraňuješ život, bojuješ v první linii a tam je stres, velkej, na denním pořádku.
V porodnici je ale situace jiná a u většiny rodiček a ve většině situací je na vlídné slovo a ujištění dost času. Pokud se někomu toto poskytnout chce. A věřím, že vlídný lékařský tým má i lepší výsledky – i ty vystrašené rodičky potom lépe spolupracují. A klidně to může být vlídnost profesionální, nacvičená… (nikdo nevydrží být vlídný sám od sebe pořád)
Dobry den,
priznam se, ze dnesni tema u me patri do kategorie „necist“. Dnes jsem udelala vyjimku, proto se i ozyvam v diskuzi. Od te doby, co mam deti, jsem citlivka a clanky o porodech, diskuze pod nimi, nebo hloupe vtipy o detech me spolehlive rozbuli. Nepomaha proti tomu nic.
Deti prisly na svet v porodnici v Drazdanech. Ani v jednom pripade neni nic, nac bych si mohla stezovat (nebo jsem to uspesne zapomnela?). Oba porody, pokud bych byla odkazana sama na sebe, bych neprezila ani ja, ani dite. Pritom behem tehotenstvi bylo vse v naprostem poradku. V prvnim pripade se sestricky do posledni chvile snazily nechat vse na prirode, byt byl porod vyvolavany. V okamziku, kdy jsem si po dlouhych hodinach „prace“ najednou prala umrit, se porodni sal zmenil na operacni, byla vzbuzena a privezena pani doktorka a pak uz to slo raz na raz. Manzel byl celou dobu, vlastne krome operace, s nami. Kdyz prisla druha dcera na svet po cisarskem rezu, cely sal najednou ztichnul a mne bylo jasne, ze je neco spatne. Sestricka mi dcerku ukazala zabalenou a cestou do vedlejsi mistnosti sebou vzala manzela a detskeho lekare. Zadne tutlani, proste konzultace s lekarem za pritomnosti rodice. (Jen dodam, ze obe dcery jsou vporadku, druha se narodila s konskyma nozickama, vse je zkorigovano, napraveno, beha).
Pres to prese vsechno, pres moje negativni zkusenosti, si myslim, ze rodina/zena ma pravo se rozhodnout, jak dalece prirozeny porod podstoupi a kde bude probihat. Stat/doktori by pak meli zakonem toto umoznit i s jejich ALE. Ale! behem tehotenstvi muze rict gynekolog stop!, rozhodne do nemocnice, ale! porodni asistentka zkontroluje napr. misto porodu (po tocitych schodech pacientku snesete hodne spatne), ale! porodni asistentka rozhodne, kdy je nutne volat sanitku, ale! musite do nekolika dnu postoupit poporodni vysetreni atd. Snad se nekdy ceskemu zdravotnictvi podari vyjit maminkam vstric. Par kroku uz udelalo.
Tak. Jdu se dovybrecet. Zdravim z DD.
E.S.
Děkuju, milá Evo, za tvůj příspěvek – je mi jasné, že se ti nepsal lehce. (inlove) Je báječné, že i druhá dcerka je už v pořádku a běhá. A to ticho na sále… to bych nechtěla nikdy zažít. (h)
S pomerne cerstvym zazitkem, za sebe mohu rict, ze doma ani nahodou! Rodila jsem v porodnici na Kladne a nemohu rict jedine negativum. Pravdou je, ze to byl fofr. Pred polednem mi pri malem sloficku praskla voda a Dorotka byla na svete ve 14:35. I se sprchou, vytrenim podlahy, odvozem do porodnice a prijmem to trvalo 2,5 hodiny, co by za to kdo dal, ja vim 😉 Pristup lekaru i sester super, pece neprehnana, rekla bych „tak akorat“ a naprosto profesionalni, zaroven s lidskym pristupem. Mela jsem zkazenou vodu a mala sla na svet o 14 dni driv. Narodila se se snurou kolem krku, ale „znamky“ i pres to – krom jedne devitky, nejvyssi. Mame doma zdravou, sikovnou, a podle vseho chytrou holcicku, ktere jsem se rozhodla nekomplikovat vstup do zivota tim, ze bych ji neposkytla tu nejlepsi moznou peci, kterou jsem mela v dosahu. Rodit doma povazuji za nezodpovednost a cire blaznovstvi. At si kdo chce co chce rika, mam dojem, ze v soucasne dobe uz neni potreba zbytecne riskovat domaci porod a ohrozovat zdravi a zivot zejmena tech, co prave prichazeji na svet.
Taky jsem rodila na Kladně, oba syny. Je to už dávno(staršímu synovi je 45 let). Tenkrát tam byly tři úplně čerstvé lékařky a všechny byly báječné. Mohla jsem to posoudit, ležela jsem skoro týden na hekárně. Odtekla mi část plodové vody. Chodili mě každé dvě hodiny poslouchat(ultrazvuk byl ještě sci-fi). Ale nakonec jsem porodila během čtyř hodin. S druhým synem jsem nechtěla jet do porodnice moc brzo. Byl přenášený, ale porod mi nevyvolávali. Nakonec jsem odjela do špitálu asi v 10 hodin večer. Rodil mě doktor, byl docela fajn, ale moc jsem si ho „neužila“, těsně před dvanáctou byl kluk na světě! A měl 4,60kg! Takže já jsem z těch, co mohou „rodit za housku“. Ale doma bych to nikdy neriskla, opravdu mi to připadá jako hazard se zdravím a životem dítěte i rodičky.
Obě dámy, Blaňule i Lído – gratuluju k rychlým porodům (zdravým dětem:)) a vstřícným porodníkům (inlove)
Podľa mojich rovesníčiek, ktoré už rodili, sa situácia v Čechách výrazne zlepšila, ale tiež je nutné podotknúť, že ako kde. Vyhlásená je pôrodnica v Břeclavi, ktorá má navyše výhodu len 100 km vzdialenosti od Bratislavy, takže tam chodí rodiť veľa žien zo západného Slovenska. Tie lepšie situované prípadne volia Heinburg, ktorý je taktiež známy podporovaním čo najprirodzenejšieho pôrodu a ľudským prístupom personálu. Dôvodom je katastrofálny stav slovenského zdravotníctva, takže každá, ktorá si to finančne môže dovoliť, rodí v zahraničí.
Vo všetkých troch Bratislavských pôrodniciach totiž bohužiaľ ešte stále väčšina lekárov ide cestou „snáď neočakávate, že kvôli vášmu pôrodu bude niekto v noci hore, dieťa je dosť veľké, takže síce máte termín o týždeň, ale dojdite zajtra na siedmu, pichneme vyvolávačku a v priebehu dňa z vás to decko nejako dostaneme“. Že sa rodičky z pôrodu, na ktorý ich telo ešte nebolo pripravené, spamätávajú niekoľko rokov, to už akosi nikto nerieši. A ako bonus k tomu rodičky samozrejme dostanú hrubé zaobchádzanie personálu a poznámky typu „čo mi tu vrieskate, veď sa kontrolujte, čo si myslíte, že ste prvá ženská, čo rodí decko?“. Výsledkom napríklad je, že dve moje kamarátky len „vďaka“ takémuto pôrodu odmietajú druhé dieťa a tretia síce druhé mala, ale tak sa bála pôrodu v nemocnici, že do pôrodnice došla v hodine dvanástej, dieťa sa narodilo pár minút po ich príchode, nestihli ju ani prezliecť do košele…
Napriek tomu si ale myslím, že pôrod doma je naozaj veľké riziko, pretože aj pôrod, ktorý sa začne bezproblémovo, sa môže mihnutím oka zmeniť na katastrofu a len minúty robia rozdiel medzi živým a mŕtvym novorodencom. Áno, je to síce vecou danej rodičky a jej partnera, kde bude žena rodiť, ale okrem matky a otca je tam aj jeden človek, ktorý sa k tomu vyjadriť nedokáže… A práve jeho život je ohrozený najviac.
Brr, Katko, tak právě tohle jsem doufala, že je už dávnou minulostí. Sice je dejme tomu fajn, že považujete české porodnice za lepší, ale pro slovenské ženy to asi moc útěcha nebude. 🙁 Opravdu nevím, jak by se daly zajistit lepší podmínky…
U mne proběhlo všechno velmi rychle a hladce, v nemocnici.
Stará porodní asistentka mne počala seřvávat v době, kdy se syn dral do života, prohlédla mne a hned volala lékaře. Ten než přišel už byl synátor na světě , omyt, usušen, ukázán jako zabalená štrycle chleba a odnesen. Ten lékař byl hulvát,na moji spolutrpitelku řval a nadával ji do krav,byl to BTW vyhlášený erotoman, který měl věčně na lékařkém pokoji nějaké partnerky, kterým se věnoval plně.Také po mně sestra skákala aby vypudila placentu. Když jsem pak ležela na vozíku, bez dalšího povšimnutí personálu, byla mi děsná zima,v rozhlase po drátě hráli arii z Prodané,“Věrné naše milování“, tak jsem u toho brečela štěstím a těšila se na dítě, které bylo někde uloženo.
Až pak se to všechno zvrtlo,klučík měl velké potíže, zachránili ho, z porodnice jsem šla o týden později a zprávy o synkovi jsem se dozvídala zprostředkovaně, nechtěli mi nic říct a to bylo krutý a nelidský.
Snad se to změnilo a změní.
Jo, v té době si bral primář za účast při porodu 500 Kč úplatek i když věděl, že tam jistojistě nebude. O zdravotnictví se nedělám velké iluze, vždy záleží na morální hodnotách lékařů, tak jako ostatně i u jiných lidí a profesí.
Achich Jenny, to se blbě poslouchá i teď! (h)
Nějak nevím, co dodat. Myslím si, že by tu tahle možnost měla být. Svou dlouhou reakci jsem smazala, nějak to nechci probírat do detailů. Ani jeden můj porod nebyl bez potíží, ale ani jednou nebyl ohrožen život. Dalo by se to zvládnout doma. Dokonce si myslím, že poprvé by to doma dopadlo lépe, personál opravdu nebyl vstřícný a příjemný a rušivých elemntů tam bylo požehnaně. Ale mám dvě zdravé děti, co chtít víc. Šrámy na mé duši nejsou nijak zvlášť veliké, jen další dítě už rodit nehodlám …
Milá Karakal, chápu tvůj postoj… ale ty šrámy se blbě hojí, co? A navíc, nemusely vůbec být. (h)
Já vím, že dnes je to v porodnicích mnohem lepší – taky ty moje zkušenosti reflektují roky 85 a 90. Bylo by hodně špatné, kdyby to lepší nebylo!
(Nemám nějaké relevantní informace za poslední roky, tak jsem opatrná v hodnocení)
Jenže co mě zaujalo na tom článku je fakt, že navzdory všem těm zlepšením (snad i větší pohodlí v první fázi porodu – ne studená chodba v koupelně nebo lůžko, na kterém je žena přivázaná na zádech s monitorem ozev), se ženy stále dožadují přirozeného porodu – tj, jak to chápu já, porodu, kdy ženu nechají v porodnici prostě rodit tím tempem, jaké si příroda řekne a zásahy přicházejí až ve chvíli, kdy se něco kazí.
Copak tohle je stále problém? Stále přijde žena do porodnice a automaticky jí píchnou oxytocin? Automaticky nastřihují hráz? To je to, co mě zajímá – já jsem si myslela, že tyhle věci se už nedělají.
Jak kde Dede. Co všechno mi píchli při prvním porodu jsem zjistila až ze zprávy (včetně oxitocinu), přitom mají povinnost mě informovat a vyžádat si souhlas. Nastřihuje se hodně často. Právě že poprvé jsem byla několik hodin na lůžku s monitorem, což byla šílená chyba. Rysík neměl šanci se správně pootočit a cpal se tam blbě natočenou hlavičkou. Doktorka to zjistila až po té, co protrhla obaly. Tedy ona sama udělala krok, který zabránil tomu, aby se dítě ještě pootočilo. Místa a vody tam měl dost, jen ta něšťastná poloha v leže na zádech …
Když pak doktorka sakrovala u šití, tak jsem si říkala, že nadávat může jen sama sobě. Tedy zásah lékaře (přivázání k monitoru v leže a protržení obalů) způsobilo horší poporodní hojení. Jsem si tím jistá, mám to i po konzultacích potvrzené, že v tomto případě to patrně bylo opravdu zásahem medicíny zhoršeno. Podruhé jsem na lůžko šla až v okamžiku, kdy dítě šlo ven a to ještě do takové polohy skoro ve dřepu (záda opřená dost svisle, ale napůl leh, napůl dřep). A šlo to pak dost fofrem. Tam byly komplikace jinde. Podotýkám, že pokaždé šlo o jinou porodnici.
Tak moje data jsou 85 a 88, koukám, že jsme na tom více stejně.
Já velmi lituju jen té ustrašené dívčiny, která se mnou na té hekárně byla, rodila poprvé a strašně se bála a měla to v přímém přenosu, neb s nějakou plentou či paravánem si nikdo starost nedělal. Chudinku jsem ji honila za porodní asistentkou, sama jsem si už nikam chodit netroufla, byla to taková herdekbába a jak rychle zkrotla… Ale moje sekretářka rodila své třetí dítě a bylo to hodně rychlé a ona ho porodila v koupelně u hekárny. Jak na ni řvaly, že musej po ní uklízet, to jsem kravám tak nenadala
to jsme to měly skoro stejné DEDE. Já rodila prvního syna v roce 1987 a druhého v roce 1989.
M.
Po vlastních zkušenostech bych doma nerodila – první porod nedopadl dobře, chlapeček se narodil předčasně s nezralými plícemi po dvacetihodinovém porodu. Viděla jsem ho vteřinu a pak už nikdy…, v červnu by mu bylo 29 let. Honza je vymodlené dítě, na které jsme čekali šest let. Od začátku na nemocenské, rizikové těhotenství, posledních 14 dní pro jistotu v porodnici a málem to nedopadlo. Synek šel po pěti hodinách strašných bolestí císařem, protože se lékařce nelíbily ozvy. Ve chvíli, kdy navrhla císaře, bych se upsala i ďáblu. Pak byl fofr takový, že řezali ještě než jsem usnula, cítila jsem skalpel na břiše. Chlapeček si zamotal a utáhl šňůru kolem nohy a bříška, a povedlo se mu to poměrně brzy, odhadem někdy kolem 6.měsíce, při sledování ozev na KTG nikdo nevěřil, že tak sebou pořád šije (asi jako ryba na suchu), asi toho kyslíku neměl moc. Naštěstí je normální, studuje na univerzitě, jen jsme celé dětství a vlastně i v dospělosti bojovali s tím, že má problém s koordinací ruce-nohy, tělocvikář na gymplu mu vyhrožoval čtyřkou, protože nedovedl udělat nějaké trapné cviky. On se vše musel naučit tak, že si představil, jak to musí udělat a pak už to šlo.
Při domácím porodu by nepřežil, já možná také ne.
Šiš, Ivo, tak tohle mně dostalo. To je silná káva,děvče zlatý,ještě, že vše nakonec dopadlo dobře,moc Ti přeji hodně
zdraví , po tom všem a synkovi také. (h)
Ivo, co říct – to je moc smutné, hrozná zkušenost, ach jo.
Ivo, k tomu těžko něco říct (h) Jsi statečná, žes to nevzdala a tvůj syn je ti nádhernou odměnou 🙂
Jen tak pro informaci, tady jsem psal, jak probíhal Patrikův porod. Bylo to v krajské nemocnici v Tønsbergu. Nebe a dudy. http://andrejruscak.blog.idnes.cz/c/357106/Porody-v-Norsku-aneb-inspirace-pro-ceske-porodnictvi.html
No, zjevně to byl porod bez problémů pro matku i dítě, k tomu třeba jen gratulovat. Ovšem nemyslím si, že u nás doktor je stále na sále, myslím, že opravdu přijde ve chvíli, kdy je třeba vést porod. Tak to zatím u nás funguje a takové je postavení porodníka a porodní asistentky.
Andy, já si myslím, že něco podobného je možného i u nás, ale co vím, stále jsou velké rodíly v úrovni přístupu v jednotlivých zařízeních.
Moje porody byly velmi podobné tomu, co popisuje Dede, včetně šití zaživa a seřvání, že u toho kňučím. Do domácího porodu bych nešla. Ale za prvé si myslím, že matka má právo rozhodnout, s kým chce rodit- ono to totiž není jako operace slepého střeva, při stresujících faktorech se ten přirozený průběh fakt zasekne a pak už následují jen problémy. Za druhé mě na celé věci fascinuje to, že obvykle o těchto záležitostech rozhodují chlapi. Za třetí, kolem porodů a kojení je v posledních letech debata ze všech stran naprosto hysterická, totální odezdikezdismus, který neprospívá nikomu a nic se tím nevyřeší. A stejně to nakonec odnesou ty maminy, kterým je neustále říkáno, co dělají špatně.
Matyldo, díky za zmínění onoho odezdikezdizmu! (wave) Máš naprostou pravdu a připadá mi, jako by „pěstování“ dětí někdy zabíjelo zdravý rozum. Ostatně, o tom jsme si povídali i včera…
České zdravotnictví, (nejen porodnictví), je jak houpačka, občas špičkové a občas na zabití. Mě zachránili život, když jsem bojoval s rozsáhlým infarktem a perfektně opravili rozhašenou páteř a manželku v podstatě popravili. A domácí porod? Zhovadilost! Každý gynekolog vám řekne, jak obrovské riziko to pro dnešní zhýčkané a rozmazlené ženy je. A pořád je lepší neurvalý personál, ale zdravé dítě a živá matka, než nějaký domácí průšvih s trvalými následky pro oba. Porod je záležitost relativně krátká, ale život s postiženým dítětem, které by při porodu v nemocnici mohlo být v pořádku… Nevím, nevím, ale já bych těch několik dní v nemocnici raději skousl.
Neboli ani lékaři nejsou bohové a jen lidé omylní. A my jsme jen lidské bytosti, zranitelné a smrtelné.
Krakonoši, tady musím souhlasit. Vždy jsem si cenila českého zdravotnictví a vím dobře, proč jsem k českým lékařům utíkala i z Norska a Anglie, ale ty rozdíly v péči dokážou být zarážející.
Potíž je v tom, že úroveň celého systému taková rozkolísanost strašně snižuje. Lékaři bojují se spoustou všelijakých omezení daných kde čím, ale tam, kde jsou lidští (a jsme zase u toho) dokážou poskytovat skvělou péči. Potíž je v tom, že mi připadá, že v systému péče nejsou nástroje, jak se zbavit těch špatných.
Drzé čelo lepší, než poplužní dvůr. A čím větší Cvach, tím drzejší a agresivnější chování. A kdo si dnes chce pálit prsty s nějakým doktorem Švarcem, který je sice břídil, ale jeho brácha je hejtman?!?
No, já nejsem pro domácí porody z jednoho jediného důvodu. Pamatujete si, jak v Sestřičkách říká zkušená porodní bába té elévce že když je porod špatný, má u toho být ten chlap? Aby viděl, že sestra nic nezanedbala….Je mi líto těch sester, protože my už si nepřipouštíme, že při porodu může jeden z aktérů prostě zemřít, nebo být postižen
Já jsem byla velké dítě a moje babička pro svou rodící jedinou dceru sehnala to nej co Praha v té době nabízela, v té době byl císařský řez jen řešení hodně problémového porodu, takže po třech dnech silných bolestí mě vyrvali kleštěma. Maminka má od té doby velké problémy s močovým měchýřem a ani tři plastiky to příliš nezlepšily. Nevím, jak by tedy dopadl domácí porod. Já jsem to trochu vylepšila, s Kubou jsem byla na sále jen 25 hodin, díky tomu, že jsem se znala s oběma porodníky jsem byla opečovávaná. Tam bych domácí porod asi taky raději nepreferovala, byla jsem vděčná za v té době nejmodernější techniku sledování vitálních funkcí plodu. S Kačenkou bych asi domácí porod zvládla, protože tu jsem porodila na hekárně asi tak, že doktor ji chytnul a pravil to je pořádnej kluk. Tam by mi porodní bába asi stačila. Takže mi z toho jasně vyplývá, že porod ve speciálním zařízení s lidmi, kteří dělají svou práci s láskou.
Jen nakonec chci podotknout, že jsem sama velice zkušený porodník, ono je to nakonec jedno jestli kráva nebo člověk, teda v tomto případě. Měla jsem velké štěstí a drobnou ruku, nic mi na jatkách neskončilo, ale na dva velice nerada vzpomínám
Inko, díky. (inlove) I za ten dodatek o kravách – tady i nahoře. Shrnuješ tak probíranou problematiku velmi trefným způsobem. (blush)
Stále se rozhoduje o ženách a to bez nich. Četla jsem i komentáře pod článkem Markéty Šichtařové a kdo se vyjadřoval jako by spolkl všechnu moudrost světa? Ano, se třemi vyjímkami to byli samí muži.
Já jsem rodila v roce 1964 v Praze v Londýnské ulici. Tak silné zážitky jako ty DeDe jsem neměla, ale stačilo to.
Lékaři bylo rozhodnuto, že přenáším a tak mi porod vlastně vyvolali. Ani plodová voda neodešla samovolně. Taky jsem tam cítila tu osamocenost, chodila jsem po pokoji, což jsem zřejmě neměla když už plodová voda byla pryč. Sestry se střídaly, ale jen se sem tam mihly a lékaře jsem uviděla až v poslední fázi porodu. Mimino mělo pupeční šňůru omotanou kolem krku, najednou bylo hrozně naspěch aby se neuškrtilo. Samozřejmě mě porodník nastřihl a potom bez umrtvení zašíval. Prosila jsem ho aby mi alespoň řekl kolik to bude ještě stehů. Neřekl. Vždyť já si jenom chtěla rozdělit síly abych to vydržela. Dítě se mnou vyjelo výtahem a každý jsme skončili někde jinde. Rodila jsem nějak kolem 22:00 hodiny, ležela jsem pak na pokoji a nemohla usnout. Hodně jsem krvácela a nikdo nenahlédl aby se podíval jestli jsem v pořádku. Zvonek jsem u postele neměla. Kluka mi nepřinesli jako ostatním a nikdo mi nic neřekl a nic nevysvětlil. Bylo nás na pokoji snad patnáct nebo kolik. Můj klouček měl na hlavičce strašnou podlitinu, jak jsem později zjistila. To jak jsem dopoledne chodila po pokoji tak si chudák odíral hlavičku o moje pánevní kosti. Ale nikdo tam nebyl aby mi řekl že nemám chodit. Dva dny mi ho nepřinesli a vyšetřovali ho. Potom mi konečně přinesli kloučka, ale s kojením byl problém. Ty první dny jsem totiž měla odstřikovat mléko, ale nějak mi to nešlo, nevěděla jsem jak na to. Dostala jsem od sestry vynadáno a ukazovala mi jak mléko odstřikovat. Ukazovala to tak vztekle, že jsem měla na obou prsou modřiny. Na koupel, na telefon, na vložky, no na všechno jsme stály fronty. Člověk se cítil stále přehlížený a ponižovaný. Ještě ke všemu byla nějaká epidemie chřipky a nikoho do porodnice nepouštěli. Křičely jsme z třetího patra dolů na ulici na své manžele. Ale jednoho manžela na pokoj pustili, byl to nějaký komunistický funkcionář či co.
Milá DeDe, když teď na to vzpomínám tak to bylo vlastně taky pěkné trauma.
Myslím si že by to šlo zařídit i v porodnicích aby člověk cítil trochu soukromí. Že by mohla rodička mít kontakt s jednou osobou po celé těhotenství aby to nebyl někdo úplně cizí kdo ji bude asistovat při porodu. A že to nezáleží jenom na penězích ale hlavně na vůli to zařídit.
Velká kočko, já bych věděla, proč je to tak velký problém – ženy obvykle rodí jedno až tři děti. Ve chvíli, kdy už mají děti na světě, přestane být kvalita porodnic jejich problém.
Navíc je tu onen i zde zmíněný tlak „veřejného“ mínění, které praví, že to má ženská prostě vydržet, jde o hlavně dítě a co jí udělá trochu bolesti, utrpení a kapka ponížení, když je to jen jednou, dvakrát za život?
Pak se některé utíkají k riskantním domácím porodům (nemluvím o ženách, pro které je to otázka jejich víry a přesvědčení, to je jiný případ) a nebo další děti prostě nemají.
DEDE já pracuji na gynekologii. Ale nejsem zdravotník. Zpracovávám zdravotní výkony pro pojišťovny. Ale jak to tady okolo vidím, dnes je to jiné. Rodičkám i miminkům se vychází maximálně vstříc.
Já sama rodila za minulého režimu, jako vy DEDE. První porod nic moc. Vyděšená prvorodička, řvoucí porodní asistentky skákající mi po břiše. Nakonec se Peta narodil zaplaťpambů v pořádku.
S druhým synem pohodový a rychlý porod s usměvavou a milou porodní asistentkou.
Hodně záleželo na tom, na koho člověk narazil.
I přes tyto zkušenosti bych doma nikdy nerodila. Protože vím, že i zpočátku přirozený porod se může velmi rychle změnit. Neriskovala bych v žádném případě.
Míša z Plzně
Míšo, to je fajn slyšet, že to u vás funguje tak, aby byly ženy spokojené 🙂 Ono to samozřejmě jde… je to prostě v lidech.
Milá Dede, mne se tento problém netýká, ale nějak nesdílím nadšení z domácích porodů..přirozených ano, ale protože mám práh bolestivosti posunutý bohužel tím blbým směrem..tak pro mne by byl epidural nebo podobná vymyšlenost to pravé….
Měla jsi smůlu na lékaře, přesto jsou kluci zdraví, odnesla jsi to všechno Ty..to bych radši rodila na svojí veterině, tam by mi ženská zatracená, nikdo neříkal, tam by na mě byli milejší…
protože to velmi slušně platíš tak by měli být slušní a milí
Maruško, ono se vlastně platí i u těch lidských doktorů, jen ne přímo. Bylo by smutné, kdyby slušné chování měla zajistit jen přímá platba… 😡
Ono je samo o sobě smutné, že za to, že se někdo snaží, aby národ nevymřel, se vůbec peníze vybírají.